Tato povídka (nebo novela, nebo romaneto, nebo cokoliv chcete) není psána jako obhajoba určitých lidí. Netroufal bych si být tak sebevědomý a vystupovat něčím jménem. Chci říci aspoň něco o tom, co jsem viděl a co je pravda. Adresuji tuto povídku hlavně těm, kteří se cítí oprávněni vystupovat v úloze soudců ‚té dnešní mládeže‘, vybírají si pro své prokurátorské řeči ty nejnetaktnější chvíle, a pak se diví, že je jim odpovídáno stejně netaktně. (…) Nezlobte se, že ‚hrdinové‘ mluví slangem – je to pravda! Nezlobte se, že mluví upřímně. Chtěl jsem totiž, aby to byl jazz a ne ‚literatura‘!!! Nezlobte se, že pijou – je to docela dobré … a děláte to taky! Budu moc rád, když se budete zlobit. Znamená to, že jsem měl aspoň trochu pravdu. (…) Děkuji za pochopení a za zlost. Václav Hrabě, 22. 12. 1962
(Horečka)
Dnes nečekejte žádné vodopády, přívalové vlny, potoky ba ani kaluže krve či jiných (ne)lidských exkrementů. Žádného černého mnicha, rohatého mesiáše, Satanova nohsleda nebo jiného, na pentagram, baphomet a otočený kříž přísahajícího, démona. Dnes totiž (v rubrice magazínu Rock Report „Bubáci, čerti a straširybky“, kde byl tento článek původně publikován) došlo na VÁCLAVA HRABĚTE, básníka, který byl jedinou opravdovou odpovědí české poesie na vlnu americké beat generation padesátých let. Proto spíše čekejte depresivní romantiku (nebo romantickou depresi?), znechucení socialisticko-konzumní společností a revoltu. Protispolečenskou a protigenerační. Tedy žádné laciné prosystémové veršovánky, pro normalizační období české poesie bohužel tak typické, ale poesii s velkým ‚P‘.
Jazz až na prvním místě
Pánové
věčně skeptičtí a přezíraví
kteří své smutky vážete do kytek
a znáte už život nazpaměť
jako verše svých kultivovaných přátel
upozorňuji vás
tohleto není přípitek
na vaše zdraví
Pasáci poezie
Koštéři metafor
To není pro vás
to co tu dávám do placu
To pro skutečné lidi, které jsem poznal
budu teď chvíli dělat
paňácu
(Prolog; fragment)
Václav Hrabě se narodil 13. června 1940 v Příbrami. Otec Jan byl železničním dělníkem, matka Magdalena pracovala v zemědělství a sestra Jarmila studovala. Rodina tedy nikterak buržoazně založená. Dětství prožil Václav v rodinném domku v Lochovicích na Berounsku. Za války. I díky této otřesné životní zkušenosti (k nezaplacení) se jeho tvorba později vyvíjela směrem, kterým se vyvíjela – pacifistickým. Jako dítě samozřejmě do hloubky nechápal, co se kolem něj děje, na to ale přišel později. Na střední jedenáctileté škole v Hořovicích, kde v roce 1957 odmaturoval, začal psát své první literární pokusy. Povídky, básničky, texty. Sám se naučil mistrně ovládat klarinet i saxofon a s místním studentským orchestrem začal veřejně vystupovat. Na celý život si zamiloval živočišný americký jazz a černošskou hudbu vůbec. Nejvíce obdivoval Miles Davise a The Jazz Messengers, jejichž nahrávky všem doporučoval jako nejfantastičtější kulisu ke čtení a hlavně k lepšímu pochopení tvorby nejen své. Se spolužákem J. Ernestem založil dixielandovou skupinu.
Po víceméně bezproblémovém absolvování zmíněné jedenáctileté střední školy se Hrabě rozhodl pokračovat dál ve studiích. Úspěšně absolvoval vstupní zkouškové řízení a byl přijat na Vysokou školu pedagogickou v Praze na obor Český jazyk – Dějepis. Vyrazil do ‚velkého světa‘. Přišel do hlavního města a dostal se tak do centra dění, kde se po vlně free jazzu začínala velmi pomalu a hlavně podzemnicky rodit česká nonkonformní beat generation. Hraje s Dixie 24 a až do roku 1961 příležitostně vystupuje na jam sessions v pražských klubech Reduta, Olympik, Pygmalion, v hostinci U Linkeho i ve ‚Stavařáku‘ (tj. Klub stavařů). Střídavě bydlí na kolejích v Lazarské ulici a v podnájmech u přátel (na Národní třídě s J. Rebcem a v Braníku s M. Jiráněm). Nevychutnává žádný stereotyp. Snaží se užívat si života, tak jak to jen ve svobodném socialistickém státě (to není zmýlená, podle soudruhů takový stav opravdu panoval) jde. V zimě roku 1960 se po jednom z vystoupení seznámil se svou budoucí ženou Olgou. Svatba byla o dva roky později, v únoru 1962.
