Předposledním článkem ze série věnované novinkové emisi druhé studiové nahrávky klatovského projektu A+ (na stránkách RS již vyšla jeho recenze a rozhovor s kapelníkem Milošem Beštou; následovat ještě bude reportáž z listopadového koncertního křtu), je tento rozhovor s jejich dvorním textařem, mým velkým životním přítelem, JANEM PETRIČKEM.
Jak dlouho už vlastně s Milošem Beštou spolupracuješ?
Od koncepčního alba Vchod do kruhu, které vyšlo v roce 1998, ale jeho textová náplň a konzultativní schůzky k ní probíhaly už o rok dříve, takže jedenáct let. Čas letí s Milošem Beštou zvlášť, protože on má vždycky další alba a projekty naplánovány na konkrétní časové údobí, dokonce na měsíce a dny, a když zase něco vydáváme, tak si říkám, no jo, uběhly další dva roky… Vchod do kruhu bylo naše první, a v mnohém proto nejmilovanější dítko.
Jak jste se vůbec dali dohromady?
Nejdříve se ke mně dostal debut Prosincová noc blíže neurčeného roku, na který jsem napsal do časopisu Melodie poměrně ostrý odsudek. Ta deska se mi hrubě nelíbila, zdálo se mi, že právě takhle by se český metal dělat neměl. Texty mi připadaly až příliš výpovědně vágní a neurčité, až příliš zahlcené metaforami, a výsledek mi zněl poněkud křečovitě. Samozřejmě, že to byl v tuzemském kontextu žánru patrně nadprůměr, ale já se už tehdy dlouhé roky zabýval českým slovem a problematikou textů nejen z teoretického, ale i praktického úhlu pohledu, a chtěl jsem Milošovi nabídnout nějaký svůj textík, abych jen nekritizoval, ale přišel i s vlastní kůží na trh. To už jsem se znal s kolegou publicistou a tehdejším textařem Asmodea Petrem Korálem, kterého jsem poprosil, aby mě s Beštou seznámil. Poprvé jsme se osobně viděli, nechci se mýlit, ale v Plasích u Plzně na nějakém rockovém festivalu, už nevím přesně, v létě 1994 nebo 1995. Byl jsem tam právě s Petrem Korálem a Bohoušem Němcem, s kterým jsme poté notně ovínění podnikli cestu vlakem do Prahy, on tehdy pracoval v Rock a popu a já v Big Beng!u. Kdyby nás železniční zřízenci na konečné při prohlídce vlaku neobjevili a neprobudili, tak tam někde v depu chrápeme dodnes. Miloš s Asmodeem dokončoval desku Příjezd krále a souhlasil s mým návrhem. Poslal mi za pár dnů jednu demoskladbu, já ji obratem otextoval. Nakonec můj text nevyužil, jeho pojetí a duch se mu příliš nehodil do již víceméně daného konceptu desky. Potěšilo mě však, že ale zároveň jedním dechem dodal, že by se mnou rád udělal další album. Což byl o pár let později zmíněný Vchod do kruhu.
Dokážeš vystihnout, jak se vaše umělecká spolupráce časem tříbila, proměňovala, vyvíjela?
