LITTLE RICHARD, ROCK’N’ROLL BAND MARCELA WOODMANA
13. 6. 2005, Praha, Lucerna
Největší rock’n’rollový showman zeměkoule proslulý svými drogovými, homosexuálními a náboženskými excesy a nejlepší (když ne světový, tak minimálně euroasijský) rock’n’rollový revival se sešli na jedné scéně v rámci zakončení pražských oslav padesáti let rock’n’rollu.
ROCK’N’ROLL BAND MARCELA WOODMANA patří skutečně k absolutní revivalové špičce a osobně jsem zatím neměl čest s nikým, kdo by je na poli rockandrollového žánru překonal. Proto bylo celkem logické, že diváckou soutěž na webu organizátora koncertu Liver Music o předkapelu Little Richarda vyhráli právě tihle sympatičtí Severomoraváci. Stejně logické pak bylo, že ze svého širokého repertoáru, jenž kromě perfektní instrumentace a choreografie mnohohlavého orchestru staví na opravdu povedených českých textech, nevytáhli jedinou skladbu, která se potenciálně mohla objevit v setlistu zámořského headlinera. Nechyběl však Rock Around The Clock, Tallahassie Lassie, Dneska se žením, Do Kr. Pole, Zhasla lampa, Dva kroky, Na šichtu, Tequila (jako host na saxofon zadula dcerka frontmana ansámblu Tereza Woodman), Na shledanou Krokodýle, Jan Hodný, Pa ra da da da a další nesmrtelné pecky. Diváci byli rozpumpováni opravdu skvěle a technická přestavba pro hlavní hvězdu netrvalo naštěstí dlouho.
Jak tomu u těchhle pionýrů žánru bývá, nejdříve se na scéně blýskla doprovodná kapela a teprve až potom důstojně nakráčel sám ‚king‘. Samozřejmě patřičně, ve velkém stylu, ohlášen. Ale ještě zpátky k doprovodné kapele. Ta byla doslova hardrockově nadupaná a energií sršící. Aby taky ne: dvoje bicí, dvě baskytary, dvě kytary, klávesy (plus později místy Richardův klavír), dva saxofony a trubka. Když hráli sami, měli zvuk ne nepodobný klasickým Deep Purple (od nichž ostatně Smoke On The Water vystřihli už při neveřejné zvukové zkoušce). Po pár minutách instrumentální introdukce se však na scéně, za mohutného aplausu sotva z poloviny zaplněného velkého sálu Lucerny, zjevil dvaasedmdesátiletý LITTLE RICHARD, vlastním jménem Richard Penniman, a začalo se hrát podle zcela odlišných not.
Ne že by tedy jednotliví hudebníci i při r&r evergreenech instrumentálně neexcelovali, ale přišlo mi jejich ne zcela využitých potenciálů tak nějak škoda. Právě při tomto koncertě se totiž v celé nahotě zjevil problém tzv. doprovodných kapel rockandrollových hvězd. I Jerry Lee Lewis, Chuck Berry a Bo Diddley si své spoluhráče přivezli jako vlastní křoví, a byť jediný z těchto bandů neměl chybu, právě u toho Richardova bylo nejvíce evidentní, že ho vlastní frontman vlastně nepříjemně brzdí. LR totiž klade, jak ostatně bylo vždy jeho zvykem, největší důraz na uměleckou formu předvedení svého repertoáru, na show. Samotný obsah je pro něj tak nějak druhotný (nikoliv ovšem podružný!). Ne nadarmo bývá pasován na největšího r’n’r narcise, jehož je Michael Jackson jen špatným žákem. Ostatně dokazoval to od samého vstupu na scénu.
Přes velkohubé prohlášení, že je mu sice 72, ale cítí se na dvacet, nechal zpod pódia vyhnat všechny fotografy, zakázal focení v celém sále pod pohrůžkou konce koncertu a nechal rozdávat své autogramkarty s fotkou, na níž mu je (resp. bylo) skutečně dvacet. Jako první počin na jevišti se pak za pomoci spoluhráče-trumpetisty (a osobního asistenta v jedné osobě) vyškrábal na desku svého klavíru, aby jednak přehlédl návštěvu v sále a druhak vystavil na odiv svůj stříbrnými flitry pošitý černý kostým. V průběhu koncertu následně vypotřeboval dvě velké krabice papírových kapesníků, kterými se neustále otíral, a pořádně tím šidil svou klavírní hru. Obdobným nešvarem byly i neustálé prostoje mezi jednotlivými skladbami, kdy buď dlouze řečnil (naštěstí moc nekázal), nebo se čekalo, až se na scénu prodere potřebný počet konkrétně specifikovaných fanoušků (mladí chlapci, prsaté dívky, černošky, staré tlusté ženy, atp.), které tam sám mistr pozval, aby pro něj tančili. Veškerá dynamika, která je rock’n’rollu tolik vlastní, se tak zcela vytratila a pro toho, kdo přišel na muziku, se tak polovička koncertu, resp. zmíněné prostoje, stala velkým utrpením, kvůli němuž si jen stěží mohl vykonat samotnou hudební stánku koncertu. V tomto ohledu šlo o jednoznačně nejhorší vystoupení představitele jmenované ‚velké čtyřky‘ v rámci pražských oslav 50 let r’n’r.
Na druhou stranu je ovšem nutno podotknout, že hlasový výkon, jenž LR v Lucerně předvedl, byl skutečně obdivuhodný. Zavřít oči, klidně bych odkýval, že tomu chlapíkovi, co mi rve ušní bubínky svou úchvatnou hlasivkovou sirénou, není víc jak třicet! Mít samotná show stejně mladickou dynamiku, dostali bychom vrchovatou měrou vše, čím byl Little Richard v dobách své největší slávy pověstný. A co že se vlastně hrálo? Třeba Good Golly Miss Molly, Lucille, Tutti Frutti, Jenny Jenny, It’s Only Rock’n’Roll, Stand By Me, Old Time Rock’n’Roll, Blueberry Hill či fragment Long Tall Sally. Celá show trvala bez patnácti minut dvě hodiny, což je v porovnání s ostatními koncertními oslavami rockandrollových padesátin bezkonkurenčně nejvíce. V této souvislosti je však třeba podotknout, že čistý hudební hrací čas nepřesáhl standardní padesátiminutovku, kterou jak Jerry Lee, tak Chuck odvedli v jednom kuse a bez zbytečných keců; Bo dokonce hrál skoro hodinu a půl!
Text: František Kovač
Comments are closed.