BO DIDDLEY, STAN THE MAN’S BOHEMIAN BLUES BAND
21. 4. 2005, Praha, Lucerna Music Bar
Rock’n’roll má jednu obrovskou výhodu. Má rovnou několik skutečných a opravdových králů! Jedním z těchto kouzelných staříků, bez jejichž autorského vkladu a osobního vlivu by současná hudba nebyla taková, jaká je, je i vitální černoch celosvětově známý jako BO DIDDLEY. Ten k nám na sklonku letošního dubna zavítal vůbec poprvé … a podle svých vlastních slov už asi i naposledy. A byla to setsakra jízda!
Od kolegů, kteří měli Boa šanci vidět již v minulosti za hranicemi, jsem věděl, jak nevyzpytatelná je to osobnost. Někdy je schopen strávit na pódiu i více než dvě hodiny a vyslyšet nejedno fanouškovské přání. Jindy se zase hned po druhé skladbě kamsi ztratí, aby nechal slabou hodinku excelovat svůj doprovodný band; pak se přišourá, dá k dobrému ještě další dvě tři skladby a je hotovo. Praha byla naštěstí svědkem první zmíněné varianty! Diddley byl evidentně v dobré náladě i kondici. Culil se do záplavy fotoobjektivů, laškoval s pohlednými dívkami (jednu opravdu sličnou fotografku dokonce gentlemansky vybídnul, aby se z tlačenice pod pódiem přesunula rovnou k jeho odposlechu na scéně!) a vůbec si celou show užíval. Bylo to zřejmě dáno i komorním prostředím Lucerna Music Baru, kde mu byli jeho oddaní fanoušci doslova nadosah.
Ještě než ale přejdu k podrobnější recenzi Diddleyho vystoupení, musím pochválit předskakující STAN THE MAN’S BOHEMIAN BLUES BAND. Jejich štiplavým chicagským odérem prodchnuté blues zahřálo nejen u srdce, ale rovněž pěkně rozproudilo krev v končetinách potřebných pro odpovídající podporu headlinera. 54letý rodák z Edinburghu s typickou čapkou naraženou do čela vydal za dobu svého pobytu u nás již několik desek, z nichž nejnovější nese název Life Goes On. Hlavní osu vystoupení ansámblu ve složení kytara – zpěv, basa, bicí, saxofon/foukací harmonika však tvořily osvědčené šlágry slavnějších kolegů Reeda, Dixona, Kinga a dalších. Za nejvýraznější bych označil Stanovo podání Big Boss Man.
Diddleyho set začal tradičně. Nejprve se na scéně srotila doprovodná kapela okolo vysoké postarší baskytaristky Debby Hastings s odbarveným extravagantním ježkem na hlavě. Po několika společných zahřívacích tónech nastal ten pravý čas, aby se středem přišoural osmasedmdesátiletý černoch ve světle hnědém obleku, černém klobouku a výrazných hranatých brýlích. Bo Diddley, vlastním jménem Ellis McDaniels, zasedl na (na předem vyměřených značkách) připravenou židli zády ke svému kombu, vzal do ruky pověstnou čtvercovou kytaru a chraplavým ječákem spustil „Eeeeeeeeej Bo Diddley!!!“ Muž, který takto signifikantně uvedl sám sebe, pokračoval obdobně neotřele. A zbytek kapely jen odhadoval, co se asi bude v příštích okamžicích dít. Což, stejně jako třeba pár měsíců před tím Chucku Berrymu, činilo Boovi neskutečné potěšení.
Frontmanova ležérnost doslova prostupovala sál. Diddley hrál a zpíval, jako by o nic nešlo, přesně podle stoneovského pořekadla ´It’s only rock’n’roll´. Ostatně, jedině tak mohl vlastní životní blues přednést opravdu věrohodně. Nezůstal však jen u blues a souvisejícího rock’n’rollu. S přehledem dokazoval, že umí i plynule a poutavě vyprávět, zostra rapovat či kormidlovat ve funkových vodách. Bylo to energické, opravdové, neučesané, špinavé a evidentně předem nesecvičené. Manýry hvězdy? Kdepak! Jen snaha dobře pobavit sebe i přišedší platící. A publikum se dalo strhnout velmi rádo. Ostatně Bo je, ani sebe moc nešetřil – dal totiž do placu své největší hitovky jako již zmíněnou Bo Diddley, Hoochie Coochie Man, Who Do You Love, Mona, I’m A Man nebo Not Fade Away. Podupával si, tleskal, postrkával klobouk i brýle, energicky bouchal do kytary. A protože se nenechal znepokojit ani zvukovými problémy, které jeho doprovodnou kapelu během celého vystoupení pronásledovaly, nezbylo, než po téměř dvou hodinách smeknout, zatleskat, užít si přídavek, znovu zatleskat a odejít spokojeně domů.
Mimochodem, nezapomeňte že Mr. Little Richard se na vás už těší. Tak 13. června v Lucerně!
Text: František Kovač
Comments are closed.