„Skladatel, zpěvák a kytarista RICHARD KYBIC zemřel 12. května ve věku 53 let po několikaměsíčním boji s rakovinou, během něhož podstoupil na oddělení neurologie pražské Vinohradské nemocnice řadu obtížných mozkových operací.“ Tak hovoří strohý úřední záznam. Já jsem však pro Report, exkluzivně pro tento nekrolog, získal osobní výpověď Kybicova blízkého přítele a obchodního partnera, rockera Michala Žďánského (ex-Merlin, Teta, Illegal Twisted Sister ad., zakladatel rockového klubu Inferno), který mě hned na úvod upozorňuje: „Richard byl sice lidsky výjimečný chlap a úspěšný muzikant i obchodník, nikdy však moc nezlobil, takže pikantních historek svázaných s jeho osobou je poskrovnu… Aspoň je vidět, jak je osud (ne)spravedlivý!“
Richard Kybic (1. 12. 1949) se na tuzemské scéně proslavil zejména tvůrčí prací pro vlastní skupinu Turbo. Ta, ač holdovala jednodušším a přímočařejším formám rockové muziky, vždy stála o stupínek nad obyčejnými zábavovými kapelami, se kterými tak často sdílela venkovská jeviště. Zapamatovatelné texty totiž měly hlavu a patu, hráčské výkony i zvuk nahrávek byly profesionální a aranže jednotlivých skladeb posluchačsky příjemné, smysluplné a do celku zapadající. Kybic měl totiž zkušenosti ze zahraničí – jako studiový kytarista jednu dobu fungoval v mnichovském studiu, kde spolupracoval např. s Kim Wilde či Rodem Stewardem. „Tyhle profesionální zkušenosti ho hodně formovali Když jsem s ním pak několikrát nahrával, málokdy se stalo, že by kytaru nenahrál na poprvé. Než začal nahrávat, měl ve všem jasno. Nikdy ale nikoho ze své pozice nezavrhoval, naopak se snažil všemožně pomoci.“ Však taky kapela dosáhla řady platinových a zlatých desek, i druhého a třetího místa v dobové anketě Zlatý slavík. V roce dvacátého výročí existence kapely dokonce přesáhly prodeje jejích alb magickou hranici milionu kusů!
Turbo
Na sklonku roku 1981 úspěšně debutovali u Supraphonu singlem Sedm dní/Dívka s modrýma očima. Po emisi několika dalších singlů a několika výjezdech republikou křížem krážem vychází v roce 1984 eponymní album. Jeho prodejní čísla se během chvíle nacházela v hodnotách, o kterých si mohou dnešní kapely s klidem nechat zdát. Zřejmě i proto v rychlém sledu následují To bude, pánové, jízda (1985), Heavy Waters (1985, jen pro export), Hráč (1987), Turbo 88 (1988) a Parta (1989). Pravidelné koncertování samozřejmě neustává, druhá polovina osmdesátých let je pro podobné party tou nejvýživnější dobou. Po revoluci ovšem v tuzemsku upadá veškerá kultura včetně hudebně-zábavního průmyslu – lidé se zajímají především o nové možnosti vlastního byznysu a spousta muzikantů (ať už dobrovolně, nebo z donucení nelichotivou finanční situací) věší své nástroje na hřebík a pouští se do podnikání.
Richard Kybic je vzorovým příkladem. „V době největšího boomu českého podnikání, na začátku devadesátých let, jsme rozjeli obchod s hračkami. Získali jsme postavení výhradního zastoupení několika významných značek na domácím trhu. Dokonce jsme měli svůj office i v Hong-Kongu. Vždycky jsme se hádali, kdo tam poletí, protože jsme se oba báli letadel jak čert kříže. To bylo ale tak jediné, kvůli čemu jsme se – samozřejmě na oko – hádali. Jinak jsme spolu vycházeli výborně. Měli jsme stejný podnikatelský cíl, který Richard nastartoval prvotní finanční injekcí a navíc oba milovali podobnou muziku. Vždycky tvrdil, že vstává v pět, dá si kafe, dojde pochcat vlastní zahradu – což pro něj byla jedna z nejúžasnějších věcí na tom, že měl peníze – pak dvě hodiny cvičil na kytaru a jel do kanceláře. Měli jsme však takovou ticho dohodu, že pokud se Turbo podaří znovu rozjet, vrátí se Richard naplno k muzice a já se budu dál starat o kšeft sám. Vlastně ještě dneska je společníkem firmy.“
Comeback?!
