Alice Cooper, Interitus

ALICE COOPER, INTERITUS
20. listopadu 2009, Plzeň, ČEZ arena

Se svrchovanou veličinou světového shock rocku, jedním ze zakladatelů hudebního žánru notně vyšperkovaného krvavě šťavnatou teatrální pódiovou show, účinkující na prknech znamenajících slávu, peníze, sex, drogy a alkohol již více jak čtyřicet let pod uměleckým jménem Alice Cooper, měli tuzemští fanoušci velmi neobvykle tu čest hned dvakrát během posledního (dokonce necelého) roku. První návštěvu České republiky, pohříchu po dlouhých osmi letech od minulé audience, vykonal Vincent Damon Furnier s početnou doprovodnou družinou 2. prosince 2008, kdy jejich představení hostila brněnská hala Rondo. Šlo tehdy o vůbec poslední zastávku světové šňůry Psycho Drama Tour, v jejímž rámci byla představována albová novinka Along Came A Spider. Letos se charismatický zpěvák, geniální skladatel a šílený performer v jedné osobě a se šesti křížky na zátylku vrátil, aby se svou suitou Plzni předvedl inovovaný program Theatre Of Death.

Ještě než se ovšem Alice a jeho kohorta dostali ke slovu, jali se méně jak dvoutisícový dav rozehřívat místní symfonicko-metaloví INTERITUS. Hudebníci se jistě nešetřili a předvedli své koncertní maximum, které nemělo zásadnějších technických nedostatků, o tom žádná. Na obligátních tklivých ženských vokálech a mužském chrapláku založená, poctivá, avšak nikterak třeskutě originální doom&heavymetalová muzika opentlená šablonovitými vklady dvojice symfoniků však nemohla fanoušky hlavní hvězdy večera, kteří dorazili na pořádnou rock’n’rollovou flákotu, špinavost a prasečiny, uspokojit. Zjednodušeně řečeno, angažmá Petry Gromanové alias ‚Yennefer‘ (zpěv), Jana ‚Ioannese‘ Davídka (kytara, zpěv), Vítka Hoška (viola), Jardy Brože (housle) a spol. do role předkapely Alice Coopera bylo tematickým šlápnutím vedle, jehož vysvětlení hledejte ve skutečnosti, že manažer kapely byl zároveň lokálním promotérem dnešního koncertu.

Po odklizení předskokanského aparátu a následné pečlivé revizi předpřipravené nástrojovky headlinerů bylo jeviště zahaleno tradiční oponou s logem aktuálního turné Alice Cooper: Theatre Of Death. Žel, na startovní výstřel se posléze čekalo skoro půl hodiny, spektákl vypukl až ve 21:13. ALICE COOPER nakráčel před bouřící obecenstvo po krátkém scénicko-instrumentálním intru, kdy na odhalené scéně zůstala coby trvalá dekorace gargantuovská písmena tvořící v trojrozměrném prostoru nápis ‚alice‘, v kompletním černokněžnickém kostýmu doplněném dlouhým kabátem a kloboukem a slovy již sedmatřicet let slavné School’s Out na rtech. Při následující Department Of Youth se vysvléká do trika, aby nejen pod pódiem sroceným fotografům dokázal, že je i ve svém již pokročilejším věku jedenašedesáti let stále ve formě a fazoně. S tímhle myšlenkovým poselstvím ostatně konvenovala i třetí položka dnešního playlistu, rovněž letitá halekačka I’m Eighteen, při níž nemohla chybět obligátní rekvizita ve formě masivní berle, pro aktuální šňůru vyvedené z jakýchsi kosterních pozůstatků, s jejíž pomocí nejprve rozstrkal spoluhráče do všech koutů jeviště, aby je následně, stejně jako ještě nepříliš rozkoukaný dav v podpalubí, mocně dirigoval.

