W.A.S.P.
11. listopadu 2009, Praha, Retro Music Hall
Včerejší glamrockový večírek v pražské Retro Music Hall se náramně vyvedl. Ostatně, taky probíhal pod taktovkou zatraceně zkušeného dirigenta – páně Blackieho Lawlesse z americké formace W.A.S.P. A hned dodávám, že zahanbit se v žádném případě nedali ani jeho soukmenovci Doug Blair (kytara), Mike Duda (baskytara) a Mike Dupke (bicí). Svědkem mého tvrzení budiž více jak tisícihlavý dav, tísnící se v příjemných prostorách bývalé vyhlášené vinohradské diskotéky.
Fakt, který většina fanoušků kvitovala s velkým povděkem, byla absence jakékoliv (zbytečné) předkapely. Místo toho jsme si měli možnost vychutnat pěkně nahlas celou letošní albovou novinku z dílny nestora německého heavy metalu Udo Dirkschneidera Dominator.
Hvězdy večera, jejichž název se nejčastěji překládá jako akronym hesla ‚We Are Sexual Perverts‘, měly původně začít okupovat scénu deset minut před devátou večerní. Nedostatečně sonicky žhavá atmosféra v sále však jejich nástup o dvaadvacet minut oddálila. Pak to byl ovšem kotel! Začalo se tradičním intrem v podobě instrumentální kompozice Mephisto Waltz ze čtvrté řadovky The Headless Children. Napětí v klubu by se v ten okamžik dalo krájet. Dosud spoře nasvícená scéna se totiž potopila do absolutní tmy, nad níž pouze lehce problikávala plocha obřího promítacího plátna (šířka přes celé jeviště, výška dobře tři a půl metru). Za nástupní marš si čtveřice zvolila pecku On Your Knees z eponymního debutu z roku 1984. Výbuch fanouškovského nadšení rozsvěcuje prostor víc než střídmá baterie světel. V rychlém sledu, bez zbytečných řečí, navazuje cover britské rockové legendy The Who The Real Me, zaznamenaný na již zmiňované čtvrté studiové nahrávce z roku 1989. Zvuk nemá od samého začátku žádnou chybu. Jediným – v celkovém hodnocení ovšem drobným – zklamáním je absence zběsilé pódiové show, na kterou jsme u téhle party tolik navyklí. Částečně ji nahrazuje nekončící obrazový proud, tříštící se o promítací plochu nad hlavami kapely. Na druhou stranu takto W.A.S.P. s genialitou a drzostí sobě vlastní naplno dokazují, že jejich muzika je v každém případě zcela samostatná a zatraceně silná entita, které k úspěchu netřeba žádných podpůrných elementů.
Na řadě je druhá připomínka první dlouhohrající desky, dupanice L.O.V.E. Machine. A pak už se dvojitě představuje žhavá novinka jménem Babylon, čtrnáctý to studiový počin těchhle šílených Američanů, ideově vycházející z biblické vize čtyř apokalyptických jezdců. Za ukázky z materiálu, který spatřil světlo tohoto světa 17. října, jsou zvoleny vypalovačky Crazy a Babylon’s Burning. Video ke druhé z nich, plné známých historických i třeskutě akutních politických šílenců a celosvětového násilí v kombinaci s břitkým textem, jasně ukazuje, že to má Steven Edward Duren v hlavě zatraceně v pořádku! Do dob minulých nás následně opětovně vrhá druhá řadovka The Last Command (1985) jízdou Wild Child. Na screenu pochopitelně nemůže chybět dobové promo video. Kapela hraje jak z partesu, jediná nota není takříkajíc špatně, natož navíc. A to se Doug Blair, který je v současné sestavě od roku 2006 a předtím měl už s W.A.S.P. čest i v letech 1992 a 2001, se sólováním na své světelnými efekty vyšperkované šestistrunce nikterak nežinýruje. Všechno ale sedí, jak má, je především efektivní a až ve druhém plánu efektní. Stejně jako Blackieho naprosto přesvědčivý hlas.
Hellion nás pak vrhá ještě o rok zpět, abychom se o další dvě léta kupředu v čase posunuli s následující předělávkou z repertoáru Raye Charlese, respektive Humble Pie, I Don’t Need No Doctor, zvěčněnou na třetí ‚waspí‘ řadovce Inside The Electric Circus. O rok starší střednětempá hitovka Scream Until You Like It je zase připomínkou soundtracku k filmu Ghoulies 2 – jinak taky poprvé vyšla na vůbec prvním oficiálním živáku W.A.S.P. v roce 1987 Live … In The Raw. A pak už následuje očekávaný trojblok z koncepčního díla The Crimson Idol (1992), páté řadovky v kariéře Blackieho a jeho chlapců, která vyšla ve Spojených státech o rok později než ve zbytku světa – Arena Of Pleasure, Chainsaw Charlie (Murders In The New Morgue) a The Idol. Pomalu, ale jistě se blíží závěr show, kapela má za sebou téměř hodinu hraní. Zkouším se zamyslet, kolik skladeb jsem zatím poznal podle úvodních tónů a které podle nad hlavami muzikantů prezentovaného videa: je to tak nějak fifty fifty; jen si nejsem jistý, jestli je technik tak přesný ve startech spouštění jednotlivých obrazových doprovodů, nebo prostě kapela hraje vše tak, jak to známe z desek. The Headless Children je dnešní poslední připomínkou stejnojmenného počinu z roku Sametové revoluce, Take Me Up naopak první ochutnávkou ze třinácté řadovky Dominator (2007). Na úplné finále hlavního hracího setu ovšem nemůže znít nic jiného než pětadvacet let starý evergreen I Wanna Be Somebody. Ve 22:28 hodin ovšem ještě není po všem. Letos třiapadesátiletý poloviční Indián má ještě v rukávu ozdobeném blyštivou pilkou zastrčena dvě esa: brutální pohřební marš Heaven’s Hung In Black z před chvílí citované předposlední studiovky a westernovou jízdu Blind In Texas ze zlatého, dekadentně rockandrollového roku 1985.
Dav se se svými hrdiny loučí bouřlivými, zatraceně zaslouženými ovacemi. Předvedený výkon opravdu neměl chybu ani hlušší místo, pozornost přihlížejících udržel od začátku do konce vyšponovanou na maximum. Mnozí z fanoušků jím jistě budou dennodenně žít až do další nejbližší příležitosti zažít své miláčky na vlastní kůži a smysly. Ideál večera kazil pouze na čepu naražený kyselý a řídký staropramen – což není ani tak výtka k provozovateli klubu, jako k výrobci piva samotnému…
Text: František Kovač
Comments are closed.