Když tahle australská čtyřka vydala svůj debut Highly Evolved, rozklepala se nejednomu fanouškovi starých rockových časů kolena radostí. Alba, které THE VINES na živo propagovali nepřetržitě 18 měsíců, se do dnešních dnů prodalo více jak 1,5 milionu kusů. Sjezdili celý svět, prolezli kdejakou pochybnou televizí show, zubili se z obálek nejprestižnějších hudebních magazínů. Na tom už ale dnes není nic tak světoborného. S dobrým manažerem a správnou marketingovou strategií lze dosáhnout ledasco. Mnohem horší je ale toto zopakovat! Dvakrát do téže řeky nevstoupíš, praví stará moudrost, hudební znalci zase, že teprve druhá deska je prubířským kamenem, že je zlomová.
Kdo se přes zatraceně ostrou hranu téhle bariéry dokáže bez úhony přehoupnout, má na výživnou kariéru definitivně zaděláno. The Vines právě nesou svou kůži podruhé na trh. Jak jsem již v recenzi v minulém čísle Rockshocku naznačil, nejsem přesvědčen, že by se jim na prvotinu podařilo přespříliš zdárně navázat. Ba naopak, mám takový pocit, že druhé dítko Winning Days za tím prvorozeným lehce pokulhává. Dravost a emotivnost se totiž jaksi utápí v komerční sladkobolnosti. Alespoň tak to vidím já. Protože si ale nemyslím, že mám patent na rozum, dávám v tomto čísle slovo kapele samotné, aby vám jednotlivé skladby sama přiblížila.
Vítězné dny?
„Osmnáctiměsíční jednozápřahové turné jsme zakončili ve vyprodané londýnské Brixton Academy. Hned po koncertě jsme nasedli do letadla a vyrazili směr New York. Celou cestu jsme prospali. Měli jsme toho všeho fakt plné zuby… Z letiště jsme vyrazili ven z města, do Bearsville Studios ve Woodstocku. A tam začal relax, který postupně nerušeně přesel v nahrávání naší druhé desky. Už jsme ani nevěděli, jak vypadá normální jídlo, co je to pořádně se vyspat… Tahle fyzická rekonvalescence měla samozřejmě blahodárný vliv na náš skladatelský potenciál. Nebyli jsme ve stresu, že bychom honem museli něco skládat. Pohoda, klídek, příroda. Pozvolna jsme začali čím dál tím víc tlačit na pilu a najednou koukáme a máme novou desku.“ Tak líčí zpěvák Craig Nicholls zrod alba Winning Days. Pro následující popisné povídání se k němu ještě přidává baskytarista Patrick Matthews.
Ride
Craig: „Celkem krátká skladba, tradiční otvírák. Pozvolna se rozjíždí, je tam pár zvukových fórků, až dosáhne té správné frekvence a pak už prostě jede. Ke konci už je to dost hlasitá záležitost.“
Animal Machine
Craig: „Dvojka je taky poměrně krátká, ale o poznání temnější. Harmonie v refrénech trochu připomíná Suede.“
Patrick: „Myslím, že je to sice temná, ale taky dost ostrá pecka. Suede, ano, ale skřížení s Nirvanou.“
TV Pro
Craig: „Tahle skladba měla znít jako sen. Alespoň to tak bylo původně zamýšleno. Efekt na kytaře, způsob zpěvu, ale i hudba samotná. Vesmírně široká, snová. Text to samé. Sice žádná vzletná slova, ale nic konkrétního. Citovka.“
Patrick: „Je to jedna z našich nejnovějších skladeb a nebál bych se říct, že ukazuje směr, jakým se nejspíš jako kapela budeme vyvíjet. Jsem hodně zvědavý, jak na ní budou reagovat fanoušci!“
Autumn Shade 2
Craig: „První akustická píseň na albu. Velmi tichá, velmi mírná. Takový zklidňovák. Co se názvu týče, tak ta dvojka jasně ukazuje, že navazuje na stejnojmennou skladbu z debutového alba. Ovšem nečiní to nijak přímo. Spíš jen rozvíjí podobnou hudební náladu, textové obrazce…“