Tak jako spousta jiných se i Turbo ve druhé polovině devadesátých let pokusilo o moderní comeback. „Richard po návratu na scénu vnitřně skutečně toužil. Dlouho si ale nebyl jistý tím, že se setká s příznivou odezvou. Muzika se přece jenom za dobu, co nehráli, pohnula určitým směrem. Můj klub Inferno v té době používali jako zkušebnu, vznikla tam i podstatná část nového materiálu. Pro mě jako muzikanta to byl tenkrát fakt zážitek, vidět takhle profesionální kapelu při práci. Na revanš pak 11. února 2000 v Infernu odehráli – samozřejmě vyprodaný – koncert.“
Vše odstartoval vyprodaný koncert v plzeňském Lochotíně 11. září 1998, kde zdatně sekundovali taktéž navrátivším se Slade. Následná série úspěšných koncertů je přesvědčila. Albem Turbo 2000 se vrátili i na pulty music shopů. Zmíněná deska sice přinesla pouze oprášené verze starých hitů, regulérní album Jsou stále v nás však na sebe nedalo dlouho čekat. Materiál totiž měli víceméně připravený. Tak jako pokaždé sklízí skupina nadšené přijetí novinky skalními fanoušky i něco pošklebků svéhlavých kritiků, kteří sice oceňují moderní sound alba, vyčítají však místy do uší skutečně bijící textovou vatu páně Mertlíka i onu těžko popsatelnou hudební podbízivost vlastním fanouškům à la AC/DC či Motörhead, kteří taky hrají stále totéž (pochopitelně na jiné – své – úrovni) bez známky hudebního vývoje. Kybice kdosi dokonce označuje přídomkem dlouhovlasý Michal David. Pak ovšem začíná úřadovat zákeřná choroba.
Už při natáčení si Richard prožije několik horkých chvilek, kdy nejen jeho polil studený pot. Příčinu všichni viděli v srdečních problémech způsobených značným vypětím při nahrávání. Bohužel tomu tak nebylo. Když mu lékaři diagnostikovali dvanácticentimetrový nádor na mozku, nedávali mu valné šance ani na přežití první operace. „Hnacím motorem mu i v nemoci byla muzika. Strašně moc se chtěl vrátit, úspěšný comeback ho dostal zpátky do muzikantské euforie, kterou prožíval na konci osmdesátých let. Operaci od operace však jeho šance na to, že by se kdy k hudbě mohl vrátit, slábla. Moc mu samozřejmě nepřidalo ani to, že zbytek skupiny – aby se uživil, začal hrát dál bez něj. Na druhou stranu musím říct, že otevřená vrátka pro svého zásadního člena deklarovali při každé příležitosti. Díky obětavé manželce Zuzaně (se kterou má dvouletou dceru) ale pobýval v mezidobí doma, kde se snažil dál cvičit a skládat. Postupem času už ale nebylo zbytí a musel zůstat v nemocnici na přístrojích. Hluboko ve mě zůstává několik momentů, kdy už na tom byl Richard hodně špatně – byl už v kómatu, ale pravou ruku stále držel jakoby svíral trsátko! Asi už měl rozehraný ten svůj velký koncert… No a jestli se dá o funusu říct, že byl pěkný, tak tenhle – s proslovem Ondry Vetchého a za účasti spousty kamarádů a známých – byl,“ uzavírá své osobní vzpomínky na blízkého přítele Michal Žďánský.
„Co se týká muziky, tak Richard nebyla úplně moje parketa, i když pár věcí se mi líbilo. Vzpomínám hlavně na to, jak jsme hráli za totáče (1988 nebo 89) ve Sjezdovém sále Paláce kultury v Praze – Arakain, Turbo a noví Stromboli, a já po našem vystoupení zíral na to, jak lidi reagují na muziku Turba a zpívají každou písničku a tiše jsem záviděl. Ani my ani Stromboli jsme na ně prostě u lidí neměli nárok.“ (Aleš Brichta)
Text: František Kovač
Comments are closed.