AC/DC – Black Ice

AC/DC – Black Ice
SonyBMG / 55:37

Nevím přesně, zda se píše rok 1978, ’88, ’98 nebo 2008. Jsem si ovšem zcela jistý, že právě poslouchám AC/DC! Takový základní pocit mám z již mnohokrát opakované rotace desky Black Ice v mém přehrávači. Pro všechny pravověrné fanoušky australských ‚elektrikářů‘ by tato zpráva měla být jasnou pobídkou, že mají střelhbitě vyskočit od počítačového monitoru a pelášit do nejbližšího obchodu s hudebninami za účelem legálního pořízení nejnovějšího počinu svých miláčků.

(Dále vlastně ani číst netřeba…) Tím spíš – ať už se to totiž komu líbí, nebo ne – že je víceméně nasnadě, že se zřejmě jedná o vůbec poslední regulérní studiový počin téhle po právu legendární party. Pochopitelně bych v tomto případě byl velmi rád špatným prorokem, ale ro(c)ky prostě nezastavíš.

Navíc jsme na Black Ice čekali předlouhých osm roků. Bylo to vlastně vůbec nejdelší odmlčení mezi řadovými alby v celé pětatřicetileté historii souboru. Naše trpělivost však byla po zásluze vrchovatě a královsky odměněna. Zbrusu nová nahrávka, které se během prvních čtrnácti dnů od oficiální emise (20. října) rozprodalo na pět milionů kopií, totiž neobsahuje jediný slabý moment, natož skladbu. Vydechnete si jedině, když na přehrávači zmáčknete stopku. Sám od sebe řetěz nepovolí ani jednou, natož aby spadnul. Že album přináší rovnou patnáctku skladeb, si ani neuvědomíte. Prostě a jednoduše: všechno správně, všechno v pořádku. Momentálně absolutní a neochvějné prvenství Black Ice v žebříčcích nejen všech anglicky hovořících zemí, ale například i Finska, Švédska či České republiky je tedy zcela zasloužené. Vše se zatraceně vyvedlo – komponování, nahrávání, postprodukce, obal. Zvuk je doslova a do písmene křišťálový, přitom nikterak umělý. Právě naopak, má koule: velké a špinavé! Nikdo totiž nikam a s ničím nespěchal, nenervoval se, všemu se nechával volný průběh, nic se nelámalo přes koleno. Jak se členové kapely nechali před lety unisono slyšet, pokud by si skládání nových skladeb a jejich studiovou realizaci neměli patřičně užívat, nevěnovali by se tomu. Prý klidně už nikdy.

Někdo může jistě namítnout, že mé nadšení z tohoto parádně absolutního udržení statu quo respektive genia loci není na místě, a naopak mi vmést do tváře důraznou výtku spojenou s nekašírovanou pochybností, jak se mohu těšit a radovat z něčeho, co je dlouhodobě neměnné, neprogresivní, a tudíž v jeho očích zastaralé, zapšklé a nudné. Jistě, argumenty jsou to pádné – sám jimi rád operuji, jenže tato metrika nechť je aplikována na nové či začínající kapely, jejichž právo na smysluplnou existenci má být právě takovou optikou nazíráno a poměřováno; nikoli na v pravém slova smyslu legendy žánru, jejichž největší devizou a vpravdě didaktickým posláním je právě to, že jsou samy sebou a že se zbaběle a lacině nevykrádají.

Namastit za vydatné podpory umělé inteligence a nejmodernější studiové techniky každé dva roky novou desku, která nemá ani zbla společného s tím, co daný interpret produkoval doposud a k čemu se už ani nikdy nevrátí, není vůbec tak těžké jako si dlouhodobě udržet skutečně smysluplnou kontinuitu, být signifikantní a rozpoznatelný do maximálně pátého taktu každé své jedné skladby, při tom všem nenudit a být ještě poctivý sám k sobě. Někdo tomu říká tradice, někdo kořeny, někdo láska na celý život.

Ať tak či onak, pokud milujete rock’n’roll a blues, nemusím vám více vysvětlovat, že tahle deska nesmí ve vaší sbírce chybět. A ostatní ať si o nás myslí, co uznají za vhodné…

 František Kovač