 |
|
| f l o r b a l a s p o r t o v n í t r é n i n k |
Co je florbal? |
Moje cesta |
Moje filosofie |
Moje herní principy |
Moje cíle |
Moje kariéra |
Sparta Girls |
Co je sportovní trénink? |
Zdroje
CO JE FLORBAL?
Florbal je týmová sportovní hra. Novodobý, dynamicky se rozvíjející kolektivní halový sport, kterému se na různých výkonnostních úrovních věnují dospělí, mládež i děti.
Na hřišti o rozměrech 40 × 20 metrů, ohraničeném 50 centimetrů vysokými mantinely, v něm soupeří dvě družstva složená z pěti hráčů v poli a brankáře.
Cílem hry je v průběhu vytýčené hrací doby, pro dospělé kategorie obvykle rozdělené na třetiny po 20 minutách, vsítit více gólů než jich obdržet.
Útočí se na branky široké 160 a vysoké 115 centimetrů, umístěné na opačných koncích délky hrací plochy. Hráči v poli ke hře používají speciální hole ("florbalky"),
brankáři chytají pouze tělem. Hraje se s 26 otvory pravidelně děrovaným dutým plastovým míčkem o průměru 72 milimetrů a váze 23 gramů.
Kompletní pravidla florbalu jsou k dispozici
v češtině,
v angličtině i v dalších jazycích.
Florbal je na mezinárodní úrovni od roku 1986 organizován
Mezinárodní florbalovou federací (IFF, International Floorball Federation).
Mistrovství světa ve florbale se koná každé dva roky, v lichý rok
ženský šampionát, v sudý rok
mužský. Své turnaje mají i juniorské výběry do devatenácti let, v lichý rok
chlapecké a v sudý rok
dívčí. Od ročníku 2017 je florbal Mezinárodním olympijským výborem zařazen do programu
Světových her - The World Games. Nejprestižnější národní florbalové soutěže jsou pro muže i ženy švédská, finská, švýcarská
a česká liga, jejichž vítězové se následně utkávají v
Poháru mistrů.
V České republice je zastřešující organizací florbalového hnutí
Český florbal (dříve Česká florbalová unie),
na jehož stránkách najdete zajímavosti nejen z historie
československého a českého,
ale i světového florbalu.
MOJE CESTA
Florbal je můj životní sport.
Sám jsem s jeho hraním začal relativně pozdě, až ve čtrnácti letech. Ale taková byla doba – předtím florbal v České republice jako organizovaný, natož masový sport neexistoval.
Během druhého stupně základní školy jsem hrál závodně basketbal. A ve volném čase jen tak pro zábavu, neorganizovaně a čistě amatérsky hokej a hokejbal,
jimž jsem se věnoval už od samého začátku školní docházky. Bruslit jsem začal ještě o něco dříve, kopat do míče mi naopak nikdy moc nešlo.
S florbalem to každopádně byla láska na první letmý dotek erární, krátké
a tuhé černé plastové florbalky s tlustou rovnou čepelí s
charakteristickým bílým děrovaným míčkem. Při hodině tělesné výchovy v
prvním ročníku střední školy. Řeknete si "školní tým" a možná ohrnete
nos. Jenže tohle byla Obchodní akademie Hovorčovická! Mými spolužáky z
ročníku a spoluhráči byli třeba Václav Culka, Daniel Pechar nebo Patrik
Kopřiva. Nemluvě o spolužácích starších, kterými byli například Rudolf
Javořík, Jan Kaňkovský, Jiří Balej, Michal Dušek nebo Petr Pajer.
Tým OA CCS Praha se posléze, již jako účastník nejvyšší republikové seniorské soutěže, sloučil se Spartou Praha. Psal se rok 1995 … a zbytek už je
historie.
Florbal byl pro mě něčím úplně jiným než basket. Nebyl to tradiční sport plný klišé a drilu, byl v pravém slova smyslu moderní a bylo (a stále je) úžasné být přímou součástí
jeho rozvoje a růstu, který z logiky věci skýtal (a stále skýtá) téměř nekonečné možnosti a pole působnosti. Na různých výkonnostních úrovních, s v čase proměnlivou intenzitou,
hraju florbal doposud. Mou zatím poslední kariérní štací v roli hráče je veteránský tým Sparty Praha. Jak jinak. A co víc, díky své de facto neustálé přítomnosti v naší rodině se florbal
zalíbil i mé dceři Natalii, která se mu aktivně věnuje již od svých šesti let.
