homepage

Měl na sobě tepláky, rozhodně ale zmateně necupital po pódiu a nedivil se, proč má v obýváku najednou tolik lidí. Naopak. Moc dobře si uvědomoval, že má zrovna koncert, a tak vyprodanou halu burcoval nepřetržitě k součinnosti. Roztleskával tribuny, rozverné úsměvy i fucky rozdával na všechny strany, do prvních řad kotle klopil tradiční kbelíky s vodou. Místy mu sice přeskakoval a vynechával hlas, přesto se ale nijak nešetřil a celou dobu řval bez uzardění naplno, jako by se nechumelilo, aniž by se každou možnou chvilku dopoval v zákulisí kyslíkem či medikamenty. Ze scény vlastně zmizel jen při kytarové exhibici páně Wyldea, v ringu zůstal i před a mezi přídavky. A že na jevišti byla pouze aparatura; bohatě to stačilo!

Krutý konec nadějí. Definitivní smrt legendy. Když dva dělají totéž, nemusí být výsledek nutně stejný. Iluze stranou. Kardinální lapsus soudnosti nevyzpytatelné ex-hvězdy. Šidítko. Takové a podobné negativní příměry mě včera napadaly v průběhu pražského koncertu obnovených Guns N’ Roses. Slepenec okolo Axla Rose totiž zklamal na plné čáře. Selhání bylo evidentní, stejně jako rozčarování většiny přítomných fanoušků.

Od samého ohlášení velmi zvláštní koncert. Headliner nebyl tím největším tahákem, naopak vzbuzoval doslova největší hrůzu nejistoty. Naproti tomu dlouhou dobu jediná předkapela byla tou potenciální hvězdou, lákadlem. No a když na poslední chvíli přibyla do sestavy ještě třetí parta, rovněž stylově trochu někde jinde než obě původně nominované, byl zmatek dokonán. Že bylo ovšem ve finále všechno úplně jinak, jste možná zažili na vlastní kůži, oči a uši…

Rock’n’roll má jednu obrovskou výhodu. Má rovnou několik skutečných a opravdových králů! Jedním z těchto kouzelných staříků, bez jejichž autorského vkladu a osobního vlivu by současná hudba nebyla taková, jaká je, je i vitální černoch celosvětově známý jako BO DIDDLEY. Ten k nám na sklonku letošního dubna zavítal vůbec poprvé… a podle svých vlastních slov už asi i naposledy. A byla to setsakra jízda!