Čím víc jsme se stýkali a sbližovali, tím víc jsme zjišťovali, že máme spousty společných zájmů a že nás vzájemná spolupráci velmi inspiruje. Práce na Vchodu do kruhu mě absolutně pohltila, původní podobu jsme si nastínili hned při první schůzce a Miloš mi dal totálně volný prostor. Myslím, že vzniklo v mnohé zajímavé dílko, třeba jen v tom, že poprvé v dějinách českého a slovenského rocku postavené na akcentu lichosti – předložili jsme jakousi ‚Bitvu u Lichoměře‘, jak tehdy velmi vtipně nazval svůj článek Petr Korál. Následné album Na jehlách už vyrašilo standardně, texty na hotovou muziku, ale s odstupem času nebylo tak podařené a komplexní, jak jsme s Milošem chtěli. I když obsahuje některé mé oblíbené kousky, jako jsou třeba Jáma a divadlo, Poslední půlnoc v Reims nebo Zeď nářků, jako celek působí rozpačitě. Když mě zhruba v roce 2002 Miloš zásobil novou várkou skladeb na zbrusu novou desku, byl jsem téměř stoprocentně rozhodnutý, že to bude třetí a poslední věc, kterou spolu uděláme. Nedokázal jsem si představit, že bych mohl dát kapele něco víc, nechtěl jsem se opakovat a prodlužovat agónií věrných fanoušků kapely, z nichž většina nedala dopustit na pro ně kultovní debut Prosincová noc…, nechtěl jsem jim znesvěcovat jejich relikvii. Sabat v Carnegie Hall jsme od začátku pojali velmi poctivě, dali si záležet se vším všudy a – nemožné se stalo skutečností, ta deska byla poměrně nadšeně přijata i těmi nejortodoxnějšími fans Asmodea a Miloš proto nechtěl ani náznakem slyšet, že bychom se umělecky rozešli. Přiznám se, že jsem si zpočátku stál na svém, k tomu se přidaly i mé tehdejší osobní a pracovní problémy, ale ten lišák Miloš přede mě zničehonic vysypal z rukávu další stránku svého Beštyjáře – jestli bych neměl chuť textovat jiný, rockovější projekt. Práce na A+ mě strašně bavila, konečně jsem i pro Beštu mohl napsat něco jiného, než jen temné thrashové výkřiky, a konečně textovat v pravém slova smyslu, pohrát si s rytmem a skladbou pravidelné strofy. Protože já nejsem žádný metalový textař, vyrostl jsem na Krylovi, Suchém, Mertovi, Nosovi, Okudžavovi, Villonovi… Takže jsme zase chytli vzájemně šťávu a po A+ jsem kupodivu měl sám chuť na další desku Asmodea. Tahle kapela byla vždycky spojována s poměrně slušným slovním doprovodem, nebyl v minulosti článek nebo recenze, aby tohle nebylo vypíchnuto, pochváleno, nebo naopak zkritizováno, ale vždycky to byla a je spojitá nádoba. O to šlo Beštovi kdysi s Korálem, o to mu jde i nyní se mnou – aby texty tvořily samostatnou a přitom neoddělitelnou součást celkového výrazu kapely. Aby to nebyla jen trpěná vycpávka. A rovněž jsem Milošovi hned zkraje jasně sdělil, že zásadně píšu ve vázaném, tedy rýmově rytmickém obrazci, a že volný verš je mi protivný, protože ho prostě podceňuji – nebo neumím. Píseň má mít vázanou strukturu, aby to byla píseň a ne nějaká básnická alegorie, dada nebo naivní nonsens… A ještě něco, pro mě velmi důležitého. Mnozí autoři textů nebo básničkáři razí teorii, že slovo a jeho skladba, by se neměly vysvětlovat nebo dovysvětlovávat, ať si z něj každý vezme podle svého. Pro mě je to alibismus a jakási dadaistická anarchie. Já se naopak s Milošem snažím o zcela konkrétní význam toho kterého textu, což je ve své podstatě daleko větší záhul, než něco vyblít a je to na vás – přemýšlejte, nějaké moudré poselství tam někde je, hledejte! Proto jsme přišli s další nezvyklou, a pro někoho možná otravnou záležitostí, kdy na přebalech alb texty určitým způsobem vysvětluji, uvádím nebo komentuji. Říkám tomu model Columbo. Tam ihned zkraje víš kdo je vrah, a jak zločin provedl, a pak s gustem sleduješ, jakými nitkami k tomu ten bystrý Italoamerikán došel…
Co bys z Milošových uměleckých a lidských vlastností vyzdvihl a co naopak pokáral? Co tě na vaší spolupráci nejvíc uspokojuje?
