Motörhead – Motörizer

MOTÖRHEAD – Motörizer
SPV/Steamhammer / 38:43

„Rock out, rock out, with your cock out!“ vyřvává Lemmy zatímco já poctivě vybarvuji pětici recenzentských hvězdiček. Je prvního září 2008 a studiová novinka Motörhead, dlouho dopředu pojmenovaná Motörizer, právě oficiálně vyšla ve ‚zbytku světa‘ (jinak v USA 26. 8 a v Německu 29. 8.). Kilmisterův přednes je stále sugestivní, hlas signifikantní a kondice suverénní. Stejně tak výkony dvojice jeho dlouholetých parťáků, kytaristy Philipa Campbella (v kapele od roku 1984) a bubeníka Mikkeyho Dee (v kapele od roku 1992). Inu, po všech stránkách seriózní, ehm, po všech čertech vypečená záležitost!

Devatenáctou řadovou nahrávku, v celkovém oficiálním součtu už dokonce jubilejní třicátý dlouhohrající počin v motörácké historii, opět produkoval Cameron Webb, který má na svědomí již dvojici předešlých, rovněž znamenitých alb Inferno a Kiss Of Death. A opět se téměř vše natáčelo v osvědčených 606 studios Davea Grohla v Los Angeles. Vítězná sestava se prostě nemění, není důvod a jak jistě sami už v průběhu prvního poslechu Motörizer uznáte, v nejbližší budoucnosti ani nebude. Novinka totiž začíná přesně tam, kde její předchůdkyně v roce 2006 skončila a na této vítězné vlně se bezezbytku celá nese, respektive vytváří vlnu další, nebojím se říci dokonce ještě větší. Jediné hluché místo nenajdete ani tím nejcitlivějším naslouchátkem.

Runaround Man je tradiční úvodní (chtělo by se říct iniciační) sypačka, kterou tahle parta prostě a neoddiskutovatelně umí. Lemmymu se pusa nezastaví, strojově přesně cedí jednotlivá slova skrz zuby, štěká jak krvelačná bestie a přitom dává akcent přesně tam, kde je zapotřebí. Rytmika burácí jak čerstvě vyladěný motor značky Harley-Davidson, kytara řičí jak ze řetězu utržená motorová pila. 4 sloky, sólo, 2 sloky, vyhrávka, odchod na panáka. Tedy obrazně, Teach You How To Sing The Blues vás vydechnout rozhodně nenechá, byť je její tempo o poznání pozvolnější. Perly jako „If you wanna get your hands on a beautiful girl, you gotta us a Mastercard“ by se měly tesat; Lemmy svůj anglický původ a s ním související specifický smysl pro humor – nám Čechům tolik blízký – prostě a jednoduše nezapře, i když už osmnáctým rokem žije v Los Angeles. Jak mi před lety spiklenecky potutelně řekl, „pořádný umělý kozy na každým kroku a žhavý slunce na hlavou jsou prostě víc než stará dobrá anglická mlha.“ V následné střednětempé When The Eagle Screams jako by Kilmisterovy docházely síly, jako by snad nestačil při zpěvu řádně dýchat a místy se až zajíkal. Jako by, respektive záměrně. Kdo není znalý poměrů a netuší, jak zásadní tohle válečné téma pro velkého šéfa s charismatickými licousy je, mohl by být jeho do detailu procítěným projevem sveden na scestí, ale nenechte se šálit. Jedná se o perfektní záměr a jeho bezchybnou realizaci. Stačí se zamyslet nad zcela přiléhavým hudebním doprovodem, jehož instrumentace se zpěvem ultimativně konvenuje.

Vypalovačku Rock Out jsem citoval už v samém úvodu této recenze. Opět velmi vtipný text, tentokrát na introspektivní téma, opět vysokoobrátkový rock’n’roll stříknutý punkem, jak ho umí vymyslet a zahrát pouze tahle legendární trojice. One Short Life přináší další lehké zvolnění zběsilého tempa, jejím středobodem je překrásně táhlé kytarové sólo páně Campbella, přesně pasující do nálady mírně bluesového textu. A další kanonáda, železo se jen sype, blány nestačí vibrovat, ‚nejlepší bubeník světa‘ Mikkey Dee se v čerty obrací – Buried Alive. „Times are hard and times are bad/No body is innocent (…) Time to be the man you are/Nobody is gonna win/All the time we see the deal/Devil driver, hell on wheels/See the world and shoot it dead/Burn the town and paint it red.“ V digipackovém bookletu přeskočíme stylizovanou fotografii naší svaté trojice, doplněné dvojicí obdařených svlečen a už je tu tematicky příbuzná English Rose, elektrifikovaná bluesovka se všemi charakteristickými atributy tohoto ranku. Lemmy začíná zpívat do ticha, kapela se pozvolna rozjíždí jak parní lokomotiva. Textově jde o hold jisté velmi šikovné postelové královně, která se nejdřív nechala sakra přemlouvat, aby poté, co konečně přišlo na věc, ukázala svou pravou nestydatě chlípnou tvář. Není se tedy čemu divit, že je pro své nadání vyzvána „C´mon now honey, spend my money!“ V podobném hudebním duchu se nese i následující kriminálnická zpověď Back On The Chain, která se kromě jiného dotýká i ožehavé problematiky svobodného držení střelných zbraní v USA. Heroes opět přitápí pod kotlem a řádně zahušťuje zvuk i náladu, instrumentace je stejně naléhavá jako vokální přednes; ano, opět válečnické téma, opět detailní psychologická sonda. Time Is Right přináší kromě uvolněnějšího textového i hudebního rámce i další zatraceně výživné Philovo sólo, podpořené Mikkeyho atomicky přesnými bicími i signifikantní Lemmyho baskytarou, stojící tradičně na pomezí rytmiky a doprovodných kytarových partů. Závěrečná The Thousand Names Of God vše podtrhává, šťastné uspokojení hlavních aktérů se snoubí s jejich absolutním nadhledem nad vlastním počínáním. Radost poslyšet. A to je doba tak temná!

Deska roku, bez připuštění jakékoliv dodatečné diskuse. Alespoň pro mě osobně.

 František Kovač