Velká jam session začíná
Píše se rok 1960 a student VŠP Václav Hrabě odevzdává první ročníkovou práci na téma “Kompoziční rozvedení ideje a tématu v Lyrice lásky a života Antonína Sovy”. Začínal se teď, nějaký čas po odchodu od rodinného krbu, čím dál tím víc zabývat psaním. Od zimy ’60/’61 bydlí v podkrovním bytě na Malostranském náměstí. Po letním semestru 1961 ukončil na VŠP studium bez státních závěrečných zkoušek a odešel vykonat svou mužskou povinnost ze zákona – základní vojenskou službu v lidově-demokratické armádě ČSSR.
Už je ta válka trochu moc dlouhá
Už nás to zmáhá
Smutek a špína
Kdopak vám ještě uvěří v Boha
pod nímž se koná
ta řezničina
(Vojenská suita 5; fragment)
V letech 1961 – 63, v průběhu „účasti na armádě“, začal Hrabě psát opravdu intenzivně. Na 6. prosince 1961 datoval báseň Ukolébavka, která je dodnes nejstarší objevenou básní s datací. Poprvé oficiálně publikoval své básně v armádních resp. vojenských časopisech; Kroky v noci (Zápisník 62/14), Vzpomněl jsem si na tvé ruce (Čs. voják 62/18), Sny (Obrana lidu 63/18), Vojenská nemocnice (Čs. voják 63/10) a Dnes je to rok (Čs. voják 63/18). Už teď jeho vlhké podzimní kreace značně kontrastovaly s rudými zářemi světlých zítřků našeho partnerství se sovětskými soudruhy a jejich Svazem na časy (jak se později ukázalo, naštěstí nikoliv) věčné. V srpnu 1962, necelý rok od nástupu Václava do armády, se mu narodil syn Jan.
Tentýž rok Hrabě napsal divadelní hru Královna Margot, jejíž originální rukopis později ztratil režisér Waldemar Sente, i své jediné prozaické dílo, povídku Horečka, která poprvé oficiálně knižně vyšla až po čtyřech letech od sametového převratu, v roce 1993. Podzim roku 1962 proležel Hrabě ve vojenské nemocnici.
Na svobodě, tedy v reálném socialismu
Ještě jednou to všechno spočítám
Alespoň jednou ještě
Procenta ztrát
procenta smutku
procenta štěstí
to co jsem dostal
to co jsem vyhrál
to co jsem propil
to co jsem ztratil po cestě
to co jsem získal poctivě i nepoctivě
Plnoletost i špatnou pověst
papírovou zlatku
po strýčkovi ve vestě
(Ukolébavka; fragment)
Po vypracování druhé ročníkové práce na VŠP “Lyrický hrdina v poesii Jiřího Šotoly” složil Václav Hrabě státní závěrečné zkoušky, ale odmítl umístěnku na pedagogické místo do Kraslic s nadějí získání pražského působiště. To proto, že po příchodu z vojny s rodinou zakotvil v novém bytě v Jánské ulici na Malé Straně. Téhož roku ukončil svou aktivní hudební kariéru (na hudbu ale samozřejmě nezanevřel a jazzovou scénu bedlivě sledoval dál) a veškeré úsilí vložil do literatury. Sestavil výbor své rané poesie Blues pro bláznivou holku, který ovšem oficiální cestou nevyšel. Naopak, ztratil se.