Zvuk je od prvního okamžiku perfektní a kapela ve složení Keri Kelli a Damon Johnson (kytary), Chuck Garric (baskytara), Jimmy DeGrasso (bicí) hraje tak precizně, že si jí snad mnohý řadový (rozuměj ne-muzikant, ne-kritik) fanoušek ani nevšiml. Hvězdné chvíle všech instrumentalistů měly ostatně teprve přijít. Poslední písní odehranou za přítomnosti fotografů je Wicked Young Man, na niž si Alice nasadil vojenskou brigadýrku a ozbrojil se charakteristickým černým koženým bičíkem … aby po útoku na jednu ze scénických postaviček skončil ve svěrací kazajce. Pokračováním rozehraného příběhu je zpověď zahalenými pochopy na židli násilně usazeného kajícníka zakončená exekucí ve velkém francouzském stylu aneb Ballad Of Dwight Fry, s finále ve formě padajícího ostří gilotiny. Ke cti všech zainteresovaných nutno na tomto místě poznamenat, že spousta použitých rekvizit sice patří doslova k inventáři Cooperových představení, jen málokdy se ale stane, aby se konkrétní kusy objevovaly na scéně více sezon: zjednodušeně řečeno, jde o variace na tradiční témata, akcentující aktuální formát představení. A to je zatraceně dobře! Proto jsme v Plzni viděli jinou gilotinu než loni v Brně. A snad neprozradím mnoho, když totéž rovnou řeknu o šibenici, která přišla na řadu o několik čísel později.

Ale zpět k momentálnímu dění na pódiu. Alice má na hlavě heretickou korunu, v rukou rumba koule a právě vzývá proklatý osud popěvkem Go To Hell z roku 1976. Mezihru před následujícím hrůzostrašným rejem masek obstarává Guilty, na kterou bezprostředně navazuje právě Welcome To My Nightmare. Asi nikoho nepřekvapí, že na závěr téhle čtyřiatřicet let staré pecky ze stejnojmenné studiovky, která byla vůbec první nahrávkou zpěváka pod sólovou hlavičkou ‚Alice Cooper‘ a která ještě přijde v průběhu koncertu na přetřes několikrát, ulpívá v principálových spárech jedna z masek, jež je při následující Cold Ethyl řádně zprzněna. Vše do sebe bezchybně zapadá jak ozubená kolečka časoměrů z domoviny helvetského kříže. Na rozdíl od vystoupení třeba takového Marilyna Mansona, Cooperova nepokrytého nohsleda, při nichž máme možnost sledovat pouze sérii na sebe nijak nenavazujících performancí, máme dnes večer tu čest s kontinuálním scénickým příběhem s hlavou a patou. Při Poison tak přichází ‚trest‘ za předchozí hříchy v podobě obří injekce zaražené do výtečníkova předloktí. Pochopitelně sličnou sestřičkou, pochopitelně za asistence svalnatých zřízenců. Z mizerně zaplněné haly (odhadem dva a půl tisíce hlav) zaznívá první sborový zpěv. Hlavní negativní faktor, který zapříčinil tak nízký zájem fanoušků o dnešní koncert (v Brně bylo loni zhruba třikrát tolik lidí), spatřuji především ve dvojici bezprostředně předcházejících slovenských termínů (18. 11. v Košicích a 19. 11. v Bratislavě) – moravští příznivci to měli prostě blíž k sousedům přes východní čáru.

Následné The Awakening provází procítěné motání se po scéně s lahví kořalky. A jakmile se Cooperovo tělo octne za kulisami, přejde kapela ve zběsilé, téměř desetiminutové sólování na téma skladby From The Inside. Samostatná čísla jednotlivých instrumentalistů gradují jejich společným jamem. Kdo čekal, že následně vtrhne odpočinutý Alice na scénu, musel být překvapen. Na forbínu ho totiž v kolečkovém křesle dostrkala vyvinutá zdravotní sestra, která se následně jala ‚starého pána‘ a s ním pochopitelně i veškeré obecenstvo obveselovat rytmickým obrušováním svého (oplechovaného) rozkroku elektrickou rozbrušovačkou, až jiskry létaly na všechny strany. Nurse Rozetta je holt pěkná dračice … takže by na tom zpěvák s charakteristicky podmalovanýma očima musel být opravdu hodně špatně, kdyby ho předvedená show trochu neprobrala k životu. Důkaz pravosti předchozího tvrzení, respektive rozproudění krve v jeho žilách i zvyšující se dechové frekvence, přinesl stetoskop v sebezpytné Is It My Body. Úspěchem své netradiční léčebné kůry povzbuzená zdravotnice nám při následující Be My Lover předvede tanec se značným sexuálním podtextem, žel nemůžeme ho sledovat ‚live‘, ale pouze jako smyslnou stínohru za prosvícenou zástěnou. Co je divákům málo, je na pacienta Coopera evidentně moc: několik rychlých pohybů, útok ze zákrytu – a už křehotinka v bílém oblečku marně lapá po dechu a zběsile třepetá nožičkama.

