Zpěvačka, skladatelka a textařka s občanských jménem JANA KRATOCHVÍLOVÁ se na televizní obrazovce totalitního Československa poprvé objevila spolu s Country Beatem Jiřího Brabce v pořadu Polní pošta pro vojáky o Vánocích 1973. Poté spoluúčinkovala v divadle Dostavník, s Pražskými trubadúry, s Josefem Lauferem, Petrem Hannigem a skupinami Variace, Jezinky, Bezinky, Expanze, Jazz Q a Kroky Františka Janečka. V posledním jmenovaném angažmá vydržela zatím nejdéle, téměř tři roky (1976 – 1978). Přestože a nebo možná právě proto, že se díky spolupráci s protřelým principálem Janečkem stala tuzemskou hvězdou, od Kroků odešla, aby se s pomocí Pavla Trnavského osamostatnila a založila svou doprovodnou skupinu Motor. Když ji přestala bavit oficiální popmusic, přidala se v letech 1980 až 1983 k dnes legendární rock-reggae kapele Heval. S tímto odbočením od oficiální, systémem tolerované, hudební linie ovšem přišly její první zákazy. Z hudebního festivalu v Irsku se v roce 1983 už nevrátila. S Trnavským zůstala v Londýně. Za necelý rok se k nim přidal i tehdejší bubeník Pražského výběru a Žlutého psa JIŘÍ HRUBEŠ, Kratochvílové životní partner.

V Londýně z počátku žije a tvoří pod jménem Jana Pope. S Polydorem podepisuje nahrávací smlouvu v hodnotě milión marek, která je ovšem po albu Bohemian firmou vypovězena. Údajně ve stejný den, kdy dostali padáka i Bee Gees. Vzhledem k tomu, že ani ve svobodném světě jí není plně dopřána tvůrčí svoboda podle jejích představ, opět se odvrací od popmusic. Vrhá se do studia jógy, alternativní medicíny, léčitelství, východních filozofií. Spolu s Hrubešem zakládají několik obskurních hudebních souborů, které postupem času natáčí několik esoterických, rockových, hardcoreových i de facto opět popových projektů, pokaždé pod jiným jménem. Po výběrech největších hitů (Copánky, V stínu kapradiny), které v Čechách vycházejí po revoluci, vydává i novinkové album S láskou (1998) v češtině. Momentálně jí Monitor/EMI vydal další české album Uriel.

Scházíme se v zastrčeném holešovickém hotýlku Olga. Místní restaurace je liduprázdná, přestože nadešel čas večeří. Že všechny hosty vyhnaly průběhy předchozích rozhovorových schůzek (nejsem na dnešní odpoledne prvním objednaným žurnalistou), při nichž Jana zajisté stejně temperamentně a impulzivně zpívala i mým kolegům, je ovšem jen čirá spekulace. Uriel vypadá svým způsobem uhrančivě, z Jiřího naopak vyzařuje dokonalý nadhled.

Zrodila se Uriel
Co je to vlastně Uriel?
Kratochvílová: Uriel znamená Oheň Boží. Je to nemilosrdný anděl pokání, dohlížející na peklo. Má klíče k branám podsvětí. Sestoupil na zem, aby se stal člověkem. Uriel je vůbec prvním známým případem anděla, který se stal člověkem. V tomto ohledu je hlasatelem věcí příštích.

Uriel ale není tvé první umělecké jméno. Proč je tak často měníš?
Kratochvílová: Principiálně jde o to, že každý z projektů, které jsme dělali, byl hudebně i myšlenkově úplně někde jinde než všechny předchozí. Nebyla tam de facto žádná návaznost. Pokaždé jsem byla někdo jiný, něco jiného prožívala, něčím jiným byla ovlivněná, proto jsem ta alba vždycky dělala pod jinou značkou. Původní jméno Jana jsem dostala podle Janinky z Karafiátových Broučků. ‚Pope‘ je mé bojovné jméno z období kapely Heval. Používala jsem ho i jako civilní a umělecké jméno v Anglii, vyšlo mi pod ním album Bohemian u Polydoru. ‚Z Goddess‘  je mým intuitivním uměleckým jménem, pod kterým jsem vydala alba Immortality, Radiant Tones a Joy Of Transformation. ‚Zuru‘ je mé pozdější civilní jméno, když už jsem nebyla ‚Pope‘. ‚Heretyka‘ je mým uměleckým jménem v kapele Illuminati, se kterou jsem v polovině devadesátých let minulého století koncertovala i v České republice a u Monitoru nám vyšlo album Anarchists: Unite! Momentálně jsem ‚Uriel‘ z Armadeiky. A v soukromí se mi říká ‚Nymfojanka’…

