Letos vydali své druhé řadové album Bar Marie, na následovníkovi však již intenzivně pracují. Ustáli řadu nejen personálních turbulencí, právě proto si jdou stále odhodlaně za svým. Respektive i naopak. Sami o sobě s nefalšovanou hrdostí prohlašují, že jsou „kapela zbavená pout hudební vzdělanosti“. Za pražskou rockovou formaci …A VŮBEC! se mnou hovořili zpěvák a kytarista MIREK JECH a bubeník SVÁŤA ŠUTERA.
K první oficiální dlouhohrající desce Nás to baví z roku 2006 jste ušli docela dlouhou cestu. Jak se v průběhu let vyvíjelo vaše hudební cítění a vyjadřování? Jaká všechna personální zemětřesení jste přežili?
Mirek: No, jelikož většinu repertoáru, aniž bych se chtěl nějak prsit, mám na svědomí já, souvisí tahle otázka hodně s tím, jak jsem to měl já. Už od puberty jsem chtěl mít rockovou kapelu, ale nedostávalo se peněz na vybavení, muzikantů, případně obojího, takže jsem vlastně pořád jen třískal do španělky a řval po hospodách. Když se pak přidal na druhou španělku Vláďa Endl a Roman Míček na conga, mohli jsme si začít říkat kapela a vzniknul Zefram Cochrane, formace, co už hrála písničky, které s …a vůbec! hrajeme doteď. Ale jelikož celou moji hudební pouť kromě chuti hrát provázela i chuť na alkohol a lenost, Zefram Cochrane se nijak významněji neprosadila a po čase jsem ji rozpustil. Jenže nehrát taky nešlo, takže krátce nato vznikla vlastně ta samá kapela, jen Vláďu nahradil Honza Hupka a jméno se změnilo na …a vůbec! S tím alkoholem a leností se to ale nezměnilo. Jenže to už mi došlo, že rozpouštět kapely nemá smysl, protože za pár měsíců to člověku nedá a jde do toho zase znovu, takže …a vůbec! přetrvali a pomalu se transformovali do podoby, v jaké se dají slyšet dnes. Ze zakládající sestavy jsem ovšem zůstal jen já. Jinak co se týče hudebního cítění, to bylo vždycky stejné. Jen s tím, jak se postupně doplňovalo nástrojové obsazení, se zvuk kapely začal víc a víc přibližovat původnímu záměru. Šlo to, pravda, pomalu, ale dnes můžu s hrdostí prohlásit, že takhle to mělo znít už od začátku.
Sváťa: Někdy v průběhu roku 2004 se sestava ustálila do podoby Míra Jech – zpěv, kytary, foukačka; Lenka Kleprlíková – flétna, vokál; Štěpán Vodenka – klávesy; Lukáš Horský – baskytara; Bohouš Tempel – sólová kytara a já na bicí; a takto vydržela prakticky až dosud. Jedinou změnou bylo, když nám v průběhu roku 2007 klávesák Štěpán Vodenka oznámil, že kvůli velkému časovému vytížení již nezvládne hrát v kapele ‚na plný úvazek‘. Jako host se ale nadále na některých akcích podílel, stejně tak i na natáčení našeho druhého alba. Ta situace pro nás ale byla dlouhodobě neúnosná, takže jsme usilovně hledali adekvátní náhradu. Což se nám nakonec povedlo na sklonku letošního léta, kdy naše řady posílil šikovný klávesista Tomáš Stehlík, který se s námi hned pustil do natáčení nových věcí.
Říkáte o sobě, že jste „kapela zbavená pout hudební vzdělanosti“; jak si to máme vysvětlit?
Sváťa: Na to je vcelku snadná odpověď: nikdo z nás nemá klasické hudební vzdělání, všichni jsme svým způsobem samouci, i když se někteří z nás sem tam u někoho učili. Co se ale teoretických znalostí týče, nikdo z nás není žádný ‚odborník‘. Při tvorbě a aranžích nových věcí sázíme spíš na momentální pocit než na nějaké zažité postupy. Tak tomu bylo v kapele vždy a není důvod na tom cokoliv měnit. Je u toho spousta taškařic a dost často je to velká legrace… Zkrátka děláme to tak, jak nás to baví.
Je pro vás studiová práce pověstnou perličkou na nekonečné šňůře koncertů, milovaná činnost, které byste se, kdyby to jen trochu šlo, věnovali o poznání více, nebo snad nepříjemná povinnost a nutnost, která se se živým hraním nedá srovnávat?
