Původně jich bylo pět. Měli sólového zpěváka a vyznávali rychlý těžký kov. Důkazem budiž debutový videoklip Svatá inkvizice, který před třinácti drahnými lety karvinští natočili v rámci televizního projektu Rockmapa Petra Jandy. Časem se ale sestava i styl vytříbily. Před kašírovanou přetvářkou dostaly přednost písničky. DOGA získala svou vlastní tvář v okamžiku, kdy se za mikrofon postavil kytarista Roman Izaiáš. Sebevědomý showman s jasnou představou věcí budoucích dnes patří k nejosobitějším tuzemským frontmanům. Loni to bylo rovných patnáct let, co kapelu zakládal. Z původní sestavy zbyl sám. K jubileu skupina sobě i svým věrným fanouškům nadělila DVD Live & History se záznamem výročního koncertu z loňského třineckého festivalu, kompletní kolekcí videoklipů, obsáhlým rozhovorem a dalšími bonusy. S ‚Izzim‘ jsem k následujícímu rozhovoru zasedl v podzemí pražského Paláce Lucerna. Nad hlavami nám duněl Vánoční rockovej mejdan 2004.
Vzpomínky
Pamatuješ si, jestli jsi měl v okamžiku, když jsi zakládal svou první kapelu, nějakou vizi své muzikantské budoucnosti?
V té době jsem si toho moc nepředstavoval. Víš jak to chodí: sejdou se kluci, co chtějí mít vlastní kapelu, ale nikdo z nich pořádně ani neví, co a jak má dělat. U první kytary není až tak důležité, jestli má všechny struny, jako to, jaký kravál na ní ztropíš. První bicí jsme měli z plechovek od konzerv a kýblů potažených rozstříhanou pláštěnkou, do kterých se tlouklo bidýlky z kanárčí klece. Jako dneska si pamatuju, jak jsem bubeníkovi, když si časem pořídil opravdové škopky, říkal, ať občas taky šlápne na tu šlapku od kopáku… Fakt moc neřešíš, jestli budeš někdy oficiálně veřejně hrát před lidmi.
Ale pak zkoušíš a zkoušíš, dřeš, piluješ…
Jasně. Pak tě teprve začnou napadat takovéhle věci. Jakmile odehraješ první koncert, začneš myslet na první desku. A ta v případě Dogy přišla po nějakých čtyřech letech existence, v roce 1993. V sestavě již tehdy byly – včetně mě – tři čtvrtiny současné sestavy. Pepu jsme znal z vojny, kde už jsme spolu hráli, takže když se po necelém roce fungování Dogy vyskytl problém s basákem, věděl jsem, na koho se mám obrátit. Petra jsem znali jako muzikanta oba, takže když se vyskytl po nějakém čase pro změnu problém s bubeníkem, šli jsme mu lano hodit my dva. No a Lumír je s námi od roku 1995, kdy s námi začínal jako záskok a už u nás zůstal!
Když už jsme u toho: zavzpomínej na své historické kytary!
První pořádná kytara, kterou jsme měl, byla diamantka. Stála asi tři tisíce socialistických korun a dostal jsem jí od táty za dobré vysvědčení na učňáku! Učil jsem se tehdy jak magor, abych jí měl. Jo táta, ten věděl, jak mě má motivovat… Předtím jsem měl vikomtku a alfu, ty nebyly nic moc, ale diamantka, to byla na svou dobu fakt dobrá kytara. Samozřejmě v rámci tuzemské výroby. První opravdovou kytaru – kramerku – jsem ale dostal v roce 1988. Taky mi ji dali rodiče a stála neuvěřitelných 26 tisíc – jako Škodovka.
Poprvé ve studiu. Vládly asi stejné pocity jako na první zkoušce.
Samozřejmě. Absolutní nezkušenost. Nevíš, co dělat, jak to dělat, ani kam si pořádně stoupnout. Sice jsme předtím už byli jednou nebo dvakrát ‚ve studiu‘, to ale byly spíš jen komfortnější zkušebny s možností něco nahrát… Opravdové studio bylo něco úplně jiného. Byli jsme strašně nervózní, ale měli jsme štěstí, že jsme první desku točili s Petrem Slezákem, který sice v té době taky začínal, ale ničeho se nebál a dnes stále platí za velmi dobrého zvukaře. I takhle zpětně si myslím, že na dobu a podmínky, v jakých naše debutová deska vznikala, se zvukově dost povedla.
Od první desky k prvnímu klipu u vás ale neplatí. Vy jste první klip natočili pro Jandovu televizní Rockmapu ještě ve staré sestavě se sólovým zpěvákem Láďou Tomisem.
To je pravda. Jsme moc rádi, že nám Petr tuhle možnost dal. Sice pak kapela prodělala dost zásadní personální i stylové zvraty, ale jméno Doga už pak nebylo neznámé.
A první klip ve čtyřech?
Ten přišel hned po desce. Tuším, že se točil nějakých čtrnáct dní potom, co jsme vylezli ze studia s finální nahrávkou. A je tam opět znát ta naše nezkušenost – tentokrát s kamerou. Sice jsme se uměli jakž takž pohybovat na pódiu, ale nějaké pózování a hraní v hereckém slova smyslu, to pro nás byly novinky…
DVD
Na DVD Live & History předkládáte kompletní kolekci svých deseti klipů…
…a je to celkem prdel. Na jednu stranu je mi jasné, že kdybychom dneska natočili klip tak, jak jsme to dělali před deseti lety, tak nám všichni tak umyjí prdel, že se týden nemusíme koupat. Na druhou stranu jsem moc rád, že se nám podařilo nashromáždit všech našich deset existujících klipů, pořešit různá autorská práva k nim a všechny je na to DVD dát. Díky nim je totiž krásně a myslím že i nezkresleně vidět vývoj Dogy od samého začátku až k aktuální desce.
