Adam Bomb, Vetrol, Deem

ADAM BOMB, VETROL, DEEM
7. 11. 2008, Praha, Exit Chmelnice

Kytarista ADAM BOMB je, sportovní terminologií řečeno, americký druholigový špílmachr. Vzhledem k rozdílným úrovním zámořské a tuzemské soutěže mu však téměř nikdo z domácích borců svými schopnostmi nemůže konkurovat. Přesto se reprezentant Spojených států v našich úzkých odborných kruzích (o těch širších laických ani nemluvě) netěší větší než malé popularitě, respektive proslulosti. Pochopitelně k velké škodě všech zainteresovaných.

Adam Bomb, vlastním jménem Adam Brenner, je ročník 1963. Pochází sice z města Seattle, jeho nejen hudební život ale formovalo především Los Angeles, respektive Hollywood. V roce 1982 tam přiletěl na konkurz do Kiss, ve svých osmnácti letech však nebyl vybrán. Bydlel s Izzy Stradlinem, když se formovali Guns N’ Roses, přednost však dostal Slash. Odehrál dva koncerty s kapelou Steeler jako náhradník Yngwie Malmsteena. Na prvních vlastních nahrávkách spolupracoval s baskytaristou AC/CD Cliffem Williamsem a bubeníkem Montrose Chuckem Ruffem. Po přestěhování do New Yorku měl rytmiku složenou z někdejších parťáků Billyho Idola Gregga Gersona a Phila Feita, na kytaru mu přihrával bývalý člen Aerosmith Jimmy Crespo. Předskakovali třeba Metallice nebo taky Chucku Berrymu. Na kontě má doposud 11 alb. Od zmiňované první ligy ho dělí pouze komerční úspěch, o nějž však podle vlastních slov nestojí.

Do Prahy dnes Bomb přijíždí už potřetí. Předchozí dva koncerty viděl strahovský klub 007, nyní ho v rámci turné k aktuální řadovce Rock Like Fuck hostí žižkovský Exit Chmelnice. V zádech má tentokrát obměněnou rytmiku ve složení Paul Del Bello – baskytara a Wookie – bicí. Žel, oproti předešlým příležitostem si tentokrát na show našla cestu rozhodně méně než stovka diváků.

Večer otevírají neslaní, nemastní, nešikovní DEEM. Hudebně jednoduchý punk křížený s rádoby hardrockovou tancovačkou. Instrumentální výkony nevalné, souhra pokulhávající, zpěvák neprůbojný a hlasově nevýrazný. Textové poselství na předpokládatelné úrovni. Škoda ztraceného času. Nechápu, proč Bombovi nepředskakuje někdo stylově spřízněný: třeba pražská parta Empire, hrající momentálně v extaticky euforickém laufu.

Druhým předskokanem jsou rovněž mladíci, pořádající VETROL, v jejichž sestavě co baskytarista figuruje i můj redakční kolega Jan ‚hanzzz‘ Roubíček. Obdobně jako na debutovém dlouhohrajícím studiovém albu Vet’n’roll (jeho recenzi brzy přineseme) jsou naživo stylově rozháraní, takže náhodný divák po chvilce neví, na čem vlastně je. Chvíli posluchačům valí do hlav hutný šlapavý rock, občas přitvrdí až do thrash metalu, místy ale servírují i dosti vylouhovaný punkový čajíček. Škoda. Zatímco v odkazech na osmdesátá léta je kapela výživná a evidentně se cítí silná v kramflecích, ve vodách punk rocku působí dosti nesuverénně. Což je velkým paradoxem, uvědomíme-li si, že právě na třech akordech vzor ’77 před lety začínala. Jejich instrumentační schopnosti jsou pro dané účely zcela dostačující, souhra je bezproblémová. A zaujme i pódiová prezentace, jejímž středobodem je zpěvák a kytarista Jakub Najman, měnící často nejen své nástroje, ale i převleky. Chvíli nepostojí, nepoleží, je furt ve střehu i pohybu. Navíc má zajímavý hlas. Pokud bych měl škatulkovat, založil bych Deem ad acta s nálepkou ‚mladí a beznadějní‘, zatímco Vetrol bych naopak výrazně ocejchoval jako ‚mladé a nadějné‘.

Celý set páně Bomba je jedna velká a především nepřetržitá show. Byť se jedná o třeskutě kytarovou muziku, nejde o velké (či chcete-li dospělé) umění v intencích Jimiho Hendrixe nebo Garyho Moora. U Adamovy pomyslné hudební kolíbky mnohem spíše pokuřoval Keith Richards a podupával Angus Young. Světla zběsile blikají, ohně planou, dělobuchy práskají, umělá mlha zahušťuje vzduch, konfety se co chvíli snášejí k zemi. A Adam Bomb nepřestává hrát, ani když si vyměňuje kytary, ani když (co chvíli!) přetrhne některou ze strun. Vlastní materiál z různých tvůrčích období prokládá převzatými evergreeny napříč rockovým světem; nechybí ani signifikantní sinatrovský New York, New York. Za speciální pozornost pak stojí fakt, že hraje bez jediné zvukově-efektové krabičky a kytaru má ke stařičkému lampovému marshallovi připojenu kabelem. Víc prostě není potřeba, naopak. Jeho radost ze hry je jedním slovem odzbrojující. Přidává, i když na finále v sále (při smyslech) zůstala sotva čtyřicítka nejvěrnějších.

Chtěl bych žít v zemi, kde jsou takovéhle koncerty na denním pořádku.

 

Text: František Kovač