Ostrovní novináři nešetří po dlouhé době superlativy a ve vzácném souladu s tamějšími fanoušky leží téhle kapele u nohou, nabízejíce jedno ocenění za druhým. O kom že je řeč? Přece o THE DARKNESS! Neznáte?! Kde jste byli druhou polovinu loňského roku? Ano, přesně šest měsíců stačilo téhle čtveřici, aby z nicotného garážového podzemí stanula na absolutním vrcholu britského rocku. A to doslova a do písmene. Kolikrát se stali objevem roku 2003 v různých čtenářských anketách byste nespočítali ani na prstech obou dvou zdravě rostlých rukou. Navíc jsou momentálně nominováni rovnou ve čtyřech kategoriích Brit Awards.

Aby taky ne, vždyť jejich debutové album Permission To Land stihlo od své letní premiéry (7. července) do konce loňského roku nasbírat hned čtyřnásobnou platinu. A to jenom v počtech za území Spojeného království, kde byly ostatně všechny jejich loňské koncerty (úhrnem tři celostátní šňůry!) do jednoho beznadějně vyprodány. Momentálně je na řadě Amerika, kde se zatím alba prodalo na 165.000 kusů, a podle prvních zpráv to vypadá, že po The Darkness bude šílet úplně stejně na východním i západním pobřeží, centrální oblast nevyjímaje. Ale vezměme to pěkně od začátku.

Já na bráchu…
Bratři Justin a Dan Hawkinsonové vyrůstali v Suffolku a už jako malí se rozhodli, že se naučí hrát na kytary. Začalo tedy tvrdé bratrské soutěžení, kterému dnes oba dva vděčí za své nadprůměrné hráčské schopnosti. Na základce se skamarádili s Edem Grahamem. Jejich společnými hrdiny totiž byli Aerosmith. Ed dnes v The Darkness otlouká blány. V první kapele, kterou spolu Hawkinsonové založili a v níž se údajně mihnul i Graham, zpíval Dan a Justin se uklidil za klávesy. Muzika je bavila, specializovali se na převzaté tradiční rockové skladby z 80tých let.

Po středí škole, v roce 1997, vyrazil Dan pokračovat ve studiu na Huddersfield University. Tam se seznámil s baskytaristou Frankie Poullainem, s nímž během vysokoškolských let prošel několik lokálních souborů. Justin naopak v té době neměl, alespoň co se hudby týče, nic moc zásadního na práci. Až jednoho dne slovo dalo slovo a čtveřice, která se nárazově scházela k oddychovému jammování, když Justin přijížděl navštěvovat svého mladšího bratra během jeho studií v doprovodu tehdy již nerozlučného kamaráda Eda Grahama, založila progresivní rockovou kapelu Empire. Vzhledem ke jmenovanému hudebnímu zaměření v ní byl Danův zpěv odsunutý na druhou kolej a nikdo ho příliš neřešil. Dlouhého trvání však tento soubor neměl. Poullain za krátko odcestoval do Venezuely a Graham si pro jistotu našel jinou kapelu.

Počátek stmívání
Zásadní zlom nastal na Silvestra 1999/2000, který Justin s Danem vyrazili oslavit do norfolkského pubu své tety. V rámci místního karaoke programu se totiž Justin rozhodl přítomné pobavit queenovskou Bohemian Rhapsody. Byl tak přesvědčivý, že během několika okamžiků všem spadla z jeho pěvecko-gymnastického výkonu čelist. Dan celou událost komentuje slovy: „Celou dobu jsem měl pod nosem zpěváka s velkým Z, ale prostě jsem si to neuvědomoval. Asi proto, že to je můj bratr. Když jsem ale viděl, jak úžasně baví lidi a ještě u toho opravdu skvěle zpívá, bylo mi hned jasné, že je třeba chytit šanci za pačesy a využít potenciál!“ Bratři, vedeni novou hudební ideou, obvolali někdejší spoluhráče a The Darkness byli zrozeni! Kývli totiž oba dva.

