Jednoduchý rodinný náhrobek, prostý jakýchkoliv pseudo-symbolů, zlatými literami pokorně avšak hrdě hlásá: „Buď vůle tvá. * 6. 3. 1951. + 13. 4. 1981. Jiří Schelinger. Zpěvák a skladatel.“ Informace to zásadní a nezpochybnitelné.
Když JIŘÍ SCHELINGER odjížděl 11. dubna 1981 do Bratislavy za účelem performance polozapomenutého hitu Což takhle dát si špenát pro Televizní Klub Mladých v tamní republikové odbočce státní televize, nikdo z jeho blízkých – a zřejmě ani on sám – netušil, že se již do Prahy nevrátí. Byl úspěšnou hvězdou československé populární hudby, díky důvtipným bubblegumovým zástěrkám bývalého kapelníka Čecha, určeným dospívajícím ratolestem bolševických papalášů, se mu podařilo pozvolna protlačit milované západní hard rockové riffy na obrazovku normalizační, komunisty cenzurované televize, na vyprodaných koncertech, kde si hrál co chtěl (rozuměj hard rock) mu ‚jeho‘ fanoušci rozuměli, chlast byl relativně levný, holky mu sami lezly do postele.
Perutě víří prach
Otec byl učitel hudby, který miloval klavír a toleroval kytary. Hlavně že kluci hrají, říkával. Jirka prožil dětství se svým o rok mladším bratrem Milanem v pražských Nuslích. První puberťácké kapely ovlivněné poslechem ‚Laxíku‘ obráželi spolu. Když došlo na problémy s placením faktur za alkohol nakupovaný pro jednu z nich, zašili Jirku na Ruzyni. Pokusil se podřezat si žíly a oni ho pustili. Zadělal si na modrou knížku i na problémy s řidičákem.
Muzikou si začal vydělávat tak, že zpíval a hrál po nočních barech. Mihl se ve skupinách Smaragd a Happy Five. Párkrát se podíval i za hranice. K socialistickým bratřím, samozřejmě. Oženil se, vyženil dvě děti a pořídil si vlastní dceru Andreu. Po úspěšném mediálním startu s hitem Holubí dům v roce 1973, tehdy pod hlavičkou kapely Faraon, kde mimo jiné basu odíral dnešní komerčně-estrádní showman Karel Šíp, klávesy obsluhoval zasloužilý skladatel (převážně) dětské písně Jaroslav Uhlíř a dvorním skladatelem byl Zdeněk Svěrák vulgo Emil Synek, přetáhl Jirku do svého souboru protřelý kalkulátor František Čech. Odhadl totiž, že Schelingerova nenadálá popularita tkvící jednoznačně v jeho nezaměnitelném chrapláku a celkovém romanticko-naivním charisma, jsou jedinými existujícími prostředky, jež mohou jeho ansámblu navrátit upadající popularitu. Schelinger tak vystřídal odcházejícího Viktora Sodomu, který ovšem ještě nazpíval polovinu skladeb pro desku Báječní muži.
V televizi se, podle přesně vykonstruovaného scénáře páně Čecha, hrály víceméně slaboduché kolovrátkové odrhovačky typu Sim sala bim či René, já a Rudolf, na koncertech se hrnuly první pokusy o původní český hard rock i covery Black Sabbath a Deep Purple, např. Metro dobrý den (A National Acrobat) nebo Šípková Růženka (Soldier Of Fortune). Nutno podotknout, že Čechovy pokusy o originální a nápadité transkripce původních textů jsou dosti křečovité. První Schelingerem nazpívané dlouhohrající album se objevilo v roce 1975 a neslo název Nemám hlas jako zvon. Stejně jako následující rok vydaná kompilace singlů Ovoce z naší zahrádky ovšem obsahovalo jen pramálo hard rockových figur. Přesto se Jirka umístil na čtvrtém místě Zlatého slavíka 1975. Žil klasický muzikantský život, který zřejmě zapříčinil, že se rozvedl s matkou svého jediného dítěte.
Harrrd rrrock
Jak postupně otupovala bdělost cenzorských klik v naší zemi, tak si principál Čech začal více dovolovat. Rok 1977 byl pro jeho skupinu rokem prvního pokusu o masivní expanzi hard rocku na československý gramo trh. Kritika sice album Hrrr na ně… nijak významně nekomentovala, skalní fanoušci byli ovšem v sedmém nebi. Vinyl totiž obsahoval takové nezaměnitelné artefakty dřevního českého hard rocku jako Lucrezia Borgia či Kartágo. S další deskou se – radši – čekalo dva roky. Tuto dobu čas od času zpříjemnil nějaký ten singl či koncert. Nejvýznamnější událostí bylo asi SP Jahody mražený/Jsem prý blázen jen.
