Kytarista ADAM BOMB je, sportovní terminologií řečeno, americký druholigový špílmachr. Vzhledem k rozdílným úrovním zámořské a tuzemské soutěže mu však téměř nikdo z domácích borců svými schopnostmi nemůže konkurovat. Přesto se reprezentant Spojených států v našich úzkých odborných kruzích (o těch širších laických ani nemluvě) netěší větší než malé popularitě, respektive proslulosti. Pochopitelně k velké škodě všech zainteresovaných.
Zatímco středočeská rocková omladina, zmlsaná často nepřebernou nabídkou jejímu vkusu odpovídajících kulturních akcí konaných v hlavním městě, přímo jí pod nosem, povětšinou velmi neuctivě brblala nad situováním úplně poslední zastávky světové šňůry ALICE COOPERA Psycho Drama Tour do brněnské haly Rondo – tedy za pomyslnou východní ‚jihlavskou civilizační hraniční čáru‘, pamětníci rudé totality nad takovou malichernou maličkostí mávali pobaveně rukou. V intencích nemilých vzpomínek na minulé století pro ně byl totiž podstatný samotný fakt, že otce šokantní rockové pódiové show mohli po osmi letech zase vůbec vidět a na cestu si přitom nemuseli vyřizovat výjezdní doložku ani devizový příslib.
Pouliční špína u nás není a ostatně ani nikdy nebyla příliš v kurzu. Rozuměj pochopitelně glam/street/garage/punk rock. Proto mě, na rozdíl od mnoha kolegů novinářů, nikterak nepřekvapila počáteční mizerná divácká účast na tomto, ve finále naštěstí po všech stránkách vydařeném koncertě. Holt se nekonal v hollywoodském Stripu, ale v pražském Rock Café, tudíž jednak podhoubí z principu nikoho moc netankovalo, druhak je na podobných akcích policejní hodina ve 22:00 obecně nezvyklá, takže všichni dorazili až na ústřední hvězdy, všemi rockovými mastmi mazanou a větry ošlehanou švédskou čtveřici Backyard Babies.
Za aktuální situace, kdy je průnik mezi ortodoxní fanouškovskou obcí Arakainu a Aleše Brichty respektive AB Bandu sotva třetinový, zatímco vzájemná ‚mezigalaktická‘ tolerance koreluje s hranicí sta procent, je pochopitelně velká škoda, že se protagonisté a managementy obou těles nedokáží dohodnout na uspořádání společné, opravdu monstrózní metalové akce v předvánoční Praze a sebestředně drobí návštěvnický potenciál mezi dvě separátní akce komorních rozměrů. Vždyť do vinohradského Retra se třetí adventní sobotu dostavila zhruba stejná plus-mínus pětistovka fanoušků, jako za necelý týden poté na strašnickou Barču.
Iggy Pop je jako malé dítě. Fracek. Sebestředný, náladový, impulzivní, energický, neukojitelný. Spratek. Dožadující se neustálé pozornosti a péče. Když je po jeho, celý se rozdá, jen aby vám udělal maximální radost. Když ne, dokáže to dát zatraceně ostře a nepříjemně najevo. Nebýt jeho, byli by dnes zbylí Stooges absolutní nuly, které by nikoho netankovaly. Čehož si jsou setsakra vědomi. Na druhou stranu, nebýt jich, respektive jejich společného reunionu před pěti lety, byl by dnes Iggy zřejmě odkecaný.
Stárnu. Samozřejmě. Jako všichni. Ne že bych si to průběžně neuvědomoval, ale jsou prostě chvíle, kdy je ten pocit zjištění skutečného stavu tak intenzivní, že vás prostě překvapí. A nemusí to být vyloženě negativní feeling. Jedno takové satori mě potkalo na úterním křtu nové sólové studiové nahrávky KAMILA STŘIHAVKY v útulném pražském klubu Retro Music Hall. Abych ale hned rozptýlil vaše případné obavy o kvalitu Kamilova zbrusu nového materiálu pojmenovaného 365 či o jeho aktuální hlasovou formu – můžete zůstat v klidu, vše je v naprostém pořádku. Má poznámka ke stárnutí se týká něčeho úplně jiného a je de facto čistě osobní. Možná se ptáte, proč s ní tedy obtěžuji – čtěte laskavě dál, a pochopíte minimálně souvislosti.
Jeden z nejsmutnějších koncertních zážitků, jaké jsem kdy na vlastní oči, uši a vlastně i kůži absolvoval, mi předposlední říjnový pátek v nově velmi útulně zrekonstruovaném kbelském Lidovém domě přichystala má (ještě nedávno) oblíbená kapela KRUCIPÜSK. Po pravdě jsem měl o osud formace okolo ‚strejdy Tomáše‘ tak nějak strach už po loňské emisi jejího zatím posledního řadového alba Ahoj!. Na rozdíl od všech předchozích studiových nahrávek, speciálně předposledního Druide, mi totiž aktuální studiovka přijde velmi hudebně monotónní až skladatelsky sterilní. Žel, mé obavy, že do momentálního bezzubě obyčejného až podprůměrného zvukového kabátku a aranžmá budou převlečeny a transformovány i léty prověřené hity, se během kbelského vystoupení potvrdily.
„You wanted the best…you got the best!“ Přesně v intencích filosofické premisy tohoto reklamního sloganu, který coby signifikantní zdravice nemůže chybět na startu žádné show největšího rockandrollového cirkusu světa, jsem k pražskému koncertu KISS přistupoval. Nejsem totiž – na rozdíl například od kolegy Bohouše Němce, který o ‚rytířích v satanových službách‘ nemluví jinak než jako o ‚nadlidech‘ – za hrob oddaným fanouškem téhle kapely, přijímajícím zbožně každý pšouk vanoucí z jejích útrob.
Je pondělí 17. prosince, něco po deváté večer a já stojím na scéně strašnického Kulturního domu barikádníků, legendární mekky tuzemských metalistů, a vyhlašuji výsledky právě skončivšího ročníku tradiční domácí individuální rock/metalové ankety Černá vrána. Reakce pod pódiem srocených fanoušků, kteří tentokrát – oproti očekávání mnohých z nás – zaplnili ‚Barču‘ téměř jako ve zlatých (alespoň na něco!) dobách druhé poloviny osmdesátých let, mě hodně příjemně hřejí na duši. Co víc, jsou mi tou nejlepší odměnou za celoroční neplacenou dřinu, již jsem si v souvislosti s reinkarnací této ankety již po čtvrté dobrovolně naložil na bedra.
„Proč se, prosím tě, potáhneš tři sta kiláků do Klatov a zpátky, když hrajou příští týden v Praze? Vždyť si nebudeš moct dát ani pivo, když tam pojedeš autem…“ valí mi po telefonu klíny do hlavy kamarád, který s vlastním postoupivším věkem jaksi pozapomněl, o čem že ten rock’n’roll vlastně je. Nejenom že do těch Klatov pojedu, abych se mohl osobně zúčastnit křtu novinkové emise druhé studiové nahrávky veskrze výjimečného bočního projektu kamarádů z kapely ASMODEUS jménem A+, ale ještě navíc tam zůstanu (opravdu neplánovaně!) přes noc.