První veřejné vystoupení odehráli na pohřbu svého kamaráda na jaře 2000. Poté následovala více jak dva roky trvající upocená dřina, kdy rozhrkanou dodávkou objížděli všemožné pajzly a hráli zpočátku jen pro pár štamgastů či opilců neschopných se zvednout před začátkem jejich pekelně hlasité produkce ze židle. Prostě stará známá písnička… Neztratili ale zaujetí ani přesvědčení a jejich nesporná kvalita se nakonec prosadila. Na koncerty chodilo čím dál tím více lidí, kapela byla v klubech hodně žádaná. Až jednoho dne, jako ve správné pohádce, do skrumáže dorazil i skaut labelu Must Destroy. Po letmé schůzce s manažerem kapely Sue Whitehousem si domů odnášel demosnímek na kterém byla i skladba I Believe In A Thing Called Love. Tu o pár týdnu později, v srpnu 2002, jeho firma vydala v limitované edici 2000 kusů. Na šílenství jménem The Darkness bylo zdárně zaděláno. V únoru následujícího roku čtveřice vyrazila na britské turné jako předkapela legendárních Def Leppard. Tento jejich výjezd byl ze strany vydavatele podpořen emisí druhého singlu Get Your Hands Off My Woman. Během dubna, psychicky posíleni úspěšnou šňůrou, nahráli v lincolnshireských Chapel Studios své debutové album Permission To Land. Na jeho vydání podepsali 12. května 2003 celosvětovou smlouvu s East West records. Následují již jen samá pozitiva!

Prostě živě!
„Give us a Deeee! Give us an …´aaarkness!!!“ Libozvučný ječák, silný jak poctivě odlitý zvon, se nese potemnělým sálem. Za frenetického jekotu poctivě pohlavně promíchaných prvních řad na scénu energicky vbíhá čtveřice momentálně nejvíce mediálně exponovaných britských muzikantů. Smečku vede frontman, zpěvák, kytarista a klávesista v jedné osobě Justin Hawkins. Oděný ve svém na objednávku ušitém pódiovém kostýmu – retro stylové tygrované elastické kombinéze bez zapínání plně odhalující jeho hruď a zároveň na první pohled zdůrazňující, že tahle muzika má skutečně koule! V patách mu je jeho mladší bratr Dan, sólový kytarista, ve svém tradičním tričku s logem milovaných Thin Lizzy a uzoučkých černých kalhotách ozdobených masivním okovaným páskem. Záda jim s basou na krku kryje drsně se tvářící kníratý šátkář v kožeňákách Frankie Poullain a definitivně postpunkově vyhlížející bubeník Ed Graham. Reflektory, které osvětlovaly jejich nástup se v mžiku otáčejí do hlediště. Je na čase, aby i kapela věděla, s kým má tu čest…

„Všichni se nás ptají, jestli to fakt myslíme vážně, nebo jestli je to jen ironie“, opakuje Justin tu nejpalčivější otázku, jakou si v souvislosti s jeho kapelou dovedete představit. „Je pro nás pochopitelné, že to lidi žere v hlavách. Aby je to taky nezajímalo, když očividně vycházíme z hudebního žánru, ve kterém se muzikanti vždycky sami brali strašně vážně, dělali ze sebe bůhvíco a my takoví nejsme… Vy byste zatím nic nehledali?“  trefně glosuje situaci starší z bratrské dvojice Hawkinsů a nadechuje se k rozřešení. Nejdřív si ale pořádně přihne z čerstvého lahváče. „Je to vlastně jednoduché jako facka. Na jednu stranu je to naše chování a vystupování určitým paradoxem, na stranu druhou ale naše jednoznačné plus! Milujeme nadevše tu hudbu, přejímáme styl její pódiové prezentace, ale děláme to s nadhledem, tak aby nás to neomezovalo.“ Takže?