Sváťa: To se nedá tak jednoznačně říct, určitě je v tom kus obojího. Dost to souvisí s naší (ne)zkušeností v tomto směru. Když jsme začínali točit náš debut, většina z nás měla s prací ve studiu pramálo zkušeností, někteří dokonce vůbec žádné, takže to v začátcích bylo hodně ‚na krev‘. Postupem času jsme ale začali získávat půdu pod nohama a práci ve studiu si začali užívat. Teď jsme na tom tak, že se na každou frekvenci vyloženě těšíme a parádně si to užíváme – takže jsme se vlastně postupně od té druhé možnosti dostali k té první…
Mirek: Já mám rád oboje, byť jde o dost odlišné věci. Živé hraní je … zkrátka živé. Živelná záležitost, kde se to občas semele i trošku jinak, než člověk zamýšlel. Je tam prostor pro improvizaci, momentální nápady … což miluje zejména Sváťa … (smích) Člověk se dostane do nálady, která ho pohltí, a jde do toho ‚prsama‘! Ať byl před koncertem jak chce unavený nebo nasraný, najednou se koupe v potu, řve do mikrofonu, tříská do kytary, až praskají struny, a zažívá něco, co by se dalo bez nadsázky nazvat změněným stavem vědomí. Ve studiu je zase čas na to, pořádně promyslet aranže a využít hostujících nástrojů, kupříkladu mojí milované dechové sekce, pořádně si vyhrát se zvukem, každé cvaknutí prodiskutovat, vyzkoušet kraviny, co člověka napadnou v průběhu, a pak je tam nechat, nebo smazat… Samozřejmě se to zase nesmí přehnat, aby ta muzika byla ještě podobná té živé. Ale natočit jen holou koncertní verzi by asi bylo zase zbytečné, to už by se mohl rovnou nahrát živák, což ale taky není marné a určitě na něj časem dojde!
Jak vlastně vypadá nahrávací proces made in …a vůbec!? A jak se v průběhu let mění?
Sváťa: Tohle hodně souvisí s tím předchozím. První deska vznikala dost krkolomně, začínali jsme u mě ve zkušebně na Letné, kde se natočily postupně bicí, pak basa a na tyhle základy se potom u Míry doma dotáčelo všechno ostatní. Tenhle postup se ale neukázal jako úplně ideální, takže na dokončení jsme se pak přesunuli do plzeňského studia ExAvik, kde nám s finální podobou velice pomohl Pavel Brom. Protože jsme byli z výsledkem vcelku spokojení, rozhodli jsme se, že práce na druhém albu budou probíhat už výhradně v Plzni, kde jsme se postupně studiově zabydleli. A v neposlední řadě i proto, že tam máme skvělé zázemí a oporu právě v osobě Pavla Broma, který je opravdovým profesionálem a jehož uchu neunikne ani nota. Oproti předchozím letům natáčíme celou rytmiku dohromady, aby se do nahrávky dostalo co nejvíce ‚života‘, zkrátka snažíme se, aby se výsledný sound co nejvíce podobal našemu živému hraní. Frekvence jsou vždy několikadenní, sejde se celá parta a je u toho taky spousta srandy, takže nás to baví víc a víc.
Mirek: Když odjíždíme ze studia a dohadujeme další termíny, Pavel Brom vždycky říká: „A příště byste mohli přijet připravený. Studio je drahá zkušebna.“ Ale mě to takhle baví! Některé věci, které hrajeme už dlouho, samozřejmě umíme – ale ani u nich není vyloučeno něco změnit, jak se už ostatně mnohokrát stalo –, ale některé písničky jsou hodně čerstvé novinky, co třeba ještě ani neprošly koncerty, jsou hrubé a neopracované a musejí se ve studiu domyslet a dodělat. Což zabírá čas a čas jsou peníze. Ale z největší části to stejně cvakám já, takže co! A mně se tenhle způsob zamlouvá, takže to se myslím nezmění. Jo, asi bychom se mohli lépe připravit a šetřit, ale ony ty prostoje a hledání a mozkové bouře a někdy i hádky taky nejsou špatné. Člověk se odreaguje, odpočine, nabere síly… Neumím si představit dělat muziku podle harmonogramu, na čas. I když, jak nám vyprávěl Pavel Brom, i to prý jde!
Po necelých třech letech od zmíněného debutu vydáváte svou druhou řadovku Bar Marie. A hned se musím zeptat: proč Bar Marie?
Mirek: Bar Marie je zkrátka jedna z písniček na albu, tak jsme album pojmenovali po ní. Máme rádi bary. A holky. Koneckonců většina textů o holkách je. Snažil jsem se začít psát texty i o něčem jiném, něco hlubšího, angažovaného … jenže jsem zjistil, že mě vlastně kromě holek nikdy nic moc nezajímalo, takže mi to moc nešlo.
Čím se novinka od debutu liší? A v čem je podle vás lepší?
