Doro, Kreyson, Empire

DORO, KREYSON, EMPIRE
18. 12. 2007, Uherský Brod, Sportovní hala

Je pondělí 17. prosince, něco po deváté večer a já stojím na scéně strašnického Kulturního domu barikádníků, legendární mekky tuzemských metalistů, a vyhlašuji výsledky právě skončivšího ročníku tradiční domácí individuální rock/metalové ankety Černá vrána. Reakce pod pódiem srocených fanoušků, kteří tentokrát – oproti očekávání mnohých z nás – zaplnili ‚Barču‘ téměř jako ve zlatých (alespoň na něco!) dobách druhé poloviny osmdesátých let, mě hodně příjemně hřejí na duši. Co víc, jsou mi tou nejlepší odměnou za celoroční neplacenou dřinu, již jsem si v souvislosti s reinkarnací této ankety již po čtvrté dobrovolně naložil na bedra.

Dav následně doslova k bodu varu přivádí speciální vzpomínkový blok v režii pražského dua metalových kmotrů Aleše Brichty a Vlasty Henycha, takto vítězů pěvecké, respektive baskytaristické kategorie Černé vrány 2007. Takovou show si ani já nemohu nechat ujít pěkně zepředu! Ještě než ovšem dozní poslední tóny Countess Bathory, začne mi z náprsní kapsy křiváku ječet Robert Plant, že už je to zatraceně dlouho co… ehm… no, prostě první sloka LedZep pecky Rock’n’Roll. Nebýt na druhém konci fiktivního digitálního drátu můj velký přítel Michal Žďánský, s nímž mě pojí doslova absolutní životní pouto, pokrevní bratrství s definitivně předplaceným místem v našich srdcích, v dávných dobách sídlící na pozemské adrese Zenklova 88 – Praha 8, měl bych tradiční dilema, zda nenechat velkého blondýna dozpívat. S vyzvánějícím mobilem u ucha se prosmýkávám davem až do šatny vedle pódia. „Tak zítra v poledne, u mě v krámu na Staromáku,“ hlaholí rozjařeně jasné instrukce Miki, který právě vypnul svůj basový aparát, s nímž může a hodlá hrát ve Wembley rovnou z pódia, po poslední předkoncertní zkoušce své kapely Empire, jež bude zítra v Uherském Brodě otevírat tamní koncert německé metalové lady Doro Pesch. Se zpěvákem Radkem Kurcem, rovněž přítelem made in Inferno, si tak – spolu se svými spoluhráči – splní jeden ze životních muzikantských snů. A u toho já prostě a rozhodně nemůžu chybět. I když mezi tím vším budu spát sotva čtyři hodiny, protože mě po skončení koncertní části Vánočního rockového mejdanu na Barče čeká ještě nočně-ranní DJ set v klubu Rockshock v rámci navazující pekelné afterparty!

Tati, vstávej!
Ještě že tuhle větu zatím Natálka ve svých osmi měsících nedokáže říct. Jedině tak jsem totiž dokázal, s víceméně čistým svědomím, jejím budícím atakům od osmé hodiny ranní odolat alespoň do desíti. Pak přišla vitaminová bomba aneb barevný svět v hrsti, rychlá sprcha, ještě rychlejší kafe a míchaná vajíčka, rifle, křivák – a hurá do světa! Cestu smradlavou sockou mi svými geniálními riffy královsky krátí a krášlí Jimi Hendrix. Raport předháním o čtyři minuty. V obchodě plném automobilových a motocyklových modelů mě vítá vždy rozesmátá vlasatá hlava s vousatou tváří Radka Kurce. Než dorazí ostatní, stačíme je pěkně pomluvit – mají chodit včas… Na druhou stranu, znáte ten vtip, jak potká brněnský muzikant pražského a říká mu: „Hele, víš ty, co se o tobě říká u nás v Brně?“ – „Ne, co?“ – „Že jsi pěkná svině…!“ – „Hm, a víš, co se říká o tobě v Praze?“ – „No, co, no?“ – „Nic!“ Takže vzhůru na Moravu, červený tranzit s aparátem už je přistaven.

