Hollywoodská sebranka g(a)unerů, brázdící oficiální hudební vody od roku 1986, patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co kdy glamrocková vlna do světa vyvrhla. Jejich raketový atak hudebních výsluní však nebyl tradičním produktem ‚fénové éry‘. Gunners nikdy nebyli komerční hodní hošíci. Ani jejich hudba nikdy nebyla klasicky glamově natupírovaná. Důkazem toho je i jejich briskní odchod ze scény v době úřadování Seattlu – na rozdíl od zklidněných Bon Jovi se už jejich výtržnosti špatně prodávali. Ovšem čas uhání tak překotně, jako kolonizátorský ocelový oř prérií plnou indiánů. Proto je depresivista Kurt Cobain po smrti, proto je zpátky kouzelný stařík Alice Cooper, a proto jsou zpátky i GUNS N´ ROSES. Aneb další velký comeback na dohled?
Poupata rozkvétají
Všechno velké pro GNR se začalo někdy v roce 1985, kdy došlo k fůzi už tak dost propojených losangeleských kapel Hollywood Rose (mj. Axl a Izzy), LA Guns (mj. Duff, Axl) a RoadCrew (mj. Slash, Steven, Duff). Už při společných vystoupení totiž výše uvedené spolky používaly pracovní název ‚Guns N´Roses‘. Došlo k menším čistkám – vyhozeni byli ti, jež se velké kariéře nehodlali věnovat naplno – a vyrazilo se (po celých třech dnech zkoušení) na první výlet příznačně nazvaný Hell tour.
Gunners vždycky představovali tu odvrácenou stranu amerického snu. Firmy si jich nevšímali – báli se jich. Už proto, že jejich koncerty bývaly inzerovány formulkou „Z protinarkotického léčení … Guns N´ Roses!“ Mezi prvotiny jejich repertoáru patřila stará škola od Elvise, Rolling Stones a Aerosmith až k AC/DC. Nezapomínali však ani na ten fakt, že v pubertě byli nefalšovaní pankáči. I proto si na svém labelu Uzi Suicide (emblém kulometu a lebky s troškou krve) v roce 1986 vydali EP Live?! Like A Suicide, které sklidilo velký ohlas nejen mezi hrstkou skalních fans. Kvality se prokázaly, věci se daly do pohybu. 26. března 1986 se kapela rozloučila s kmotrou bídou na věčné časy – podepsala smlouvu s nahrávací společností pana Davida Geffena.
Ti to dokážou … jestli se toho dožijou
Ihned po podepsání smlouvy byli gunners představeni producentovi Mickovi Clinkovi (mj. Ozzy Osbourne), který byl firmou pověřen, aby hochy řádně uvedl do velkého bigbítového kolotoče. Album Appetite For Destruction, které vyšlo v červenci 1987, bylo pro nezasvěcené doslova ultrašokem. Skvadra poskládaná z u popelnic se povalujících hadráků hrála tak dobře jako velké stars. Navíc má jejich hudba vlastní ksicht, cennou to devizu. Přesto albu trvalo neuvěřitelných padesát týdnů, než se v létě 1988 dostalo na první příčku amerických žebříčků. To ovšem ‚hollywoodské sebevraždě‘ nebránilo v tom, aby předskakovala Mötley Crüe, The Cult, Aerosmith i Alice Cooperovi. Zejména tato skutečnost následně dopomohla rapidnímu prázdninovému nárůstu prodejnosti jejich velké prvotiny.
V srpnu 1988 ovšem došlo k velkému karambolu. GNR zahajovali Monsters Of Rock v Donningtonu a při jejich vystoupení zahynuli dva fanoušci, kteří byli doslova napadrť rozmačkáni zřítivšími se obřími video obrazovkami. Zrovna zněla It´s So Easy… Gunners tak rázem vystřízlivěli z kocoviny úspěchu a začali se opět kromě rozhazování prvních miliónů zaobírat i pokračováním své hudební cesty. Ještě téhož roku vydali známou ‚desku napůl‘ GN´R Lies, kterou hodlali dokázat, že ještě pořád střílejí z obou hlavní. A to i přesto, že mají rozhodně více peněz na sebezničení než před dvěma roky.
