DIVOKEJ BILL pokřtil 12. května před kostelem sv. Gotharda v Českém Brodě své třetí album Mezi nima. Co předcházelo natáčení desky, jak tento proces probíhal a co kapelu čeká v nejbližší budoucnosti, ale i něco navíc mi přiblížili duše souboru VAŠEK BLÁHA (zpěv, kytara) a novic na bubenickém postu MAREK ŽEŽULKA (jinak Arakain).
Vašku, nejen že jste početná skupina, navíc se kolem Divokýho Billa motá spousta hostů a spřízněných duší. Jak se od poslední desky proměnila sestava?
Vašek: Regulérní změna v sestavě se odehrála jen jedna – na post bubeníka místo Honzy ‚Kisky‘ Veselého nastoupil tady Mára Žežulka. Byl to dlouhodobější proces, žádný rozchod z hodiny na hodinu. Prostě jsme si přestali muzikantsky rozumět a vyhovovat, navíc se do toho postupně začaly míchat i naše rozpory v politických a světonázorových otázkách atakdál – ale k tomu se určitě ještě dostaneme. No, a pak jsem zjistil, že ob vesnici bydlí právě Marek, seznámili jsme se, začali spolu pařit až z toho vykrystalizovala naše stávající spolupráce. Jinak s ‚Kiskou‘ jsme už zase v pohodě, samozřejmě každý rozchod je nepříjemná záležitost, ale dneska už spolu normálně chodíme do hospody, grilujme, pohoda jako dřív. K dalším osobám okolo kapely snad jen tolik, že s basákem Šmitym (teď Roe Deer), který s námi jezdil jako zvukař a příležitostný basista-host jsme se rozešli tak před půl rokem a nahradil ho zvukař ze studia Black Pes, kde jsme nahrávali nové album, Ondra Pospíšil.
Marku, co bylo tím impulsem, že jsi začal hrát s Divokým Billem. Co tě na kapele oslovilo?0
Marek: Tak mě se ta kapela na živo líbila vždycky. Hráli takový příjemný rock okořeněný folklórem. Pak jsem zjistil, že za Prahou bydlíme kousek od sebe, začali jsme chodit do stejné hospody, pak společně vyráželi i na různé akce. A když jsme měli loni na jaře a v létě delší pauzu s Arakainem, když jsme hledali nového zpěváka, přišla od kluků nabídka, jestli bych s nimi nechtěl bubnovat. Tak jsem to zkusil a zjistili jsme, že to sedlo. A když se pak zase konečně rozjel Arakain nanovo, mám teď DB jako skvělý protipól, hraní s nima je takový velký hudební mejdan. Každopádně, kdybych měl s DB hrát thrash metal, tak bych do toho nikdy nešel, mě zajímalo právě to, že DB pro mě bude nový muzikantský zážitek. Velké poděkování patří mým spoluhráčům z Arakainu, kteří to přijali s pochopením!
Když porovnáš své dosavadní nahrávací zkušenosti (Arakain, W8, Dan Landa, Oskar Petr ad.) s prvním nahráváním s Divokým Billem, jaké to bylo?
Marek: S Divokým Billem to bylo jiné … jednak jsem většinou bicí točil na jeden zátah a pak se k nim přidávali ostatní nástroje. Tentokrát jsem ale točil na etapy – čtyři věci, ty se pak dodělaly a upravily, pak dalších pár písniček, které se postupně dodělaly a pak zbytek. Tím, že jsme nahrávali v klánovickém Black Psu a ne třeba v Sonu, kde kluci točili předcházející desku, jsme na natáčení měli relativně dost času, respektive za peníze, za které bychom v Sonu nahrávali maximálně tři týdny jsme tady byli skoro tři měsíce, aniž by třeba výsledná zvuková kvalita byla znatelně horší než ze Sona.
Vašek: Fakt, že jsme mohli ve studiu být takhle dlouho, nové desce hodně pomohl. Nebyli jsme tak ve formě a tak připraveni, abychom na pár dní zalezli do drahého studia a natočili album z fleku. Ten vývoj, kterým materiál během nahrávání prošel, byl rozhodně prospěšný. Na druhou stranu ale prostě všichni víme, že Sono je Sono…Víc než technické zázemí nám ale asi chyběl přímo Cimfáč, který na předchozí desce měl vlastně úlohu jakoby producenta. To jsme – viděno zpětně – pocítili opravdu dost a natvrdo. O to víc teď oceňujeme jeho přínos pro Svatou pravdu. Byla klukovina si myslet, že producent je zbytečná instituce.
