Deep Purple

DEEP PURPLE
4. 5. 2009, Praha, Tesla Arena

Pokud na DEEP PURPLE milujete jejich opulentní instrumentální orgie, museli jste si na pražském koncertě, konaném v rámci aktuálního asijsko-evropského turné, lapidárně nazvaného Deep Purple Around The World Live 2009, maximálně smlsnout. Pokud jste šli hlavně na Iana Gillana a nemáte zase až takový přehled o dění v téhle kapele, mohli jste být svým způsobem zklamaní. Zběsilý cval věku nabírající na rychlosti právě v podzimu života, totiž zbrzdit, natož zastavit nelze a hudba DP není – při vší úctě! – jednoduchý rock’n’roll, který by stačilo tak nějak odmluvit či oddrmolit.

Na druhou stranu je třeba smeknout před svrchovanou soudností a duchaplností všech zúčastněných, s níž si zachovali svou maximální důstojnost, a aktuální playlist, stejně jako jeho samotnou realizaci, citlivě podřídili danému stavu věci, respektive hlasovým možnostem svého frontmana. Ten se ke slovu dostal odhadem ve čtyřiceti procentech hrací doby, po zbytek času se upozadil do role (ne)hrajícího kapitána – tamburinisty a tanečníka. Ještě jednou, pánové, velká a hluboká poklona!

Začalo se s úderem deváté večerní, dle předpokladu stejně jako na předchozím ostravském a bratislavském koncertě, hitovkou z největších jménem Highway Star z opusu magnum Machine Head (1972). Zvukař zřejmě zaspal, jinak si úvodní lapsus s otřesně rozhrkaným zvukem linoucím se z PA systému nelze vysvětlit. Stejně tak Gillan nebyl první dvě sloky hlasově v pohodě, až jsem měl o osud koncertu, potažmo jeho zdraví, strach. Jenže pak se dvakrát zhluboka nadechnul a byl rozezpívaný, jak zákon káže. Pochopitelně nelze od čtyřiašedesátiletého (19. 4. 1945) ‚starce‘ očekávat výkony, jaké předváděl před drahnými lety, potažmo ještě v minulém století. Na druhou stranu, pokud jste byli podobně jako já svědky většiny, respektive v ideálním případě všech předchozích koncertních zastávek ‚Párplů‘ v naší domovině od sametové revoluce, museli jste sestupnou tendenci jeho hlasové formy očekávat a být na ni připraveni. Ať už je vám to milé, či nikoliv. Jednoduše řečeno, závratné výšky nahradil procítěným výrazem s až elektrizujícím frázováním, občas si rád nechal pomoci od svých parťáků na scéně i od publika. Profesionál každým coulem!

Obdobně jako se Ian prodýchal k přesvědčivému zpěvu, probudil se v průběhu otevíráku i mistr zvuku, jehož výkon byl následně rozhodně nadstandardní. Snad jedinou výtku mám k občasnému nechtěnému vazbení Morseovy kytary, které jde ovšem na vrub odposlechového zvukaře; ostatně jak Steveovy mimické reakce v průběhu koncertu dokazovaly, hrála mu na scéně jeho kytara někdy opravdu hodně málo a jindy zase zbytečně moc nahlas. Což je pochopitelně pro sálového zvukaře nemalý problém, s nímž se velice špatně vyrovnává. Světelný park doplněný dvěma projekčními plátny byl střídmý co do barevnosti i zběsilosti tempa, v souhrnném hodnocení však maximálně vkusný a účinný. Méně někdy opravdu znamená více.

Druhá a třetí v pořadí jsou pecky vůbec nejmladšího data, Things I Never Said a Wrong Man, obě z poslední, čtyři roky staré řadovky Rapture Of The Deep, kterou Deep Purple v ČR propagovali na své minulé zastávce v roce 2006 v Ostravě. První ze jmenovaných se navíc vyskytovala pouze na japonské sběratelské edici alba. Zvuk už je pověstně křišťálový, dobře deseti tisíci fanoušky zaplněná hala ve varu. Následuje opět exkurz do historie, konkrétně do roku 1971, jímž je singlové předznamenání legendárního alba Fireball jménem Strange Kind Of Woman. Závěr skladby je navíc vyšperkován improvizovaným soubojem Morseovy kytary s Gillanovými hlasivkami. A nejde o žádné kašírované šolíchání; až má jeden strach, aby pánům v tom úporném úsilí nepraskla cévka. Protože ale nejde v jejich podání o křeč, ale euforii, netřeba si napínat nervy. Navazuje další připomínka poslední studiovky, titulní Rapture Of The Deep. A pak ještě v rychlém sledu zatraceně svižně odehraný Fireball. Energie, kterou kapela do diváků doslova zběsile tlačí, je jedním slovem neuvěřitelná.