Hned po vánocích jim hodili lano samotní Rolling Stones, když je přizvali jako zvláštní hosty ke čtveřici koncertů v LA Memorial Coliseum. A nebyl by to Axl, kdyby se nezviditelnil všude, kde může. Hned první noc obvinil „některé členy GNR, že tančí s Mr. Brownstonem“ a oznámil svůj odchod. Slash musel druhý den všechno vyžehlit. To už ale bylo rozebráno víc než dva milióny kusů ‚Lží‘ a 6 milionů ‚Chuti‘. Gunners však nadále pokračovali ve svém systematickém zviditelňování se. Konflikty s policií, potyčky, rvačky, pouliční výtržnosti, močení po letadlech, narušování veřejného pořádku, milostné aféry a skandály všeho (ostatního) druhu byly na denním pořádku hollywoodských kovbojů s růžemi v klopách, lahvemi v rukou, cigaretami v koutcích a rozličnými chemickými substancemi po kapsách. Jestli si ovšem někdo zahrával přespříliš, byl to Adler. Kolikrát se tu dobu předávkoval, nedovedou spočítat ani jeho nejlepší známí. Proto se ho gunners, po ročním čekání na jeho dojezd, museli v červenci 1990 zbavit. Po několikaměsíčním hledání ho nahradil Matt Sorum ze spřízněných The Cult. V rámci personálních čachrů navíc ještě přišel hráč na klávesové nástroje Dizzy Reed. Když firma zjistila, že je sestava opět životaschopná, začala vyžadovat další album.
Na úplném vrcholu – jedno turné
Křest ohněm prodělala nová sestava při brazilském rockovém festivale odehrávajícím se na věhlasném maxistadionu Maracana 18. ledna 1991. Kritici div si hlavy neukroutili, tak jim to napoprvé dohromady šlapalo. Nabídnuty byly dokonce i nové skladby. Samostatně prodejné dvojalbum Use Your Illusion I & Use Your Illusion II se však objevilo na pultech až v červenci 1991, po uplynutí několika oficiálních termínů (jedním z důvodů byla i Axlova sentimentální dvojexpozice Don´t Cry, kterou chtěl otextovat na každý díl jinak).
I ty nejoptimističtější předpoklady byly překonány. Navíc prodej předchozích alb už dosáhl 9, respektive 4 milionů kopií. Každý je chtěl slyšet a skoro každý je chtěl i vidět. Přes noc se stali větší modlou teenagerů než Depeche Mode a Michael Jackson dohromady, což je následně – jak to naštěstí vypadá jen dočasně – zabilo, když se stali až příliš závislí na komerci a velkém světě a už se jim, poté co nastoupila nová módní vlna, nechtělo vrátit k Izzyho modelu. Chtěli být velkou kapelou, i když zájem o ně už měli zas jen skalní fanoušci. Předtím ovšem byli v takovém laufu, že válcovali všechny ostatní, co jim do cesty přišli.
Když nastal ten nejsprávnější čas pro celosvětové turné, přišel Izzy s tím, že ho nebaví dělat velký byznys a že nejlépe se cítil, když hrávali po barech a zkoušeli po garážích. Gunners dobře věděli, že přišli o podstatou část sebe samých. Proto hledali náhradu přepečlivě. Slash nakonec vybral na Izzyho místo Gilberta Clarka, hvězdu losangeleských Kills For Thrills.
V letech 1991, 1992 a 1993 se GNR výrazně (z)měnili. Zda k lepšímu, nemůže nikdo posoudit. Ani čert neví, jak by dnes vypadali v původní sestavě, vypadali-li by vůbec. V rámci UYI World Tour zavítal exhibicionista Axl se svým cirkusem i k nám. 20. května 1992 rozvířili gunners písek velkého strahovského stadionu společně se Soundgarden a Faith No More.
Růže mají trny proto, aby píchaly
Času je málo a se sympatiemi fanoušků se nevyplácí hazardovat. Ihned po příjezdu z iluzorního turné proto vychrlili gunners další studiovou nahrávku. The Spaghetti Incident? Zdálo se, že je vše v bezchybné běhu. Ovšem mansonovsky profláknutá placka coverů se stala (snad jen dočasnou) labutí písní gunners. Atmosféra uvnitř i okolo souboru zhoustla. Navíc ji začali ještě více jitřit i samotní gunners, když se rozhodli vydávat své soukromé desky. Nastaly komplikace. Jeden vyhazoval druhého, aby ho po několikatýdenním přemlouvání na kolenou vzal zase zpátky. Situace byla tak nepřehledná, že od vydání ‚Špaget‘ nikdo přesně nevěděl, kdo tvoří GNR. Povídalo se cosi o dobrovolném odchodu znechuceného Matta a utlačovaného Gilbyho, nákupu veškerých práv Axlem, Axlův vyhazov od Slashe … a tak dále a tak podobně.
Dnes se situace začíná pozvolna vyjasňovat. Už v lednu začaly probleskovat zprávy o započetí natáčení nového alba. Každý z muzikantů má prý napsané vlastní party a ty hodlá vnutit kolegům. Ale to už tady taky několikrát bylo. Všichni opravdoví znalci GN´R mi jistě dají za pravdu, že situaci vskutku nemusí definitivně vyjasnit ani nové album. Případy, že muzikant album ještě natočí, ale následnou šňůru už nejede, tady už také byly. Každopádně se máme na co těšit!