Kašlu na to, jestli to bude znít jako klišé, ale já si Miloše strašně vážím. I přesto, že on je pro mě takový ‚thrashey MD‘. A tak zkratka neznamená žádné Malleficarum Domini, ale prostě Mirek Dušín thrash metalu! Někdy až žasnu, nad jeho naprosto přirozenou čestností, poctivostí a lidskou čistotou. Kapelu bere nesmírně seriózně, vidíš a cítíš, že tomu člověku, když už se kdysi rozhodl vzít kytaru do ruky a zařvat do lidí první slova, opravdu o něco jde. Možná proto nás to svedlo k sobě. Vždycky mě před novou deskou úplně zblázní a já se pak sám těším, že zase dáme dohromady určité uzavřené dílo, kdy posluchačům naservírujeme něco, co by je mohlo nejen pobavit, ale i poučit a pobídnout k objevování nových věcí. Navíc má v současnosti opravdu výbornou kapelu, sám jsi zažil křest alba A+ 2, já na jejich vystoupení chodím opravdu málokdy a teď jsem si to fakt užil… A nesmírně bych ho pokáral za dosud čerstvou záležitost, s tím, že tohle jsem mu opravdu toleroval naposled! Když mi totiž přinesl první demoverze skladeb na dvojku A+, u jedné skladby, později nazvané Zátiší s chřestýši, jsem zpozorněl. Ten základní motiv mi totiž velmi ostře připomněl střední pasáž skladby Love Child mých milovaných Deep Purple. Samozřejmě, že tu skladbu Miloš neznal, dokonce neznal ani tak zásadní album rockové historie, jakým je právě Come Taste The Band! Tak to už jsem mu nepokrytě vynadal, víš sám, že jsem celoživotní zarytý párplista! Miloš, svatá thrashová prostota, hahaha…
Jak rozlišuješ mezi prací pro A+ a pro Asmodeus. Kde a jaký je ten klíč?
Ten klíč samozřejmě pevně vězí v zámku Milošovy muziky. Slova pro thrashovou platformu Asmodea, která je taková štěkavá, ostnatá, prostě stylově naježená, se mi píšou logicky hůř. Já jsem od začátku naší spolupráce zdůrazňoval Milošovi, a ten to kvitoval, že některé texty nebudou jednoduché, prvoplánové či polopatistické, právě proto, že se snažíme o thrash metal česky. Protože tam, kde si třeba Megadeth, Obituary, Death, Pantera nebo Anthrax vystačí s libozvučně nekompromisním „die, die, die“ nebo „I wanna kill you muthafuckin bitch“, v naší mateřštině tyto ekvivalenty působí trapně a prázdně. Na druhou stranu nejsem až takový vůl, abych si neuvědomoval, že při našem současném stylu psaní mnohdy nastává opačný efekt. Že některé části textů mohou působit vykonstruovaně, přemoudřele, akademicky a proto také směšně, ale i tady záleží na úhlu pohledu a poslechu. Miloš ví, že se snažím o jakýsi kros mezi poetičností a civilností, o obraznost, která má však pevné kořeny, řekněme, v konkrétně užitých reáliích, evokací historických událostí atakdále, atakdále. Výsledkem pak je jakési fiktivní zobrazení faktů i pseudofaktů, pospojovaných v určitý moment, který by měl na posluchače dýchat a působit určitým spektrem barev a vjemů, aby měl z poslechu i estetický pocit, protože tohle mě baví u autorů, kteří jsou pro mě vzorem. Ale abych ti příliš neutíkal od otázky: texty pro A+ se mi píšou podstatně snáz, než pro Asmodeus – ale tam je to zase větší výzva…
Píšeš písňové texty radši jen tak z čisté hlavy jako básně, včetně konstrukce konkrétního rytmu či zpěvové linky, nebo už na konkrétní muziku?
