„Odvážný neuronaut Timothy Leary je Galileem naší doby. Podcenili bychom ho, kdybychom o něm prohlásili, že byl oddán bouřlivému manželství všeho světského a vášnivého. Jako pozorovatel a účastník v jedné osobě Tim analyzoval události kolem sebe stejnou měrou, jako napomáhal jejich vzniku. Nespoutaně energický, vpravdě duchaplný, znamenitě kvalifikovaný pro práci na obou stranách Heisenbergovy ulice. Jen si jej představte, jak si pečlivě dělal poznámky, i když jednou nohou balancoval na hraně indolového kruhu.“ Tom Robbins

TIMOTHY LEARY, psychedelický guru woodstocké generace, patří k těm osobnostem, k jejichž pochopení je zapotřebí učinit o mnoho víc, než jen v rychlosti přelouskat tento portrét. Nestačí dokonce ani přečtení dvou, tří stěžejních prací – že víte, co si zhruba Tim myslel, ještě neznamená, že jste ho opravdu pochopili. To se vám může podařit teprve po hlubším prostudování (veškerých) dostupných prací jak Learyho, tak i dalších spřízněných autorů (uváděných Timem v ‚doporučené literatuře‘). Jen vás prosím, nevyrábějte dogmatické závěry bez komplexní znalosti problému.

Náznaky kontroverznosti
„Vyhodili mě z katolické církve i z americké armády, to svědčí o lecčems…“

Timothy Leary (narozen 22. 10. 1920) byl ke kontroverznosti předurčen už díky svému rodinnému zázemí. Oba jeho rodiče sice pocházeli z rodin irských katolických přistěhovalců, ale není rodina jako rodina. Abigail Ferrisová pocházela z rodiny staromódně moralizující a ve svém přesvědčení fanaticky ortodoxní, naopak Timothy ‚Tote‘ Leary st. z rodiny městsky moderní, s  pohodovou, uvolněnou atmosférou. Už proto měli příbuzní z otcovy strany na formování Timovy osobnosti větší vliv. Dědeček Timothy, soukromý lékař, mu už od mala vštěpoval: „Nikdy nic nedělej jako někdo druhý. Najdi si svou vlastní cestu. Buď jedinečný!, bratranec Phil, který se odmítal zabývat veškerými probíhajícími zbytečnostmi“ mu doporučoval, aby byl „prostě v pohodě“, a mírně alkoholický otec ‚Tote‘ ho po nocích seznamoval s W. Shakespearem, E. A. Poem a kritikou prohibice.

První velké problémy se svou výjimečností – jak ve znalostech, tak v chování – zažil Leary při rozhodování, kam zamíří po střední škole. V té době už totiž dobře věděl o své schopnosti upoutat pozornost svých vrstevníků a následně je lehce přesvědčit, když ne o stoprocentní platnosti, tak alespoň o vysoké zajímavosti svého názoru. Proto ho nemohli vystát modloslužební profesoři z Jesuit College Holly Cross, proto nemohla náboženskými předsudky sešněrovaná výuka uspokojit Timovo očekávání důkladného vzdělávání. Z důvodu této oboustranné antipatie se rozhodl zúčastnit přijímacího řízení na jeden z nejprestižnějších vzdělávacích ústavů ve Spojených státech, jež absolvovala většina významných Američanů té doby, vojenskou akademii West Point. Hravě dosáhl jednoho z nejlepších výsledků a byl přijat. Jak ovšem po pár týdnech zjistil, byl to přestup z bláta do louže.  Zejména skutečnost, že se frekventanti místo myslet učili jak být nikdo, dobře zapadnout a nevyčnívat z řady, srazila Timovo počáteční odhodlání vystudovat WP na kolena. Krátil si tedy čas jak mohl, zejména samostatným studiem a sportem. Jednoho dne ovšem přijal pozvání na alkoholový dýchánek studentů vyšších ročníků. Když se všechno provalilo, byl obviněn z pašování alkoholu do budovy a aby nebyla poškozena prestižní pověst školy, byl mu udělen ‚trest mlčenlivosti‘. Po vzájemné dohodě a veřejné omluvě ze strany školy se Leary rozhodl West Point opustit. Nehodlal dál žít pod psychickým nátlakem, navíc ho už dávno armádní studium přestalo bavit. Přešel tedy na University Of Alabama, kde časem získal titul bakaláře z psychologie. Mířil sice ještě výš, ovšem ani tady ho problémy neopustily. Byl vyloučen kvůli spaní na dívčí ložnici.