Marek: Díky dnešním technologiím už jde nahrávat téměř všude – s kapelou W8 jsme před lety točili desku u mě doma ve sklepě na mini disk a taky byl výsledný zvuk v pohodě. Bylo to sice takové trošku víc punkové, ale to nebylo na škodu. Záleží spíš na míchačce a finálním masteru a samozřejmě případně i produkci. Pokud mám mluvit za sebe, tak původní zvuk nahrávky Mezi nima se mi líbil o něco víc, než ten finální.
Vašek: V tom máš pravdu. S příští deskou mám takový plán, že natáčet budeme opět v Klánovicích, ale smícháme to v Sonu.
Když už jsme se dostali k nové desce, začněme pěkně od začátku, od obalu.
Vašek: Obal pro nás dělal Wohnout Honza Homola, který vlastně přišel s uceleným grafickým nápadem – mozky versus srdce. Když jsem sice ten návrh viděl poprvé, přišla mi ta srdce spíš jako vyšpulený zadky, ale řekl jsem si: tím líp, alespoň to bude mít skrytý význam…(smích). Dělal to tak, že nejdřív překreslil naše regulérní fotky a k nim pak dodal ještě vlastní animace. Ve stejném grafickém duchu je momentálně pojatý i náš web, koncertní plakáty i obal na singl. A když už jsme u jednoho Homoly, nemůžu zapomenout ani na jeho bráchu Matěje, taky Wohnouta, který nahrál nějaké baskytary a pár speciálních kytarových zvuků.
Kromě Homolů je na desce ale několik dalších hostů. Takhle je vás základních členů kapely osm, jak jste se všichni dohromady domlouvali?
Vašek: Takhle deska je prostě hodně o tom, jak už ostatně sám název napovídá, že když se někdo nachomítl k natáčení, hned jsme ho využili, použili nebo zneužili – podle toho, jak moc jsme o něj stáli a on byl nebo nebyl svolný… Je ale možné, že příští desku budeme nahrávat zavření bůhvíkde a nikoho k sobě nepustíme.
Marek: Myslím, že tenhle systém desce pomohl, že je z ní ta pohodová přátelská atmosféra cítit. Ale jak říká Venca, příště bude všechno možná jinak. Třeba i hudebně…
Díky za nahrávku: Přijde mi, že s každou novou deskou DB ubyde trošku nespoutané energie, muzika je klidnější a náročnější na poslech. Ubývá i keltských a středověkých motivů a textových odkazů, kterými jste byli zpočátku doslova pověstní.
Vašek: Prostě se vyvíjíme a to nejen muzikantsky, ale i lidsky. Byli jsme mladší, svět okolo sebe viděli jinak, jinak přistupovali k muzice…to nejde zastavit, uměle brzdit. Abych řekl pravdu, docela mě mrzí, že nás někteří lidi nejsou schopni přijmout v poloze, která je zaznamenaná na nové desce – nikdy bych nechtěl sklouznout k tomu, že budu dělat desky na objednávku publika, jako že ten DB je dobrá zábava, jednou za rok nová ale vlastně furt stejná placka za tři kila, mezi tím odhopsat pár koncertů a hotovo, zaškatulkováno, fabrika. A pak ještě ten paradox, že materiál, který aktuálně vydáváš, je obrazem doby před půl rokem, rokem a dneska už může být (a u mě třeba je) všechno jinak. Teď bych třeba zrovna nahrál rychlou desku, protože mám takovou náladu, ale co když budu mít zase depku, až za pár měsíců vyjde a vůbec se mi nebude chtít hrát ty veselé písničky lidem … budou zklamaní?
Marek: No, tak to abys nahrával pořád, když jsi takhle labilní… (smích). Samozřejmě teď nikdo neodhadne, jaká bude ta následující deska, rozhodně se do ní nebudeme pouštět s nějakým vykalkulovaným plánem. Jak to sedne, tak to nahrajeme a bude! Já osobně mám teď taky náladu na rychlejší kousky.
Vašek: Ty si s toho děláš legraci, ale ony se fakt blbě nahrávají depky, ať sis je prožil sebedrsněji, když už jsi v pohodě – máš prostě odstup. A to je asi ten kousíček, který nové desce chybí.
Marku, upravil si nějak bicí v původním repertoáru k obrazu svému?
Marek: Víceméně není co měnit, bicí jsou u starých písniček udělané dobře. Určitě takových sedmdesát procent jsem nechal jak je, no a zbytek poopravil, jednak proto, aby se mi to lépe hrálo – každý bubeník má svůj styl, tak jsme pozměnili pár detailů, které se mi zdály ku prospěchu věci. Každopádně jsem do DB nepřišel s tím, že překopu bicí, to rozhodně ne. Jiná věc je, že většinou na koncertech hrajeme rychleji než na desce, ale to se netýká jen starých věcí, to je obecný stav.