Protože nerad chodím na návštěvu s prázdnou a navíc budou co nevidět Vánoce, dávám ještě než se rozjedeme do placu láhev Jacka D. A ještě než stihneme vyjet z Prahy, hřeje nás její obsah v žaludcích. Ale nebudu předbíhat. Nejdřív vám musím vylíčit, jak jsme se zácpou trmáceli ze samého centra až na hostivařskou periferii, abychom naši sestavu výtečníků doplnili o posledního člena, náhradního bubeníka Kubu Homolu, který zaskakuje za momentálně zraněného Marcela Vacínka (noha na spoustu kousků rozlámaná při paraglidingu). Ano, čtete správně, courali jsme se těch necelých dvacet kilometrů pekelnou zácpou skoro hodinu, takoví alkoholici, za jaké nás máte, rozhodně nejsme. A nic na tom nemění, respektive to jen potvrzuje fakt, že si s sebou panáčci na cestu koupili jenom dvě – slovy d-v-ě – půllitrové láhve božkovského ‚potato bourbonu‘. Takže, konečně on the road again aneb sedm statečných, co se nebojí čerta nic.

Jakmile se dé-jednička začíná vinout Vysočinou, vzpomínáme na Richarda Kybice, někdejšího leadera kapely Turbo a Mikiho obchodního partnera, který už šest let, po prohraném boji se zákeřnou rakovinou, není mezi námi. Připíjíme na jeho nehynoucí památku a ‚Žďána‘ – aby nás vytrhl z nepatřičně skleslé nálady – dává k lepšímu známou historku, kterak mu Richard líčil svůj po postavení vysněného rodinného domu nově nabytý aspekt osobní svobody, vlastně její absolutní vrchol, kterým byla možnost každé ráno pochcat svůj vlastní trávník… Dokonalé! Rock’n’roll ve své nejčistší podobě.

Benzinka, bagety, piva. Dalších sto kiláků, rum, kola. Motorest, polévky, guláše, piva. Poslední deska Doro Warrior Soul je hodně slabým vývarem někdejší výživné flákoty. Stačí nám jediná rotace, k jejímuž regulérnímu nepředčasnému konci se propracováváme pouze díky obrnění v minulosti vybudované náklonnosti k této charismatické blonďaté germánské zpěvuli. Chuť si někteří z nás rovnají i dvojitými hlty božkovské hnědky v kombinaci s ryčným glam rockem Amíků XYZ. Dalších skoro sto kilometrů na tachografu, další benzinka, bagety, piva a třikrát Leontýnka. Pro neznalce pohádek hned vše uvedu na pravou míru: nejedná se o žádnou pornografii ani specifické erotické služby, jak mohlo ty zvrhlejší z vás možná v souvislosti s naší nevázanou rock&rollovou výpravou napadnout; k nejmenovanému deníku bylo dnes přibaleno DVD s filmem Ať žijí duchové, které nemůže v žádném videoarchivu spořádaného otce chybět!

Cizina na východ od Jihlavy
„Dneska budu hrát na osmistrunnou basu!“ hlásí z předního sedadla rozverně Michal, stahuje okénko a dává si hlavu vyvětrat na mrazivý průvan. Kytarista italského původu Dario Sapienza právě dopsal další textovku ve své mateřštině na jednom telefonu a na druhém si další v češtině přečetl. Pak do mě dloubnul loktem: „Víš, jaký je hlavní rozdíl mezi českým a italským muzikantem? Ital si chce po koncertě zapíchat, kdežto Čech ožrat držku…“ – „Omyl,“ kontruje zepředu Radek, periferně sledujíc z okénka stále ještě vlajícího Mikiho, „Čech si chce ožrat držku a ještě k tomu zapíchat!“ – „Z toho pak ale přece nic nemáš?!“ nechápe ‚Špageta‘ – „No právě!“ Dario je nadobro ztracen… Jazyková bariéra mu zatím neumožňuje pochopit, že jde ze strany jeho staršího spoluhráče o další povedený vtip na jeho adresu.