Zásadním okamžikem mé trenérské kariéry bylo uvědomění si, že hráčská praxe k plnohodnotnému trenérství nestačí. Může být (respektive pokud je, je to jistě výhoda a určitý náskok)
jeho praktickým základem. Pro kvalitní a smysluplné trénování, z něhož budou mít moji hráči a hráčky radost a užitek, které je bude po fyzické i psychické stránce vhodně rozvíjet,
a mě jejich prostřednictvím naplňovat, je však třeba nepřetržitě budovat a posilovat nesčetné odborné i charakterové kompetence a kvality.
A protože když už něco dělám, chci to dělat dobře a správně, postupně jsem v rámci Českého florbalu
a České trenérské akademie při Českém olympijském výboru,
vystudoval trenérské licence D, C a nakonec i B. S 'béčkem' můžete oficiálně působit v roli hlavního trenéra týmů nejvyšších seniorských mužských a ženských soutěží,
stejně tak na lavičkách národních reprezentací, v mládežnických týmech a soutěžích jakbysmet.
Pro představu: D licence znamená 10 hodin prezenční výuky a 5 hodin samostudia; C licence je dalších 33 hodin prezenční výuky a minimálně 17 hodin samostudia;
B licence pak přidává porci 100 hodin prezenční výuky florbalové specializace, 55 hodin prezenční výuky všeobecných předmětů a možnost stovek hodin samostudia,
plus specifickou celoroční praxi zpracovávanou do
závěrečné zprávy formátu bakalářské práce, kterou musíte obhájit, k tomu průběžné zkoušky a testy po celou dobu studia.
Jenže to pochopitelně nestačí - nikdy se totiž nemůžete zastavit, jinak ustrnete a to je konečná. Proto každý rok absolvuji několik oficiálních Českým florbalem,
Českým olympijským výborem nebo Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze pořádaných doškolovacích či nadstavbových seminářů.
A nezanedbávám ani kontinuální multioborové samostudium - kondiční příprava, mentální rozvoj, výživa, regenerace. Z ostatních sportů jsou mi pak největší inspirací hokej a basketbal.
Jelikož je florbal můj životní sport, chci k němu přivádět a jeho prostřednictvím rozdávat radost a dodávat zajímavou náplň života co možná nejvíce dětem, dospívajícím i dospělým.
MOJE FILOSOFIE
Snažím se být více 'coach' a méně 'trenér'.
Jaký je v tom rozdíl a proč je pro mne důležité to rozlišovat? Coach především nabízí možnosti, vytváří prostředí, ukazuje cestu a dává zpětnou vazbu.
Předpokládá zájem a cílevědomost sportovce, s nímž pracuje, jemuž se snaží být partnerem. Trenér má jasný úkol svého svěřence něco konkrétního
naučit, posunout ho na určitou praktickou dovednostní úroveň a za tímto cílem více či méně dominantně směřuje. Při práci s nejmladšími a
také s nejzkušenějšími sportovci volím jednoznačně cestu coachingu. U mládeže se, v kontextu
složitosti v tom věku bouřlivě probíhajícího fyzického a psychického vývoje, snažím míchat správný koktejl obou metod, pokaždé s důrazem na individuální přístup.
Jaké role by měli coach i trenér umět zastávat? Jsou to především: lídr, psycholog, odborník, učitel, stratég, motivátor.
V důsledku jsou totožné pro ně oba, mění se pouze jejich poměr a důležitost v rámci celku. Smysl je také jednotný: vychovávat, rozvíjet, inspirovat.
Lídr = Osobnost, která má před sebou vizi či cíl a okolo sebe lidi, kteří jí věří a jsou odhodlaní společnými silami vizi naplnit, cíl dosáhnout.
Je hodnotově konzistentní, má přirozenou autoritu, je schopna vhodného způsobu a četnosti komunikace se všemi zainteresovanými, umí správně delegovat,
vede příkladem, mluví za ni činy, krizové situace řeší včas.
