Aleš Brichta Band – Divadlo snů

ALEŠ BRICHTA BAND – Divadlo snů
Popron Music / 50:35 + 51:50 + 128

Aleš Brichta vydává po třech letech další sólovou desku, hlásí reklamní slogan vydavatelské firmy. Nemá ovšem tak docela pravdu – Divadlo snů je totiž oficiálním debutovým albem Aleš Brichta Bandu. Tedy žádná další sólová deska někdejšího zpěváka Arakainu, žádný další projekt typu Legendy 2, ale regulérní debut nové kapely. Pokud ale byl předcházející soubor s medvědím jménem a jepičím životem Grizzly ‚novým duchem‘ (viz název promo singlu New Spirit), je Divadlo snů ‚starou vlnou s novým obsahem‘.

Tím nechci říct, že by se ABB snažili na novince jakkoliv křísit ducha premiantů české metalové scény z dob, kdy byl AB jeho neodmyslitelnou součástí. Pouze narážím na skutečnost, že Brichta po vydařených náznacích na již zmíněné jediné oficiální nahrávce Grizzlyho a předchozím (ještě sólovém) počinu Anděl posledního soudu zřejmě konečně a definitivně dosáhl toho, čeho chtěl svým odchodem z Arakainu v roce 2002 docílit.

Servírovaná porce je obrovská – ve formátu 2CD (s případným bonusovým DVD v rámci raritní edice) se nám do rukou dostává rovných 29 nových skladeb. A hádejte, kolik z nich se dá označit za zbytečnou vatu? Klasické CD bylo pro Divadlo snů skutečně nosičem s nedostatečnou kapacitou! Stejně tak, jako je kdekteré pódium téhle početné partě malé – Aleš Brichta (zpěv), Petr Roškaňuk, Miloš Knopp, Petr ‚Blackie‘ Hošek, Mirek Mach (kytary; standardně naživo vystupují tři kytaristé), Karel Adam (baskytara), Zdeněk Vlč (klávesy), Dan Haftstein (bicí). K tomu studioví hosté Ota Hereš (kytara), Rudolf Neumann (kytara), Jiří Vopava (housle, mandolína), Eliška Vlašicová a Nikola Davídková (sbory). Navíc další přispěvší skladatelé Petr Buneš, Jiří Urban ml. a Pavel Kučera. Monstrózní projekt. A po zásluze povedený!

Vše pěkně zostra startují Lovci lebek, pro někoho možná překvapivě z autorské dílny Oty Hereše. Ano, je to kytarově rozhodně více Törr než Alkehol, Aleš – naprosto v kontextu – zlostně odsekává slovo za slovem, rytmika kmitá až thrashmetalově. Peklo už čeká, text podepisuji s absolutní definitivou a klaním se obratu Tomuhle nebi vyhnout se musím/jak já to vidím, tak konkurenci zkusím/počkám, až přijede výtah/a stisknu tlačítko se směrem dolů. Hudební složka naprosto odpovídá textovému obsahu. Horal v intencích irské lidovky se zemitou rytmikou, španělkou, mandolínou a houslemi, je vtipným odskočením; tipovali byste za autora hudby ‚Blackieho‘? Text je samozřejmě tematický. Poslední legionář je typický novodobý Brichta. Silný zpěv, důrazná kytara s lehkým sólem jako přidanou hodnotou, unisono rytmika, podkresové klávesy a nevtíravý sampl. Mesiáš nechává vzpomenout na Arakain z doby alba Forrest Gump. Nabroušené kytary, zpěv cezený mezi zuby, brutální rytmika. Ne náhodou je autorem hudby Jiří Urban mladší.

Svoboda přináší další uklidnění, je podobně jako Horal vykročením stranou, opět vkusným. Krásný romantický text v kombinaci se španělkou tvoří dokonalý celek, který podtrhují sborové vokály. Pamatujete Výlet do bájí? Následující Johanka z parku Petra Hoška patří podle mého názoru mezi ty méně povedené skladby alba. Její rytmus mi přijde – byť se jedná o střednětempou skladbu – nepříjemně nervní, působí až jaksi asymetricky. Paraziti z pera Urbana mladšího ovšem spolehlivě vracejí do hry, tohle je jednoduše moderní rock/metal mého gusta, včetně té orientální kytarové vyhrávky. Navíc sociální kritika šla Alešovi vždycky od ruky! Titulní Divadlo snů je opět tradiční Brichta, nyní ovšem ještě o něco písničkovější než v již zmiňovaných intencích Posledního legionáře. Ano, i tato poloha je mu vlastní. Pestrost alba je už v tuto chvíli obrovská, přesto jako celek výborně drží pohromadě a funguje. A tento názor s klidným srdcem opakuji i po několikerém vyslechnutí celého materiálu.

Mezi proudy určitě není, možná jako první v řadě (a bude jich víc), písnička na první poslech. Její skladatelský kredit je ale neoddiskutovatelný, stejně jako hloubka textu, který rozhodně vybízí k zamyšlení. Nebeský jezdci vás naopak spolehlivě sestřelí napoprvé. Co chceš víc mi podobně jako Johanka z parku, obě z dílny Petra Hoška, nepřijde příliš silná. Opět ostatně ani textově. Naopak následná ‚Blackieho‘ Kdo naslouchá mrtvým je ale úžasná sága s perfektně citlivým textem. A byť má Smečka obdobně ‚zdrcnutý‘ rytmus jako Johanka z parku, je to díky mnohem vyššímu tempu hodně dobrá jízda.