Půl sedmé večer, vjíždíme do Uherského Brodu. Žádné orientační cedule, na ulici ani noha. Projíždíme městečko dvakrát tam a zpátky, než se nám podaří ‚odchytit jazyka‘. Ten nás sice posílá do míst, kde jsme ještě nebyli, není v nich ovšem ani kýžená sportovní hala. Vše řeší až telefonát klukům z Kreysonu, kteří nás navádějí s přesností amerického satelitu. Zastavujeme vzadu za košíkářskou halou, kde se dnešní show odehraje. Ještě než se dáme do stěhování aparátu, dopřáváme si pořádně dlouhé exteriérové močení. Jeden nikdy neví, jak budou záchody vevnitř vypadat, a doběhnout ven by pak už třeba bez úhony nemusel… Hala je zatím prázdná, zvučí Němci, kteří přijeli s několikahodinovým zpožděním, vedle něhož je našich sotva dvacet minut prkotina. Nejvíc toho vleče Dario – kromě dvou kytar a zesilovací plně elektronické hlavy (jediná lampa, kterou ten večer disponoval, byla nikoliv uvnitř, ale vně, ta vypitá od mnou doneseného Jacka) s sebou veze dokonce i reproduktorové bedny. Michal si vystačí s basou a zesíkem, Radek klasicky s frajerským kufříkem s bezdrátovým mikrofonem, Kuba s pár plechy, nějakými těmi stojany, mechanikou a virblem, Petroff má jen klapky a stojan k nim. Proto jsou taky všichni, kromě pana ‚Ty bérďo‘, schopni své nádobíčko během krátké přestavby odklidit Kreysonu z cesty. Ale jak jsem už minimálně jednou slíbil, nebudu předbíhat.

Na svůj provařený ksicht dostávám okamžitě, jakmile se vyskytnu na place před pódiem, visačku ‚Press‘, kterou obratem ruky s díky vracím. Dnes tu nejsem jako novinář, ale nehrající člen účinkující kapely. Proto si na krk věším až backstage s nápisem ‚Artist‘, s nímž se, na rozdíl od toho novinářského, budu moci naprosto svobodně pohybovat nejen mezi zákulisím a hledištěm, ale i v zázemí samotném. A o to mi především jde, být svým kamarádům neustále nablízku a případně i k ruce. Přesto, že to tak zpočátku příliš nevypadá, organizace je precizní.

Empire mají společnou šatnu s Kreysonem. Na řadu tak přicházejí vřelé zdravice se starými známými a rozverné představování nováčků. Uprostřed všeho toho mumraje relaxuje absolutně nezúčastněně Láďa Křížek se zelenou elektrickou kytarou na klíně a obřími studiovými sluchátky na uších. Když se náhle samovolně vytrhne ze svých myšlenek, chvíli na nově příchozí nechápavě mžourá, až se mu po tváři rovněž rozlije radostný úsměv ze shledání. Odkládá kytaru, sundává sluchátka a natahuje ruku k pozdravu. Za pár okamžiků už je ale zase zpátky ve svém vlastním světě absolutní předkoncertní koncentrace.

Koncert
Na řadu přichází tradiční rekognoskace neznámého terénu: hledání záchodů, výčepu, baru, sondáž momentálních možností ukojení hladu v přilehlých prostorách. Pak letmé setkání s Doro na chodbě u šaten plné zdvořilostních frází a hollywoodských úsměvů – tedy z její strany. Kluci z kapely i já jsme měli skutečnou radost, že jsme ji potkali ještě nenalíčenou, nenasoukanou do zeštíhlujícího latexového korzetu, se zplihlými vlasy. První faux pas nejmenovaného člena naší výpravy u baru. Trošku košatější odpověď na zvídavou otázku, co že jako pijí umělci z Prahy, naštěstí důstojně zachránilo na poměry hlavního města standardní dýško. Obsluhující děvčata totiž budou zřejmě ještě nějaký ten pátek pod zákonem a co čert nechtěl, respektive kdo mohl tušit, že výčepu velí jejich matka…

Úderem čtvrt na osm startuje blok EMPIRE. Zrozený drak. V sále tou dobou rozhodně nemůže být víc jak sto padesát hlav. Návštěva tedy o poznání horší než včera na Barče. Kluci však svému výkonu odevzdávají všechno! Ani zvuk, ani světla nejednou na víc jak padesát procent. A co víc, Mikimu po druhé skladbě Spi dál odchází zesilovač, kterému zřejmě nesvědčilo spojení s vypůjčenými bednami, takže se baskytara musí přepojit na přímou linku do mixpultu. Primárním problémem se tak stává nemožnost standardního pódiového odposlechu přímo z basového aparátu, druhotným pak neschopnost zvukaře se s takto zapojeným nástrojem odpovídajícím způsobem poprat. Basa prostě ven skoro neleze a stejně tak mizerně je slyšet z jevištních monitorů. Zbylé čtyři skladby Ďáblův sen, Na křídlech, Každej den a zatraceně kvapíkový cover W.A.S.P. I Wanna Be Somebody tak Michal hraje a zpívá po paměti, čímž samozřejmě nejvíc trpí zaskakující bubeník Kuba, který se kvůli tomuto výpadku musí obejít bez nápovědy a hrát rovněž po paměti. Což pro něj, náhradníka, není na rozdíl od stabilního člena kádru Žďánského rozhodně žádný med. Celá squadra se však s touto nepříjemností zdatně vyrovnala. Nic se během jízdy nerozklížilo a mašina dojela do cíle nepokřivena. Jen na Mikim je až do konce setu vidět zlost, která se po koncertu přetaví v pochopitelnou lehkou lítost. Dario si odehrál svoje tradičně na sto procent, a to nejen hudebně, ale i performersky. Děvčata v prvních řadách pištěla o sto šest. Pokud bych měl ale někoho opravdu vyzdvihnout, pak by to byl bezesporu zpěvák Radek Kurc, který na sobě od natočení desky Zrození draka, respektive na svém hlase, na práci s ním a vůbec formě přednesu, neskutečně zapracoval! Taky jsem ho za to nominoval v prvním kole hlasování o ceny Akademie populární hudby Anděl do kategorie Zpěvák roku.

