RINGO STARR & ALL STARR BAND
29. června 2011, Praha, Kongresové centrum
Johna Lennona považuji za největšího umělce dvacátého století, Ringo Starr je pro mne kvintesencí pojmu ‚Beatles‘, který díky němu ve své čiré podobě chutě přežívá do dnešních dní. Zatímco se Paul McCartney po rozpadu nejslavnější kapely v dějinách takzvaně moderní hudby vrhl střemhlav do vln bezpohlavní pop music, aby tyto vody bez zásadnějších karambolů a stylových změn brázdil až do konce svých sil, a George Harrison ještě více pohroužil do a priori vícerozměrného, hloubavého, etnickými prvky ovlivněného rocku, umně balancujícího na ostří alternativy a undergroundu, byl Lennon kulturní ikonou, osobitým performerem doširoka rozkročeným mezi uměním a politikou. Jen Ringo, který do České republiky přijíždí poprvé v životě zahrát až jedenadvacet let po pádu komunistické strany, vlády a železné opony, zůstal navždy Broukem.
Trochu bezstarostně potrhlým, značně bezprostředním, v duši věčně mladým klukem, jakého si jej miliardy lidí na zeměkouli zamilovaly ve filmech Hard Day’s Night a Help! Proto jsem se, když sedmdesátiletý (jedenasedmdesát mu bude 7. července), neskutečně vitální a rtuťovitý ‚stařík‘ vyběhl na pódium pražského Kongresového centra, neubránil – a vlastně ani nebránil – dojetí. Posledních patnáct let totiž nehrál v Evropě, proto jsem byl vnitřně už tak nějak smířený s tím, že ho s největší pravděpodobností již nikdy naživo neuvidím a neuslyším, a fenomén The Beatles mě tak in natura nezasáhne. Jenže pak se stal zázrak. Ringo dostal s realizací své zatím poslední, mimochodem velmi povedené sólovky Y Not chuť „zase jednou objet celý svět“ – a Bůh se najednou zjevil!
V osm hodin jsou již všichni v klimatizovaném hledišti, ve kterém jsou jen místa k sezení, ve svých křesílkách. Následná akademická čtvrthodinka je prodchnuta vzrušeným očekáváním, které by se dalo krájet. Najednou je ale v sále tma a začíná se rozsvěcet jeviště, na které nastupuje všech šest členů ALL STARR BANDU. Chápou se instrumentů a pěkně naživo rozjíždějí intro, jehož velkým finále je příchod hlavní hvězdy večera; dámy a pánové, RINGO STARR! Ještě než se tenhle levák poprvé usadí za typicky subtilní, vyvýšenou bubenickou soupravu pro praváky, zpívá v čele své doprovodné kapely text vlastního premiérového sólového singlu, emitovaného po rozpadu slavného liverpoolského kvartetu, čtyři dekády starého It Don’t Come Easy. Srší při tom energií, usmívá se a mává na všechny strany, nikde ani stopa po vyčerpání z těžkého údělu hvězdy, otupění nebo snad znuděnosti z dennodenní rutiny. A obdobně je to po celý koncert, v jehož průběhu dostávají prostor k vlastní realizaci v čele souboru i ostatní zpívající instrumentalisté. Poměrově je to tak půl na půl – polovinu skladeb zpívá sám Ringo, ať už jde o ukázky z jeho sólového repertoáru, nebo poklady ze šperkovnice The Beatles, občas bubnuje, občas stoje na forbíně, polovina je v režii ostatních členů filigránsky sehraného All Starr Bandu.
Jako první z ‚Friends‘, s jejichž pomocí nás dnes Starr baví, je na řadě sólový kytarista a zpěvák Rick Derringer s hitem Hang On Sloopy, s nímž v šedesátých letech v hitparádách úspěšně soupeřil právě i s Beatles. Je vidět – a hlavně slyšet –, že tahle kapela se rozhodně nepotřebuje v průběhu několika úvodních písní dostávat do provozní teploty. Nezúčastněný pozorovatel si sice může připadat jako na spolužácké besídce po cca padesáti letech, v jejímž rámci se vzpomíná na milované hity z mládí, instrumentální i prezentační úroveň všech zúčastněných je ovšem – i po těch letech – premiantská, a hlavně tyhle šlágry rozhodně neodnesl čas! Příkladem budiž třeba standard Rock And Roll Hoochie Koo se středobodem ve formě tklivého kytarového sóla, který jeho autor Derringer přidává později.
