Rockshock

Byla by škoda, kdyby tohle, v naší redakční poště nedopatřením zapadlé, již vloni vydané CD, skončilo v propadlišti dějin bez jakékoliv odezvy. Neříkám tedy, že by se v opačném případě zbořil svět, že by lidstvo přišlo o nějaký neskonale úžasný a jedinečný hudební zážitek. Tak výjimečný zase (ještě stále) aktuální počin obnovené pražské kapely Wirebrush není. Na druhou stranu samotná skutečnost, že se k nahrávce s vemlouvavým názvem Tak bacha! vlastně ‚vracíme‘, má taky jistou kvalitativně vypovídající hodnotu.

Od samého prapočátku mých intimních styků s paní hudbou mě maximálně vzrušuje možnost být bezprostředně přítomen komplikovanému procesu vzniku jejích nových potomků. Pochopitelně, čím více znám zainteresované rodiče, tím více rajcovní situace to – na rozdíl od běžného života, pokřiveného šablonami stereotypů – pro mě osobně je. Opravdu neznám v těchto souvislostech napínavější moment, než když ve finále do přehrávače zasunuji disk, jehož pachateli jsou právě moji přátelé. Z budoucích vjemů a dojmů totiž mívám obdobně mrazivý strach, jako když se přede mnou svléká důvěrně známá žena. Bude to ono?!

Kapela, která se v dnešní době nežinýruje hrát opravdový, postmoderními vlivy nikterak pokřivený dřevní blues/rock’n’roll, si nezaslouží nic jiného než pochvalu a obdiv. Pochopitelně čím přesvědčivěji daný materiál servíruje, tím větší. A toto tvrzení roste doslova exponenciální řadou v okamžiku, kdy hovoříme o kapele české – která navíc jako česká vůbec nezní. Tedy žádné oslizlé knedlíky a teplé pivo, žádný venkovsky zatuchlý smrádek, ale teplíčko, žádné neumělé kašírování a hraní si na hraní něčeho, čemu v jádru nerozumím. Právě naopak!k