Psycholog = Klíčem je empatie a individuální přístup založený na oboustranné důvěře. Principem rovnováha svobody a zodpovědnosti.
Bez dobré znalosti mechaniky a zákonitostí skupinového chování není možné uspět. Stejně tak bez uvědomění, že hlava řídí tělo a že když odstraním
všechny stresové faktory, nevytvořím silnou osobnost. K tomu všemu jsou nezbytné přesahy vztahu se sportovcem na úroveň rodiny, týmu, klubu či reprezentace; definice rolí.
Odborník = Multidisciplinární přístup je nutností, s úzkou sportovní specializací nevystačíte, pokud chcete být opravdu úspěšní.
Základ totiž ovládají skoro všichni, rozdíly tvoří až rozsah a úroveň zvládnutí nadstavby. Kondiční příprava, mentální rozvoj, výživa, regenerace a tak dále.
Plus inspirace z dalších sportů.
Učitel = Učení je především předávání zkušeností, ale také výchova. Zásadním způsobem záleží na jeho formě. Základem má být implicitní edukace
metodami samostatného či řízeného objevování, která jednak buduje kreativitu, jež je rozdílovým faktorem v pozdějích obdobích, druhak upevňuje pozitivní citovou vazbu
ke sportu samotnému. Pokračováním je pak explicitní edukace, potřebná pro správnost provedení základních drilů a následně i taktických pokynů v rámci týmové hry.
Hra je prostředkem k rozvoji hráčů. Kdo nechybuje, nerozvíjí se.
Stratég = Na základě konkrétních teoretických a praktických poznatků, jejichž získání je třeba tvrdě odpracovat, má předem promyšlený plán,
který má vést k dosažení nejlepšího možného výsledku v soutěži. Zároveň disponuje specifickým citem pro vnímání bezprostředního průběhu hry a schopností okamžité
kompetentní reakce na něj. Aneb kdo je připraven, není překvapen. Taktika je souborem možných řešení soutěžních situací, forma vlastní realizace strategie,
nelze však opomenout ani impulsivní improvizaci.
Motivátor = Kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Pokud to přeženete, vzplane požár, který se může vymknout kontrole. Ale nemusí.
Naopak malý plamínek zase může velmi rychle zhasnout. Každý může být hrdý na to, co dělá! Stačí chtít být každý den lepší, než včera.
Jaké hráče a hráčky chci vychovávat? Jaké sportovní dovednosti a osobnostní nastavení pro ně budou charakteristické?
- Mají perfektně zvládnuté herní činnosti jednotlivce.
- Chtějí hrát atraktivní florbal, bavit se jím.
- Jsou aktivní, nutí soupeře k chybám, ovládají průběh zápasů.
- Nebojí se samostatného rozhodování.
- Zdobí je kreativita.
- Tým je pro ně na první místě.
- Jsou ochotni přijmout osobní zodpovědnost.
- Kondiční připravenost pro ně není limitem ale naopak konkurenční výhodou.
Co očekávám od hráčů a hráček, co na nich cením? Na jakých atributech chci stavět naši spolupráci?
- Pozitivní, motivovaný přístup.
- Pracovitost a chuť se neustále zlepšovat.
- Touhu být úspěšný.
- Poctivost a otevřenost.
- Snahu bojovat za jakýchkoliv okolností až do úplného konce.
Na oplátku mohou to samé očekávat ode mne. Zároveň jim plně k dispozici dávám svou odbornost, zodpovědnost, důslednost, náročnost na sebe,
své kolegy, ale i je samotné, spravedlivost v rámci individuálního přístupu a neulpívání v minulosti, otevřenost ke zpětné vazbě a schopnost sebereflexe, autentičnost.
MOJE HERNÍ PRINCIPY
Každý tým je unikátní. Svou věkovou, osobnostní a dovednostní skladbou,
výkonnostní úrovní, pohlavím, historií i cíli. Na druhou stranu,
základní herní principy, které zde uvádím, se snažím uměřeně konkrétní
situaci vhodně aplikovat, ať stojím na jakékoliv lavičce. Vycházejí
totiž z mého osobního nastavení, formovaného jak mou povahou, tak
hráčskou kariérou. Takový florbal mám rád, takový florbal mi dává smysl.