Jakmile strýček Sam zjistil, že mladý pan Leary už není studentem, okamžitě ho povolal do svého vojska. Po základním výcviku, který si odkroutil ve Fort Eusits ve Virginii, byl od zákopů zachráněn přítelem z alabamské university – toho času šéfem psychologického oddělení armádního lazaretu v Pennsylvanii, jež ho přizval ke spolupráci. Leary tak mohl v klidu pokračovat v nedokončeném studiu. Píše se rok 1944 a Timothy potkává Marianne, svou budoucí ženu. Po svatbě se stěhují do Berkeley, mají dvě děti (Susan a Jack), Tim získává na místní univerzitě konečně doktorát z psychologie a začíná vyučovat a publikovat.

Startují první psychoterapeutické projekty. Že by happy-end? Omyl! Profesionální úspěchy se sice dostavily, ale jeho manželství s Marianne se nachází v troskách. V den svých pětatřicátých narozenin jí Leary nachází v uzavřené garáži ve společnosti auta se spuštěným motorem. Je, samozřejmě, mrtvá. Nutno dodat, že byla od druhého porodu nervově labilní. Vzhledem k tomu, že smrt své ženy považuje z části i za svůj profesní neúspěch, končí svou kariéru na Berkeley a vyráží na odpočinek do Evropy. Tam náhodou potkává dřívějšího spolupracovníka Franka Barrona, který mu popisuje svou zkušenost s mexickými psychedelickými houbami. Leary svého přítele upozorňuje, že se z jeho výzkumů vytrácí vědeckost. Daleko víc se zajímá o Davida McClellanda,  šéfa jedné z psychologických sekcí harvardské university, který v té době také dlí v  Evropě. Uskuteční se schůzka, během níž ho Leary seznámí se svou novou teorií vztahů pacient – terapeut založené na větší výměně informací. McClelland je nadšen a nabízí mu místo na Harvardu se slovy: „Vy jste přesně ten, koho hledáme. Zajisté rozpohybujete věci správným směrem.“ 

Z psychologa psychedelikem
Když jsem v roce 1945 začal studovat psychologii, ještě jsem se bláhově domníval, že dokáže odhalit, co se děje uvnitř lidské bytosti. Názor jsem ovšem radikálně změnil ve svých devětatřiceti letech poté, co jsem jednoho slunečného sobotního dopoledne roku 1960, u bazénu pronajaté letní vily v Guarnavace, snědl sedm tzv. svatých mexických hub, které mi dal jeden vědec z tamní Mexické univerzity.“

Na jaře 1960 začíná Leary vyučovat na Harvardu, první semestr probíhá bez zjevných komplikací. Při prázdninovém výletu do Mexika se však rozpomíná na Barronovo poutavé vyprávění o zázračných houbách. Neodmítá proto přátelskou nabídku mladého antropologa z místního university a požívá sedm tzv. svatých mexických hub. Ihned po návratu na Harvard opouští – nově viděno – fádní psychoterapeutické výzkumy a žádá o povolení zřídit výzkum psychedelické látky psylocybin. Takový účinek měly ony houbičky. Společně s Barronem shání dobrovolníky, kteří jsou ochotni propůjčit svou maličkost k výzkumným účelům. Začínají se ovšem rýsovat první problémy, protože vedení fakulty nesouhlasí s účastí studentů na experimentech.