Vašek: Ještě pořád se sehráváme. Nejen s Márou, ale celá kapela jako taková. Navíc je normální, že starší písničku trochu předěláš, aby pro tebe byla na koncertech zase zajímavá na hraní. Nemyslím úplně překopeš, ale lehce pozměníš, doplníš… To je zdravý vývoj.
Vašku, novinka začíná protestsongem Bomby na Bagdád, jak se s odstupem díváš na tuhle skladbu?
Vašek: Na začátek musím říct, že jsem rád, že to v Iráku dopadlo dobře. Tedy dobře v tom smyslu, že Saddám nepoužil chemické a biologické zbraně. To bych se ve finále za tu písničku asi začal stydět. Jiná věc je, jak z celé operace těží Američané, to ale bylo jasné od začátku – podmanili si další kousek zeměkoule… Ale k písničce samotné: autorem textu je můj kámoš Karel Bittner, nezávislý týpek z Úval, který dělá keramiku, píše, skládá muziku … a tuhle písničku i s tím textem mi hrál před dvěma roky! Byla to reakce na úplně jiné americké nálety a bombardování Bagdádu – málo kdo ví, že Američani v téhle oblasti podnikali podobné operace pravidelně od války v Zálivu. Mě se moc líbila, text přesně vyjadřoval můj názor – a on mi jí jen tak dal. Chtěl jsem jí okamžitě dát už na předchozí desku. To byl ale ‚Kiska‘ vehementně proti, navíc v mezičase ještě teroristi sejmuli ‚dvojčata‘, tak jsem jí i přestal prosazovat, přišlo mi to v tu chvílí takový blbý. A písnička pozvolna upadala v zapomnění. Jenže pak takhle v době nahrávání Mezi nima sedíme v hospodě, koukáme na televizi a Američani zahajují ofenzivu v Iráku a zase padají bomby na Bagdád – a už jsme byli ve studiu a nahrávali. A že je na desce první: punk’s not dead – dobrá provokace, ne?!
Jste pověstní tím, že hodně koncertujete, neláká vás systém několika málo velkých koncertů ročně?
Vašek: Rozhodně ne! Mě hraní strašně moc baví. A to i proto, že ho neřeším způsobem: ty jo, dneska přišlo iks tisíc lidí, kteří zaplatili moc peněz a mají šanci nás vidět jednou za půl roku … to by pro mě osobně bylo strašně stresující a nic bych z toho koncertu neměl. Myslel bych na to, jestli jsme se nezapomněl učesat a z které strany jsem hezčí, abych se správně natáčel ksichtem do kamery. Jak už tady zaznělo, pro nás je DB velký mejdan a je skvělé, že nás tak naši fanoušci berou. Když se prostě někde opijeme před koncertem, tak s nimi a pak nikdo neřeší, že jsi v sóle udělal dvakrát za sebou stejnou chybu. A víš co je největší sranda: že na nás chodí třeba stejně lidí jako na Monkey Bussines, kteří ty koncerty fakt strašně prožívají.
Marek: Na druhou stranu, zase hraní před vyprodanýma sportovníma halama, což jsem zažil teď na jarním turné s Danem Landou je taky skvělá věc a pro mě jako muzikanta výborný zážitek a zkušenost!
Vašek: No jo, pro tebe jako muzikanta, jenže já nejsem ani muzikant ani zpěvák… Třeba Rock For People v Českém Brodě neřeším – mimochodem srdečně zveme!!! – tam jsme na domácí půdě a navíc je to festival, takže lidi mají šanci si spravit náladu jinými kapelami, když nám koncert zrovna nesedne. Ale nějak cíleně omezovat koncerty a směřovat je k monstr akcím, to mi je proti srsti.
Marek: Já si každopádně myslím, že je to vývoj, postupem času začneš k živému hraní přistupovat trochu jinak. A já se zrovna moc těším na velké koncerty, které pojedeme s Arakainem na podzim. Je to pro nás velká změna od pravidelného objíždění vesnic, kterou mám já navíc umocněnou zážitkem z turné s Landou. Ale jak říká Vašek, DB je teď ve fázi, kdy hraje hodně a s tím jsem do kapely šel, problém s tím rozhodně nemám, naopak, je to pro mě vítané zpestření koncertního modelu mé domovské kapely, kterou je už 12 let Arakain.
Divokej Bill 2003
Vašek Bláha – kytara, zpěv
Miloš ‚Jurda‘ Jurač – baskytara, zpěv
Štěpán Karbulka – zpěv, tanec
Adam Karlik – housle
Roman Prochajda Procházka – akustická kytara, zpěv
Honza ‚Jack‘ Bártl – bendžo
Martin ‚Pecan‘ Pecka – akordeon
Marek Žežulka – bicí
Text: František Kovač
Comments are closed.