Patrick: „Krátká. Jemná. Úžasné harmonie!“
Evil Town
Craig: „Město Zla. Text sice nepojednává o žádném konkrétním městě, o žádných konkrétních lidech, ale na druhou stranu, jde aplikovat téměř všude a na každého. Stačí se jen zamyslet…“
Patrick: „Zní to mírně futuristicky, ale je to fakt zahráno na klasické kytary a bubny. Myslím, že se povedlo, aby i hudba samotná vkusně vyjadřovala to zlo, o kterém se zpívá.“
Winning Days
Craig: „Tohle je vlastně otvírák druhé strany desky, když to budeme brát postaru. A my chtěli, aby byl úplně jiný než ten na začátku. Text jsem napsal před mnoha lety, byla to spíš jen básnička, ke které jsme teď přidali melodii. A povedlo se to trefit! Slova jsou trochu smutná, zatímco hudba je pozitivní. Myslím, že je to jedna z našich nejlepších skladeb!“
Patrick: „Když mi tuhle věc Craig poprvé zahrál, hned jsem řekl, že se to musí jmenovat Wedding (svatební) Days. On mě ale obratem usadil, že se to prostě bude jmenovat Winnigh (vítězné) Days, protože to tak před iks lety již vymyslel. No, neprotestoval jsem. Trochu mi to náladou připomíná Stone Roses a rytmicky zase Beach Boys.“
She’s Got Something to Say To Me
Craig: „Krátká pecka, která má vyjadřovat pocity surfaře užívajícího si na vlnách. Stará škola ala Beach Boys, The Easybeats nebo Dick Dale. Každý hrál trochu jinak a tahle písnička má v sobě od každého trochu…“
Patrick: „Ano, klasické šedesátky, nádherně vzdušné kytarové sólo.“
Rainfall
Craig: „Tohle je klasika! Ten zvuk jen těžko časově zařadíš. Alespoň mě to tak připadá a chtěli jsme to tak. Nadčasovost starých mistrů… Nevinný zvuk nevinné písně.“
Patrick: „Všechny Craigovy písničky jsou tak nějak srdeční záležitosti, ale tahle je vyloženě ‚kardiakální’… Pěkně odsekávající bicí!“
Amnesia
Craig: „Vyloženě poezie. Hodně pomalá záležitost, útočící na srdeční komoru. Vznikla již během turné, pilovali jsme ji při zvukovkách před koncerty. Je to náš společný výtvor. Vlastně jsme udělali jen jedno demo téhle skladby a šla rovnou na pás.“
Patrick: „Tím, jak jsme jí dodělávali na koncertech, má hodně ostrý spodek, ovšem naše studiová pohoda při nahrávání jí dodala další rozměr. Stejně tak text. Jedna z mých oblíbených.“
Sunchild
Craig: „Hodně pomalá skladba. Vlastně je to balada. Něco mezi country a rockem. Text je o tom, jak být pozitivní. Myslím, že hudba je jeden z prostředků, jak být v pohodě. Povedli se nám harmonie v refrénech. A závěr se pozvolna vytrácí, jakoby do fade-outu, ale ne úplně… Ještě je tam jedna pecka!“
Patrick: „Můj absolutní favorit! Líbí se mi ten naléhavý hlas, který burcuje k tomu nebát se být v pohodě. Rozhodně to není parodie na country, jak už jsem někde slyšel. To kytarové sólo je ‚expressive as fuck‘!“
Fuck the World
Craig: „Písnička, která nemusí každému docvaknout na první poslech. Je o věcech, co se dějí kolem nás. Tak trochu nadsázka, tak trochu zdrcující svědectví. Nejdůležitější je ale ten pozitivní výhled do budoucna.“
Sestava 2004
Craig Nicholls – zpěv, kytara
Ryan Griffiths – kytara
Patrick Matthews – baskytara
Hamish Rosser – bicí
Text: František Kovač
Comments are closed.