Tim radši přesouvá své pokusy do státní věznice Concord, kde má o mnoho volnější ruku. Většina místních dobrovolníků ovšem není schopna popsat své zážitky – chybějí slova i odborné výrazy (časem se však stejně ukazuje, že termíny z klinické psychologie jsou při výzkumu psychedelických látek tak jako tak k ničemu). Tim je přesto s první fází svých psychedelických výzkumů spokojen. Prý se rýsuje něco, co zanedlouho rozpráší zkornatělé názory ohledně jednoho boha, jednoho náboženství a jedné reality. Údajně byly objeveny nové mozkové kapacity a prožity neuvěřitelné spirituální a mystické zkušenosti. Hmatatelným výsledkem je navíc fakt, že devadesát procent vězňů, kteří se terapií zúčastnili, se po odpykání trestu do vězení ihned nevrací. Zlí jazykové tvrdí, že se zlodějům po terapii tak třásly ruce, že se už nemohli trefit paklíčem do zámku. Barron však považuje experiment za úspěšně ukončený a vrací se na Berkeley.

V té době je Learymu na Harvardu představen vynikající psycholog-spisovatel Aldous Huxley, který na rozdíl od Tima zastává názor, že drogy by měly být užívány jen umělci a elitou. Nehledě na tento vcelku zásadní spor Learyho seznamuje s  nejvýznamnějšími představiteli tehdejší americké bohémy Williamem S. Burroughsem, Jackem Kerouackem a Allenem Ginsbergem. Tim je těmito pány nadšen, je zaděláno na budoucí přátelství. Vedení fakulty mu přiděluje nového asistenta, Richarda Alperta. Ani jeden z nich samozřejmě ještě netuší, co všechno přinesou příští měsíce. Zanedlouho totiž tento nový team kontaktuje britský student Filosofie Michael Hollingshead, aby jim předvedl látku bez barvy, chutě a vůně, zaregistrovanou jako LSD 25, jíž ve čtyřicátých letech objevil švýcarský vědec Albert Hoffman. Tim, zaujat Hollingsheadovým působivým komentářem, se odhodlá vyzkoušet kyselinu lysergovou sám na sobě. Krátce poté prohlásí svůj první kyselinkový trip za nejbáječnější zkušenost svého života. Okamžitě se rozhoduje dokonale prozkoumat veškeré možnosti LSD. Začíná tušit něco velkého, je přímo posedlý tímto výzkumem.

Zapněte se. Vylaďte se. Vypadněte.
„Rekreační braní drog? Co je to za pitomost? Pro mě to byla vždycky seriózní práce!“

Leary s  Alpertem rozjíždějí velkolepé experimentování s LSD. Díky mírně fantaskním zvěstem, které kyselinu předcházejí, se dobrovolníci hlásí sami. Čím jsou však výzkumy mohutnější, tím je větší nespokojenost, kterou dávají najevo představitelé fakulty. Začátkem roku 1962 je svolána mimořádná schůze vedení university, jejíž stanovisko je jasné: veškeré psychedelické látky a drogy se vrátí do izolovaných prostor univerzitních laboratoří a pánové Leary a Alpert k  původním výzkumům pacient – terapeut. Najevo vychází skutečnost, že se o jejich experimenty zajímala i samotná CIA. Velké věci už jsou ovšem v pohybu a nedají se jen tak zastavit. Čím dál tím víc studentů se zapíná kyselinou lysergovou, čím dál tím víc lidí po třicítce je znepokojeno. V roce 1963 jsou Leary s Alpertem odvoláni z funkcí kvůli nedocházení na přednášky. Jednoduše odešli, aby mohli dál nerušeně pokračovat ve svých psychedelických experimentech. Zakládají soukromou nadaci IFIF (Mezinárodni nadace pro vnitřní svobodu), začíná vycházet časopis Psychedelic Review.