O takovém florbale jsem přesvědčený, že se musí líbit, že musí bavit; jak hráče a hráčky, tak případné diváky.
- Přihraj a běž = všichni stále v pohybu, aktivní nabídka pro kombinaci, uvolnění pro zakončení.
- Neustálá užitečnost všech hráčů. Práce s hloubkou a šířkou hřiště.
- Přímočarost a rychlost = přečíslení = nebezpečnost. Chytrá průniková přihrávka tranzitní zónou je lepší než riskantní driblování.
- Smrtící brejky po dlouhých výhozech gólmanů. Připravenost k útoku!
- Střela, dorážka, gól!!!
- Okamžitý pressing po ztrátě = chceme hrát na míčku, tím řídit hru a nepustit soupeře do zakončení.
- Rychlý back-checking po přečíslení = znemožnit soupeři zakončení, získat míček a otočit hru do protiútoku.
- Nevypustím žádný souboj. Odeberu míček – nebo přeruším hru. Nebojím se jít do bloku.
MOJE CÍLE
Neustále se zlepšovat.
Prostřednictvím florbalu rozdávat radost a dodávat zajímavou náplň života všem, kdo o to stojí.
Vychovat co nejvíce špičkových sportovců, kteří budou dbát o své fyzické i psychické zdraví, aby mohli zůstat aktivní po celý život.
Vychovat co nejvíce silných osobností, které obohatí naši společnost.
MOJE KARIÉRA
Detaily všech mých trenérských angažmá si můžete prohlédnout v mém
oficiálním trenérském profilu na stránkách Českého florbalu.
V přehledu níže jsou pak k jednotlivým týmům, které jsem v daném klubu a sezóně trénoval,
uvedeny odkazy na jejich vlastní oficiální ČF profily.
SPARTA GIRLS
Na podzim roku 2019 jsme se s kolegou trenérem Janem Skálou, se kterým jsme tou dobou měli v ženské složce florbalové Sparty Praha jako hlavní trenéři na starosti nejvíce kategorií,
postupně prodiskutovali k tomu, že nastal správný čas na kvalitativní změnu, na posun našich Sparťanek na další úroveň. Pod supervizí sportovního vedení klubu a na základě
v minulosti průběžně získávané zpětné vazby od samotných hráček a rodičů napříč všemi kategoriemi, jsme připravili detailní projekt "Organizační a sportovní koncepce pro strategický
rozvoj ženské složky klubu v horizontu pěti let", který později dostal marketingový název Sparta Girls 2020 - 2025. Cíl byl jednoznačný: pozvednout sparťanské dívky a ženy
v horizontu pěti let na obdobnou špičkovou úroveň, na jaké se již nachází sparťanští chlapci a muži.
Pro jednotlivé věkové kategorie, respektive celou ženskou složku klubu, jsme sestavili komplexní rozvojový plán na 5 sezón, popsali nastavení tréninkového procesu
(obsahová koncepce, objem, časový rozvrh), vytýčili soutěžní cíle, navrhli směr budování vlastní identity ženské složky, definovali požadavky na rozšíření trenérského týmu.
Když na jaře roku 2020 skončila první vlna bezprecedentní pandemie koronaviru, představili jsme náš záměr hráčkám i jejich rodičům a vybídli je k aktivní spolupráci na jeho
realizaci. Než jsme se ale stačili pořádně rozeběhnout, přišla druhá a po ní i třetí vlna covidu-19, které na mnoho měsíců naši republiky zcela paralyzovaly.
Zamýšlený restart našeho projektu v rámci post-covid sezóny 2021/22 rovněž neproběhne, nový šéftrenér s námi totiž ukončil spolupráci.
Kompletní veřejnou verzi materiálu Sparta Girls 2020 - 2025
si můžete prostudovat na tomto odkaze.