Rychlý úklid nástrojovky, tedy kromě té stále ještě zapnuté italské, a už se jednotlivé výkony horečně rozebírají v šatně. Resumé je jasné: spokojenost v rámci aktuálních možností, snad nebude oprava Michalova zesilovače drahá. Jdeme na panáka!

KREYSON. Dlouhé instrumentální intro, v jehož průběhu postupně přicházejí na scénu jednotliví hudebníci. Bubeník Zdeno Pradlovský usedá za svou soupravu jako první, pak se zjevují kytaristé Jarda Bartoň a Radek Kroc, nakonec baskytarista Luděk Adámek. Jakmile prvně vlastnoručně hrábnou do strun, vkráčí doprostřed pódia důstojnost sama, v dlouhém koženém kabátě oděný Láďa Křížek. Při první sloce otvíráku Kreyson mě zamrazí! Kdo na Křížkovu pěveckou adresu pronáší hanlivá slova, je zcela mimo mísu! Netvrdím, že to Láďovi zpívá stejně úžasně jako v dobách jeho největší slávy s Citronem a následně Kreysonem na konci osmdesátých, respektive počátku devadesátých let minulého století. Přesto by dnes naživo hravě strčil do kapsy všechny Koláře, Toužimské, o dalších ani nemluvě. Poklekám a biju hlavou o parkety směrem k jevišti… Kapelu jasně táhne duo Pradlovský – Kroc. Na adresu prvního snad jen tolik, že neznám bubeníka, který by se tím víc smál, čím větší vraždy hraje. Jeho výkon je absolutní masakr, dech beroucí koordinace pohybů za hranicí běžných lidských možností. Pastva pro uši i oči. S Reddym jsme se, zcela nepochopitelně, neviděli od doby jeho působení ve Feratu. Maximálně skromný kluk, který nezkazí žádnou legraci (ostatně to samé platí i pro ‚Zdenála‘), jenž od doby, kdy jsem ho naživo viděl naposledy, hudebně hodně vyrostl, respektive nebojím se říci dospěl. Ostatní zmíněné dvojici de facto přihrávají, vše samozřejmě v uctivém odstupu od páně zpěváka. Skalp, Já chci se ptát těch králů, Zůstaň na kolenou, Anděl na útěku… Co víc si přát? S kluky z Empiru pendlujeme mezi šatnou, barem a hledištěm, koncert nás všechny hodně baví. Na Křižáky se pak s gratulacemi sesypeme ještě na chodbě mezi jevištěm a šatnou.

Kdosi do šatny přinesl láhev domácí slivovice, Miki na to konto vytahuje s láskou připravovanou svačinu. Sborově koušeme do rohlíků, které porůznu zapíjíme: někdo již nealkoholickými, někdo ještě, respektive už, alkoholickými nápoji.