Protože jim nabytá nezávislost na státních institucích mimo jiné sebrala střechu nad hlavou resp. laboratoří, zaměřují se nejdříve Tim s Richardem na hledání nového útočiště. Zanedlouho se stěhují do objektu zvaného Millbrook na severu státu New York, který jim propůjčil jistý přítel. K sídlu o 63 pokojích 9 koupelnách náleží ještě 12 km2 pozemku s umělými jezírky a lesíkem. Hotový ráj na zemi. Začínají se tu pořádat experimentální terapie s psychedelickými drogami. Mezi prvními návštěvníky jsou i Huxley s Ginsbergem. Learyho osobní zkušenosti s LSD se už počítají na stovky. V roce 1964 má Tim svatbu s Nenou Von Schlebrugge, načež Alpert zjišťuje, že v Millbrooku už pro něj není dost místa. Dochází k přátelskému rozchodu. Millbrook se stává vyhlášeným drogově-experimentálním místem. Na seance s LSD, marihuanou, peyotem, meskalinem, psilocybinem, hašišem a dalšími látkami sem přijíždějí tisíce mladých lidí, kteří hodlají změnit svůj dosavadní životní styl.

Na všech okolních dívčích školách visí cedule: „Každá dívka, která bude viděna jak vchází do prostoru Millbrook nebo ho opouští, bude okamžitě vyloučena ze školy!!!“ Důvod je nasnadě: tam se všechny slečny váhavě plížily a ven sebevědomě vytancovávaly… Vlna hippies je prostě v plném proudu. The Beatles vydávají Stg. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, The Rolling Stones Their Satanic Majesties Request, Jimi Hendrix a Janis Joplin nezůstávají pozadu. Pomalu se chystá Woodstock. Leary mezitím poprvé definuje svoje zkušenosti s LSD. Nedoporučuje jeho aplikaci nikomu, kdo hodlá nadále žít v zajetí sebeklamu vlastního ega. LSD má totiž údajně schopnost odbourávat jakékoliv uměle vytvořené hranice a pomáhá navozovat úplné uvolnění. Jeho prostřednictvím je prý možné se dostat i do tzv. sedmé roviny vědomí, v níž vnímáte i přesuny energie mezi molekulárními strukturami uvnitř každé jednotlivé buňky. Ale nejen to, proletíte se dokonce po svém vlastním DNA kódu!

Aby si na chvíli odpočinul od Millbrookského shonu, vyrazil Tim v létě roku 1965 spolu  se svými dětmi a přítelkyní – budoucí manželkou – Rosemary Woodruff do oblíbeného Mexika. Na hranicích ovšem našli u jeho osmnáctileté dcery půl unce marihuany. Timovi byl trest předběžně vyměřen na 30 a Susan na 5 let. Learymu (konečně) dochází, že se stává nežádoucí osobou. O rok později, 16. dubna 1966 je Millbrook přepaden policejním sborem z Dutchess. Našly se údajně čtyři jointy marihuany. Začíná masivní protidrogová válka. Noviny popisují otřesné zkušenosti nevinných mladých lidí s LSD, psychiatři označují psychedelické drogy za zhoubu lidstva. Vše na vládní objednávku. Schvalují se nové protidrogové zákony, prezident Nixon označuje Learyho za „nejnebezpečnějšího člověka Ameriky“. Leary se ovšem nevzdává, vydává jednu knihu za druhou a startuje vlastní kampaň na obhajobu psychedelických drog v masmédiích. Doufá, že pokud bude mít veřejnost dostatek přesných erudovaných informací, změní své striktně nenávistné stanovisko.

„Timothy Leary není strašákem proto, že by – jako nějaký dealer – nabízel drogy dětem na ulici. Je nebezpečný proto, že je propaguje a doporučuje na základě  vědeckých podkladů.“ (nejmenovaný policejní důstojník)


Opusťme teď na chvíli Learyho životní osudy a věnujme se trochu konkrétněji jeho snaze seznámit širokou veřejnost s poselstvím psychedelické generace.