Nikoho proto nepřekvapí, že si pak jde Gillan odpočinou do zákulisí a otěže show přebírá druhý služebně nejmladší člen souboru, kytarista Steve Morse, který je s kapelou teprve od roku 1994, kdy – podle dosavadních vyjádření všech zúčastněných definitivně – nahradil nesnášenlivého kníratého narcise Ritchieho Blackmorea. Po instrumentální lahůdce Contact Lost přichází Sometimes I Feel Like Screaming z desky Purpendicular (1996), kterou u nás Deep Purple hráli naposledy v roce 2000, ještě s Jonem Lordem za klávesovou artilerií – a symfonickým orchestrem v zádech. Při Well Dressed Guitar i Wring That Neck / Hard Road z The Book Of Taliesyn (1968/69), takto druhého dlouhohrajícího alba DP vůbec, Gillan opět pouze statuje a sbírá síly do závěrečné části performance.

Finální blok, nepočítám-li dvojici přídavků, startuje Blackmoreův farewell song The Battle Rages On ze stejnojmenné řadovky z roku 1993. Gillan po předchozím time-outu naplno předvádí svou hlasovou stabilitu a přehled, s nímž ovládá obstarožní kondici vlastních hlasivek. Rytmika Roger Glover – Ian Paice šlape bez sebemenšího zaváhání, ostatně jako po celý koncert. Jejich radost ze hry je čirá, přesvědčivost podání odzbrojující. Jediná nota není takříkajíc nakřivo. Při Perfect Strangers, titulky stejnojmenného LP vydaného léta páně 1985, si bere důrazně slovo Don Airey. V mezihře dává k lepšímu i obligátní citaci Smetanovy Vltavy – musím opakovat to, co jsem v téhle souvislosti řekl už několikrát: Béda by se divil! Na druhou stranu je škoda, že pánové tohle vousaté číslo svého tuzemského programu neobmění. Kvalitních mrtvých klasiků má naše republika přece jenom v zásobě povícero. Při Space Truckin‘ z již zmiňovaného počinu Machine Head o sobě dávají opět vědět ostatní instrumentalisté. Především výkon pana Morsea lze glosovat známým pořekadlem: „Mám ho sakra velkýho a nestydím se vám to ukázat.“ Klobouk i kalhotky dolů! No a pak už ‚jenom‘ Smoke On The Water, jejíž refrén huláká celá hala, až to není pro citlivé či cvičené ucho zřejmě moc hezké… Inu, uhranutí dosáhlo svého absolutního vrcholu.

Přídavkový blok se pak skládá z krátké Morseovy předehry na téma absolutní rock’n’rollové klasiky Good Golly Miss Molly, která volně přejde v ultimátum jménem Hush, připomenutí to kapelního debutu Shades Of Deep Purple z revolučního ročníku 1968. Definitivně poslední klasiku Black Night z památné desky In Rock (1970) sice otevírá Rogerovo baskytarové sólo, přesto závěr přichází krutě rychle. Trsátka, paličky, pozdravy i polibky letí do prvních řad, pódiová světla hasnou, v sále se rozsvěcí.

Byli jsme svědky strhující show. Živelná energie i kardinální hity nepřetržitě prýštily ze scény, stejně jako opojná radost muzikantů ze samotné hry. Koncert skutečně neměl jediné hluché místo. Při vědomí, že má tahle kapela na svém životním účtu již zatraceně hustý plot, sestávající z jedenačtyřiceti čárek, nezbývá než na závěr ještě jednou poděkovat a smeknout. A zároveň i vyslovit kacířské přesvědčení, že nebýt oněch odžitých věků, vůbec by tomu tak být nemuselo.

 

Text: František Kovač