Finále dnešní zastávky Christmas Europe Tour 2007, které k nám zavítalo z německého Trieru a pozítří pokračuje se stejnými headlinery v Českých Budějovicích, se kvapem blíží. DORO na scénu, Doro na scénu! Ordnunk ist ordnunk! Věčně usměvavá blondýna, před níž bych si musel kleknout, abychom se mohli dívat z očí do očí, čeká poslušně za pódiem na smluvený signál. Doprovodná kapela mezitím potmě zahušťuje atmosféru v poloprázdném sále. Návštěva je z mého pražského pohledu opravdu bídná. Na druhou stranu se ale nelze divit. Pro lady Pesch je tohle již druhý letošní český koncert a pozítří ji dokonce čeká třetí. Navíc mým skromným odhadem na Kreyson, respektive Ladislava Křížka, přišlo devadesát procent dorazivších diváků, kteří by přišli, i kdyby tu dnes hrály pouze první dva tuzemské spolky. Čímž rozhodně nechci tvrdit, že Křížkovi fanoušci nejsou na Doro zvědaví, právě naopak, pouze poukazuji na fakt, že při poloviční ceně lístku, determinované absencí zahraniční hvězdy, mohlo být hlediště víc než slušně zaplněné, a výdělek pro pořadatele tudíž o poznání zajímavější. Ale zpátky k muzice; jenže ono vlastně není moc k čemu. Pesch je víceméně bezchybná, své party zvládá s necvičeným uchem sotva postřehnutelnými nedostatky, ostatně má to za ta léta aktivní činnosti na háku, její doprovod je ovšem značně vedle. Co se to děje? Vždyť na tuhle nedávno za oceánem poslepovanou partu doposud přicházeli samé pochvalné reference! Nebýt jich, odsoudil bych je šmahem jako odkudsi vyrabovanou partu takymuzikantů, kteří se vyznačují především drahými nástroji, perfektním aparátem, přehršlí pozérství a absencí většího instrumentálního umu; takto jsem ale trochu na vážkách. Dnešní koncert se jim ovšem každopádně nepovedl! A rozhodně nejsem sám, kdo si to v zákulisí myslel, takže jakékoliv úvahy o pivních špuntech v mých sluchovodech rovnou pomiňte jako liché. Nebudu radši jmenovat, ale hláška ze společné šatny Empire a Kreysonu „Kdokoliv z nás tady v té místnosti by to zahrál o poznání líp,“ mluví zcela jasně. Stejně jako vtipkování o tom, zda se náhodou nejedná o náhradníky pro východní Evropu. Osobně jsem ztratil trpělivost někdy během čtvrté sklady a zalezl na pokec do zákulisí, odkud jsem odbíhal jen na ty opravdu vyložené hitovky typu All We Are, které jsem si v živém podání Doro prostě nemohl nechat z principu ujít a sebeprůměrnější instrumentace doprovodného bandu mi ten zážitek nemohla zkazit.

Při přídavku stojíme se Žďánou za pódiem. V jeden okamžik vyprskneme oba naráz smíchy; to když se navzájem ‚přistihneme‘, jak se zaujetím spokojeně pozorujeme stejný německý zadek v černých latexových kalhotách, pod nimiž se jasně rýsují kalhotky s nohavičkou. High school idiots! Hadr! „Tátové od rodin, a chovají se jak puboši,“ prohodí (nebo tak něco) se žensky povýšeným úšklebkem kolem se mihnuvší tourmanažerka Karla.

Hlavně že je večírek
Po koncertě bychom se se zahraničními hosty rádi alespoň na chvilku setkali, vyměnili si bezprostřední názory na celou show i nějaké ty upomínkové předměty. Kluci z Empire mají například připraveny originální modely kamionů s vlastním logem a samozřejmě taky výlisky svého debutu. Když je nám ovšem managementem téměř hodinu neustále do kola opakováno, že se Doro sprchuje, dojdou nám kolektivně nervy. Michal s Radkem po ‚svých‘ kamionech zuřivě netancují jen proto, že dobře vědí, kolik je ta legrace stála, a já už konec konců svůj backstage podepsaný mám – poslal jsem ho Doro ‚do sprchy‘ po domácí manažerce Karle. Pánové z Kreysonu nad nastalou situací jen zkušeně mávají rukou a dávají k dobru zážitek z Německa, kdy výsledek kombinace německého smyslu pro osobitý ordnunk s hvězdnými manýry zámořských W.A.S.P. řešila dokonce policie. Jen Dario se myšlenky na společnou noc s plavovlasou Germánkou nevzdává – vždyť máme bydlet ve stejném hotelu!

Bílý obytný karavan Kreysonu, řízený samotným Láďou K., vyráží z oploceného parkoviště za halou jako předvoj naší výpravy, Empirácký rudý tranzit ho bezprostředně sleduje z dopravně-bezpečné vzdálenosti. Po zhruba čtvrt hodině cesty se maestro Sapienza ze zadního sedadla nevěřícně ptá, jak velký že je vlastně ten ‚Uherák‘. Rozdíl mezi Uherským Brodem, kde se koncert konal, a Uherským Hradištěm, kde jsme měli zajištěno ubytování, mu totiž zatím jaksi unikal. Po geografickém rychlokurzu jen přes zuby procedí „do pérdele…“ a začíná žhavit mobil.