Sedm jazyků boha (fragment přednášky)
Jistě se ptáte, co je to ta “náboženská skutečnost“, o které mluvím v souvislosti s požíváním LSD. Je to extatické, subjektivní odhalení odpovědí na těchto sedm základních duchovních otázek:

  1. Otázka nejvyšší moci
    Co je ona základní energie, která je podstatou vesmíru? Co je to ta tzv. nejvyšší moc, která zapříčiňuje pohyb galaxií a atomových jader? Kde a jak to všechno začalo? Jaký je kosmický plán? 
  2. Otázka života
    Co je život? Kde a jak začal? Jak se dále vyvíjí? Kam směřuje? Geneze, biologie, evoluce, genetika.
  3. Otázka lidské bytosti
    Kdo je člověk? Odkud přišel? Jaká je jeho struktura a funkce? Anatomie a fyziologie.
  4. Otázka uvědomění
    Jakým způsobem cítíme, získáváme zkušenosti a vědomosti? Epistemologie, neurologie.
  5. Otázka ega
    Kdo jsem? Jaké je mé duchovní, psychologické a společenské postavení v rámci plánu? Co bych pro to měl udělat? Sociální psychologie.
  6. Otázka emocí
    Co bych měl pociťovat? Psychiatrie. Personální psychologie.
  7. Otázka konečného úniku
    Jak se z toho dostanu ven? Anesteziologie. Eschatologie.

Z-N-V prohlášení (fragment)
Zapnout se‘ znamená kontaktovat dávné energie a znalosti, které jsou zabudovány ve vašem nervovém systému, v DNA. Nalezněte tyto svátosti, které vás navrátí do Chrámu božího, do vašeho vlastního těla. Prožívejte nevyslovitelné rozkoše a zjevení. Přeneste střed pozornosti na přírodní energie uvnitř vlastního těla. K zapnutí je potřeba svátost. Viditelná, externí věc, která otočí klíčem ve dveřích do vnitřního světa. V dnešní době je tou svátostí LSD, postupně se však objevují nové a staré se opotřebovávají.
‚Naladit se‘ znamená znovu se zrodit, oslovit a zapojit nové perspektivy do harmonického tance s vnějším světem. Zahajte novou sérii chování, které bude odrážet vaše skutečné představy.
‚Vypadnout‘ znamená vykašlání se na všechno to, co vás nebaví. Je to o odpoutání se od kmenové hry, odloučení se od vnějšího společenského dramatu. Odkládání vypadnutí znamená vyhýbání se odpovědnosti.

Politika extáze, kapitola Válka – Alkoholici proti psychedelikům (fragment)
Přes 50 procent americké populace je mladší dvaceti pěti let. Varující, že ano? Od 50 do 70 procent případů užívání marihuany jde na konto středoškoláků a vysokoškoláků. Okolo 70 procent zatčených a uvězněných za držení psychedelických látek je mladších třiceti let. Pijáci whisky středního věku uvězňují mládež kouřící trávu. Zamyslete se nad touto situací!

Molekulární revoluce (fragment přednášky)
Psychedelické látky vyžadují mnohem více disciplíny a know-how než látky, které vypínají. Narkotika jsou drogami úniku. Nevyžadují disciplinovaný trénink. Kdokoli si může šlehnut a začít klimbat. Narkotika jsou páskou přes oči. Alkohol vyžaduje jen malý trénink. Každý velice rychle pochopí, co chlast dovede, kam až ho může odvát. Každá osoba si pak podle svého pití vytvoří hulvátský citový repertoár. V každém případě vypijete půl litru whisky a padnete úplně vyřízení k zemi. Alkohol je jako černé brýle. V USA je sedm milionů alkoholiků, dalších čtrnáct milionů chlastá jen tak… Při nadměrném používání stimulujících látek se vytváří vnitřně rozkolísaný stav lehké paranoii. Žena v domácnosti pije kávu, kouří jednu za druhou, chodí sem a tam a plete pořád dokola černé oblečky pro své duševní loutky. Speed žene těžký duševní náklaďák rychleji a rychleji po přeplněné dálnici k dalšímu prázdnému městu. Na rozdíl od toho LSD, peyot, meskalin, psilocybin, hašiš, marihuana a další psychedelické látky otevírají vědomí vůči poselstvím z autonomního nervového systému, signálům od velkých orgánů a tkáňových center uvnitř těla. Proto vyžadují tak dlouhodobý, odborný trénink.