Ringo tedy sedí (poprvé při třetí Choose Love) za svou stříbrnou soupravou značky Ludwig, kterou s tradičním šarmem, a především zcela bezchybně, otlouká. Přihrává mu neméně zdatný kolega Gregg Bissonette, známý například ze sestavy Electric Light Orchestra nebo spolupráce se Stevem Lukatherem, kterému leží na bedrech celý rytmický klokot večera. Jeho druhým parťákem je baskytarista Richard Page, jenž zazpíval balady Kyrie a Broken Wings z repertoáru kapely Mr. Mister a který v minulosti skládal například pro Meat Loafa nebo Madonnu. Druhý kytarista Wally Palmar zase Praze připomněl v osmdesátých letech úspěšné skladby Talking In Your Sleep a What I Like About You detroitských The Romantics. Šedovlasý multiinstrumentalista Edgar Winter, jediná mánička a zároveň i největší poděs současné sestavy AS Bandu, předvedl na klávesy, saxofon i perkuse svou autorskou kompozici Frankenstein; a ještě před tím hymnickou klasiku Free Ride. A pochopitelně nezapomněl auditoriu připomenout, že to byl právě on, kdo si jako vůbec první na světě pověsil klávesy kolem krku na popruh. Což bylo zde, v někdejším Paláci kultury, takto bývalém častém působišti komunistické hvězdy Michala Davida, jisté, a byť jistě nechtěné a především netušené, o to ale více škodolibě úsměvné memento mori. Ale jedeme dál. Svůj prostor dostává i klávesista Gary Wright, který zpívá vlastní hit z roku 1974 Dream Weaver a později také novější Love Is Alive.
Sám příležitostný herec a malíř, rodným jménem Richard Starkey, mezi výše uvedenými čísly svých kolegů potěšil diváky beatlesovskými songy Honey Don’t (původně pochopitelně z pera a repertoáru Carla Perkinse), Boys (jako první jej nahráli The Shireless), I Wanna Be Your Man (autorů Lennon & McCartney, který nahráli i Rolling Stones), Act Naturally (původně Buck Owens And The Buckaroos) a Yellow Submarine. Na adresu druhé zmiňované přitom legendární bubeník prohlásil, že se jedná o píseň, kterou hrával zamlada s kapelou jménem Rory Storm And The Hurricanes, potom ještě s jednou kapelou a teď ji hraje se svým All Starr Bandem. Na nápovědu z publika, že ona nejmenovaná formace se jmenovala The Beatles, svou tradiční nosovou dikcí jen odtušil: „Oh, thank you.“ Ringova komunikace s diváky byla vůbec vřelá a občas až k popukání vtipná. Na výkřiky ze tmy „I love you!“ nezapomněl vždy odpověď: <ï>“I love you too,“ ať už měl původní zvolání na svědomí jemný dívčí hlásek, či drsný stařecký chropot. Ke dvěma dívenkám sotva školního věku, které mu v úvodu přinesly pod pódium kytice, neváhal přiskočit ještě s posledními slovy textu na rtech a přes mikrofon jim poslat mnoho mlaskavých pusinek. Což následně komentoval slovy: „Ženu nesmíte nikdy nechat čekat, tím spíš, když je mladá.“ Než došlo na slavnou ‚Žlutou ponorku‘, jejíž titulní píseň byla přehrána v lehce cirkusovém aranžmá se špetkou country music navrchu, neodpustil si Starr poznámku, že kdo následující číslo nepozná po pár taktech, zřejmě si dnes večer spletl sál. Když se pak před novinkovou Peace Dream v rámci představení celého ansámblu potemnělého sálu zeptá: „What is my name,“ a odpověď je jen vlažná, podle těch nejlepších tradic anglického humoru pouze procedí mezi zuby: „Aha, vy jste nebyli připravení, tak ještě jednou, what is my name?“ – a odezva je taková, že pražskému publiku neváhá poděkovat: „Thank you. Makes me feel good.“ Což ovšem není jediná Starrova pochvala na adresu hostitelského města; v průběhu show několikrát opakuje, jak je Praha krásné město. A dokonce nejen on, i jeho spoluhráči. Z čerstvé kolekce Y Not pak ještě zazněla The Other Side Of Liverpool, ze starších hitů nechyběl Back Off Boogaloo, „příteli Georgi Harrisonovi“ zase věnoval skladbu Photograph.
Pokud jste předem počítali s tím, že nejdete na člena Beatles strojově přehrávajícího výběr největších hitů téhle hudebně nesmrtelné čtyřky, ale na koncert muzikantsky svébytné a rovnocenné party, v jejímž setlistu má každý ze zainteresovaných svých patnáct minut slávy a ten nejslavnější z nich pak zhruba třicet, museli jste být nadmíru spokojeni. Viděli a slyšeli jste Ringo Starra, svěžího sedmdesátníka, který netrpí neúměrným egoismem, byť věří tomu, co dělá. A dělá to s láskou a zaujetím a pro své fanoušky. Že některá čísla ‚Friends‘ nebyla skladatelsky bombastická a občas stylově mimo rámec beatlesovského rocku a popu? Přesto jejich provedení nemělo instrumentálně jedinou chybu, natož slabé místo. Speciálně ještě jednou vyzdvihnu famózní souhru obou bubeníků!
Absolutním finále fantastického večera je Ringova beatlesovská óda na pospolitost With A Little Help From My Friends, která volně přechází do Lennonovy mírové hymny Give Peace A Chance.
V samém lůně chrámu bolševismu jsme na piedestal instalovali vlastního Boha a vztyčili vlastní hvězdu, doslova. Odplata jest dokonána. Pokud máte, soudruzi, chuť a zájem, můžete až do skonání věků vzteky rotovat v hrobech. A dobře vám tak. „Peace and love!“
Text: František Kovač
Comments are closed.