ASMODEUS – Řetěz kritických situací
vlastní náklad / 33:54
Asmodeus. Maximalisticky neortodoxní a přece jediná opravdu thrashmetalová kapela tuzemské současnosti. Letitá skoro jako legendární Arakain, leč (na rozdíl od něj) stále plná živoucí energie. Kořeny a tradice ctící a přece ne hnilobně zapšklá, s hned několika prsty na tepu doby avšak nikterak pseudo-novátorsky trapná. Asmodeus: kapela ve skvělé momentální kondici, už dobře deset pozemských let.
Hned úvodní kvapík Údolí králů vás sfoukne ze židle samozřejmě jak orkán plamen svíčky. Několikrát nenuceně balancující až na samé hranici deathmetalu; rychlé, na ostrých kytarových rifech vystavěné, sloky laskavě brzdí ladný refrén (zde s arabským názvukem). Kytara řeže jak autogen do živé tkáně, rytmika rve ušní bubínky. K tomu všemu perfektní text pana ex-kolegy publicisty Petrička, poslední léta to dvorního textaře souboru. Že se, Miloši, v té rychlosti nekousneš do jazyku? Klasický ‚Asmáč‘ se vším všudy, excelentní rozjezd. SSSatan Ex Urbina pokračuje v nastoleném brutálním témbru, ovšem v podstatně pomalejším tempu. Zlo odkapává z vražedného ostří nikoliv v kvapném rytmu krve, ale táhne se jako…med. Zrada sladkým polibkem? Slyšte tu basovou linku a salvy kopáků! Na řece smrti aneb opět rychle do kola. Nechat si do něj zaplést všechny údy, až budou kosti praskat. Beštův čistý vokál se efektně pere s precizním murmurem. Dobro a zlo, nutně se přitahující kontrasty, které se navzájem potřebují. Rifforama ex machina.
Dopis v láhvi, blues zatracenců vlastního osudu, sice přináší mírné hudební zklidnění, textově je to však dryák (zatím) nejsilnější. S úsměvem hada (Serpens metis) je zase klasickou rychlejší thrashovou palbou, gradující uširvoucím ječákem na pozadí šílejících šestistrunek. Kruh potěší už úvodní lehkou instrumentální introdukcí, aby následně objal všechny smysly svou hutnou celistvostí, která přechází do vtipného jemně-skočného intermezza, gradujícího opět těžkotonážní náloží (vše včetně repetic). Název ultimativně podtrhující skladatelskou komplexnost dílka… Hodina štíra přináší další ekvilibristický kontrast brutální a cituplné polohy téhle party. Opakování jest matka moudrosti – tihle chlapíci to mají v hlavách zatraceně srovnané! Complex mesianis, závan zatěžkaných kytarových vyhrávek ve středním tempu, přesně lícujících k ponuré atmosféře předrevoluční Paříže, dokonale vykreslené v textu. Následuje (jaksi logicky) Zjevení strachu. Na vybrnkávané intro navazuje (v průběhu onoho lyrického úvodu tušená) sonická vřava non-plus-ultra. Bešta vyje jak vzteklý raněný vlk, hrůza se ve výšce sráží jak pára a odkapává zpět dolů – uskočit nemožno. Osudovost okamžiku podtrhuje tklivá a přece šílená trubka hostujícího Lukáše Koudelky. Závěrečná Černozlatá prasata pak v sobě kloubí thrash a core metal. Miloš cedí, přesně v intencích žánrů, zlobně slova skrz zuby, neodvratitelnost okamžiku opět podporuje Koudelkova trubka. (Té mohlo být na desce klidně více!)
Chybí jediná hudebně slabší kompozice, jediný horší text. Řetěz kritických situací je výtečná komplexní deska! Budu asi ještě hodně dlouho přemýšlet, kdy jsem měl naposledy tu čest s podobně kvalitním dílem. Zmínku (a pochvalu) si zaslouží i vycizelovaný booklet, v němž každý z deseti textů předznamenává coby signifikantní motto několikařádkový cár z inspirativního klasika. Svou troškou do výsledné snové koláže, které tu ke zdaru bohatě stačí tři stránky obalové skládačky, tak kromě samotného autora slovní náplně alba Jana Petrička, přispívají (Petričkovou fajnšmekrovsky-selektivní rukou) i Bradbury, Kryl, Poe, Bogan, McBain, Hugo, Carpenter a King.
František Kovač
Comments are closed.