BOB DYLAN – Together Through Life
Columbia/Sony Music / 45:33
Jako už několikrát ve své téměř padesátileté kariéře pocítil letos na jaře Bob Dylan nutkavou potřebu upustit svému momentálnímu tvůrčímu přetlaku, vyvolanému mimo jiné poptávkou francouzského režiséra Oliviera Dahana po titulní skladbě k jím připravované road movie My Own Love Song. Díky tomu vznikla velmi rychle a živelně jeho v pořadí již třicátá třetí studiová nahrávka Together Through Life, s níž máme právě tu čest.
Hned na první poslech je zřejmý onen kontrast s řadou jeho starších nahrávek, jejichž přípravy a nahrávací frekvence nebraly konce, jelikož se Dylan zcela záměrně piplal s každičkou notou, řešil každé jedno slovo textu, cizeloval každý separátní zvuk svých i doprovodných nástrojů. Na Together Through Life se naopak v masivním měřítku (až na jednu jedinou píseň) spolehl na textařskou výpomoc dávného přítele Roberta Huntera, někdejšího kmenového autora skupiny Grateful Dead, s nímž naposledy spolupracoval na dvojici skladeb pro album Down In The Groove před jedenadvaceti lety, a doprovod své klasické koncertní sestavy, doplněné pouze o dvojici hostů – Davida Hidalga z Los Lobos (akordeon, kytara) a Mika Campbella z Heartbreakers Toma Pettyho (kytara, mandolína). První zmíněný fakt má přitom za následek určitou ironickou rozvernost a rozšafnost celého alba, druhý pak zase ucelenost a přímočarost hudebního výrazu nahrávky.
Legendární, letos osmašedesátiletý stařík s knírkem sňatkového podvodníka si holt zase jednou vyhodil z kopýtka, fanfarónsky nahrál řadovku během pár dní téměř na první dobrou, a – světe div se – nejedná se o žádný zmetek či nedomrlou bleduli. Tenhle pán totiž, na rozdíl od mnoha jiných, dobře ví, co si může dovolit. Ostatně řeč čísel mluví jasně a srozumitelně: CD Together Through Life se ihned po své emisi dostalo do čela amerických i evropských žebříčků prodejnosti; což je například ve Velké Británii poprvé od roku 1970 a alba New Morning.
Přes vše výše uvedené ovšem novinka nikterak dramaticky nevybočuje z linie nastolené trojicí předchozích skvělých alb, realizovaných v průběhu let 1997 až 2006, tedy Time Out Of My Mind, Love And Theft a Modern Times. Organickým základem všeho je totiž chicagská tradice nesmlouvavého blues (Dylan), zde vhodně nastavená často až brutálně dojemnou tex-mex romantikou (Hidalgo) a elektrizujícím rockem (Campbell). Ostatně jako spoluautor My Wife’s Home je uveden Willie Dixon. Pokud vám to všechno přijde málo a stále čekáte nějaké to opravdové překvapení, zkuste se zamyslet nad tím, zda jste od starého cynika Zimmermana čekali v téměř sedmdesáti letech šťavnaté pecky o lásce.
Bezstarostnost desetipísňového celku, na němž si Dylan prostě zpívá a hraje, podtrhují fotografie na přední i zadní straně obálky. Dvojice brooklynských teenagerů v předpokládatelné pozici na zadním sedadle automobilu (Bruce Davidson, 1959) i odpočívající balkánská cikánská kapela (Josef Koudelka, 1965).
František Kovač
Comments are closed.