Až na jednu podstatnou výjimku, což byl Vchod do kruhu, vždycky texty předchází téměř hotová skladba s konkrétní pěveckou linkou. Po všech stránkách pečlivý Miloš mi dodá demokazetu se svahilským frázováním a já pak všechno doplňuju jako křížovku tak, aby výsledek měl nějakou hlavu a patu. Zpravidla začínám první strofou, když mě ale nejdřív napadne část textu na refrén či bridge, tak začnu klidně zprostředka. Baví mě ten stav, kdy ze slov, jako ze zakukleného kokonu, začne pomalu probleskávat určitý skelet výsledného tvaru, který pak v rámci možností můžu ještě podle chuti dobrousit a otesat. Ten moment, kdy vím, o čem skladba bude – je třeba, aby to netrvalo dlouho, v tom případě je záhodno vše na čas odložit – je pro mě vzrušujícím odrazovým můstkem, pak mě psaní začíná opravdově bavit…
Chodíš s kapelou během nahrávání pravidelně do studia, nebo je tam pouze občasně navštěvuješ, případně vůbec do studia během nahrávání nedocházíš a padla máš už od okamžiku, kdy Milošovi odevzdáš své finální varianty textů – a pak se děj vůle…?
Ona se pak, Franto, neděje nějaká pofidérní nadpřirozená vůle, ale studiové zkušenosti kapely a nahrávacího týmu, který je již několik let stejný a jsou to opravdu kluci na svém místě – Pavel Brom, Přemek Haas a další. Pro mě opravdu práce končí ve vteřině, kdy se rozejdeme z druhé předalbové schůzky, která je u nás už od desky Na jehlách absolutní nutností. To už jsou všechny texty zcela hotovy, Miloš je má už dva tři týdny kompletní a pár dní před samotným nahráváním za mnou přijede do Černošína, kde si je slovo po slově společně zpíváme do puštěné demomuziky. Definitivně tím usazujeme finální rytmizaci a frázování, popřípadě nějaké to slůvko či předložku ještě vyměníme, nebo úplně vypustíme. Tím kompromisně sbližujeme naše v zásadě totožné, ale dílčím způsobem odlišné pojetí frázování. To moje vyvěrá z pregnantní, řekněme písničkářsko-krylovské dikce slovního metra, to Milošovo z rockového dualismu zpěvák-kytarista. Z devadesáti procent se shodneme, ten zbytek dopilujeme, trochu se pohádáme, ale fakt jen mírně, protože s ním se doopravdy hádat nejde, neb není důvod, a já mám padla.
Kdybys měl vlastními slovy popsat paralelu mezi textovým obsahem jedničky a dvojky A+, co bys vypíchnul?
Že obě desky jsou po textové stránce jakousi sobeckou upřímností autora, jakkoli to spojení zní zvláštně. Je to jakýsi řetízek, tvořený z pokusů reflektovat záležitosti, či fenomény, které mě osobně fascinují, baví, vzrušují a celoživotně inspirují. Vím, že je to poněkud pejskokočičkovské, ale tyhle desky nejsou monotématické, tak jsem se snažil psát o tom, k čemu mám vztah a o čem něco málo vím, v čem se dokážu nějak orientovat, co dokážu popsat, nebo o čem přemýšlím. Proto tématika od střetů náboženských kultur, masových vrahů a vztahu generací přes moderní western, nekrofilní upířinu a horory vůbec až třeba po starořecké báje, digitalizaci, nebo renesanční umění. To jsou mé osobní perličky na dně, které neházím sviním, ale vnímavým posluchačům. Třeba takovým, jako jsi ty, i když jsem nechtěl, aby se přemýšlelo o každé mé větě a slovu, takhle megalomansky jsem k tomu fakt nepřistupoval. Jsou to jen takové jiskry, zášlehy baterky a doteky, které vysílám, když chci říct, že něco stojí za to, aby si o tom posluchač něco přečetl, nebo zjistil, že je to prostě a jednoduše zajímavé.
Ano, pojďme teď konkrétně k jednotlivým textům.
Černá smrt Bílého koně – Je dobře, aby si takoví lidé nabili hubu nebo by přece jenom stát/společnost neměla dopustit, aby padli až na úplné dno, byť zásluhou pouze svých vlastních chyb? Vidíš třeba nějakou hranici?