V podzemí
„Drogovými experty se v současnosti stávají ti lidé, kteří bojují proti mé osobě. Nevím, co si o tom mám myslet. Mělo by mi to lichotit?…“

Krátce po incidentu s policejní razií v Millbrooku se Tim i s Rosemarry stěhuje do Laguna Beach. Je rozhodnut kandidovat na post guvernéra Kalifornie. Nadále pokračuje ve svých informační přednáškách, neustává ani v detailním zkoumání možností psychedelických látek na vlastní osobě. Jeho výlety už dávno překročili počet tří set. Prohlubuje i své kontakty v muzikantských sférách – účastní se nahrávání alb Jimiho Hendrixe, zpívá společně s Johnem Lennonem a Yoko Ono Give Peace A Chance při jejich Bed-In protestu. Neustále publikuje. Tyto Learyho všestranné společenské aktivity však ještě více uspišují proces jeho plánovaného umlčení, o kterém se nahoře mluví už pěkných pár měsíců. Na jaře roku 1970 je zatčen pro držení dvou ‚náhodně‘ objevených vajglů marihuany ukrytých v popelníku jeho auta. Protože má jeho obvinění jasné stigma sokratovského kažení mládeže, dostává nejvyšší možnou sazbu – deset let natvrdo. Není mu dokonce, „vzhledem k nebezpečnosti jeho smýšlení“, povolen ani půlroční odklad nástupu výkonu trestu. Co se to děje s národem, který zavírá své vlastní filosofy?

Leary je umístěn do věznice s minimální ostrahou v San Luis Obispo, ze které se mu 12. září 1970 daří uprchnout. Nechává si narůst vousy a zhotovit falešný pas, holí si hlavu, nosí brýle. Vystupuje jako republikánsky smýšlející obchodní zástupce. Protože ale nehodlá zbytečně riskovat, odlétá do Alžíru, kde má jistými místy přislíben azyl. Po příletu však zjišťuje, že se místní společensko-politická situace vyvinula v jeho neprospěch. Kupuje si proto letenku do švýcarského Curychu. Alpská zemička ho přijímá de facto s otevřenou náručí. Dostává azyl a konečně se setkává s Albertem Hoffmanem, objevitelem LSD. Okamžitě si padnou do oka. Tim ho seznamuje s výsledky svých experimentů, starý profesor je nadšen. Protože se ale švýcarské úřady, na základě intervence americké vlády, rozhodly Learymu neprodloužit azylové povolení, je tento nucen zemi opustit. Odlétá za přáteli do Afghánistánu, jež se ovšem právě dostal do sféry vlivu americké zahraniční politiky. Je zatčen rovnou na letišti a bez zbytečných okolků je deportován do USA. Okamžitě je uvězněn a aby se nemohl opakovat jeho útěk z vězení, je umístěn v těch nejtvrdších nápravných skupinách. Vzhledem k bezpečnostním opatřením vystřídá hned několik věznic. Tři dny dokonce sdílí celu se samotným Charlesem Mansonem. Ten se, nadšen z přidělení spolubydlícího, s ním dává okamžitě do řeči. Rozebírá Timovy chyby a dává mu rady do kriminálnického života – vždyť sám dostal doživotí… Leary, vědom si skutečnosti, že je dost prominentní vězeň na to, aby ho úřady nechaly jen tak zabít nějakým psychopatem, je celkem v  klidu. Ani vězením se ho však republikánům nepodařilo umlčet úplně, pokračuje totiž – jako by se nechumelilo – ve svém psaní. Naštěstí se zanedlouho vlády ujímají demokraté a Tim je víceméně slavnostně propuštěn, píše se rok 1976.