Axl Rose: „Nebojíme se jít do extrému s drogama, holkama, ani ničím jiným. Spousta lidí se bojí takhle žít. My ne. Všechny skutečně slavný kapely tak žily. A GNR hodlaj bejt slavný!“
Slash: „Rock’n’roll, to je jako uvolnit se, natáhnout se, milovat se … no a tak, znáš to …“
Duff Mc Kagan: „Mám Stevena (Adlera) tak rád, že jsem dokonce sám šel za jeho dealerem až do bytu … s puškou.“
Izzy Stradlin: „Byl to výlet, kde na počátku nebyly žádný peníze, žádná sláva a na konci spousta peněz, slávy, problémy s drogama a všechen ten hnus kolem.“
Steven Adler: „Poprvé jsem se odrovnal asi v osmi letech. Byl jsem zavřený u babičky v koupelně a čadil tam trávu.“
Matt Sorum: „Jediná věc mi vadila – drogy. Když jsem tam přišel, myslel jsem si, že vcházím do opiovýho doupěte!“
Dizzy Reed: „Vytáhli mě ze špíny … sem, mezi sebe…“
Gilby Clarke: „Při našich koncertech se diváci můžou odreagovat, vybít se, zbavit se frustrací… a to se občas vymkne kontrole…“
Appetite For Destruction
Geffen, 1987
Axl Rose (zpěv), Slash (kytara), Izzy Stradlin (kytara), Duff McKagan (baskytara), Steven Adler (bicí)
První velká deska a první velké skandály objevu losangeleské glamové scény. Původně zamýšlený přebal od R. Williamse tzv. ‚Znásilnění robotem‘ musel být pro svou kontroverznost (rozuměj oplzlost) uklizen vně bookletu a nahrazen méně pobuřujícím vyobrazením ‚lebkového kříže‘. Bezmála pětapadesátiminutová porce dvanácti hutných skladeb byla vskutku razantním nástupem na scénu.
Mistrovské kytarové kreace Mr. Slashe připomínající zurčící potůček přecházející ve zběsilé nezadržitelné vlnobití, nesmlouvavá, ostře zpunkovatělá, Duffova basa, pronikavý ječák Williama Axla Rose a slangu plné, falešnou romantikou nedotčené texty, to je základní zbrojní arzenál GNR. Za zmínku stojí minimálně Welcome To The Jungle vypovídající nemálo detailů o dosavadním lifestylu kapely, óda na velmi levné leč velmi výživné víno přezdívané Nightrain, Mr. Brownstone o jisté chemické substanci, Paradise City účtující s pozitivy a negativy života v L. A., Axlova milostná Sweet Child O’Mine a závěrečná ne zrovna feministická Rocket Queen.
GN´R Lies
Geffen, 1988
Axl Rose (zpěv), Slash (kytara), Izzy Stradlin (kytara), Duff McKagan (baskytara), Steven Adler (bicí)
Druhé album gunnerů je jakási deska napůl. Čtyři skladby pocházejí z prvního EP Live?! … Like a Suicide (1986) a čtyři jsou novinky (respektive jen tři, You’re Crazy se objevila už na Appetite For Destruction, ovšem v poněkud ostřejší a svižnější konstanci. Část ‚1986‘ navíc obsahuje dvě velezajímavé coververze. Jednak Nice Boys od australských Rose Tatoo a hlavně Mama Kin od gunnerských vzorů, nesmrtelných bostonských dinosaurů Aerosmith.
Oproti úvodní live jízdě se část ‚1988‘ nese v poklidné akustické náladě, která nechává vyniknout obzvláště Slashovy kytarové libůstky. Zejména skvělá balada Patience a následná úsměvně ironická variace Used To Love Her si zaslouží zvýšenou pozornost. Album navíc zakončuje Axlova peprná, paranoidně-autobiografická výpověď, kterak vesničan do L. A. přišel One In A Million. Sluší se dodat, že ani tentokrát si skupina nepořídila tuctový obal – jedná se o napodobeninu bulvárních novin, což je odveta všem pisálkům za jimi vyrobené lži a fámy. Součástí je navíc reprint Slashem navržené obálky EP Live?!…, kterou navázal na rodinnou graficko-uměleckou tradici.
Use Your Illusion I & II
Geffen, 1991
Axl Rose (zpěv, piano), Slash (kytara), Izzy Stradlin (kytara), Duff McKagan (baskytara), Matt Sorum (bicí), Dizzy Reed (piano, varhany), Steven Adler (bicí v Civil War)
Po předlouhém čekání se bigbítový svět konečně dočkal – gunners přikvačili rovnou s třicetiskladbovým (!) přídělem řádně okořeněného fuck’n’rollu. Skorem stočtyřicetiminutový materiál proto musel být rozdělen na dvě samostatná alba, která jsou bezpochyby tím nejlepší, co GNR kdy zplodili. Už doplnění hráčského ansámblu o saxofony, mandolíny, indické sitáry a dobra zavánělo v jejich intencích originalitou. Navíc se ani tentokrát obal neobešel bez skandalizací, jednalo se totiž o ‚Feťačku‘ Marka Kostabiho.