Vidíš, Franto, jak nic není černobílé, v odpovědi na minulou otázku jsem jednu věc opomněl, a tak se týká vlastně hned této skladby. Hudebně i textově vznikla jako úplně poslední a tady si Miloš námět textu nastínil sám – že by chtěl něco o takzvaných bílých koních, ale chtěl tam zapreparovat i temně tragickou historii beze stopy zmizelých či pohřešovaných lidí, ani neměl zprvu na mysli ty, kteří se fatálně zapletli s ekonomickými mafiemi v tuzemsku. Tohle je výsledek, vím, že si Miloš představoval skladbu jinak, ale mně prostě vykrystalizovala právě takhle. K tvým zajímavým podnětům – jistě, čecháček by si měl čas od času nabít hubu za vlastní nebetyčnou blbost, ale rozlišujme. Pokud naletí na podfukáře, ať je mu nesmyslně vydaných deset tisíc vykřičníkem do budoucna, ale železný sarkofág pod pletivem na dně Orlíku jako trest za důvěřivost a hloupost je přece jen poněkud neadekvátní nabití držky.
Poslední večeře – Proč jsi jako prototyp proroka, kterého soudí kolokvium idiotů, vybral právě DaVinciho? Podobných géniů (zatím stojících ve šťastném mediálním stínu) bylo přece v dějinách víc, i když jistě ne mnoho. Přitahuje tě k němu ta jeho absolutní archetypálnost, o níž se na padrť rozbil šoubyz, když se snažil ‚rozluštit jeho šifru‘?
V téhle písni, věnované opravdu všem známým i neznámým hrdinům, kteří dokázali předběhnout dobu a byli proto vystaveni posměchu a neporozumění, se zároveň i trochu divím nad opakováním věčného koloběhů střetů vizionář kontra oponent. Jsem například velkým zastáncem Kaplického návrhu Národní knihovny a všechny ty přihlouplé disputace kolem ní, mi připomněly přízemní odsudky třeba Hustava Eiffela a jeho parádního díla nad Seinou z úst francouzských akademiků a arts arbitrů. Čas nahrává opravdovým umělcům, ale zároveň jim mnohdy nedá možnost satisfakce. Když už, tak jim poskytne něco slušivých by-passů, pozlacených kyblíků na rozteklé nervy a místo artu – artrózu do kloubů. A hňupové, kteří se vyjadřují ke všem a ke všemu, se usmívají jak měsíčkové na hnoji.
Kroky – Byl jsi se podívat na loňské pražské výstavě H. R. Gigera s názvem Mimo dobro? Líbí se ti ženská noha na vysokém podpatku víc než bosá?
Giger je mým absolutně nejoblíbenějším fantaskním malířem všech dob, na výstavě jsem byl dvakrát, ale podpis se mi ulovit nepodařilo, byl jsem v ty dny, kdy tam Mistr osobně přítomen nebyl. Ten děsuplný výtvarník mě snad nikdy nepřestane omračovat, v drtivé většině jeho děl vidím kořeny všeho atavistického strachu, od pravěkého boje lidí o přežití, přes prabiblické střety nebe a pekla, starověké pověry a mýty, až po fóbie moderního světa. Ach bože, Giger, mohl bych o něm mluvit čtrnáct dní. Kdysi se mi snažili mí kamarádi, dva elitní tuzemští scifi výtvarníci, Petr Bauer a Martin Zhouf, vysvětlit praktický mechanismus techniky takzvaného airbrush, ale nepochopil jsem. O to víc mě strýček démon Hans Rudi dokáže opakovaně pokládat na lopatky. Hned po napsání textu jsem požádal Miloše o to přírodně ruchové outro, připadal mi zajímavý kontrast motivu těžkotonážních, dinosauřích kroků, jak je kapela vykresluje tím sabbathovským riffem a klapotu ženských střevíčků v závěru…
NeuroCity – Jan Kašpar Dvořák alias Jean-Gaspard Deburau respektive Pierot, v Praze nikdy za svého života nevystoupil, ač pocházel z Kolína; proslavil se v Paříži. Až teď v tvém textu nad Prahou tančí svůj tragický tanec o konci světa, s biblickým poselstvím, že první budou poslední, na rtech. Co tě k tomu podobenství, v němž mu navíc nasazuješ masku Satana, vedlo?
