Je tomu už víc jak šest let, co TETA – kapela disponující jedním z nejlepších tuzemských ženských vokálů, zasazeným v hrdle zpěvačky HELENY KUBELKOVÉ – vydala své debutové album. Nejen o tom, proč druhá regulérní studiovka Útěk před sebou vyšla až po tak dlouhé době, jsem si povídal právě s hlavní protagonistkou souboru a s ještě výřečnějším baskytaristou MICHALEM ŽĎÁNSKÝM.
Trocha historie (nikoho nezabije)
Prazáklad dnešní podoby skupiny Teta vzniká v roce 1994 pod jménem Tatoo Teta. Po necelém roce existence přichází vítězství v celostátní soutěži rockových kapel Hit Cup 95 a následně startuje první celorepublikové koncertní turné. V roce 1996 přichází zpěvačka Helena Kubelková (ex- Barracuda, Thyrax, Ksichties) a kapela svou tvorbu posunuje směrem k výrazné rockové melodice, postavené právě na projevu a osobnosti nové zpěvačky. Následuje natáčení prvního demosnímku v nové sestavě a účast na kompilaci Fajn Rock Music 1. Ve stejnojmenné soutěži obsazuje (již pouze) Teta třetí místo.
V roce 1998 vychází debutové album Nehledám, které je pokřtěno v Lucerna Music Baru na společném vystoupení s Tublatankou. Po celoročním turné přichází nový baskytarista Michal Žďánský (ex- Smyk, Barracuda, Thyrax, Yankee Zephyr, Merlin). Následující rok je činnost souboru omezena z důvodu zpěvaččina těhotenství, v soutěži Jim Beam Rock 1999 se však probojovává až do semifinále. Rok 2000 je pak rokem příprav nového repertoáru, některé skladby pomáhá aranžovat ‚Káša‘ Jahn (Rebels), na koncertech jako speciální host vystupuje houslista Martin Žďánský (jinak Blaženka). V polovině roku 2001 jsou natočeny dvě skladby a rozhovor pro Českou televizi do pořadu Na plný pecky speciál.
Dokončena je studiová práce na CD Promo 2001, přichází světoběžník Romitch Modrý na post druhého kytaristy. S novým členem začíná skupina připravovat vydání druhého alba. Nadále koncertuje po celé republice, hraje společné koncerty s legendami jako Rebels, Turbo nebo Katapult. V roce 2003 jede speciální turné pro Armádu ČR a v listopadu se na několik dní zavírá ve studiu Zdeňka Šikýře. Výsledkem je demo Nechte mě žít. Následuje několik dalších nahrávacích frekvencí, při nichž vzniká druhé řadové album Útěk před sebou. To v pražském klubu Kain v prosinci 2004 pokřtili Petr Kolář a Petr Korál.
Peníze alfou i omegou
Co může za dlouhou časovou prodlevou mezi vydáním vašeho debutu a jeho následníka, aktuálního počinu Útěk před sebou?
Michal: Jednoznačně peníze. Ty se totiž v Čechách na bigbít shánějí opravdu blbě. My jsme na začátku měli tu výhodu, že jsem tenkrát měl dobré podnikatelské zázemí, z něhož jsem mohl fungování kapely svým způsobem podporovat. Jenže postupem času se moje finanční možnosti v tomto směru značně omezily… A nám nezbylo, než se začít protloukat způsobem, který tu znají všechny kapely mimo komerční špičku. Maximálně koncertujeme a vše, co hraním vyděláme, dáváme na stranu, abychom po čase našetřili potřebný obnos na natočení desky. Navíc na tu hromádku samozřejmě všichni přisypáváme i z vlastních kapes, když nám po poplacení všech složenek a uhrazení dalších životně nezbytných výdajů něco zbude.
Helena: Sponzoři, kteří by byli ochotni podpořit primárně nekomerční rockovou kapelu v Čechách prostě nejsou. Buď tě tlačí do nějakého výrazu, aby se s tebou svezli na trh nebo nemají zájem vůbec … a nebo se nám setsakra dobře vyhýbají. Najde se sice vždycky pár známých, kteří když mohou, tak ti rádi přispějí, ale to jsou prakticky pouze symbolické částky. Nicméně, díky moc za ně!