Ufff, hlavně, že v tom máš pořádek! Po dlouhé době ti vychází písničková deska, která je navíc nazpívaná v češtině. Jak se to přihodilo?
Kratochvílová: Nic se nepřihodí jen tak, všechno má svůj důvod! My jsme původně přišli z budoucnosti třetí dimenze, trochu zabředli do minulosti téhle planety, abychom se zlehka adaptovali, a teď jsme tady a nestačíme se divit. Myslete si, že si děláme legraci nebo že nám hrabe, ale je to prostě tak! Na Slunci začaly mizet póly, přehazuje se tam sever s jihem, paměť Země se bortí sama do sebe a budoucnost už je uzavřená. Proč myslíte, že Mars už najednou není mrtvá planeta a všichni na ní chtějí letět? Proč myslíte, že se válčí v Iráku? Proč CIA tají, že má stroj času? Konec přijde v roce 2030!

Takže tímhle vším a jistě i dalšími věcmi jste byli ovlivněni při tvorbě alba Uriel…
Kratochvílová: Přesně tak! Je toho mnohem víc. Ale asi nejdůležitější ze všeho je moje vymítačská zkušenost. Pomáhala jsem totiž našemu bývalému kytaristovi z Illuminati ze satanského otroctví! Byl praktikující satanista, strašně moc plný zlých duchů, bral drogy, jeho osobnost se začala rozpadat… Musela jsem mu pomoct! Boj to byl ale strašně těžký, zdlouhavý a nebyla jsem na něj dobře připravena. Tedy já jsem se moc nerozmýšlela, protože jsem mu prostě chtěla pomoct, ale teď už vím, že do něčeho takového se člověk může pustit – pokud chce všechno přečkat v relativním pořádku – pouze maximálně připravený. Já vydržela půst 39 dní a to po pravdě není moc. Takže jsem veškerou energii vyčerpala na to, abych toho ďábla dostala z jeho těla ven. Neměla jsem už ale sílu na to, dostat ho ze sebe… To tak při exorcismu je. Silný člověk vezme ďábla z těla slabého a sám ho v sobě zabije. A na to já už nebyla připravená. Strašně jsem trpěla, měla neskutečné bolesti, sama se ničila tím, jak jsem do sebe neustále bodala metrovým krucifixem…  Navíc jsem samozřejmě nestačila odrážet další astrální útoky, takže jsem byla ještě k tomu všemu plná černých děr. A když George viděl, jak zle na tom jsem, vzal kytaru, na kterou se zrovna od Skippa McDonalda učil hrát a začal mi psát jemné duchovní písničky, aby mi alespoň trochu ulehčil od toho mého vnitřního boje se Satanem. Byly to vlastně takové kytarové bylinky…

Muzikoterapie zabírá i na samotného Satana?
Kratochvílová: Rozhodně! Samozřejmě nemůžete opomenout celou řadu potřebných rituálů, pravidelných cvičení, zaříkávání a dalších fyzických a psychických aktů, ale ta hudba – jakýsi mystický rock – mi pomáhala všechno tak nějak lépe zvládat. Měla jsem totiž extrémní potřebu světla. A přesně o tom ta Jirkova muzika byla. No a vidíš sám – jsem z toho venku!

