Pozornější čtenář našeho magazínu si jistě všiml, že jsme před měsícem přinesli zevrubnou reportáž z pražského koncertního křtu tohoto alba, kde se v rolích gratulantů představily kapely Merlin a Motorband. Nyní, s patřičným odstupem, servírujeme i recenzi inkriminované studiové nahrávky.
Mnohem dříve, než se mi dostalo do rukou tohle CD s výběrem skladeb, které zazněly 8. června 2006 v pražské Sazka areně, když byl Michal Pavlíček ve velkém stylu uváděn do Beatové síně slávy, jsem znal kompletní DVD záznam téhle show. O tom, jak moc se mi líbil, vypovídá asi nejlépe fakt, že jsem pro něj v loňských Andělech hlasoval v prvním i druhém kole.
Pokud se najde někdo nezasvěcený a na Lochnesce bude hledat nějaké velké vzletné ‚umění‘, se zlou se potáže a nepochodí. Kdo ale od Doctora P.P. – přesně v intencích jeho předchozích nahrávek – očekává porci vydařené, na cti nikterak neutrhající, skočné a roztomilé zábavy, je na správném místě. Jako pokaždé je sice potřeba ignorovat několik ne zrovna úplně povedených songů, to ale k ‚negeniálním‘ kapelám prostě neodmyslitelně patří…
Jsou to ale paradoxy. Jel jsem do Drážďan najisto zhlédnout legendu jménem Girlschool a přitom jsem na místě objevil partu zbrusu novou. V hudbě pohrdám němčinou pro její nezpěvný hřmotný akcent a německy zpívající kapela mě dostane do kolen. A tak tomu má být! Nic není definitivní, dogma neexistuje. Nikdy neříkej nikdy!
Je to sice už skoro půl roku, co tenhle devatenáctý studiový počin Motörhead spatřil světlo světa (konkrétně se jeho emise datuje na 29. srpna 2006), přesto bych se s vámi dnes rád podělil o své dojmy z jeho poslechu. Album je totiž natolik kvalitní, že ani teď není pozdě na jeho zrecenzování! A to tvrdím jako hudební kritik, nikoliv jako provařený fanda téhle party.
Druhý počin grindcoreové partičky domestikované v Ledči nad Sázavou navazuje šlachu přesně tam, kde ji debutové Řezat zaživa – Vivo Secto utnulo. O stylové čistotě a korektním ideovém přístupu je ostatně jasno hned zkraje: devět kompozic zabírá jen o trochu více než čtvrthodinu hracího času.
Jak jsem to tak, Roberte a Petře, pochopil, tahle deska je dobře z 80 % o textech a samotná hudební složka je servírována jen jako jejich marginální přívažek (respektive příloha), vkusně nechávající ještě více vyniknout jejich signifikantní chutě. Jak jinak si ostatně vysvětlit fakt, že neskutečně pestré přívaly poetické duši lahodících slov podkresluje de facto jediná melodická kompozice, která se unisonu vymkne vskutku jen několikrát (viz Padaj hlavy kutálí se po hradčanským rynku, Orel v orloji, Nátěr, Mašinführer).
Tak tomuhle říkám jízda! A parádní, doslova ozlomkrk. Navíc tak trochu nečekaná, takže onen okamžik překvapení přidává celkovému dojmu ještě více na síle. Když jsem totiž tuhle pražskou partu viděl před nějakými dvěma roky v roli předskokanů legendárních Misfits, příliš mě nezaujali. Působili tehdy totiž celkem nemastně-neslaně, ani zpívající frontman Mireček nebyl zrovna výraznou jevištní personou. Přesto se mi jejich zpunkovatělé rockabilly se signifikantním zvukem klasického kontrabasu tak nějak zarylo do paměti, že jsem po jejich debutovém albu s chutí sáhl.
Asmodeus. Maximalisticky neortodoxní a přece jediná opravdu thrashmetalová kapela tuzemské současnosti. Letitá skoro jako legendární Arakain, leč (na rozdíl od něj) stále plná živoucí energie. Kořeny a tradice ctící a přece ne hnilobně zapšklá, s hned několika prsty na tepu doby avšak nikterak pseudo-novátorsky trapná. Asmodeus: kapela ve skvělé momentální kondici, už dobře deset pozemských let.
Aleš Brichta vydává po třech letech další sólovou desku, hlásí reklamní slogan vydavatelské firmy. Nemá ovšem tak docela pravdu – Divadlo snů je totiž oficiálním debutovým albem Aleš Brichta Bandu. Tedy žádná další sólová deska někdejšího zpěváka Arakainu, žádný další projekt typu Legendy 2, ale regulérní debut nové kapely. Pokud ale byl předcházející soubor s medvědím jménem a jepičím životem Grizzly ‚novým duchem‘ (viz název promo singlu New Spirit), je Divadlo snů ‚starou vlnou s novým obsahem‘.