Michal: Naše zkušenost je prostě negativní. V průběhu těch šesti let jsme měli několikrát od různých lidí slíbeny finančně velmi zajímavé sponzorské částky na vydání desky, ty jsme ale nakonec nikdy neviděli. Včetně regulérního nahrávacího kontraktu s Warner Music, který ve finále taky nedopadl, protože se těsně před podpisem smlouvy kompletně změnilo vedení firmy. Proto se taky vydání desky několikrát posouvalo, sám si určitě pamatuješ na to naše opakující se „příští rok to vydáme“ – no a došlo to tak daleko, že jsme se jednoduše rozhodli vydat si desku sami. Možnosti tak byly sice omezené – peněz prostě nebylo dost, ale i tak si myslím, že se nahrávka povedla. I když rovnou říkám, že pokud bychom na ní měli víc peněz, asi by zněla trochu jinak, protože bychom měli víc času si s ní pohrát. Ani ne tak s nahráváním samotným, jako s postprodukcí, masteringem atd. Ale spokojení jsme, to jo! Čistého času nám nahrávací proces zabral nějakých devět deset dnů, které byly nepravidelně rozloženy téměř do jednoho celého kalendářního roku.
Vydávat desku ve vlastní režii není žádná legrace. Je okolo toho mimo jiné třeba spousta papírování…
Michal: Z dob fungování rockového klubu Inferno mám svou vlastní vydavatelskou značku VJM, na které jsem před lety vydal třeba Appalling Spawn, Last Minute a další kapely včetně pár kompilací, takže tu jsem teď po letech oživil. Ovšem na principu „Teta sobě“.
Helena: A já jsem zase už asi tři roky registrovaná u OSA – protože netextuju jenom pro Tetu, ale zatím mi od nich nepřišla ani koruna! – takže jsme neměli ani problém s tím, vydat nahrávku takzvanou oficiální cestou. Deska je na autorském svazu přihlášená podle všech předpisů.
Michal: To taky byla moje podmínka jakožto vydavatele – jinak by nám pak totiž nedali tu zlatou desku! (smích)
Helena: Michal vždycky myslí dopředu: před sedmi lety si třeba koupil aparát, se kterým už konečně může v klidu hrát ve Wembley…
Michal: …protože to prostě jednou přijít musí!
Hledání ideálu?
Od vydání debutu v kapele proběhly určité personální změny a já už dokonce vím, že se jedna další chystá…
Helena: Ani jeden z nás dvou není zakládajícím členem Tety. Já jsem do kapely přišla v roce 1996 a Michal po vydání první desky, na jejímž natáčení už ale spolupracoval. Druhý kytarista Romitch Modrý k nám přišel v létě 2001. Zakladateli jsou bubeník Martin Kamarýt a kytarista Cyril Křeček. Ti kapelu s názvem Tatoo Teta založili v roce 1994 spolu se zpěvákem Robertem Žilákem a basákem Jerrym Zábřeským.
Michal: A právě bubeníka Martina se týká tebou zmíněná chystaná změna, která oficiálně proběhne na koncertě v pražském Kainu 3. února. Bude se vlastně opakovat situace, která před pár roky nastala ve spřízněném revivalu Illegal Twisted Sister – Martina nahradí Marcel Vacínek. Martin si totiž pořídil novou rodinu a ta je pro něj momentálně logicky přednější než kapela. Takže jsme se v klidu kamarádsky dohodli na tom, že provedeme tuhle rošádu na postu bubeníka. Marcel je totiž starý rockový harcovník, který si jiné než muzikantské závazky nepřipouští a tak se může kapele věnovat v míře, která je potřeba. No a na nevyslovenou otázku, proč právě Marcel, je jednoduché odpovědět – v ITS jsme se spolu jako rytmika výborně sehráli, vyhovujeme si, takže byl prostě první člověk, kterého jsme s tou nabídkou oslovili. Teď už záleží jen na tom, jak bude sedět ostatním spoluhráčům, jak spolu jako nová parta budeme vycházet lidsky. Ale ani v tom bych neviděl problém, protože se všichni navzájem dobře známe spoustu let. Ostatně třeba s Cyrilem Marcel v ITS taky chvilku hrál.