Kdo přišel s nápadem takto vzniklé skladby zvěčnit na album?
Hrubeš: Oslovila nás EMI, konkrétně pan Fiala…
Kratochvílová: …a protože nám jako jediná dokázala dát do smlouvy, že naše autorská práva budou platit v celém vesmíru, nejen tady na téhle Zemi a naopak, že my jsme tou smlouvou vázáni jen na téhle Zemi, dohodli jsme se! Mimochodem, pan Fiala je reinkarnovaný Caesar!
Hrubeš: Ta smlouva je na dvě desky, s tím, že další by měla vyjít během roku 2005.

Vím, že těch ‚léčebných‘ skladeb bylo zpočátku jen pár a materiál na album jste postupně doplňovali. Mají skutečně všechny skladby na Uriel léčivý potenciál?
Hrubeš: My tvoříme hodně rychle, máme velký přetlak. Když se ohlédneš za všemi těmi projekty, které jsme kdy vydali a uvědomíš si, že minimálně dvakrát tolik materiálu nikdy nespatřilo světlo světa… Z původně odevzdaných demáčů tvoří finální podobu alba velmi málo. Nejen, že jsme skladby neustále upravovali, ale dodělávali jsme další a další. A staré chtěli měnit za nové, z čehož firma moc velkou radost neměla, protože ta deska byla něco jako pohyblivý písek… Původně jsem prostě zrovna chtěl psát jemné rockové písničky. Ty náhodou pomáhaly Janě ve stavech, které tu popisovala. A když všechno dobře dopadlo, tak jsem dál – teď už spolu s Janou – pokračoval v původním autorském záměru. Navíc jako bonus je na desce i skladba Z-Motel Rosetta, kterou jsme původně napsali jako tribute Franku Zappovi a se kterou nás loni nenechali vystoupit na Pražském jaru, přestože nás pozvali.
Kratochvílová: Hudba je jednoznačně jedna z nejskvělejších terapií s jakými jsem se potkala. A jako doplněk naprosto nezbytná. Takže na tvojí otázku musím jednoznačně říci ano!

Volá Londýn
Jak se díváte na situaci v tuzemské popmusic svým stávajícím přespolním pohledem?
Kratochvílová: My ani nevěděli, jak vypadá nový český prezident. V anglických novinách byla jen zpráva o tom, že Havel byl nemocný, tak ho vyměnili, nebo co … ale toho nového Vaška jsem poprvé viděla, až když jsme teď před Vánoci přijeli. No a to, že z Chytila jsem na pasece motýlka, písničky která byla psaná pro děti do mateřské školky, je dnes diskotékový hit, tak to jsem ještě pořádně nepobrala! Stejně jako jsem si nemyslela, že bych se tu ještě na pódiu mohla kdy setkat se všemi těmi Helenkami a Haničkami, které byly za dobře se systémem, co nás odsud vyštval…

Vyštval… Jak to tenkrát vlastně přesně bylo?
Kratochvílová: My neutekli! Jeli jsme legálně na hudební festival do Irska a komunisti za námi zabouchli dveře a nepustili nás zpátky.

Co bylo na vašich anglických začátcích nejhorší?
Kratochvílová: Přeorientovat se z komfortního života s rodinou do nejistoty, v níž vám nikdo nic jen tak nedá, nic nemáte jistého. Na druhou stranu, i v Anglii existuje oficiální a neoficiální hudební scéna. Festivaly se dělají v undergroundu tak, že se parta lidí nabourá do nějakého vybydliného baráku a tam hrají jejich známí do té doby, než přijede policie. Takhle jsme třeba dělali neoficiální Glastonburry festival, který trval 5 dní!

Když už je řeč o tom undergroundu: na ostrovech jste byli s Illuminati několikrát označeni za velký objev tamní HC scény.
Hrubeš: To je pravda, ale když jsme přijeli hrát do Čech, všichni se k nám otočili zády, protože od Jany čekali Ve stínu kapradiny… S Illuminati se nám povedla jedna výborná věc – v Anglii nikdo neví, kdo v té kapele zpívá – jestli je to chlap nebo ženská, neznají tu osobu, nikdy jí neviděli do tváře. A to je unikát! Na jednom festivalu mi dokonce pár fanoušků přišlo pochválit našeho „blonďatého brazilského zpěváka“, kterým byla samozřejmě Jana…
Kratochvílová: Já dokonce udělala jako chlap konkurz k těm nechutným švýcarským šovinistickým prasatům Krokus. Měli v Melody Makeru inzerát a já se z legrace přihlásila. Dokonce jsem s nimi byla i na osobní schůzce a stejně nic nepoznali – přišla jsem v rohaté masce a s rouškou přes obličej a bylo!