„Proč stavíš na pumpě, když je to do hotelu ani ne dvě minuty? dotazuje se zmateně, avšak unisono osádka našeho vozidla lodivoda Křížka poté, co výprava zakotvila na parkovišti před čerpačkou na hranici Uherského Hradiště. „Protože budete rádi, když vám na recepci prodají nějaký pití; na to, že by vám vařili, rovnou zapomeňte,“ vykresluje Láďa realitu dnešní noci v šedých barvách. Ve velkém tedy nakupujeme a ládujeme všemožné plněné bagety, preclíky, sušenky a čokolády. S alkoholem se rozhodujeme riskovat, kupujeme si ho jen k jídlu plus panáka na cestu a doufáme, že hotelová recepce bude po této stránce řádně zásobena. Ale abych nepředbíhal a hlavně nic podstatného nevynechal, musím ještě zmínit, kterak se (na vlastní žádost nejmenovaný) hudebník na první pohled zamiloval do zdejší velmi prsaté pokladní. Jen přirozený stud před bandou zpitých hovad v zádech, takto bývalých kamarádů, mu zabránil ve vyslovení se. A protože jsme s nakoupeným proviantem okupovali všechny stolky uvnitř, šel si ji v klidu prohlížet zvenku skrz výlohu. No a jak tak byl omámený její krásou, zapálil si hned ve dveřích. Té prodejny na benzince! Naštěstí vše dobře dopadlo. Inu, nepotřebujete nepřátele, stačí banda dobrých kamarádů…

Kolem hotelu Koníček pobíháme skoro pět minut. Má totiž hned několik vchodů – přední, zadní, boční a do restaurace. Když najdeme ten správný, za nímž je v úzké uličce situována recepce, dozvídáme se samé dobré zprávy: mají dostatečnou zásobu plzeňské dvanáctky, můžeme vysedávat, popíjet a pokuřovat rovnou v lobby a Doro & comp. nepřijede. Protože jsou pokoje rezervované a zaplacené dopředu, instrukce náčelníka zní jasně: rozebereme si ty nejlepší pokoje a nejlevnější necháme volné. Neexistuje vlastně jediný logický důvod proč se zachovat jinak. Fasujeme s Mikim klíče od apartmánu velikosti standardního panelákového 3+1, rozvrženého do hlavní obývací místnosti, koupelny a předsíně. Postel jsme na tom placu málem ani nenašli, ve vaně-bazénku odhadem pro čtyři lidi jsme ráno (každý separátně) lítali doslova jak namydlený blesk – nešlo se nijak zapřít.

Noční afterparty v načančaném lobby nemá chybu. Nesejdeme se sice úplně všichni, přesto pivo, víno, sekt i kořalka tečou proudem do nás, po stole i po zemi, buráky a brambůrky jsou rozsypané snad úplně všude, stejně tak popel z cigaret všech chutí a vůní. Radostně vzpomínám na sesterský popěvek „v hotelu na baru zazní zvuk kovadlin“. Jedno rozhovorové téma střídá druhé, nikdo se nehádá, nepřekřikuje, všichni jsou v naprostém klidu a pohodě. Na velkoplošné obrazovce střídáme rozličné hudební stanice s vysíláním pro pány, jež samozřejmě neopomínáme řádně zasvěceně komentovat. Přestože je tematický poměr projekce doslova a do písmene 1:1, jakýmsi nevysvětlitelným řízením osudu se nám stává, že téměř pokaždé, když do místnosti vstoupí někdo cizí (typicky nažehlený businessman vracející se odkudsi z obchodního jednání nebo lady s nosíkem proklatě nahoru – jsme v tom asi nejdražším hotelu ve městě), běží na obrazovce nějaký ten přírodopisný snímek. V kombinaci s vizuálním, pachovým a sonickým vjemem z naší partičky: absolutní pocit bezpečí…
Rock’n’roll is here to stay!

P. S.: Veřejná koncertní oslava narozenin dua Radek Kurc & Dario Sapienza proběhne v pražském klubu Kain 23. 2. od 20 hod. V sestavě Empire u této příležitosti poprvé jako stálý nový bubeník zahraje Zdeno Pradlovský!

 

Text: František Kovač