Helena: Navíc se nám takhle změna takzvaně hodí do krámu, protože chceme náš zvuk směřovat k více razantnější poloze. A k tomu by nám právě Marcel, jakožto známý ranař, měl lehce dopomoci. Všechno zlé je prostě pro něco dobré.
Michal: Podle prvních společných zkoušek to fakt vypadá výborně. Marcel hraje na dva kopáky, má úplně jinou činelovou základnu … vypadá to, že se stane takovým tím jednou za čas potřebným impulsem – kopancem, který tě posune zase o kus dál.
V duchu jakési hudebně-stylové rozpolcenosti se ostatně nese celá deska.
Michal: Vím přesně, co myslíš, ale rozpolceností bych to nenazval. Tak jako se první deska jmenovala Nehledám, druhá by se klidně mohla jmenovat ‚Hledám dál‘. Je totiž logické, že ta šestiletá pauza mezi alby se musela někde projevit, pokud jsme na desku chtěli dát i pár starších skladeb, které jsme už třeba hráli na koncertech. Nicméně trojice Útěk před sebou – Podivnej pocit – Pokušení, kterou jsme natočili jako poslední, jasně ukazuje, jakým směrem bychom se chtěli vydat, jakou cestu jsme nastoupili. A právě Marcel je tou ideální novou krví, která by měla organismus Tety okysličit.
V dnešní době nebývá příklon k tvrdšímu výrazu ale zrovna obvyklý…
Helena: My taky nejsme žádná kalkulační kapela. Třeba v době, kdy jsme spolupracovali s ‚Kášou‘, jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, že komerční muziku dělat prostě nechci. Ty písničky sice vůbec nebyly špatné – naopak, ale mě jednoduše nebavily. Nešly mi od srdce, necítila jsem je, jak bych chtěla, chyběl mi můj vnitřní pocit radosti z nich. A to je pro mě to nejdůležitější, kvůli tomu muziku dělám, ne pro peníze.
Na první desce měl zásadní autorský podíl na hudbě kytarista Cyril Křeček. Na novince je ale pod hudební složkou podepsána Teta jako celek.
Michal: Přesně tak. Skládání bylo mnohem více kolektivní, jde o společné dílo. Takže sice ‚jednička‘ možná působí kompaktněji, protože je celá de facto z jedné autorské dílny, na druhou stranu, když si pustím prvních pět písniček, tak mě už šestá nebere, protože jí jakoby znám z předchozího poslechu. Útěk před sebou je pak sice roztříštěnější, ale zároveň podle našeho názoru i zajímavější.
Máte už nějaké reakce od fanoušků?
Helena: Reakce na desku samotnou zatím moc nemáme, přece jenom je venku pár týdnů. Máme ale spoustu pozitivních ohlasů na nový materiál, který hrajeme na koncertech. A nejen na něj, i na staré skladby, které se tak nějak samovolně převlékají do kabátků podle aktuální hudební vize Tety. Poslední dobou dokonce chodí spousta nových a hlavně mladých fanoušků. Což nás opravdu těší.
Michal: Speciálně v době, kdy mladé primárně zajímají v umění všeobecně jejich vrstevníci, takže mi jakožto třicátníci-čtyřicátníci máme nemalý handicap.
