Jedenácté řadové album celkem, druhé originálně vydané na vlastním labelu Blackened Recordings, zároveň druhé pod taktovkou producenta Grega Fidelmana. 72 Seasons vychází sedm let od posledního studiového počinu Hardwired…To Self-Destruct, datovaného do roku 2016.
Hlavním tématem tohoto textu, který jsem připravil jako závěrečnou práci v rámci studia florbalové trenérské licence B Českého florbalu, je problematika plánování ročního tréninkového cyklu ve sportovních hrách, respektive kolektivním sportu, s logickým zaměřením právě na florbal.
Na Blue & Lonesome není zaznamenána jediná píseň, kterou by složil tvůrčí tandem Mick Jagger & Keith Richards. Natáčení trvalo všeho všudy tři dny a proběhlo přesně před rokem. Většina stop je sejmuta při živém skupinovém hraní, postprodukce byla minimalistická. Ústřední čtveřici je dohromady 289 let.
Jako by se všemohoucí opakovaně přesvědčoval, jestli je ‚to‘ ještě pořád pravda, jestli ‚to‘ ještě pořád platí. Nesmrtelný LEMMY. On a Keith Richards, vyvoleni v pravěku minulého tisíciletí samotným ďáblem, aby na matičce zemi zvěstovali rock’n’roll nesčetným generacím až do skonání světa. Žádný oběd sice není zadarmo, a vlastní krví podepsaná smlouva s nejvyšším z vyvrhelů už vůbec není žádná sranda – na druhé straně zrcadla by nejspíš řekli, že je to ‚řehole‘ – jenže kdo by se dal v tomhle případě na modlení, propadl by se hned do horoucích pekel zatracení.
Minimálně posledních deset let se ke každé nové studiové nahrávce Boba Dylana přistupuje, jako by měla být tou úplně poslední. A že už jich bylo pět. Na jednu stranu není divu, tenhle gentleman má na závěr kariéry takříkajíc věk, navíc nikdy nebyl vzorem zdravého životního stylu. Na stranu druhou ovšem, kdo ho alespoň trochu lépe zná a nepodléhá tupému mediálnímu klišé věčného mrzouta, psí hlavě, kterou mu bulvár už více jak čtvrtstoletí neumně nasazuje, dobře ví, jak moc ho tvorba – ten neustálý souboj s múzami a vnitřním hlasem na straně jedné a venkovním světem se všemi jeho krásami a bolestmi, zarytými fanoušky i škarohlídy na protější – těší, jak ho osvobozuje. Proto ostatně po šedesátce místo důchodového spánku na vavřínech pro umělce, jež změnili svou dobu, nepolevuje v kadenci emisí nového materiálu.
RINGO STARR & ALL STARR BAND 29. června 2011, Praha, Kongresové centrum Johna Lennona považuji za největšího umělce dvacátého století, Ringo Starr je pro mne kvintesencí pojmu ‚Beatles‘, který díky němu ve své čiré podobě chutě přežívá do dnešních dní. Zatímco se Paul McCartney po rozpadu nejslavnější kapely v dějinách takzvaně moderní hudby vrhl střemhlav do vln bezpohlavní pop music, aby tyto vody bez zásadnějších karambolů...
Kéž by byl svět tak jednoduše černo-bílý, jak nám ho v ideově aktualizovaném a technologicky modernizovaném spektakulárním představení dvojalba The Wall prezentuje někdejší mozek Pink Floyd, toho času sedmašedesátiletý sólový umělec, skladatel, baskytarista a zpěvák ROGER WATERS, který se do Prahy vrátil téměř přesně po čtyřech letech od okamžiku, kdy českému publiku samostatně přehrál jiné kolosální dílo z dob svého působení v PF, Dark Side Of The Moon. Kéž by za veškerou bídu chudých mohli ti bohatí, kéž by šlo svobodu a spravedlnost vždy obhájit nenásilnou cestou, kéž by všichni na světě byli tak morálně silné a sociálně zakořeněné osobnosti, že by žádná církevní, politická či ekonomická organizace neměla šanci jimi manipulovat, kéž by pravda byla vždycky jenom jedna, kéž by láska byla univerzální hodnotou.
Nová deska Motörhead je jedním slovem – perfektní. A to už ji poslouchám nepřetržitě, doslova alespoň jednou každý den, od Vánoc. Přestaňte se řehtat absurdní představě, že bych kdy o téhle partě nebo jejích dílech napsal něco diametrálně odlišného, a čtěte laskavě dál. Nahrávce The Wörld Is Yours totiž nic nechybí, a dokonce ani nepřebývá. Máme tu jako na dlani, koncentrovaně a v té nejvyšší kvalitě vše, na co jsme u těchhle veteránů zvyklí, co na nich tolik milujeme. Ptáte se, jak je to možné?
Vůbec poprvé přijeli do Prahy společně koncertovat dva zakládající členové legendární kultovní formace z Los Angeles jménem The Doors, jednasedmdesátiletý klávesista a skladatel RAY MANZAREK a čtyřiašedesátiletý kytarista a skladatel ROBBY KRIEGER. A odehráli tu se svou doprovodnou skupinou ve složení Miljenko Matijevic (zpěv), Phil Chen (baskytara), Ty Dennis (bicí) strhující koncert, jehož playlist lze bez nadsázky označit za nepřetržitou šňůru perel, vytaženou z té nejblyštivější rockové klenotnice. Ale vezměme to hezky popořadě.
Spousta lidí ho už dávno přestala brát vážně. Jen málokdo naopak poslední dobou věřil, že by ještě někdy mohl natočit novou desku. A vyloženě zanedbatelné procento populace bylo skálopevně přesvědčeno, že by eventuálně mohla mít i nějaký valnější smysl a uměleckou hodnotu. Světe div se … Scream je Ozzyho přímým direktem do obličeje všech škarohlídů!