Nádherný román Františka Kožíka. NeuroCity je opravdu pojato jako zrcadlo odlidštěného velkoměsta, a přiznávám, že jsem od prvních slov psal o Praze. Už Merta a Třešňák o ní kdysi psali, jaká je to děvka, a já to do jisté doby bral vždy jen jako poetickou nadsázku. Kdepak. A Pierot Deburau? Když jsem jako malý klučík viděl v televizi pantomimické výstupy mimů, třeba Hybnerovy, Turbovy, Polívkovy, víš, takové ty skeče, kdy mají herci bíle namaskované tváře, necítil jsem žádné umělecké vytržení, nebo komiku, ale spíš jakýsi pitvorný strach. Proto ta paralela. Jsem rád, že sis všiml i té pseudocitace o prvních, kteří budou poslední – a naopak. Je to jedna z mnoha kontroverzních statí Bible, pro mne je to opravdu Kniha Knih…
Skinhead´n´Shoulders – Uvažoval jsi za bolševika o emigraci? Za jak dlouho myslíš, že se náš národ dokáže zbavit své staletými dějinami pěstované malosti; pokud tedy kdy vůbec? A čím vlastně? Proč jsi nakonec přetextoval jednu sloku této skladby, v níž si původně zmiňoval skinheadskou nacistickou modlu Rudolfa Hesse?
Emigrovat? Neměl jsem sebemenší důvod. Až do roku 1983 jsem bydlel s rodiči v protěžované a dobře zásobené, rodné Ostravě, táta byl těžce pracující a slušně vydělávající horník. O Chartě jsem se něco kusého dověděl až snad tři roky po jejím vzniku, byl jsem tak mladý a nepociťoval jsem žádné společenské nebo sociální okovy. Na druhou stranu jsem byl ve škole spíš neposedný rebel, ale spíš přes cigára, chlast a mejdany než nějaký protirudý odboj. Ta píseň byla původně takový satirický šleh proti rowdie buranům, nejen sparťanským ultras a přirozeně mi tam vytanula taková říkačka přes zuby na ultrapravičácký motiv, který mi Miloš následně jemně vymluvil. Nemyslím si, že se v globálu dokážeme v dohledné době zbavit oné zaprděné malosti, protože ti hned dají nálepku nácek, rasista nebo xenofob…
Via Daidalos – Proč jsou naše myšlenky vždycky těžší než vzduch? Proč je moc sladší než sex i opilost? Proč nejde pro vlastní strach vidět krásu, bohatství ani hojnost všude okolo? Proč chceme my lidé neustále měnit svět v jiných zeměpisných šířkách, než nám etnicky přísluší? Proč nemáme odvahu si přiznat, že původní model soužití příslušníků různých národností – tedy buď asimilace nebo návrat zpět domů, nelze překonat a neustále křísíme vzletnou myšlenku multikulturní společnosti?
To jsou věci, nad kterými dost přemýšlím, ale v podobných věcech mě hodně limituje fakt, že jsem v mnoha záležitostech konzervativní radikál. Myšlenka multikulturní společnosti je mi směšně protivná, a snad těch pár let proklamované a slavné globalizace otevřelo lidem oči. Bohužel ne těm, kteří rozhodují, takže mám docela obavu z efektu, kterému klimatologové říkají metanové dělo. Když se totiž moře rozehřejí do určitého bodu, začnou nad hladinu vyvěrat kvadriliony tun agresivního metanu, který si za jiných okolností v klidu pochrupuje na dně. Věřím i na onen někým vysmívaný střet civilizací, který dle mého už fatálně začal. Mám hrůzu z Afriky, kde jsem měl možnost chvíli pobýt, která se změnila v molocha s napřaženými prackami, bahnivou stoku a superkorupční peklo, kde nikdo nedělá nic jiného, než jen rodí děti, válčí a vyžaduje humanitární pomoc. Krvavá povstání a puče se tam každou chvíli rozlézají jak pavouci na šachovnici. Předevčírem Angola a Súdán, včera Rwanda, Libérie, Sierra Leone a Kongo, dneska Keňa. Tím měněním světa v jiných zeměpisných šířkách asi narážíš mimo jiné na aktivity USA. Já jsem tělem i duší proamerický i v kontextu oné proklínané dozorčí role Spojených států ve světě. Kdo jiný než oni? Inaktivní Evropa, která si šije bič sama na sebe budováním bizarního ráje na zemi pro všechny, který prostě nemůže fungovat? Rusko? Čína? Ti by se té role jistě chopili rádi. Daidalos a Ikaros chtěli tam, kde jim to nepřísluší a kam nemají strkat nos – to je základní premisa textu. Text o tom, že se nám vždycky dříve či později vymstí, když jsme takříkajíc papežštější než papež, ať už se jedná o klonování, znásilňování přírody a mrzačení ducha…
Zátiší s chřestýši – Je oním beránkem nad roštem flambovaným, který tu po naší civilizaci zbude jako poslední memento, sám Kristus nebo jeho katolickou církví vytvořený, pokřivený obraz?
