GIRLSCHOOL, 9 MM, ODYSSEUS & DIE ARGONAUTEN
16. února 2007, Německo, Drážďany, Titty Twister
Neznáte Girlschool, jedno z nejzásadnějších dámských komand rockové a metalové historie? Styďte se a u toho si představujte vaši tchyni, vyfiknutou jako vaši milenku (pro mladší ročníky: vaši matku vyfiknutou jako vaši sestru), hrající řádně nabroušený rock’n’roll se stejnou vervou jako strýček Lemmy Kilmister! Už je vám, stejně jako těm zasvěceným od samého začátku, jasné, že nabídka zhlédnout tyhle legendární britské děvy v akci se rozhodně neodmítá? I kdyby to mělo být v samotném horoucím pekle … nebo třeba ve východoněmeckých Drážďanech? Ať tak či onak, čtěte dál.
Nejprve jsem zamýšlel vyrazit na západ vlastním vozem, jen s kolegou fotografem. Aktuální technické oprávnění mého povozu k provozu však končí termínem 02/2007, takže jsem – vzhledem k potenciálním byrokratickým komplikacím na hranicích – tuto variantu obratem zavrhnul. Naštěstí je nás rock&rollových šílenců v redakci víc a máme i pár obdobně postižených přátel, takže nakonec nebyl problém vypravit z Prahy plný luxusní tranzit značky Mercedes řízený naším P. T. šéfredaktorem!
Ve ‚východním‘ Německu jsem už hodně dlouho nebyl, minimálně několik let. Proto mě asi tolik překvapilo, jak jsou tito naši západní sousedé, někdejší socialističtí bratři ve zbrani pod rudou hvězdou, – na rozdíl od nás – daleko. Daleko s vlastní resocializací. Pár příkladů na vysvětlenou.
V hotelové restauraci (která byla klubu Titty Twister nejblíže, a proto jsme do ní před jeho otevíračkou zapadli) se na naši nestandardní partičku mániček v nejlepších letech nedívali skrz prsty ani nagelovaní barmani, ani profesionálně usměvavé servírky, ani ostatní hosté – většinou postarší páry vychutnávající páteční večeře při svíčkách. V Čechách by nás do podobného podniku obsluha buď vůbec nepustila, a nebo by se nám posezení snažila co nejvíce znepříjemnit, abychom vypadli dříve, než většina ‚solidních spoluobčanů‘ v rychlosti zaplatí a znechucena odejde. Inu: host jako host, kup si pivo a kecej si, co chceš, jak by řekl Švejk. Však se taky do stejného zařízení před vlastní akcí přišla postupem času posílit většina hudebníků a hudebnic i s doprovodem. A nevyvstal jediný problém – kde není provokace, není ani konflikt.
Zařídit akreditace přes hranici po e-mailu taky nebyl žádný problém. Naopak, místní promotéři po našem příjezdu vyjadřovali nefalšovanou radost z faktu, že jsme skutečně dorazili. O naší návštěvě dokonce informovali i samotná děvčata, která byla na partičku dlouhovlasých novinářů z ‚východního bloku‘ údajně rovněž zvědavá. Doma aby se člověk volné vstupenky často vyloženě doprošoval a přes potvrzení jejího přidělení se ještě na místě handrkoval s ochrankou, protože ho pořadatel jaksi pozapomněl napsat na seznam hostí.
A napadlo by vás, že barmani neberou spropitné jako samozřejmost, ale naopak za každý cent navíc slušně poděkují? U nás abyste se báli, že když výčepnímu jednou něco nenecháte, příště vás bude buď přehlížet, nebo šidit. O šatně zdarma a skutečně čistých záchodech ani nemluvě.
Skutečností, že klub otevírá až v devět večer, první kapela začíná hrát v deset a hlavní hvězdy jdou na pódium těsně před půlnocí, snad ani nebudu jitřit mnohé domácí rány.
Samozřejmě si nedělám iluze, že na západ od našich hranic – na rozdíl od našeho teritoria – vždy vše funguje, jak má. Takový snílek rozhodně nejsem a taky dobře vím, že i doma se občas něco řádně vyvede. Na druhou stranu, korektnost mladých Němců, s níž jsem se setkal, byla v přímém rozporu s vychcánkovstvím většiny jejich vrstevníků – mých krajanů.