Protože se mu pražské učitelské působiště nepodařilo najít, vystřídal Hrabě ve velmi krátkém časovém období mnoho razítkových a jinak prospěšných takyzaměstnání. Od září 1963 je pomocným dělníkem u PSO Praha a posléze u Staveb silnic a železnic, od ledna 1964 knihovníkem v Městské knihovně v Praze, od května do července téhož roku vychovatelem v internátě učňovské mládeže národního podniku Průmstav Praha a o prázdninách osvětlovačem v poetické kavárně Viola, kde je už ovšem členem umělecké rady i účinkujícím. Psát samozřejmě nepřestává. Pro Violu opět připravuje komponované i autorské pořady, redakcí časopisu Tvář, kde si přivydělává jako lektor, je pověřen napsáním reportáže o svém letním autostopovém výletě napříč republikou (20. 7. – 2. 8. 1964), kterým si na vlastní kůži vyzkoušel jednu z pravých nefalšovaných beatnických akcí. Stať vyšla v Tváři 64/9-10 pod názvem Cestou necestou. Český literární fond mu poskytuje čtrnáctidenní stipendium. O období působení ve Viole napsal, opět na objednávku Tváře, reportáž Třicet a jedna noc, která obsahovala i novou báseň Voda načichlá nikotinem… Až v říjnu 1964 našel Hrabě konečně uplatnění ve vystudovaném oboru. Byl zaměstnán (ovšem pouze) jako zastupující učitel na ZDŠ v Praze 5.
Každá improvizace musí jednou skončit
Mezi střídáním zaměstnání se stačil, po třech letech manželství (z toho dva roky na vojně), rozvést s manželkou Olgou, které zůstává v péči syn Jan. Jeho spolupráce s časopisem Tvář se stává de facto pravidelnou. V zimě 1964 je pověřen, jako jeden z mála skutečných odborníků, napsáním reportáže z velmi významné kulturní a prestižní hudební akce – z 1. mezinárodního jazzového festivalu, který se konal v Praze. V únoru 1965 došlo k další velké, tentokráte beatnické, události. Naši republiku navštívil a ve Viole vystoupil jeden z otců a nekorunovaných panovníků americké beat generation Allen Ginsberg, který byl také korunován Králem Majálesu a zanedlouho potom z Československa úředně vypovězen. Zas taková svoboda, aby se Ginsberg mohl svým stylem producírovat Prahou, nebyla. Na socialismus s lidskou tváří jsme zatím jen čekali. Pánové Hrabě, Machálek a Hess byli autory rozhovoru s velkým americkým bratrem Ginsbergem pro revue Divoké víno i koncertní reportáže z Violy. Nejen Václav si tímto setkáním splnil svůj životní sen.
Voda načichlá nikotinem
Duše načichlé Ginsbergem
ale hlavy a myšlenky pronikavě
zavánějí gulmou
Předevčírem když jsem naposledy spal
viděl jsem Panenku Marii krásnou
v modrej a zlatej záři neónů betlehémskejch
stopovat kadilak s diplomatickou značkou
(Voda načichlá nikotinem…; fragment)
Velká jam session Václava Hraběte skončila 5. března 1965. Po příchodu domů kolem třetí hodiny ráno si jako obvykle přitápěl plynovým sporákem, plamen jednoho z hořáků ovšem uhasl a spící bohém zemřel na otravu kysličníkem uhelnatým. Toť verze oficiální. Neoficiálních je mnoho a většina z nich se točí kolem zásluh StB. Inu, tak se tvoří z mrtvých lidí živoucí legendy… Bylo mu pětadvacet, nestačil proto přestat být beatnikem a změnit se, tak jako skoro všichni jeho souputníci, v měšťáka, kterého celé své ‚nerozvážné mládí‘ (jak tomu pak sami říkají) osočovali. Otázkou zbývá, zda by se skutečně změnil…
Velcí lidé z tohoto světa neodcházejí. Jen umírají.