Loni a předloni jste jeli speciální celorepublikové turné pro naši armádu. To je pěkná porce najednou oslovených mládežníků…
Michal: To ano! Předloni to ale bylo lepší než loni. Tím, že se začala armáda profesionalizovat totiž měli vojáci trochu jiné starosti, než chodit na rockové koncerty, ale i tak si tuhle spolupráci nemůžeme vynachválit. A podle reakcí, co jsme zaznamenali, tak jsme měli úspěch. No, ještě aby ne – chudáci jsou celou věčnost zavření v kasárnách, nemůžou ven vystrčit ani nos a pak jim přímo pod něj přivezou na koncert takovouhle pěknou ženskou, jako je Helena! Pěkně jsme se s ní svezli (smích). Hele, já si pamatuju, jak jsem byl před lety v jejich situaci úplně hotovej z Heidy Janků! No a jak vypozoroval Heleny přítel ‚Rupík‘, který je takovým šestým nehrajícím členem kapely – jezdí s námi po koncertech, dělá nám obaly na desky a spoustu dalších věcí – stačilo, aby si Helča po první písničce sundala sako a už jim stáli…(smích)
Helena: Kromě té nesporné výhody vděčného a lačného publika bylo obrovským plusem pro nás jako kapelu to, že jsme mohli jezdit a hrát po celé republice, navíc de facto kontinuálně.
Michal: Třeba teď na křest desky do Kainu dorazila parta kluků z Českých Budějovic, která by nás jinak neznala… Tady v té republice je totiž jeden velký problém v lidech – a to strašně závidím kolegům-muzikantům v Americe: tam totiž, když do města přijede kapela, co v něm ještě nikdy nehrála, každý na ten koncert chce jít, aby ho viděl – zajímá ho to proto, že to nezná. U nás ale naopak lidi jak ovce chodí jen na to, co dobře znají, respektive ještě lépe: co jim předžvýkají některé televizní pořady a tím to pro ně posvětí.
Něco filosofie na závěr
Jak se v tomhle úhlu pohledu stavíš k soutěži Super Star
Michal: Principiálně mi rozhodně nevadí. To je soutěž, kterou procházejí talentovaní mladí lidé a záleží jen na nich, jak s nabídnutou příležitostí naloží, na jakém poli zabojují a kde se prosadí. Já mám třeba ohromnou radost z toho, že celou soutěž loni vyhrála Aneta Langerová, která jednak tíhne k rocku a druhak plní, co slíbila – neleze do estrád, nestal se z ní pohůnek šoubyzu.
Když už jsme u toho – co říkáte na neutuchající oblibu revivalů? Michale, ty dokonce – jak už jsme naznačili – v jednom hraješ.
Michal: Mým snem a cílem odjakživa bylo, mít vyprodaný klub na koncert vlastní muziky. ITS pro mě vždycky byla, je a bude jen legrace s kamarády, se kterou rádi čas od času pobavíme další lidi. Ostatně my jsme nikdy jako Illegal Twisted Sister nevydělávali ani nehráli víc než Teta. Nicméně je tu spousta nadaných muzikantů, kteří si vlastní neúspěch hojí na přehrávání cizích slavných písniček. A to je nejen smutné, ale i zatracená škoda, protože takhle jenom zakrní a klesnou ještě hlouběji. Jistě, v téhle republice mají svou tradici zábavové kapely, ale to je úplně jiná hudební sorta – oni jsou vlastně něco jako živá rockotéka, ale hledat smysl umělecké tvorby v imitaci cizích koncertů, to ne!
Helena: S revivalem je to stejné jako s vibrátorem. Může na chvilku uspokojit, ale nikdy to není ‚to‘ pravé.
A výhled Tety do budoucna?
Michal: Chceme co nejvíc hrát a tím i zároveň propagovat naši novou desku. Letos bychom se chtěli soustředit zase více na společné koncerty – už jsou dohodnuté termíny s Krleš, máme rozjednané kšefty s Markýz John, budu jednat s Turbem a dalšími. Snad nám vyjde i nějaký ten letní festival. Vypadá to dobře třeba s Mezi Ploty. No a hlavně bychom neradi naší třetí řadovku vydávali až po dalších šesti letech…
Teta 2005
Helena Kubelková – zpěv
Cyril Křeček – kytara
Romitch Modrý – kytara
Michal Žďánský – baskytara
Martin Kamarýt/Marcel Vacínek – bicí
Text: František Kovač