Only Women Bleed, při níž se zrůda opájí tělesnou blízkostí své netečné oběti, končí klasicky – na šibenici. Na ní si budoucí viselec s provazem kolem krku ještě s chutí zapěje vzdorovitou I Never Cry. Pak už následuje odvoz nově vzniknuvší mrtvoly a druhá porce sólového běsnění, tentokrát dle partitury Black Widow Jam, zakončené bicí kanonádou páně DeGrassa. Show ovšem ještě stále není u konce, stejně jako není u konce s dechem její hlavní protagonista. Ten je právě přivážen na scénu na vrcholku monstrózní, dobře pětimetrové železné konstrukce se schodištěm v průčelí, z jejíchž výšin začíná kázat o tom, že pomsta je sladká. Vengeance Is Mine. V pavoučím kostýmu (se vtipně přidělanými třemi páry zbývajících falešných nohou) pěje i následující Devil’s Food. To už ovšem stojí mezi svými věrnými spoluhráči, kteří – subjektivně hodnoceno – podávají stejně jako sám Cooper ještě o chlup lepší výkon než minule v Rondu, kdy přece jenom lehce úřadovala únava z právě završeného turné.

Nastává velké finále, dosavadní teatrální pódiovou show střídá rozdávačná prezentace tradičních drobných rekvizit v kombinaci se závěrečnou porcí těch rychlejších hitovek. Při Dirty Diamonds (2005) letí do předních řad desítky bižu-náhrdelníků, Billion Dollar Babies (1972) se zase neobejde bez pověstného kordu, na jehož ostří jsou nabodnuty zelenkavé bankovky s podobiznou AC. Je to prostě zabiják! Jak ostatně dokazuje i ve skladbě Killer (1971), při níž nejprve mával na obecenstvo kordem s napíchnutou dětskou hlavičkou, aby byl posléze proklát uvnitř estrádní kouzelnické krabice a dnes večer již potřetí v mrtvolném stavu odklizen z pódia. I Love The Dead (1973) tak dává poslední příležitost instrumentalistům strhnout na sebe pozornost davu. Zpěvu se ujímá baskytarista Chuck Garrick. Ani tohle ale není definitivní finále. To přichází až po dvojbloku No More Mr. Nice Guy (1973) – Under My Wheels (1971). A pak už je na řadě okázalá představovačka a repete úvodní School’s Out, při níž nemohou do obecenstva nelétat velké pestrobarevné nafukovací balony, jež obratem Alice likviduje svou šviháckou hůlkou.

Jak vyplývá z výše uvedených řádků, zatímco byl loňský brněnský koncert z pochopitelných důvodů zaměřen na propagaci tehdy aktuální studiové nahrávky a ohlížel se především za materiálem z osmé dekády minulého století, ten plzeňský zhusta akcentoval léta sedmdesátá. Kdo tedy neváhal a vyrazil na obě show, jistě nelitoval – písniček, které by viděl dvakrát, nebyla v rozsáhlých setlistech ani polovina; což je bez diskuse excelentní vizitka s patřičným šarmem pozvolna stárnoucího rockového kouzelníka. Zbývá naposledy zatleskat, zamáčknout radostnou slzu, vyrazit k domovu a po cestě doufat, že jsme právě Alice Coopera neviděli na vlastní oči naposledy.

 

Text: František Kovač