‚Zátiší‘ byla úplně první věc, kterou jsem na dvojku A+ textoval. Zde tvoří záchytné body plazi všeho druhu, všechny ty ohebné páteře, měňavé barvy, rozeklané jazyky, svlékání kůží – na druhé straně opravdu Kristus, flambovaný na roštu, tedy opékaný dle vlastní chuti, aby měl co nejšťavnatější kůrčičku. Beránek připravený stokrát jinak a vždycky chutný, lehce stravitelný. Katolíci, Svědkové Jehovovi, Moonisté a všichni ti Svatí posledních dnů vědí jak na to. Bůh stvořil Člověka k obrazu svému, a ten mu sakra přerostl přes hlavu. To tedy jo.
Spampers Blues – Vnímáš internet jako poslední opravdový ostrov svobody v současném globalizovaném a tudíž svým způsobem absolutně cenzurovaném světě, nebo je už i v tomto případě spíše přání otcem myšlenky, respektive chimérou?
Předně chci říct, že nejsem žádným odpůrcem počítačové doby, comp potřebuji a zvládám ho jak potřebuji, ale fenomén internet je médium, které dosud nadělalo víc škody, než užitku, to je můj názor. Ono se ani plně zkrotit nedá, je to dosud divoké teritorium. Ta gigaohromná suma informací, která nám jeho prostřednictvím padla a pořád padá do klína, v nás zároveň vyřazuje z provozu některé součástky, které jsou hnacím motorem lidstva. Internet je agresivní dravec. Určitě znáš film Krotitelé duchů. Po doteku transcendentálního démona, se z toho zaprděného, trapného blbečka, který bydlí naproti překrásné Sigourney Weaver, stane komická zrůda – takzvaný Odmykač brány. Z toho, co ještě včera používal pleny pampersky, je najednou velký king Spamper.
Proč myslíš, že jsou na webu nejnavštěvovanější právě pornostránky?
Pornostránky a web, to je od prvních vteřin existence internetu spojitá nádoba, chybí tu však ono zkrocení, o kterém jsem mluvil. Pokud by určitým sítem – jsem v tomto laik, ale experti by si určitě poradili – prostě neprošly veřejné prezentace odporných záležitostí jako zneužívání dětí, sodomie a extrémní sadomasochistické praktiky, zprvu třeba hlavně jejich videografická stránka, byl by to obrovský úspěch. Zamezilo by se šíření a o to přece jde nejvíc. Deviantům nezabráníš, aby to neměli doma, ale nemohli by to šířit…
Pokud se nepletu, píšeš své texty v ruce, nikoliv na počítači…proč?
Ze zvyku, pohodlí a praktické logiky. Notebook nemám a textíky píšu nejraději v zahradní restauraci se sluchátky na uších, s demokazetou ve walkmanu, kdy pásku pořád přetáčím tam a zpět, a se sešitem před sebou na stole…
Šiva ničitel – Proč myslíš, že euroatlantickou civilizaci vždy tolik přitahovala východní náboženství, ale naopak, opačným směrem, tomu tak nikdy nebylo. Kde je chyba?