Po Hrabětově smrti byla jeho literární pozůstalost rozpůjčována přátelům, kteří chtěli básníkovo dílo zkompletovat a dopomoci jeho oficiálnímu souhrnnému vydání. Doba ani režim nebylz ovšem nakloněni této aktivitě. A tak začínají po Praze a posléze po republice kolovat v opisech první posmrtné výbory z tvorby Václava Hraběte. Básník se tak stává s konečnou platností kultovní legendou. V roce 1966 uvádí Docela malé divadlo v Litvínově první Hrabětovský pořad Stoptime – rekviem za Václava Hraběte. O rok později se divadlo rozhodlo pro docela riskantní husarský kousek. Ve své ediční řadě vydalo všechny použité texty jako knižní sbírku STOPTIME, kterou sestavil velký příznivec a propagátor Hrabětova díla Miroslav Kovářík. Všech 1200 výtisků je rozprodáno při představeních divadla. Téhož roku otiskuje Divoké víno 67/6-7 jedinou autorovu prózu, dosud veřejností neznámou Horečku. 8. prosince 1967 se Hrabě dostal poprvé i do televize. V pořadu Barevný den zazněla báseň Blues pro bláznivou holku v interpretaci Miroslava Kováříka. V roce 1969 vychází v Mladé Frontě první oficiální sbírka Václava Hraběte Stop – time, kterou edičně připravil a doslov napsal, kdo jiný než, Miroslav Kovářík. Počet výtisků: 900! Je samozřejmě okamžitě rozebrána a opisována. O sedm let později uvádí Mirek Kovářík sólový recitační pořad Hledám tě v tomto městě, jehož podstatnou část tvoří právě Hrabětova poesie. V roce 1977 vydává nakladatelství Melantrich v nákladu 2000 kusů další výbor z dosud známé básníkovy tvorby, Blues v modré a bílé. I ta je okamžitě rozebrána a hojně opisována. Jedno pražské knihkupectví ji dokonce na nějaký čas vystavuje ve výloze a nabízí k ‚opisu přelistováním‘. V roce 1978 se k básníkovým obdivovatelům-propagátorům přidává i bigbítový harcovník Vladimír Mišík se skupinou ETC zhudebněním Václavových básní Jam session s Fr. Gellnerem, Ty II a Variace na renesanční téma.
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla
(…)
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou
(Variace na renesanční téma ; fragmenty)
Blues všechno zahojí
V roce 1983 začíná básníkův syn Jan Miškovský pátrat po osudu od konce šesté dekády nezvěstné literární pozůstalosti svého otce. Cesty vedou povětšinou za železnou oponu. Dva roky na to vychází v Mnichově nákladem 350 výtisků výbor Hrabětovy poesie Černé nebe nad městem a ještě o rok později, v šestaosmdesátém, zhudebňují na svém třetím albu Vladimír Mišík a ETC další Hrabětovu báseň Tma stéká do kaluží. Téhož roku, tři roky před pádem bolševika, tedy v době už relativně bezpečné proti domovním prohlídkám a zabavování nepohodlných materiálů, se básníkova pozůstalost vrací domů. Sestává ze stovky volných listů jak strojopisů tak rukopisů, sešitu, kroužkového bloku a původní sbírky Blues pro bláznivou holku. Zda je ovšem kompletní, neví nikdo. Přesto se neznámé počiny dají počítat na desítky.
Hned po sametové revoluci tedy může konečně vyjít komplet všech dosud známých textů Václava Hraběte, jednoho z nejčetněji vydávaných samizdatových autorů, pod názvem Blues pro bláznivou holku. Náklad konečně přesahuje hranici trapnosti, činí 32.000 výtisků. Tento sborník je rozdělen na dvě části. První tvoří znovunalezená autentická sbírka Blues pro bláznivou holku, ta druhá pojmenovaná lapidárně … a jiné básně v abecedním pořádku představuje všechny dosud známé autorovy básně. Po 25 letech od básníkovi smrti se tak můžeme seznámit s celou jeho tvorbou, kterou stačil napsat za svých krátkých pětadvacet let života. S tvorbou, pro kterou jsou tak typické asociačně a rytmicky působivé veršové přesahy, často absolutně nepravidelný rým a rytmus, zápis bez jakékoliv interpunkce, místy až surrealisticko-naturalistické obrazy, romantičnost a depresivní podzimní nálada a vůbec jazz a poselství beat generation, která se zaměřila na ostentativně provokativní ironizování a skeptické podemílání kostnatých jistot a sociálních norem svých otců. S tvorbou, která byla pouhou startovní čarou pozdější, o poznání nonkonformnější, vlně undergroundové kultury.
Přišel. V černém baloňáku, zmáčený a prostydlý.
Paruku a vyšívaný frak odhodil na židli.
Pak udusil cigaretu. Na piano sáh!
„Dovolte mi představit se: Jmenuji se Bach!“
Jsem bez peněz. Jako vždycky. Za kafe a jeden štok
budu s vámi chvíli hrát. A třeba twist! A třeba rock!
Nečekal až někdo kývne. Dupnul čtyřikrát –
a pak začal dole v basech tenhle chorus hrát.
(…)
Dohrál, dopil rozloučil se. Řekl: „Je čas k návratu.
Ráno musím být zas klasik. Zaplaťte tu útratu.
Až vás budou strašit KRÁSOU, z které padá prach
řekněte, že za kafe hrál tohle s vámi Bach!“
(Jam session; fragmenty)
Text: František Kovač
Comments are closed.