Obdržela si i nabídku na focení do časopisu Playboy, ale odmítla jsi…
Kratochvílová: Odmítla, na rozdíl od všech těch zdejších soudružek, které furt ještě jedou v minisukních a svlíkají se povinně na povel. Já byla tou nabídkou dotčená! „Co si to dovoluješ, chtít po mě, abych se někde veřejně svlíkala, ty chlíváku,“ řekla jsem mu! Já dělám muziku, neživím se tím, jak vypadám svlečená. To je taky jeden z velkých úpadků současné společnosti, že se směšují řemesla! Někdo je dobrý na zpívání, někdo zase na svlíkání, nejde oboje najednou. No a nakonec jsem tam měla článek s normální fotkou… A stejně tak o mě vyšel článek v Hustleru. Taky s normální fotkou! Když jsem ale viděla, co je na druhé straně, musela jsem to roztrhat! To fakt někoho zajímá, kolika robertky si to dělá která zpěvačka? I když mě možná víc fascinuje to, že to o sobě jen tak veřejně řeknou.

Jirko, ti jsi měl v Anglii vlastní hudební klub.
Hrubeš: Ano, ve známé bohémské londýnské čtvrti Camdon Town. Byla to několikapatrová tovární budova, kde jsem měl kromě klubu a baru i nahrávací studio a byt. Byl tam takový ten dopravní výtah, takže jsme autem jezdili až do ložnice… Byl to ovšem od začátku dočasný příbytek. Věděli jsme, že tam nebudeme moct zůstat víc než cca tři roky. No a jednoho dne přišli policajti a začali zatloukat dveře a okna. Sotva jsme si stačili pobrat ty nejdůležitější věci. Spousta vybavení studia tam zůstala… Pak jsme zase zkoušeli v šatnách opuštěného londýnského divadla Rainbow Theatre s kapacitou 2000 lidí, kde dřív hrával Zappa a The Clash. Platili jsme 50 liber týdně nájem a měli klíče od celého objektu. Tak jsem ho občas pronajali na natáčení nějakého klipu – třeba Cliffu Richardovi – a vydělali si tak na nájem na několik let dopředu… Pak se ale někdo rozhodl divadlo zrekonstruovat a zase jsme se museli stěhovat o dům dál. Mít svojí hudební základnu pro nás ale bylo vždycky to nejdůležitější. To jsme radši žili ve studiu, než abychom měli nějaký solidní byt a neměli kvůli tomu hudební domov. Teď máme v jedné budově studio a 7 zkušeben, kde děláme různé workshopy, týdně se tam otočí několik stovek lidí, zkouší tam různé kapely … a my máme svůj hudební domov!

Jak budete propagovat nové album koncertně?
Kratochvílová: Momentálně řešíme správnou odpověď na otázku „Kolik stojíte?“ Když se mě zeptali poprvé, netušila jsem, co po mě chtějí. Já nejsem zboží, abych měla nějakou cenovku. Děláme umění, tak se prostě nějak dohodneme. Umění je případ od případu, individuální záležitost. No, ale tady musíš mít svojí cenu, jinak nehraješ…takže se to teď snažíme nějak řešit. My totiž nemáme žádného oficiálního manažera, takže v tomhle ještě trochu lítáme a plaveme.
Hrubeš: Nějaké plány jsou, ozvalo se pár festivalových produkcí, jedná se o malém jarně-letním turné po velkých městech na podporu vydání desky. Jednáme i o dalším pokračování pražského multikulturního festivalu Světla, jehož dva ročníky jsem už sami uspořádali v Roxy. Zatím ale není nic definitivně potvrzeno. Na podzim bychom pak rádi jeli regulérní turné po klubech.

 

Text: František Kovač