Smíchejte dohromady hlasový potenciál Bona Scotta a Freddie Mercuryho, přidejte výraz a charisma Meatloafa a Stevena Taylora, vše přikrášlete gymnastickými výkony Davida Lee Rotha a máte celkem přesnou představu o de facto originálních a neopakovatelných způsobech Justina Hawkinse. Jako když se spojí ty nejdivočejší rockové sny a fantasie. Respektive, ne jen jako! A to vlastně platí o celém souboru, nejen o nejvíce signifikantním entitě The Darkness. Co by totiž Justinovi byly jeho schopnosti platné bez pořádného hudebního doprovodu, na kterém se ostatně i sám nemalou měrou podílí. Boogie rockové killer-riffy s patřičným kilovým beglajtem naprosto přirozeně prorostlé mohutnými dvojsóly, které si mezi sebou bratrské duo hrající na totožné typy Les Paulů Standard přehazuje jak horký brambor. Tři sóla v jedné skladbě? Žádný problém, vážení! K tomu naplno pulsující rytmika. Ta v pomalejších a emotivnějších skladbách sice mírně ustupuje do pozadí a nechává vyniknout jindy naopak upozaděný klávesový arzenál, neztrácí se ale nikdy zcela. Pokaždé totiž časem rázně probublá na povrch tak dravým způsobem, že v mžiku pobije veškeré (byť jen zlehka se rýsující) nepřípustně komerční aspekty dané skladby. Tak a kouzlo je odhaleno. Justine, takže ještě jednou: Takže?

„Já myslel, že je to jasné.“, mlží znovu.„To si fakt někdo myslí, že bychom mohli dělat naši muziku tak poctivě a naplno, jak ji děláme, kdybychom to nemysleli opravdově? To si fakt někdo myslí, že bychom se maximálně možně nešetřili? Že bychom to nezabalili hned, jak by se nám něco nepovedlo, kdybychom to nedělali s opravdovou nefalšovanou láskou?“ Ne, to si skutečně nikdo nemyslí, ještě pořád jsi ale neřekl, jestli v tom náhodou není skrytý ten škleb, výsměch staré době! „Je i není… Vždyť už jsem říkal, že jsme se snažili vší silou těm namyšleným móresům vyhnout. No, jak bych to jen řekl? Netvrdím, že se o to nikdo nikdy před námi nesnažil, ale naše vtipy jsou prostě mnohem vtipnější než kterékoliv předtím, v tom to možná je. Proto nám to lidi asi tolik nevěří…“ Takže připouštíš, že si z muziky, kterou hrajete, vlastně trochu děláte legraci?

Koncert nabízí skutečně elektrizující zážitek. Ať je scéna jakkoliv velká, je The Darkness prostě plná. Žádné místečko, žádné zákoutí nezůstane nevyužité. Kapela je v permanentním pohybu. Statické nezůstávají ani mikrofonové stojany a ostatní technické pódiové doplňky. V sále není jediný příchozí, který by si mohl stěžovat, že s ním nikdo z kapely za celý koncert nenavázal oční kontakt, že na něj neukázal prstem. Tak strhující je show, kterou čtveřice předvádí. Kytarové sólování za hlavou, ozlomloket překotné souboje s klaviaturou, bubenické parádičky nejen s paličkami. K tomu všemu gymnastické prvky neúnavného Justina, který v navozeném transu s ledovým klidem opanuje klávesy s kytarou dohromady. Jak trefně vystihli kolegové z časopisu Kerrang!: „Stadiónový rock je zpátky…a lepší než kdy předtím. Je totiž konečně opravdový, na nic si vlastně nehraje.“

„Tak aby bylo jasno jednou pro vždy! Jde nám v první řadě o to, aby se fanoušci na našich koncertech bavili. Nechceme, aby k nám vzhlíželi jako k nedotknutelným ikonám. Víme moc dobře, odkud jsme na ta pódia vylezli! Proto říkám, že kdybychom si z toho všeho, co vyvádíme nedělali částečně legraci, byli bychom jako ty naše vzory kdysi a to by nás jednoduše nebavilo. To bychom se  hudbě zřejmě nevěnovali vůbec. Proč bychom nedělali jinou? Protože ta by nás nebavila tuplem. Konec konců, podívejte se na naše texty, řešíme snad něco zásadního. Vždyť je to jenom rock´n´roll!“ Máte konečně jasno? Já tedy ano! Proběhlou konverzací zjevně pobavený Dan s patetickým úsměvem svého bratra doplňuje slovy: „Každopádně jsme jedna z těch part, které jaksi tuší, že to s ní jednou nedopadne dobře…“ a začíná se rozhlížet po další oběti, kterou by vyzval na tradiční panákový souboj ve vodkách.