Snad jediným nedostatkem našeho výletu byla neznalost či neochota obyvatel předměstí Drážďan mluvit anglicky, takže jsme si večerní centrum poměrně dobře prohlédli. V centru samotném, v klubu ani v přilehlé restauraci už ale nebyla angličtina vůbec žádný problém.
Filmoví fajnšmekři, znalci díla Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze, jistě postřehli, že se inkriminovaný drážďanský klub jmenuje stejně jako ten v bijáku Od soumraku do úsvitu. Ostatně přesně tak – tedy slovy „From dusk till dawn“ – byla na vývěsním štítu definována jeho otevírací doba. I tex-mex stylizovaný interiér s poblikávajícími křišťálovými lustry, svíčkami zaraženými v lahvích od Jacka Daniela na stolech, gumovými netopýry na stropě a obložením v intencích aztécké architektury přesně seděl.
Večer zahajovali domácí ODYSSEUS & DIE ARGONAUTEN. Stylově se sice k hlavním hvězdám show hodili – hráli hudbu na pomezí dirty rock’n’rollu a heavy metalu, ovšem to, co konkrétně předváděli, jsem již nesčetněkrát viděl a slyšel v mnohem zajímavějším a přesnějším podání. Kdybych měl jejich produkci k něčemu připodobnit pro nezúčastněné, označil bych je za nepříliš povedený pokus o Motörhead s kulhajícím německým zpěvem. Celkem nuda – hlavně některé ‚rádobyumělecké‘ pasáže -, která ale naštěstí neurážela dobrý vkus.
Že problém není v mém chápání německy zpívané hudby odkazující na legendární tvorbu Lemmyho kohorty, ale v konkrétní produkci samotné, předvedli zcela jasně krajané prvních předskokanů, takto druhá akvizice koncertu, 9MM. Od hlavy k patě zkérovaní hromotluci, jejichž ruce dosahovaly objemů mých nohou, si skutečně nebrali žádné servítky! Kytary řezaly uši, bicí byly strojově přesné, basa doslova tvrdila muziku a správně zkonstruované německé texty k tomu všemu seděly jak poklice na hrnci! Když už něco děláme, tak pořádně, řekli si evidentně tihle v soukromí velmi příjemní pořízci. Necelé dvě stovky příchozích tak dostali s přehledem pěkně do varu. Lepší předjezdce (v brzké době přineseme jak recenzi jejich aktuálního alba Assi Rock’n’Roll, tak rozhovor) si headlinerky snad ani nemohly přát.
Samotné GIRLSCHOOL (v sestavě Kim McAulife – kytara, zpěv; Jackie Chambers – kytara; Enid Williams – baskytara, zpěv; Denise Dufort – bicí) na scénu vtrhly lehce před půlnocí. Podle předem okouknutého playlistu bylo jasné, že koncert připomene všechny důležité okamžiky devětadvacetileté kariéry téhle ‚dívčí‘ party. A opomenuty nezůstaly ani nejčerstvější emise. Ostatně – vizte playlist! Nasazení, s nímž dámy k hraní přistupovaly, by jim mohl leckdo mladší (ať muž, či žena!) závidět. A stejně tak i lehkost a přehled, s nimiž svůj repertoár servírovaly. Přitom byla jejich hra velmi přesná, nebojím se použít ani superlativ ‚akurátní‘, a to včetně všech vokálů, dvoj- a trojhlasů. Zcela přitom chyběly jakékoliv náznaky pozérství, přezíravosti či nabubřelosti, neblahé to defekty projevu mnoha jejich (ne)méně starých a slavných souputníků a souputnic. Žádným divem tedy nebylo, že se dvakrát s díky vrátily na scénu s celkem třemi přídavky. Takhle příjemný a přitom živelnou energií nabitý koncert jsem už dlouho nezažil!
Každý, kdo tvrdí, že ženské nemohou hrát rock’n’roll plnohodnotně, by se měl na show Girlschool neprodleně dostavit. A pokud si náhodou myslí, že mu to nestojí za to, ať se jde radši rovnou spláchnout do kanálu!
Text: František Kovač
Comments are closed.