Kryonický ‚konec‘
„Kde, komu a jak se narodíte, to si vybrat nemůžete, ale smrt ano! Plánujme tedy tento velký poslední večírek do nejmenších detailů. Je to přece naše životní absolutorium.“

Když vyšel Leary z vězení, chystala se další revoluce, tentokráte kybernetická … a on to zase moc dobře věděl. Stěhuje se se svou přítelkyní Joannou do Hollywoodu a začíná se zajímat o všecko kyber-. Je uchvácen moderními technologiemi a propadá jim obdobně, jako před dvaceti lety LSD. Prohlašuje, že vstupujeme do neurologického věku, vyzývá k důkladnému používání nervové soustavy. V roce 1978 si Tim bere svobodnou matku Barbaru Chase. Vyžení tak syna Zacha. A nebyl by to snad ani Leary, kdyby jednou za čas nevyrazil na přednáškové turné a sem tam nevydal nějakou knihu. Pomalu se blíží maxi-boom osobních počítačů. Tim se na něj připravuje důkladným studiem technologií Apple MacIntosh.


Mladá žena jménem Vicki je sama ve své ložnici. Sedí na rohu pohovky s roztaženýma nohama. Nábožně hledí na terminál komputeru na stole před sebou. Vicki je novopečený kyberPunker. Využívá elektronické komunikační zařízení pro své soukromé potěšení. Bez povolení úřadů nebo vlády. V tomto okamžiku se její oči upírají na písmena, která se míhají obrazovkou. Vicki se červená vzrušením. Těžce oddechuje. Převaluje se do pohodlnější polohy, a přitom nespouští oči z písmen, která se plazí po obrazovce jako spermie. Náhle se slova zastavují. Vicki se usmívá. Pravou rukou začíná vyťukávat písmena na klávesnici před sebou…
Ach Rone, jsem tak baudy, když jsem on-line. Jsi tak dobrý vysílač! A tvůj download je tááááákk dobrý. ÓÓÓch, jsi tak kompatibilní, zainterscreenujeme si? Miluji tvůj velký, silný hardware. Chtěla bych napsat byty lásky na tvůj keyboard a zasunout tvůj joystick do mého F-slotu. Řekni, jak do mě chceš vstoupit? Stiskni Enter a já zaktivuji svůj male-merge! ÁÁÁch, overloud disku, moje g´funkce se hroutíííí…
(Digitální aktivace Erotického Mozku, fragment)


Na přelomu osmé a deváté dekády Tim kritizuje americkou společnost závislou na televizi, studenou válku a komunismus. Naopak velebí interaktivní možnosti osobních počítačů, jež každému umožňují vytvoření vlastních, libovolných, nezávislých, svobodných realit. Jeho přednášky jsou teď plně multimediální, se spoustu obrazů a zvuků. Tvrdí, že PC je LSD devadesátých let. Poslední technologií, která ho na sklonku života uchvátí je všemocná síť sítí zvaná Internet. Veškerou svou stařeckou energii tak věnuje tvorbě své domovské stránky s adresou leary.com. Ta nabízí, kromě bibliografického a fotografického archivu, například i multimediální prohlídku Timova domu.

Když je Learymu oznámeno, že trpí neoperovatelnou rakovinou prostaty, šibalsky se ušklíbne a řekne: „Smrt je pro mne jen dalším dobrodružstvím. Nechám si odříznout a zmrazit hlavu. Zajímá mě totiž jen mozek, nejdůležitější to část těla. Navíc se chci postavit té stupiditě, že mozek není duše. Za pár let se uvidí… Ve dvacátém století existovaly 3 tabu – sex, drogy a smrt. Byl jsem u toho, když se první dvě témata odtabuizovávala a hodlám svou práci dokončit! Dalším tabu bude luštění kódu DNA, ale to už je zase na vás.“ Jeho smrt bylo možné sledovat dne 31. května 1996 živě na Internetu.

PS: Apeluji ještě jednou na vás, vážení čtenáři. Pokud se hodláte zapnout, nepoužívejte k tomu zastaralé chemické preparáty, ale moderní multimediální operační systémy vašich osobních počítačů. Jděte s dobou, neztrácejte čas s dávno překonanými technologiemi. Buďte novodobými Galilei, buďte kybernauty!

 

Text: František Kovač