Kytarista ADAM BOMB je, sportovní terminologií řečeno, americký druholigový špílmachr. Vzhledem k rozdílným úrovním zámořské a tuzemské soutěže mu však téměř nikdo z domácích borců svými schopnostmi nemůže konkurovat. Přesto se reprezentant Spojených států v našich úzkých odborných kruzích (o těch širších laických ani nemluvě) netěší větší než malé popularitě, respektive proslulosti. Pochopitelně k velké škodě všech zainteresovaných.
Zatímco středočeská rocková omladina, zmlsaná často nepřebernou nabídkou jejímu vkusu odpovídajících kulturních akcí konaných v hlavním městě, přímo jí pod nosem, povětšinou velmi neuctivě brblala nad situováním úplně poslední zastávky světové šňůry ALICE COOPERA Psycho Drama Tour do brněnské haly Rondo – tedy za pomyslnou východní ‚jihlavskou civilizační hraniční čáru‘, pamětníci rudé totality nad takovou malichernou maličkostí mávali pobaveně rukou. V intencích nemilých vzpomínek na minulé století pro ně byl totiž podstatný samotný fakt, že otce šokantní rockové pódiové show mohli po osmi letech zase vůbec vidět a na cestu si přitom nemuseli vyřizovat výjezdní doložku ani devizový příslib.
Pouliční špína u nás není a ostatně ani nikdy nebyla příliš v kurzu. Rozuměj pochopitelně glam/street/garage/punk rock. Proto mě, na rozdíl od mnoha kolegů novinářů, nikterak nepřekvapila počáteční mizerná divácká účast na tomto, ve finále naštěstí po všech stránkách vydařeném koncertě. Holt se nekonal v hollywoodském Stripu, ale v pražském Rock Café, tudíž jednak podhoubí z principu nikoho moc netankovalo, druhak je na podobných akcích policejní hodina ve 22:00 obecně nezvyklá, takže všichni dorazili až na ústřední hvězdy, všemi rockovými mastmi mazanou a větry ošlehanou švédskou čtveřici Backyard Babies.
Za aktuální situace, kdy je průnik mezi ortodoxní fanouškovskou obcí Arakainu a Aleše Brichty respektive AB Bandu sotva třetinový, zatímco vzájemná ‚mezigalaktická‘ tolerance koreluje s hranicí sta procent, je pochopitelně velká škoda, že se protagonisté a managementy obou těles nedokáží dohodnout na uspořádání společné, opravdu monstrózní metalové akce v předvánoční Praze a sebestředně drobí návštěvnický potenciál mezi dvě separátní akce komorních rozměrů. Vždyť do vinohradského Retra se třetí adventní sobotu dostavila zhruba stejná plus-mínus pětistovka fanoušků, jako za necelý týden poté na strašnickou Barču.
Dlouhých deset let trvalo, než se letos šestašedesátiletý kytarista, zpěvák a skladatel Petr Janda, stálice tuzemské bigbítové scény, frontman legendárního Olympiku, rozhoupal k vydání svého teprve druhého sólového alba. Dřív prý neměl dostatek kvalitního materiálu, který by mohl a chtěl nahrát vyloženě po svém, s dostatečným odstupem od mateřského souboru. Není důvod mu to nevěřit.
Iggy Pop je jako malé dítě. Fracek. Sebestředný, náladový, impulzivní, energický, neukojitelný. Spratek. Dožadující se neustálé pozornosti a péče. Když je po jeho, celý se rozdá, jen aby vám udělal maximální radost. Když ne, dokáže to dát zatraceně ostře a nepříjemně najevo. Nebýt jeho, byli by dnes zbylí Stooges absolutní nuly, které by nikoho netankovaly. Čehož si jsou setsakra vědomi. Na druhou stranu, nebýt jich, respektive jejich společného reunionu před pěti lety, byl by dnes Iggy zřejmě odkecaný.
Stárnu. Samozřejmě. Jako všichni. Ne že bych si to průběžně neuvědomoval, ale jsou prostě chvíle, kdy je ten pocit zjištění skutečného stavu tak intenzivní, že vás prostě překvapí. A nemusí to být vyloženě negativní feeling. Jedno takové satori mě potkalo na úterním křtu nové sólové studiové nahrávky KAMILA STŘIHAVKY v útulném pražském klubu Retro Music Hall. Abych ale hned rozptýlil vaše případné obavy o kvalitu Kamilova zbrusu nového materiálu pojmenovaného 365 či o jeho aktuální hlasovou formu – můžete zůstat v klidu, vše je v naprostém pořádku. Má poznámka ke stárnutí se týká něčeho úplně jiného a je de facto čistě osobní. Možná se ptáte, proč s ní tedy obtěžuji – čtěte laskavě dál, a pochopíte minimálně souvislosti.
Jeden z nejsmutnějších koncertních zážitků, jaké jsem kdy na vlastní oči, uši a vlastně i kůži absolvoval, mi předposlední říjnový pátek v nově velmi útulně zrekonstruovaném kbelském Lidovém domě přichystala má (ještě nedávno) oblíbená kapela KRUCIPÜSK. Po pravdě jsem měl o osud formace okolo ‚strejdy Tomáše‘ tak nějak strach už po loňské emisi jejího zatím posledního řadového alba Ahoj!. Na rozdíl od všech předchozích studiových nahrávek, speciálně předposledního Druide, mi totiž aktuální studiovka přijde velmi hudebně monotónní až skladatelsky sterilní. Žel, mé obavy, že do momentálního bezzubě obyčejného až podprůměrného zvukového kabátku a aranžmá budou převlečeny a transformovány i léty prověřené hity, se během kbelského vystoupení potvrdily.
Nevím přesně, zda se píše rok 1978, ’88, ’98 nebo 2008. Jsem si ovšem zcela jistý, že právě poslouchám AC/DC! Takový základní pocit mám z již mnohokrát opakované rotace desky Black Ice v mém přehrávači. Pro všechny pravověrné fanoušky australských ‚elektrikářů‘ by tato zpráva měla být jasnou pobídkou, že mají střelhbitě vyskočit od počítačového monitoru a pelášit do nejbližšího obchodu s hudebninami za účelem legálního pořízení nejnovějšího počinu svých miláčků.
„Rock out, rock out, with your cock out!“ vyřvává Lemmy zatímco já poctivě vybarvuji pětici recenzentských hvězdiček. Je prvního září 2008 a studiová novinka Motörhead, dlouho dopředu pojmenovaná Motörizer, právě oficiálně vyšla ve ‚zbytku světa‘ (jinak v USA 26. 8 a v Německu 29. 8.). Kilmisterův přednes je stále sugestivní, hlas signifikantní a kondice suverénní. Stejně tak výkony dvojice jeho dlouholetých parťáků, kytaristy Philipa Campbella (v kapele od roku 1984) a bubeníka Mikkeyho Dee (v kapele od roku 1992). Inu, po všech stránkách seriózní, ehm, po všech čertech vypečená záležitost!