Druhý kotouček otevírá opět pěkně zostra Život s kocovinou. Ostatně, jak jinak. Vtipný text podtrhuje absurditu zobrazované, veskrze nelehké životní situace. Zběsilý kytarový kolotoč podpořený klávesovými orgiemi jako by vykresloval obdobně rychlé otáčky časoprostoru alkoholikova, často vyvolávající zvracení. Pocity z poslechu skladby jsou ovšem na úplně opačné straně libostní škály. Já jsem patří k těm nejtvrdším skladbám alba, metal über alles. Aleš sotva stíhá cedit text skrz zuby. Jeho zadýchaný výraz sem ale skvěle zapadá. Opět se ptám: hádali byste autorem Petra Roškaňuka? Pod čepelí je další hudební ‚depka‘ Petra Hoška, tentokrát opět ve vytříbeném souznění s nemocničním Brichtovým textem. Optimismus do žil ovšem vrací (opět) Jirka Urban mladší a jeho nakládačka Dík za každou šanci, s pro Aleše typickými rozvolněnými mezihrami, v nichž vyniká až téměř recitovaný text. Nastolený trend – mezihry jsou ale o poznání ostřejší – udržuje Zaklínač hadů, první počin Miloše ‚Mimi‘ Knoppa na desce.

Singlová Máš šaty bílý Oty Hereše navazuje na to nejlepší z Brichtovy písničkářské tvorby. Rozmáchlé refrény a zvonivá kytara jsou jejími dobře známými charakteristickými znaky. Jasný hit! Kyselina je naopak tím nejméně povedeným příspěvkem Jiřího Urbana ml. Chybí jí výraznější nosný motiv i případný moment překvapení. První ze dvou autorských vkladů Mirka Macha Ročník 59 je už ale zase chytlavou záležitostí; a to je její tempo z těch rychlejších, včetně nezbytného Machovského kytarového driblingu. Hodně dělá i trefný text, jakási generační odpověď na známou rádiovku o Husákových dětech. Jediný příspěvek Zdeňka Vlče Černá růže možná překvapivě nenechává nikterak okázale vyniknout jeho klapkový arzenál, ale naopak v instrumentálně uměřeném duchu celé nahrávky nechává hrát hlavní roli zpěváka a jeho, opět hlubší, text.

Realita znovu startuje vyšší obrátky, plně v intencích dnešního všeobjímajícího matrixu. Kytarový kvapík se příhodně, až neskutečně snoubí s padnoucími samply. Milion božích jmen aneb všichni jistě dobře víte, jak moc má Aleš rád flanďáky. Trefně (a oprávněně) hází kamenem, byť není bez viny… Machova kytarová stínohra podpořená Adamovou řezavou basou je doslova bezprecedentní. Stíny Miloše Knoppa dávají jasné znamení o jeho kytarových kořenech, spočívajících v hard rocku začátku osmé dekády. I Brichtovi tato poloha hlasově velmi dobře sedí. Podobně jako ta tradiční, kterou v plné parádě předvádí v následující, lehce (ovšem nikoliv křečovitě či kýčovitě) romantizující Kde se život zastavil. Jemné bicí se podřizují kytarové oduševnělosti, basa je v podkresu téměř neznatelná a přece důležitá. Střednětempá Koho máš rád zase nechává kytary i rytmiku rozjet. Tak, aby mohly vygradovat poslední kousek jménem Archanděl. Hrrr na ně!

Na celém devětadvacetiskladbovém dvojalbu je, podle mého, maximálně pět slabších skladeb. Ani jedna z nich ovšem není vyloženě špatná. Ať už díky výborné přesvědčivé instrumentaci souboru, celkově opravdu povedenému zvuku nahrávky nebo nesporným Brichtovým textařským kvalitám, které i v těch nepříliš povedených kouscích značně převyšují (nejen) tuzemský standard. Zbytek opravdu stojí za poslech. Aleš Brichta je totiž zpátky v plné síle!

Bonusové DVD obsahuje kromě oficiálních klipů napříč Brichtovou sólovou kariérou American Bull, Nechte vlajky vlát (projekt Hattrick), Barák na vodstřel, Co hledá klaun, Dívka s perlami ve vlasech, Lidi jsou lidi, Malostranská, Sirael, Výlet do bájí, Jednou to pochopíš a Pláč spálí smích i zajímavé live bootlegy z totožného období Zemřít je nepovinný, Sirael, Noc kouzel, Malej princ, V uniformě lokaje, Červená, modrá, bílá, Nechte vlajky vlát (obě Hattrick), Rozdávej, Šípková Růženka (vzpomínka na projekt Zemětřesení). Dále nechybí vydařené kapelní home (respektive zákulisní i předkulisní) video, rozverné rozhovory s jednotlivými členy kapely a jejich vizitky, fotogalerie a jedno překvapení.

 František Kovač