V době, kdy jednotlivá videa vznikala, jste s nimi byli spokojeni nebo jste si říkali, že kdybyste bývali měli více peněz a…
Nejde to paušalizovat. S Nejsi nevinná jsme byli celkem spokojení, ke Chci tě mít jsme zase měli trošku výhrady, ale spíš sami k sobě – jak už jsem o tom před chvílí mluvil. No a jak pak ty klipy přibývaly, tak jsme jednak sami měli více zkušeností s kamerou, druhak technika byla zase o krok vpředu, nebyli jsme už taky tou začínající kapelou, ale začali si budovat nějakou pozici… Samozřejmě, že když točíš klip na rychlou písničku, je to jednodušší: děláš před kamerou blbinky, jsou tam rychlé střihy…, ale když je to pomalejší skladba, kde se dělají delší záběry a je třeba nějak vyjádřit ten příběh z textu, je to mnohem těžší a náročnější.
A jak se točí živý koncert? Jak probíhaly přípravy, komplikované tím, že se jednalo o festivalové vystoupení.
Tak na třinecké Noci plné hvězd jsme vlastně doma. Jednak proto, že se na přípravě a chodu festivalu osobně účastním jako člen produkčního štábu, druhak díky tomu, že v těch končinách jsme skutečně doma. Ale oboje mělo samozřejmě i svá úskalí. Já byl v areálu od čtvrtka od rána a únava mého hlasu je na začátku koncertu hodně znát. Dva dny před tím, než jsem vlezl k mikrofonu, jsem skoro nezavřel pusu. Ale naštěstí se mi podařilo se rozezpívat. A pak ten pocit, že nesmíš zklamat své nejvěrnější fanoušky v kombinaci s tím, že točíš živý koncert – od začátku jsme totiž měli jasno v tom, že nechceme nic opravovat studiově, chtěli jsme našim fanouškům dát syrový koncert, takový, jaký ho zažili na vlastní kůži – trochu svazoval ruce. I na chlast jsme si museli dávat pozor, což v kombinaci s množstvím známých taky nebyl žádný med… Ale jak říkám, každé z těch negativ mělo i své kladné stránky a celkově jsme spokojeni!
Buď ještě víc konkrétní!
Zvuk a světla byla výborná, zajistil je pro nás Pink Panther Sound Servis. Oproti standardu výroční šňůry jsme měli navíc videoprojekci po stranách pódia a vylepšenou pyrotechniku. Obrazovému natáčení velel David Beránek, který s námi dělal všechny naše klipy kromě Svaté inkvizice, takže jsme taky věděli, do čeho jdeme. Zvuk se stahoval přímo z pultu a následně mixoval, to měl na starosti zase Petr Slezák, který spolupracoval s Petrem Ackermanem. Jinak samotnou grafickou podobu DVD jsme nechali na Vladimíru Mircovi, který ho vydává a na rozdíl od nás tomu rozumí. Když si vezmu, kolik jsme na to měli peněz, tak si myslím, že lépe to snad ani udělat nešlo.
Měli jste na začátku jasnou představu o ceně DVD?
Jasně! Jakmile jsme se dohodli, co na něm bude, chtěli jsme, aby stálo jako deska. Moc dobře víme, jak tu hudební trh funguje a jak jsou na tom lidé s penězi.
Výroční turné a…
Na závěr tě poprosím o bilanci vašeho letošního turné, které jste jeli u příležitosti patnáctiletého jubilea kapely.
Vzhledem k tomu výročí jsme do hraní šli letos opravdu natvrdo. Odjeli jsme asi 55 koncertů (a pár nás jich ještě do konce roku čeká), takže se to na nás fyzicky trochu projevilo. Konkrétně u mě se letošek podepsal na hlasivkách. Přechodil jsme totiž několik chřipek, angíny léčil chlastem atakdál, no je to asi poprvé, co mám za těch patnáct let nějaké závažnější problémy s hlasem. Takže to mě trochu nemile překvapilo. Ale jinak jsme celkově spokojení. Sjezdili jsme republiku křížem krážem, zjistili, že na nás začala chodit další mladá generace, což je strašně moc fajn, vyprodali jsme veškeré zásoby starých desek… Příští rok si naordinujeme trochu větší klid. Budeme se víc soustředit na skládání nového materiálu a pokud bude dost nápadů, možná na vánoční trh připravíme novou desku. Ale nebudeme tlačit na pilu, pokud kvalitních nápadů nebude dost, klidně vydání přesuneme na rok 2006. No a pak bychom chtěli vydat výběrovku, protože jak už jsem říkal, ani my sami už nemáme na prodej naše staré desky, takže pomalu nadchází ten pravý čas. Ale ještě jednu desku počkáme, ať je opravdu z čeho vybírat.
A co další DVD?
Ten formát se nám zamlouvá, ale co na něj? Vydali jsme teď náš aktuální koncert a všechny klipy… Vymetli jsme šuplíky, byla to pro nás totiž obdobná situace, jako když vydáváš první desku – dáš na ní to nejlepší, co jsi do té doby udělal. Proto se říká, že je druhá deska přelomová. Takže tuhle otázku bych zatím nechal spát.
Doga 2005
Roman Izaiáš – zpěv, kytara
Lumír Krpec – kytara
Pepa Šiko – baskytara
Petr Vajda – bicí
Text: František Kovač
Comments are closed.