Klasický kolozubý lebkoid se tentokrát smaží v pekelné výhni. A je mu evidentně zatraceně dobře! Jeho prostorová trojjedinost jasně vychází z grafické koncepce atomového hřibu. Inu, na svědomí ho má opět Joe Petagno. Inu, MOTÖRHEAD právě vrhají na trh své šestnácté řadové album s příznačným názvem Inferno. A je to sakra jízda do horoucích pekel, přesně jak titul a booklet napovídají. Ostatně, jak jinak?! Holt ani muzika ani image Lemmyho zlých hochů už více než čtvrt století není žádná prodejná děvka. Na vlastní oči a uši se koneckonců budete moci přesvědčit na letošním ročníku Trutnov Open Air.
Nesmrtelný kostitřas
Zabijáci, Život je kurva, S úsměvem vraha, Blues o bordelu, Rok vlka, Boj, Sebevražda. Toť pár příznačných názvů skladeb z aktuálního alba původně britských veteránů Motörhead, kteří v příštím roce oslaví už 30 let své nebezpečné existence. Deska vychází po dvou letech od posledního studiového počinu Hammered a dovolím si tvrdit, že je dokonce o stupínek lepší. Samozřejmě se bavíme v kvalitativních intencích daných bouráků.
„Inferno je album, na kterém opravdoví muzikanti hrají opravdovou muziku,“ komentuje desku bez vytáček pěkně po svém nezničitelný Lemmy Killmister. „Nic jsme neřešili, ničím se neomezovali. Prostě jsme se šli zase po nějakém tom čase společně pobavit hraním ve studiu.“
Je mu sice už osmapadesát, ovšem postupující věk mu pranic neubírá na apetitu do stylově hlučného a nekompromisního rock’n’fuck’n’rollu, v který postupem let vykrystalizoval originální rockový hybrid s punkovými a metalovými vlivy, signifikantní to výrobní značka Motörhead. „Nemám zapotřebí někomu něco dokazovat. Kdyby mě nemělo bavit to, co dělám, zvysoka bych se na to vysral a šel si po svých. Muzika je můj život a ten si nenechám nikým zničit. Ten si můžu dojebat jen já sám“, šklebí se s cigaretou mezi prsty naprosto odhodlaně. A něco na tom je.
„Už roky jsem se nekoupal a od roku 1965 nosím furt jedny džíny. Když se objeví díra, tak ji zamáznu fixem přímo na kůži a zas jsou černý. Skoro nespím, protože to je ztráta času a můžu o to víc vychlastat bourbonu a vykouřit cigaret,“ pronesl druhdy s nadsázkou, ale jeden by mu to i uvěřil. Tak silná a upřímná je výpověď jedné z posledních, opravdových, legendárních superstar rockových dějin. Nikdo není víc vzdálen jakékoli póze, než právě on, a přitom paradoxně je jeho osoba nehynoucím symbolem svobodomyslnosti jak v muzice tak i v osobním životě. „Hudba je pro mě něco velmi osobního.“ říká, „je to jako sex, musíš se snažit, aby nezevšedněl, proto i na Infernu je pro skalní fanoušky několik překvapení, takové malé odbočky od našeho typického stylu a soundu. Víš, já strašně rád překvapuju.“
Bomber Vai
Jedním z avizovaných překvapení může být i závěrečné Whorehouse Blues, zahrané od podlahy na španělku a foukačku. Ale to jen pro ty, kteří nemají tvorbu Iana Frasera detailně zmáknutou. Takhle se totiž už nejednou projevil jak v rámci své domovské party za níž by dal život, tak i v různých bočních sranda projektech. Třeba před necelými čtyřmi lety v rámci coverové kolekce Lemmy & Slim Jim & Danny B. Daleko větší bombou je ale pohostinská účast bravurního kytaristy Stevieho Vaie, jehož brilantní technika tu stojí v delikátním kontrastu se syrovostí hlavní trojice hned ve dvou skladbách – Terminal Show a Down On Me.
“Potkali jsme se náhodou v hollywoodském podniku Rainbow Bar & Grill. Zrovna jsem odcházel, když on vešel. Dali jsme řeč a já mu řekl, že zrovna točíme desku a pozval jsem ho do studia, ať si pár věcí poslechne. Jak slíbil, tak dorazil. A nakonec tam i něco od boku napálil a vyšlo to parádně, no ne?“ popisuje Lemmy nečekané ochucení alba a zároveň nečeká jinou než kladnou odpověď. Jako byste ho neznali…
Valit to furt pryč
„Teprve nedávno jsme slavili 25 let od založení a teď už to bude třicet. Neuvěřitelný kvapík, žijeme prostě v tempu Ace Of Spades,“ směje se Lemmy a naráží na nedávné období, kdy s kumpány kytaristou Philem Campbellem a bubeníkem Mikkey Deem oslavil existenční jubileum souboru několika reprezentativními koncerty. Navíc loni spatřila světlo světa i další z hodnotných titánských kolekcí, které prostě musíte mít – pětidiskový boxset Stone Deaf Forever. A další světové turné, v jehož rámci okoření i tuzemský tradiční festival v Trutnově, se právě rozbíhá. Kolotoč z něhož se jen tak nedá sesednout. Ale, kdo by vlastně chtěl?
Motörhead 2004
Lemmy – baskytara, zpěv
Phil Campbell – kytara
Mikkey Dee – bicí
Text: František Kovač
Comments are closed.