Sváťa: První album bylo ve své podstatě takovou kolekcí písní ze začátků kapely. Novinek na ní bylo minimálně, všechny ty písně se již delší čas hrály živě na koncertech, takže by se dalo říct, že šlo o jakýsi studiový průřez naším repertoárem, takové jakési malé ‚best of‘. Na druhém albu jsme se ale již více orientovali na nové věci, i když i tady jsme si ještě vypůjčili několik starších kousků, které podle nás na tom prvním chyběly. Lepší je určitě po zvukové stránce. Tím, že natáčecí frekvence probíhaly dohromady a na jednom místě, nikoliv odděleně jako v případě debutu, zní určitě kompaktněji… Je to taková ucelenější kolekce.
Jaké pocity by měla vaše nahrávka v posluchačích navodit, co by si měli z jejího poslechu odnášet?
Mirek: Asi jsem nikdy nepřemýšlel o tom, co by měly texty v posluchači navodit. Přiznám se teď k asi hrozné věci, ale na posluchače tak trošku kašlu. Zní to hrozně, ale já jsem vždycky chtěl, aby se muzika i texty líbily hlavně mně. Vycházím z toho, že nejsem zase tak výjimečný, a když se něco bude líbit mně, bude se to líbit i někomu, kdo je stejně založený. A protože, jak říkám, vycházím z toho, že nejsem zase tak výjimečný, mělo by těch lidí být poměrně dost. Něco podobného nedávno prohlásil i Tom Jones, já to ale řekl první a dávno před ním! (smích) Takže vlastně na posluchače nekašlu. Jen se nesnažím trefovat do jeho vkusu. Ať se nalepí ten, kdo má vkus podobný mému, potažmo našemu. A ať si každý odnese, co chce. Jestli tam něco najde, je to jeho! Možná je to trošku paradox, ale dost často za mnou pak lidi chodí a říkají mi, jak je co ‚dostalo‘ a co je ‚přesný‘ a kde jsem se trefil do toho, co sami prožili. A přiznávám, že mě to těší. Jen ten Petr Korál se do mě pořád kvůli textům naváží… (smích)
Co vás zaručeně inspiruje při skládání?
Mirek: Holky. A ještě víc holky, co se na mě vyserou.
Dáváte nový materiál dohromady postupně v průběhu času, a když je ho dost, jdete nahrávat, nebo vše kompletujete, až když se naskytne možnost nahrávání?
Sváťa: Tohle opět souvisí s tím, co již bylo řečeno. Ono je to v podstatě nahodilé, někdy tak, a někdy onak. U prvního alba to bylo jasné, tam již byly všechny písně hotové dopředu. Při natáčení druhého alba jsme měli hotovou převážnou většinu skladeb, některé jsme pak dokončovali doslova několik dní před natáčením a tu poslední – anglickou Sometimes – jsme dodělali přímo v rámci natáčení. Třetí album, na kterém jsme začali pracovat letos v září, v rámci frekvencí pro chystaný vánoční singl, vzniká zase úplně jiným způsobem. V září jsme v Plzni natočili základy pro prvních šest věcí, krom jedné věci se jedná o úplné novinky, které vznikly v průběhu letošního jara a léta, a v současné době se nacházíme v procesu skládání a aranžování zbrusu nových věcí, které by se měly začít točit v lednu příštího roku. Takže tentokrát máme vlastně hotovou jen takovou kostru a vlastní finiš bude probíhat až ve studiu. Z toho bude mít Pavel Brom zase určitě radost. (smích)
Co vás čeká v nejbližší době, řekněme do konce roku?
Sváťa: Krom výše zmíněných příprav nového materiálu pro další album nás čeká několik zajímavých koncertů, z nichž bych pro zajímavost vypíchl akustické vystoupení 20. listopadu v Balbínově poetické hospůdce, kde představíme naše písně v trošku netradičním komorním pojetí. A to nejlepší nakonec: na začátku prosince vyjde náš nový vánoční singl, na kterém se můžete těšit na dvě klasické vánoční koledy ve verzi à la …a vůbec! Jsou pěkně rockově šlapavé, takže si určitě nenechte ujít křest a zároveň vánoční koncert, který proběhne 15. prosince v našem oblíbeném žižkovském klubu Kain. Na jaře se pak chystáme vyjet na menší turné po klubech v celé republice a hlavně dokončit připravované třetí album, které bychom rádi stihli vydat co nejdříve … ale to je již hudba budoucnosti.
Mirek: Že bych to teď prohlásil? Napadlo mě, že bychom třetí album vydali do roka a do dne. Křest Baru Marie byl 2. 4 . 2009, takže třetí album s pracovním názvem Spíš jazz než metal bychom pokřtili 3. 4. 2010. Zatím to vypadá, že to stihneme… A tak jo, já to tu slavnostně prohlásím: třetí album …a vůbec! pokřtíme 3. dubna 2010. A je to venku! (smích)
Text: František Kovač
Comments are closed.