Metallica – 72 Seasons

METALLICA – 72 Seasons
Blackened Recordings / 77:10

Jedenácté řadové album celkem, druhé originálně vydané na vlastním labelu Blackened Recordings, zároveň druhé pod taktovkou producenta Grega Fidelmana. 72 Seasons vychází sedm let od posledního studiového počinu Hardwired…To Self-Destruct, datovaného do roku 2016.

Většina finální nahrávky vznikla v kalifornském Metallica’s HQ studiu v šedesátitisícovém městečku San Rafael poblíž San Franciska v období března až listopadu 2021. Materiál samotný dávala čtveřice James Hetfield (zpěv, kytara), Kirk Hammett (kytara), Robert Trujillo (baskytara, vokály) a Lars Ulrich (bicí) dohromady především během covidové karantény roku předchozího. (Ne)pěkně na dálku, každý nuceně zavřený ve vlastním domácím studiu. Jednou za čas, v intenzivní fázi prý i několikrát za den probíhal skupinový video call, na němž si sdíleli nápady a vybrané se snažili společně dál rozpracovat. Nakonec je Hammett uveden jako spoluautor u čtyřech a Trujillo u tří kompozic, pět má připsaných tradiční duo Hetfield – Ulrich.

První dojem? Určitá roztříštěnost v motivech i pojetí, až byste každou z nových písní mohli zařadit na některé z předchozích alb, k němuž zajisté částečně přispělo – v případě Metalliky netradiční – vydávání jednotlivých singlů ještě před emisí celku. Zároveň ale velmi silné semknutí celku, jasně a čistě prezentovaná vizitka současné formy a mentálního naladění kapely. Ostatně k takovému konstruktu svádí i samotný název desky 72 Seasons (rozuměj „72 ročních období“), který frontman Hetfield vysvětluje následně: „Odkazuje to na prvních 18 let našeho života, které formují naše pravé – nebo falešné já. Představu, že nám rodiče řekli, kdo jsme, a zaškatulkování toho, jakou jsme osobností. Velká část našich zkušeností v dospělosti je totiž přehráváním nebo reakcí na zkušenosti z dětství. Jsme buď vězni dětství, nebo se osvobodíme z pout, která si z té doby neseme.“

Titulní thrashmetalová palba, protkaná ostrými kytarovými riffy, vystavěná na zhurta šlapající rytmice, novou kolekci otevírá pěkně dokořán. V Shadows Follow muzikanti sice mírně uberou na tempu, přidají ovšem na hutnosti a valivém odporu, refrén se ale i tak sype o sto šest.

V textech se zrcadlí Hetfieldovi démoni posledních let, s nimiž opakovaně, veřejně přiznaně, více či méně úspěšně bojuje: osobní problémy, alkoholismus, deprese. Zranitelnost i netečnost jedince, dvojsečná katarze, která může skončit vyčerpávajícím vítězstvím nad vnitřním hlasem nebo úlevnou sebevraždou, jak o tabu nevyřčeného vypráví Screaming Suicide, orámovaná psychoticky kolovrátkovým kytarovým sólem.

Sleepwalk My Life Away zaujme mohutným půlminutovým basovým intrem páně Trujilla, zbytek stopáže pak příjemně evokuje třicet dva let starý hit Enter Sandman. Pokud si uvědomíte, že tahle formace aktuálně kroutí svou již dvaačtyřicátou sezónu a nebudete od ní za každým rohem naivně očekávat nějaké to novátorské překvapení, budete si spokojeně podupávat a brumlat do rytmu. Konzervativní instituce? Možná. Řemeslné provedení jejího studiového výkonu je každopádně na skvělé úrovni. Máte jiný názor? You Must Burn! Na sabatu; pomalu, temně, psychedelicky.

Lux Æterna je naopak neskutečný gejzír pozitivní energie, jízda na horské dráze, kterou vystavěl Lemmy se svými kumpány z Motörhead. A rozhodně není na škodu, že podobné poťouchle radostné odlesky punku nabídne i několik dalších písní. Ve Crown of Barbed Wire je ale nehledejte. Tam Hetfield štěká jak rozdrážděný pes na řetězu, rytmika odsekává tempo za tempem, kytara místy řeže, aby hned v další pasáži vykouzlila těžký, neprostupný pekelný dým. V přímém kontrastu s předcházející sotva tří a půl minutovou peckou se ke konci téhle skoro šestiminutové litanie krade – na albu poprvé a nikoliv naposledy – na mysl úvaha, že kratší stopáž by jí slušela více.

Trochu rychlejší střední tempo a především (pro skladbu) signifikantní intonačně variabilnější hlasový projev se sebou nese Chasing Light, solidní kompozice na pomezí hard rocku a metalu. Pokud dojde na její koncertní interpretaci, jsem zvědav, zda se James bude držet při zemi, nebo naopak popustí svým brzy šedesátiletým hlasivkám uzdu. If Darkness Had a Son má skvělou stavbu, zdobí ji temnota v hudební i textové složce, syrovost vyjádření. „Pokušení, nech mne být!“

Při Too Far Gone? si přesně v intencích jejího názvu můžete popřemýšlet, jak daleko a proč vlastně Metallica došla od svých syrově thrashmetalových počátků až k tomuto neopunkovému nápěvu na pozadí kytarové riff-o-ramy. A Room of Mirrors vás pak vrátí ještě skoro o další dekádu proti proudu času do dob, kdy se nová vlna britského heavy metalu teprve formovala. Vkusné vzdání holdu, ale obešel bych se bez něj. Závěrečná jedenáctiminutová Inamorata by mi naopak chyběla. Táhlé střední tempo, uvolněnost sól i drtivé riffy meziher; reminiscence na Black Sabbath, kterou však lze zároveň označit svým způsobem za progresivní. Bez temnoty není světlo!

Fanouškům kapely se 72 Seasons bude většinově líbit. Pro všechny ostatní, včetně do minulosti autisticky uzavřených uctívačů první tvůrčí dekády souboru, může být tahle, slovy Larse Ulricha „pozitivní nahrávka o temných záležitostech“, zbytečnou ztrátou času. Není ani archaicky šablonovitá, ani nepřináší nic zásadně nového, formativního či alespoň alternativního. První budou uspokojeni skutečností, že nový materiál kvalitně rozvíjí jim známé, jimi milované. A druzí by po nové Metallice stejně nesáhli, ani kdyby pověstný čert na koze jezdil.

72 Seasons s velkou pravděpodobností naplňuje pomyslné třetí vývojové stádium existence skupiny. První, čistě thrashmetalové, jímž Metallica uzákonila svou nesmrtelnost, zakončila v roce 1991 eponymní černá deska. Další dekáda s trojicí alb Load, Reload a St. Anger tak nějak protekla mezi prsty. Několik hitů sice bylo doručeno, (nejen hudební) omáčky okolo ale bylo přespříliš. Na sklonku nultých let se však ikonická čtveřice, teď už spíš víc firma než denně pulsující těleso, vrátila důstojně a symbolicky ke kořenům prostřednictvím Death Magnetic. Kruh, který po osmi letech pokračoval zdařilou porcí Hardwired…To Self-Destruct, se nyní zřejmě uzavírá. Kvalitativní tendence nahrávek v tomto (zatím) posledním tvůrčím období přitom byla vzrůstající. O to víc jsem zvědav, kam – pokud tedy vůbec – budou směřovat další autorské kroky téhle po zásluze legendární party, která už prodala na 150 milionů nosičů, na kontě má devět cen Grammy a šest jejích posledních desek začínalo na prvním místě žebříčku Billboard.

František Kovač