Nové album …nám se líbí… konečně vyprovokovalo kritiku k postřehnutelným reakcím. Byť byly rozporuplné, alespoň byly. Deska totiž přinášela nejen klasickou porci hard rocku, ale i jemné folk-bluesové skladby, které měli na svědomí přizvaní studioví hosté Jan Hrubý, Petr Kalandra a Oskar Petr. Fanoušci toto album přijali bez reptání jako příjemné šlápnutí vedle hard rockové škatulky, které je mnohem lepší, než dřívější bubblegumové bláboly, před komunistickým režimem záludně ohnutého, Františka Čecha. Následovalo mírně neskutečné – předskoky megapopstars Smokie v zemích socialistického tábora. Další to projev organizačního talentu páně Čecha. Britové si Jirku oblíbili, jejich zájem ale ztroskotal na jeho neznalosti angličtiny.
V roce 1980 se sestava kapely po několika personálních změnách ustálila do podoby ‚Skupina Jiřího Schelingera‘. Čech totiž vycítil, že jako manažer v pozadí zmůže ještě víc. Funkce textaře mu zůstala, novou sestavu tvořili Jiří Schelinger (zpěv), Milan Schelinger (kytara), Stanislav Kubeš (kytara), Jan Kavale (baskytara) a Josef Havlíček (bicí). Zvuk byl řádně přitvrzen, žádné hudební kompromisy nebyly již v plánu. V době, kdy Viktor Faktor (bratr Jirkovy druhé ženy Jitky) přivedl Schelingery do ‚svého‘ duchovního řádu Regula Pragensis – myšlenkového to konglomerátu buddhismu a středověké mystiky -, byly přípravy materiálu zvaného Zemětřesení, jenž pak tvořil hlavní blok při koncertech v roce 1981, v plném proudu. Jirka se těšil z nových, tak trochu tajemných přátel, fanoušci očekávali novou desku, která měla vyjít někdy v létě 1981. Jirkovi už ale nebylo dopřáno ji natočit.
Osudná Bratislava
Pár dní před osudným výletem na Slovensko přišel Jirkovi tento dopis: „Vážený soudruhu, bylo zjištěno, že nemáte příslušné odborné vzdělání, které nelze vzhledem k vašemu věku prominout. Na základě tohoto zjištění vás žádáme, abyste urychleně zahájil studium na odborné škole příslušného směru… “ Že by Jirkova, Čechem pěstovaná, mediální schizofrenie selhala? Byl to pro něj šok, se studiem se totiž rozloučil ještě před dokončením učiliště.
Po více jak šesti hodinách samotářské cesty v ojeté cortině ho čekalo ubytování v bratislavském hotelu Devín. Druhý den dopoledne úspěšně proběhlo playbackové natáčení ‚Špenátu‘, které se šlo večer zapít do hospody U Františkánů. Po několika neutěšených frázích s televizáky si Jirka přisedá k mladé dvojici u vedlejšího stolu. V dívce totiž poznává jednu z fanynek s níž se tu ‚seznámil‘ při minulé štaci. Popíjí se, údajně se i zahulí. Náklonnost k oné slečně začínají projevovat oba dva. Po chvíli se rozhodnou k radikálnímu vyřešení svého chlapského sporu. Všichni tři odcházejí k právě rekonstruovanému železničnímu mostu přes Dunaj (právě takovému, na jakém čtveřice Brichta – Doležal – Henych – Smetáček natáčela klip k Jsem prý blázen jen). Přelézají vstupní branku a míří k prostřednímu oblouku. Je po půlnoci. Sok se svléká, skáče a má to štěstí, že se zachytává jedné z bójí. Schelinger si sundává jen svou tuzexovou bundu Parker a následuje ho. 8. května časně ráno našli jeho tělo o několik desítek kilometrů dál po proudu rybáři. Do té doby se hodně spekulovalo o Jirkově emigraci. Poté o sebevraždě…
Jeho repertoár i dnes žije dál. Dík za to patří nejen zmíněné metalové čtveřici za nárazovou rekonstrukci materiálu nazvaného Zemětřesení (1993), ale také Milanovi Schelingerovi, který se svým Revival Bandem připomíná osobnost a tvorbu svého staršího bratra sice decentněji, ale o to pravidelněji.
Text: František Kovač
Comments are closed.