Jsou mi k smíchu, ať prominou, všichni ti čeští buddhisté, čeští hinduisté, čeští islamisté, čeští satanisté, čeští přírodní léčitelé. Mohamedánská mešita v Praze je pro mě urážkou. Ale jestliže vychytralý manipulátor, který inkasuje těžký peníz za jakési pseudoléčení, nebo pomatený derviš vztahující na nás přes obrazovku své zázračné ruce, mohou být spíš úsměvnými anomáliemi, nad kterými lze mávnout rukou – pak třeba stoupenci Al Kájdy, kteří mají bílou kůži a americké nebo australské občanství, to už je hrozba, konkrétní prorůstání fundamentalismu do zmíněné euroatlantické, křesťanské civilizace. Čecháček vždycky podléhal módám, hraje si na třeskutého muslima, jezdí meditovat do Tibetu, postí se ve spartánských průvodech Hare Kršna, protože je nedůvěřivý a nehodlá se smířit s tím, co má naservírováno až pod nos, jen to stačí zvednout a pohladit. Křesťanství je nejlepší z možných světů, ve kterém může žít, všechno ostatní je hra na lapání módních trendů, nebo chvilková provokace.
Oheň – Jak dlouho jsi tenhle text vlastně psal, tuším, že jsi mi říkal něco o čtvrt hodině? Běžely ti při psaní před očima nějaké konkrétní obrázky?
Ať se propadnu na tomhle – nebo raději na tamtom místě, jestli to trvalo víc než půlhodinku. Věděl jsem jak k textu přistoupit, jakou formu by měl mít – laskavě humornou, místy až vesnicky buranskou, což klidně můžu takhle říct, na vesnici žiju přes dvacet let. U nás v Černošíně máme taky dobrovolné hasiče, i s těmi jejich bály a cvičnými poplachy. I já měl svou vlastní zkušenost s neposednou hasičskou hadicí. Asi před patnácti lety, kdy jsem pracoval ve skladu místního kožedělného závodu, jsem od ní při jednom cvičení dostal pořádně nafackováno. A když do té Milošovy fráze tak pěkně zapadlo to dvouslabičné Ooooo-hééééň, tak už se vše odvíjelo jediným možným směrem. Dokonce jsem v průběhu psaní volal a přednášel dílčí text Milošovi, což normálně nedělám. Pochechtával se, takže všechno bylo na dobré cestě.
Co nejen jako textař a básník chystáš na rok 2008?
Co se týká písňových textů, tak pravidelně spolupracuji jen s Asmodeem. Ale když mě čas od času osloví kamarádi z Whitesnake Revival, Morbid Silence nebo Zuzka Fenglová, tak rád vypomůžu. Před časem mi říkali má oblíbená zpěvačka a kamarádka Pavla Forest a Milan Steigerwald, že zhudebnění některých z mých veršů chystají na nové album King Size, bude mi ctí, mám ty dva z celého srdce rád. Těším se i na tři zbrusu nové skladby Asmodea, které mi Miloš už za pár dnů přiveze – chceme jimi vyšperkovat chystané vydání DVD Muka existence a výběrového CD. Jinak ve volném čase překládám, čas do času publikuji pod pseudonymy nějaké básničky na webech poezie a kontinuálně pracuji na svém celoživotním díle, které jsem začal psát před dvěma lety. Roste do gigantických rozměrů, je to mnohatisícistránková, veršovaná supersága, vystavená na famózní konstrukci Krylova veledíla Zbraně pro Erató, které pro mě nemá v české, ani světové poezii obdoby. To mě hrozně baví. Taky si hodlám konečně založit webstránku, ta tvoje je mi velmi sympatická. Ve volném čase se bavím, mocně fandím a jezdím na dostupné zápasy svých milovaných hokejistů z HC Litvínov, jsem i členem fanklubů Karla Kryla a Stephena Kinga. Z hudební publicistiky jsem se v roce 2006 ze dne na den definitivně odstřihl a tahle scéna mi opravdu nechybí. I tak jsem na ní pár let přesluhoval. Tenhle pocit bych přál i mnoha svým nejmenovaným kolegům z branže, kteří si nechtějí připustit, že by mohli změnit profesi, a v té stávající už jsou jen pro smích.
Text: František Kovač
Comments are closed.