Dum-der-der-der-douf…úvodní kytarový part největšího dosavadního hitu I Believe In A Thing Called Love vás prostě donutí hlavou alespoň pokyvovat, když ne rovnou extaticky mlátit. Nic ale netrvá věčně a v nejlepším se má přestat. Tisíce různobarevných papírových konfet letí vzduchem za ohlušujícího finále pyrotechnických efektů. Světelný park žhne na plno až oči přecházejí. Zpocená čtveřice se chytá kolem ramen, aby se teatrálně uklonila. Zasloužený potlesk zní vyprodanou halou. Fanoušek Black Sabbath až za hrob Pedro(ck) Ferreira, který kapelu zvučí již od prehistorických časů a na debutovém albu fungoval jako producent, za zvukařským pultem jen pochvalně pokyvuje hlavou. Spokojenost je na místě!


Dan
– kytara: Les Paul Standard, design: Honeyburst, rok výroby 1998
– struny: Ernie Ball Slinky Top/Heavy Bottoms ve vlastní kombinaci 54, 44, 33, 22, 17, 11; struny mění po každém koncertě
– trsátko: Jim Dunlop 73mm nylon
– aparát: 2x Marshall MkII 100 Watt Super Lead Heads v kombinaci s 2x 1960ax Vintage greenback 4 x 12″ bednami. První hlava Marshall je raritní Standard MkII Limited Edition head, na kterou většinou používá omezovač Marshall Power Brake. Vzhledem k tomu, že pro tuto hlavu nepoužívá předzesilovač, má zkreslení nastaveno na hodnoty Treble Gain cca 1.5 a Bass Gain cca  4. Druhá hlava je Marshall Standard Super Lead head. Tu používá pouze jako doplňkovou a proto má její hlasitost nastavenu pouze na hodnotu mezi 1-2. Z toho důvodu pro ni ani nepoužívá omezovač. Na rozdíl od první hlavy však pro tuto používá předzesilovač, konkrétně Mesa Boogie V-Twin (hodnoty: Gain na ¼, WayUp na ½, Tone Control nastaven na plno).
– efekty a doplňky: Line6 Delay Modeller (L & R), Boss TU12 Tuner
– pedály: Vintage Ibanez Tube Screamer, A/B box,
– Shure wireless system

Justin
– kytara: Les Paul Standard, design Black, rok výroby 1998
– záložní kytara: 1969 Dan Armstrong, design: Transparent
– struny: Ernie Ball Hybrid Slinkies (v rozmezí 9 – 42); mění průběžně jak je třeba
– trsátko: Jim Dunlop 73mm nylon
– aparát pro doprovod: Mesa Boogie Dual Rectifier Head v kombinaci s Marshall 1960ax Greenback 4 x 12″ bednami.
– aparát pro sóla: Marshall JCM800 2 x 12″ combo
– efekty a doplňky: A/B box, Boss Turbo distortion, Korg DTR1 rack tuner
– Shure wireless system

Frankie
– baskytara: 70’s Gibson Thunderbird
– struny: Elite Stadium Strings
– trsátka: ta nejtvrdší světle zelená, která jsou po ruce
– aparát: Ampeg SVTII classic 400watt Amp head v kombinaci se standard 8 x 10″ Ampeg bednami
– efekty a doplňky: rack Sans Amp Bass Driver, Korg DTR1 rack tuner

Ed
– bicí: 80’s Black Ludwig Power Kit – 24″ Bass Drum / 13″ Deep Power Tom / 14″ Deep Power Tom / 16″ Standard Floor Tom (sestava původně patřila kapele Frankie Goes To Hollywood)
– činely: 20″ 2002 Paiste ride, 16″ a 19″ Zildjian Avedis crash cymbals
– hardware: Mapex Phosphor Bronze Precious Metal 14″ x 6″, Tama Iron Cobra bass-drum pedal
– paličky: momentálně propagační 100 year´s Jim Beam drum sticks, jinak co mu přijde pod ruku

 

Text: František Kovač