Reportáže

Comeback americké ostentativně neortodoxní, apriori progresivní ‚rockové‘ formace FAITH NO MORE po více jak jedenáctileté odmlce, má – na rozdíl od mnoha jiných – rozhodně smysl. A to ať už ho nazíráme prizmatem svébytně uměleckým nebo obecně komerčním. Zjednodušeně řečeno, faktem dokazujícím první polovinu mého tvrzení, byl samotný hudební obsah show pětice ve složení Mike Patton – Jon Hudson – Bill Gould – Mike Bordin – Roddy Bottum; neoddiskutovatelným argumentem, podporujícím naopak druhou část výše uvedeného, byla absolutně vyprodaná pražská sportovní hala, jejíž kapacita byla v průběhu příprav koncertu několikrát pomyslně přifouknuta (původně mělo být pódium umístěno v polovině sálu).

Druhou srpnovou neděli, na den přesně u příležitosti svých padesátých narozenin, uspořádal ALEŠ BRICHTA veřejnou koncertní oslavu tohoto svého životního jubilea, jež obratně relativizoval hláškou „spokojenej budu, až se dožiju svý váhy“ – tedy že klidné spočinutí v houpacím křesle přichází v jeho případě do úvahy až v okamžiku, kdy číslovka určující jeho věk bude odpovídat alespoň cifře jeho tělesné hmotnosti. Přesto, respektive právě proto, se 9. srpna na pódiu pražské Tesla Areny, domovského to stánku sparťanských hokejistů, známého pod letitým kódovým označením Sportovní hala, vystřídal nejen početný zástup gratulantů, ale především tři typově i stylově velmi rozličné formace, v jejichž čele legenda českého metalového zpěvu a textařství v průběhu posledních dvou dekád stála – aktuální ABBand, v letech 2000 a 2004 oživený projekt s primárně fotbalovou tematikou Hattrick a v první polovině devadesátých let bodující tribute band Zemětřesení aneb netradiční pocta hvězdnému kolegovi Jiřímu Schelingerovi.

Rozhodně k nám nepřijeli poprvé, zato prý určitě naposledy. Alespoň podle slov svého jediného stálého člena, filozofického guru, geniálního skladatele, progresivního zvukového vizionáře, šíleného frontmana, signifikantního zpěváka a v neposlední řadě multiinstrumentalisty Trenta Reznora. Proto jsem neváhal a vyrazil vůbec poprvé v životě na koncertní show téhle po všech stránkách neortodoxní kapely, jejíž nahrávky jsem dosud užíval pouze jako svého druhu specifický chill-out. A viděno zpětně, zatraceně dobře jsem udělal, že jsem onu poslední červnovou středu nezůstal sedět doma!

MÖTLEY CRÜE, LOADED, BACKYARD BABIES 17. 6. 2009, Praha, O2 Arena Další z druhdy prvoligových zaoceánských rockových kapel, kterou jsme kvůli zdejšímu zatuchlému komunistickému zřízení, živenému miliony pokryteckých kolaborantů v čele s bezpohlavní oficiální kulturní frontou neměli šanci vidět na vlastní oči na absolutním vrcholu jejích tvůrčích i fyzických sil, splatila v polovině letošního června svůj dlouho nastavovaný dluh vůči českým fanouškům, když vystoupila vůbec poprvé...

Masivní přívalový déšť, česky slejvák, mě chytil v půli cesty mezi stanicí metra Nádraží Holešovice a holešovickým viaduktem. V očekávání předpokládatelného vývoje meteorologické situace a vůbec věcí příštích jsem se rozhodl, že návrat nemá smysl. Za stejných, ne-li horších podmínek bych onu cestu musel stejně absolvovat znovu, tudíž v celkovém součtu zbytečně, násobně delší. Pochopitelně pouze pokud by i nadále trvala má touha vidět poprvé v životě na vlastní oči texaské trio ZZ Top, o čemž jaksi nemá valný smysl polemizovat.