Kapela je opravdu v životní formě. Slash potvrzuje pověst jednoho z nejlepších kytaristů světa a vyžívá se v sólech i na akustické kytaře (o elektrické dvanáctistrunce ani nemluvím), Duff hobluje basu tak punkově, jak bylo dobrým zvykem před dvaceti lety, Axl vyřvává jak (zlatý) slavík napichovaný na rožeň, Izzy mocně a bezchybně přisluhuje hlavními Pánovi kytar, novic Matt vyklepává blány tak vřele, jako kuchař řízky ze stoleté prasnice, a posila Dizzy mačká klávesy s takovou vervou, div si prsty nezamotá. Vybírat reprezentativní vzorky z této iluzorní kolekce je opravdu přetěžké, co skladba to potenciální hit.
Z ‚jedničky‘ nelze opomenout hutný nářez o životním tanci na hraně à la Appetite Right Next Door To Hell, bondovku od McCartneyho Live And Let Die okořeněnou velkým studiovým orchestrem, sentimentální intimní baladu ‚kterak Axl o přítelkyni přišel‘ Don´t Cry, jaksi zeppelinoidní Back Off Bitch („jo, andělská tvářička, ale dělá to líp než stará čarodějnice“), The Garden s výpomocí glamového strýčka Sama Alice Coopera, skvěle – co se změn tempa týče – propracovanou (místy zběsile úprkovou, místy líně klouzavou) Don´t Damn Me, pomalu se rozjíždějící Dead Horse o špatných pocitech z bigbítového kolotoče, ani závěrečné mírně experimentální desetiminutové (proti)drogové Coma s intrem bušícího srdce a spoustou dalších efektů-zvuků v průběhu.
Co se ‚dvojky‘ týče, řeč musí být minimálně o pacifistické Civil War, kterou nabubnoval ještě Adler (vyšla už v roce 1990 na charitativní desce pro rumunské děti Nobody´s Child), Dylanově westernové baladě Knockin´ On Heaven´s Door, ultra razantním vyúčtování se „všemi spratky od tisku“ v Get In The Ring, energické studijní sondě ke kořenům 70s rocku Shotgun Blues, klasickém gunnerském nátěru o jedné masochistické holce Pretty Tied Up a taky o terminátorské stíračce You Could Be Mine.
Celkově hodnoceno, i kdybyste hodně škrtali, na standardní stopáž jednoho alba byste se bez zbytečných ztrát nedostali. Formát dvojalba zde má rozhodně smysl. Zatímco ‚jednička‘ je povětšinou ostřejší a přímočařejší, nabídne ‚dvojka‘ – často ve zvukově měkčím hávu – i některé experimentálnější položky. Komplet však drží skvěle pohromadě.
The Spaghetti Incident?
Geffen, 1993
Axl Rose (zpěv), Slash (kytara), Gilby Clarke (kytara), Duff McKagan (baskytara, zpěv), Matt Sorum (bicí), Dizzy Reed (piano, klávesy)
Zatím poslední oficiální velký počin GNR vznikl ihned po návratu z iluzorního turné. Časem se sice moc neplýtvalo, jenže ejhle: album neobsahuje jedinou originál gunnerskou skladbu. Jde totiž o úslužnou poklonu oblíbeným starým dobrým pankáčům a rockerům. Duffem vyřvávaná New Rose od The Damned, Down On The Farm od UK Subs, skoro sedm minut trvající Human Being od New York Dolls (nejlepší počin alba), Raw Power od Iggyho Popa, Attitude od Misfits opět předkládána Duffem a přefuckovaná I Don´t Care About You od Fear patří k těm nejpodařenějším. Tím ale neříkám, že ostatní za nic nestojí. Samotní gunners vám navíc v bookletu doporučují vyhledat si originály.
Ani tentokrát se – už ovšem klasicky – nové album neobešlo bez problémů. Obal je sice svým způsobem nechutný, ale to není ta pravá příčina. Deska totiž neobsahuje 12 skladeb, jak uvádí booklet, ale třináct! (To, že je závěrečný “bonus“ nahrán ve stejné stopě jako poslední oficiální song – pauza dvacet sekund, na věci nic nemění.) Závěrečný incident v podobě písně od masového vraha Charlese Mansona Look At Your Game Girl je opravdu trochu víc než špagetovo-kečupový výstřelek.
Text: František Kovač
Comments are closed.