Pražské Rock Café na Národní třídě je zrovna, jako na potvoru, zavřené. Se třemi čtvrtinami HORKÝŽE SLÍŽE se tedy scházíme o dvě patra výš, v nejmenované stylové kavárně plné štěbetajících cizinců, namistrovaných tuzemských zbohatlíků a předražených přeslazených pidi- dortíků. Úslužná obsluha je ovšem dokonalá; znejistí pouze, když dojde na objednávky jiného alkoholu než vaječného koňaku.
Jak to bylo
Vznik Horkýže Slíže se datuje na 4. listopad 1992 do slovenské Nitry. Kapelu založili zpěvák a baskytarista ‚Kuko‘, kytarista ‚Sabotér‘ a bubeník Martin ‚Košo‘ Košvan. Zkušebnu si zřídili na místním koupališti a do dnešních dnů ji tam mají! V únoru následujícího roku odehrála trojice svůj první veřejný koncert. Košo a Sabotér kromě HS působili ještě ve formaci Zapadnutý jazyk, která ovšem časem vyšuměla do ztracena. V květnu 1993 se HS umístili na třetím místě místní soutěže amatérských skupin, což se jim od té doby již nikdy nepovedlo. Na konci téhož roku se ve skupině krátce objevil baskytarista Martin ‚Ápíčko‘ Žiak, díky jehož angažmá se Kuko mohl věnovat pouze zpěvu. Se Žiakovým brzkým odchodem se však opět sám chytl čtyřech strun. V roce 1994 nahrála osamocená zakladatelská trojice první demosnímek, který obsahoval šest na koncertech nejúspěšnějších skladeb. V březnu 1994 byl přijat další basák, Noro Ivančík, který se účastnil i nahrávání druhého dema. Nezůstal ale dlouho, odešel ještě před prázdninami. Ohlasy na kazety jsou veskrze pozitivní, HS předskakují např. Zóně A! Do konce roku pak stihnou nahrát první neoficiální album Prvý slíž, které je vyrobeno v nákladu 600 kazet. V únoru 1995 se definitivně ustaluje sestava, když do HS přišel druhý kytarista Juraj Štefánik. Téhož roku kapela natočila svůj první klip na skladbu Sterol veselý…. V polovině roku 1997 se Horkýže Slíže upisují vydavatelství BMG Ariola na tři alba. První vychází v říjnu a jmenuje se V rámci oného. Singl Maštaĺ boduje kde se dá. No a dál už to znáte… Do dnešních dnů si na své konto HS připsali sedm alb.
Jak to je
S Máriem, Jurajem a Markem navazujeme rovnou na rozhovor, který s HS loni pro Rockshock vedl kolega Petr Korál.
Inu, pánové, co se od té doby událo?
Juraj: Tak naším asi nejzásadnějším zápisem do historie od té doby je vydání alba Alibaba a 40 krátkych songov. Na to došlo ještě loni. Začátkem letošního roku se pak klasicky cenilo a my dostali Aurela za nejprodávanější desku. ‚Alibaby‚ se totiž za dva týdny prodalo více jak 15 tisíc kusů. Ve Zlátem sláviku jsme navíc skončili třetí.
Mário: Strašně moc pozitivní pak taky je, že se za tu dobu hodně chytila Morava. Na Moravě už jsme na tom s fanouškovským ohlasem skoro tak dobře, jako doma! Čechy sice ještě trochu zaostávají – to víš, na Moravě se dá ještě chytnout slovenská televize -, ale ty jsou pro nás zase prioritou na tento rok. Letos budeme vědomě trochu pauzírovat doma na Slovensku, ale o to víc se budeme snažit prosadit tady. Proto koncerty s Divokým Billem, proto budeme na skoro každém letním fesťáku. Rádi bychom rozšířili okruh naší domácké působnosti o celou Českou republiku.
Juraj: Přece jenom turné po Slovensku, pokud budeš hodně důkladný, zvládneš hravě za měsíc a to budeš hrát jen o pátcích a sobotách, žádný dvoják nebo hraní v týdnu… To ale myslím znáš z vašich poměrů taky velmi dobře. A je prostě nesmysl, abychom se nějak uměle izolovali, když jsme tak dlouhou dobu žili spolu v jednom státě a takové muzikantské cestování bylo naprosto běžné. Navíc teď, v EU, se naše možnosti ještě rozšiřují a překážky padají!
Jak vnímáte obecnou možnost prosazení se slovenské kapely v Čechách?
Juraj: Cesty jsou dvě, respektive tři. Buď vydáváš u nadnárodní silné firmy, která se za tebe postaví, protože tě chce protlačit. Bude do tebe investovat, rozjede propagaci, domluví rádia, televize, časopisy. Deska bude k dostání na každém rohu, pojedeš velké turné. A maximálně to dopadne tak, že si z kraje moc nevyděláš. Druhá možnost je vlastní cesta. Z vlastní kapsy, ve vlastní režii, na vlastní riziko. Co si nedomluvíš a neuděláš sám, nemáš. My jsme příklad té třetí, střední cesty.
Marek: Na Slovensku nám trvalo cirka deset let, než jsme se výrazně prosadili. Tady nás tehdy ale téměř nikdo neznal. Pozvolna jsme sem jezdili na nárazová pozvání. Pořadatelé si volali mezi sebou, jak to dopadlo a zvali nás od města k městu… Na základě dobrého prodeje desek na Slovensku a stoupající oblibě našich koncertů se o nás začala česká EMI více zajímat, protože pochopila, že i HS jako slovenská kapela pro ně může být dobrý byznys.
Mário: Asi ze všeho nejvíce nám tu ale pomohly společné koncerty se Třemi sestrami. Chodí na ně totiž podobně zaměření fanoušci, jako na nás na Slovensku.
