Bohnický multižánrový a multikulturní festival Mezi ploty jsem míval vždycky rád. Pěkně zlehka a přitom pestře jím (nejen) pro Pražáky začínala letní festivalová sezona. A tak to byl velký svátek pro oba světy za plotem, viděno z obou jeho stran. Časy se ovšem mění – Mezi ploty už zdaleka není prvním, navíc v daném termínu ani jediným.
Od samého ohlášení velmi zvláštní koncert. Headliner nebyl tím největším tahákem, naopak vzbuzoval doslova největší hrůzu nejistoty. Naproti tomu dlouhou dobu jediná předkapela byla tou potenciální hvězdou, lákadlem. No a když na poslední chvíli přibyla do sestavy ještě třetí parta, rovněž stylově trochu někde jinde než obě původně nominované, byl zmatek dokonán. Že bylo ovšem ve finále všechno úplně jinak, jste možná zažili na vlastní kůži, oči a uši…
Tak na tenhle film rozhodně nechoďte! Alespoň pokud jste fanoušky originální knižní podoby tohoto veskrze kultovního anglického humoristického sci-fi románu. Z ní totiž ve filmu, kromě charakterů klíčových postav, nezůstalo více než pár doslovně interpretovaných dialogů a hlášek. Spousta, a to i těch opravdu zásadních, jaksi nepochopitelně chybí, jiné jsou zase trestuhodně okleštěny či nešikovně prostříhány. Ztrácí se tak logicky to nejdůležitější, původně do důsledku promyšlená pointa. A to jak celková, tak i ta vyplývající z jednotlivostí.
Waltari se opět po roce ukázali v Praze. A tentokrát před nimi dokonce jako předkapela vystoupila poslouchatelná parta, domácí Riviera Playboyz. Skvělý klubový zážitek byl předem více než zaručen.
Rock’n’roll má jednu obrovskou výhodu. Má rovnou několik skutečných a opravdových králů! Jedním z těchto kouzelných staříků, bez jejichž autorského vkladu a osobního vlivu by současná hudba nebyla taková, jaká je, je i vitální černoch celosvětově známý jako BO DIDDLEY. Ten k nám na sklonku letošního dubna zavítal vůbec poprvé… a podle svých vlastních slov už asi i naposledy. A byla to setsakra jízda!
Je tomu už víc jak šest let, co TETA – kapela disponující jedním z nejlepších tuzemských ženských vokálů, zasazeným v hrdle zpěvačky HELENY KUBELKOVÉ – vydala své debutové album. Nejen o tom, proč druhá regulérní studiovka Útěk před sebou vyšla až po tak dlouhé době, jsem si povídal právě s hlavní protagonistkou souboru a s ještě výřečnějším baskytaristou MICHALEM ŽĎÁNSKÝM.
„Náš primitivní nevědecký jazyk disponuje jen omezeným počtem výrazů, které by dokázaly popsat hrůzu a strach vzbuzující fakta, která nám Giger odhaluje. (…) Giger se stal oficiálním portrétistou zlaté epochy biologie. Gigerovo dílo přímo mate svým enormním evolučním rozměrem a příznačně nás povzbuzuje. Ukazuje nám až příliš zřetelně, odkud přicházíme a kam jdeme. Zasahuje do našich biologických vzpomínek. Gynekologické krajiny.“
Čím jsem starší, tím menší úctu ve mne vzbuzuje většina spolků z drsně-metalového ranku. Co mi v útlém pubertálním věku přišlo ‚fakt hustý‘, mi dnes, s odstupem času, přijde – eufemisticky řečeno – ‚úsměvné‘. Pokud bych měl být upřímný a nebrat si servítky, většina z nich mi připadá trapná a směšná. Ovšem nelze házet všechny démony a satanáše do jednoho kotle! Právě floridští Morbid Angel patří k těm několika málo spolkům, jejichž alba si doma stále s velkým zaujetím pouštím a vychutnávám. Proto jsem neváhal a jejich pražský koncert v obnovené sestavě navštívil. Měl jsem totiž velkou chuť srovnávat pro mnohé nesrovnatelné – Morbid Angel s Davidem Vincentem z minulého tisíciletí, Morbid Angel se Stevem Tuckerem z přelomu tisíciletí a Morbid Angel s Davidem Vincentem model 21st century.
Vypsaná fiXa včera večer v pražském klubu Futurum pokřtila své zbrusunové album Krása nesmírná. Hlavní postavou slavnostního aktu byl režisér Petr Zelenka, který stříbrný kotouček v polovině koncertu tradičně zalil sektem a následně vhodil do lačného davu. V něm měly značnou početní převahu mladší ročníky. Lidi v tzv. produktivním věku by šlo hravě spočítat na prstech rukou zdravě rostlého člověka, zatímco za ‚děti‘ by se dala označit dobře polovina všech platících. A to je setsakra dobře!
Už opravdu hodně dlouho se mi nestalo, aby mi nějaký koncert ležel v hlavě tak, jako tohle pražské vystoupení Roberta Planta. A teď nemyslím předem, byť klidně přiznám, že jsem se na ně těšil. Ovšem o nic víc než na ostatní koncerty, které mě skutečně zajímají. To až zpětně mi opanoval podstatnou část mozkové kapacity. Když jsem ho totiž aktuálně, na vlastní buňky, prožíval v prostorách Sazka Areny, mé vnitřní pocity nebyly zrovna jednoznačné. Má signální soustava byla jaksi v rozporu sama se sebou. Proto jsem se to všechno logicky, alespoň ex-post, snažil ze všech sil nějak srovnat k obrazu svému. Proto ta zmíněná nadměrná mozková aktivita. Až když jsem si totiž takto interně vyřešil k vlastní spokojenosti veškeré existující rozpory na inkriminované téma, byl jsem schopen utřídit své myšlenky do komunikovatelného formátu kritického zhodnocení viděného a slyšeného.