CO JE SPORTOVNÍ TRÉNINK
Sportovní trénink je obecně charakterizován jako
"složitý a účelně organizovaný dlouhodobý proces rozvíjení specializované výkonnosti sportovce ve
vybraném sportovním odvětví nebo disciplíně." (Sportovní trénink. Tomáš Perič, Josef Dovalil; Grada, 2010) Sport je přitom ve své podstatě charakteristický soutěžením,
proto lze dovodit, že sportovní trénink znamená postupnou, racionální a cílevědomou přípravu sportovce či sportovního kolektivu na toto soutěžení, ať už jednorázové zápasy či závody,
nebo dlouhodobé turnaje a soutěže. Jeho úloha je přitom zcela nezbytná a zásadní bez ohledu na výkonnostní úroveň onoho soutěžení.
Sportovním tréninkem ovlivňujeme krátkodobou i dlouhodobou výkonnost sportovce. Základním úkolem sportovního tréninku proto je
"osvojení techniky a taktiky příslušné sportovní disciplíny na základě rozvoje pohybových schopností a pohybových dovedností. Toto osvojování probíhá na základě tělesného,
psychického a biologického rozvoje." (Základy sportovního tréninku – podklady pro přednášky školení trenérů lic. B. Tomáš Perič; FTVS UK, 2007).
Pohybovými schopnostmi jsou v kontextu sportovního tréninku myšleny následující vrozené předpoklady organismu k samotné pohybové činnosti: rychlostní schopnosti,
silové schopnosti, vytrvalostní schopnosti, obratnostní (koordinační) schopnosti a pohyblivost.
Dovednostmi jsou posléze učením získané předpoklady provádět vybranou pohybovou činnost správně, účelně, efektivně, rychle a zároveň i úsporně.
Dovednosti, které se specificky vztahují k jednotlivým sportům a sportovním disciplínám, označujeme jako sportovní dovednosti. V samotném sportovním výkonu pak tyto sportovní
dovednosti dostávají kvalitativní i kvantitativní charakteristiky, jejichž prostřednictvím se demonstruje
a měří sportovní výkonnost.
Jednotlivými etapami sportovního tréninku jsou dle Periče (2007) (v chronologickém pořadí): seznámení se se sportem, základní trénink, specializovaný trénink,
vrcholový trénink. Každá z těchto definovaných etap se váže k určitému kalendářnímu věku sportovce, má své specifické úkoly, jim odpovídající průběh a také rozdílné cíle.
Jednotlivými složkami sportovního tréninku jsou dle Periče (2007) kondiční, technická, taktická a psychologická příprava.
Sportovní trénink lze rovněž chápat jako množinu navazujících procesů motoricko-funkční adaptace, procesů motorického učení a procesů psychosociální adaptace sportovce
na sportovní výkon a prostředí.
Čistě z pohledu fyziologie chápeme sportovní trénink "jako proces adaptace na zatížení – přizpůsobení se organismu sportovce na zvýšenou tělesnou zátěž. Jedná se jak
o strukturální, tak i funkční přizpůsobení jednotlivých orgánových soustav. Díky těmto adaptacím dochází k rozvoji pohybových schopností."
(Fyziologie. Martina Bernaciková; Masarykova univerzita Brno, 2012).
S ohledem na biologické zákonitosti musí efektivní sportovní trénink vhodně kombinovat tři základní parametry: délku a frekvenci (tréninkový objem, kvantitativní ukazatel),
míru zatížení svalů a transportního systému (tréninková intenzita, kvalitativní ukazatel) a čas mezi jednotlivými tréninkovými jednotkami (délka zotavení).
Více o sportovním tréninku píšu
zde.
ZDROJE
František Kovač - Florbal: Závěrečná práce, Trenér licence B
1.
Úvod
| 2.1
Teorie sportovního tréninku
| 2.2
Teoretická příprava klubu
| 3.
Metodika práce
| 4.
Výsledková část
| 5.
Závěr
Video
- Vzdělávací kanál Českého florbalu na YouTube
Texty
- Perič Tomáš: Základy sportovního tréninku
- Zahradník David, Korvas Pavel: Základy sportovního tréninku
- Bernaciková Martina: Fyziologie
- Bernaciková Martina, Kapounková Kateřina, Novotný Jan a kol.: Fyziologie sportovních disciplín
- Lehnert Michal, Botek Michal, Sigmund Martin, Smékal David a kol.: Kondiční trénink
|
|