Nějaká specifika ohledně pořádání koncertů v ČR oproti SR?
Marek: Velká ‚specifika‘! Když se podíváš na mapu SR, je tam mnohem méně středně velkých a velkých puntíků označujících větší vesnice a města. To znamená, že když na Slovensku někam vyrazíš hrát, sjedou se lidi z vesnic z okruhu cca 30 kilometrů a máš hotovo. Tady můžeme v kružnici 30 km od nějakého místa hrát pětkrát do měsíce a lidi vždycky přijdou. Většinou úplně jiní, ale jsou i tací, které první koncert v dané lokalitě oslovil a jsou rádi, že nás za necelý měsíc můžou vidět znova o pár vesnic dál… To zase na Slovensku není, tam lidem stačí jeden koncert za rok a pak jdou radši chlastat.
Mário: Tobě to možná až tolik nepřijde, ale nám připadá, že v Čechách je mnohem víc lidí ochotných utrácet za kulturu místo toho, aby šli jen tak do hospody. Možná je to i tím, že je vás víc, nevím, ale hraní na Slovensku fakt není žádný med pro kapely naší velikosti a významu. A vlastně i podle toho, co říkají naši známí z českých kapel, je to tu lepší. I když tu třeba není tak dobré mediální zázemí.
Juraj: Ale i to je relativní, my zase nemáme žádný hudební časopis … a když už nás hrají, tak jen něco a ještě jsou schopní to pitvat a cenzurovat. Čest výjimkám!
A nějaký rozdíl v chování fanoušků, kteří na koncert dorazí?
Juraj: Ne, všude je to stejné. V prvních řadách jsou opravdoví fanoušci, kteří si přišli zařádit, uprostřed sálu postávají zvědavci a vzadu jsou muzikanti, co přišli na kukačku na konkurenci.
Alibaba… je hodně osobité album. Jak vznikalo? Kde se vzal původní nápad a koncepce?
Mário: Hodně jsme teď jezdili, takže jsme trávili čas společně převážně v autech, hotelích, restauracích atd. A to inspirace jen srší, především ty společné cesty naší Volhou byly doslova bezednou studnicí nápadů! A protože jsme těch nápadů měli skutečně dost a cítili jsme, že je čas na další desku a zároveň, že času na její přípravu nemáme přespříliš, přišel nám Alibaba a 40 krátkych songov jako výborný nápad. Nezdržovali jsme se nějakou speciální koncepcí, nesnažili se jednotlivé fóry spojovat v delší celky, ale nechali je samostatně vyznít tak, jak vznikly. Pro někoho možná z nouze ctnost, ale já bych to neviděl nijak hanebně… Naopak, možná bych se bál toho, že bychom zabili tu autenticitu jednotlivých hlášek a říkanek nějakými dodanými přívažky.
Tak vaši fanoušci už jsou myslím zvyklí na ledasco…
Juraj: Přesně tak! Začínali jste v undergroundu a byli dost nekompromisní. První tři, čtyři desky. Pak jsme toho ale už byli plní a najednou z nás začaly lézt trochu jiné pecky, které sice nebyly ve velkém rozporu s tím, co jsme dělali předtím, přesto se z nich staly rádiové hity… No a teď ‚Alibaba‚.
Mário: Navíc – v té době nic jiného zajímavého nevyšlo. Iné Kafe mělo zrovna pauzu, hodně se tam střídali lidi, pak začali hrát úplně jinak. Vznikla TV Music Box, rozjela se regionální rádia, která podporovala naše koncerty a tak jsme prostě vyletěli v období Kýže Sliz. V období alba, které nebylo vyloženě typické pro HS, ale HS to byli, staří fanoušci ho v pohodě přijali. No a teď s ‚Alibabou‚, jsme zase trochu někde jinde, ale pořád jsme to my a spíš se jakoby vracíme ke koncepcím, ke ksichtům, ze starých časů. Což naši věrní samozřejmě kvitují, mají radost, že jsme se nedali na komerci, že se v nás nespletli atd … a ti, kteří nás začali poslouchat, protože jsme byli momentálně populární kapela, jsou možná zklamáni. Ale dobře jim tak, to nebyli fanoušci, ti nás poslouchali jen kvůli tomu, že bylo moderní HS poslouchat. Díky těm, co si desku koupili, samozřejmě, ale to je tak všechno. Záleží jen na nás, jak budeme hrát!
Juraj: A máme samozřejmě radost, že se to pořád líbí našim dlouholetým fanouškům!
Marek: I když ti původní nás už asi moc neposlouchají a za chvíli spíš budou na naše koncerty posílat své děti…
Juraj: No … znáš přece to staré známé: jakmile kapelu, kterou žereš, začne poslouchat tvůj spolužák, už tě přestane zajímat, protože je to pro tebe rázem provařená záležitost. Muzika tě jako mladého baví, když na tebe otec hřímá: „vypni ten kravál“ a ne když s tebou jde na stejný koncert….
Mário: Na to vlastně dojel před lety náš původní bubeník. On byl učitel a ředitel té školy si ho jednou pozval na kobereček. Na stole vyskládané naše desky a ptá se ho, jak mu to jako vysvětlí. Jak chce jako autorita působit na své pubertální svěřence, když ti na něj chodí hrozit na jeho koncerty… No, měl už rodinu, tak jsme se přátelsky dohodli a pozvolna se rozešli. Ale je to peklo!
Horkýže Slíže 2004
Peter ‚Kuko‘ Hrivňák – zpěv, baskytara
Mário ‚Sabotér‘ Sabo – kytara
Juraj ‚Štefko‘ Štefánik – kytara
Marek Viršík – bicí
Text: František Kovač
Comments are closed.