NASHVILLE PUSSY, BLACK BULL, THUNDERBIRDS
20. února 2011, Praha, Exit Chmelnice

Začnu záměrně od konce. Právě jsem potřetí v životě na vlastní kůži prožil pekelnou koncertní jízdu s americkou dirty rock’n’rollovou formací Nashville Pussy. Po všech stránkách zcela ukojen se chystám opustit žižkovský klub Chmelnice, avšak u stolku s kapelním merchandisingem mě s vytřeštěnýma očima chytá za předloktí Jirka ‚Hroch‘ Kaiser a žadoní o radu, který že nosič si má přímo od zpocené, sličné a smyslné kytaristky Ruyter pro opakované domácí potěšení zakoupit. Když mu odpovídám, že jediné z pěti řadových alb není slabé, jeho nadšení se na okamžik změní v zoufalost. Jakmile ale po chvilce taktického přemítání padne volba definitivně na poslední From Hell To Texas z roku 2009, začne náčelník fanklubu Vitacitu na adresu dnešních headlinerů, a speciálně právě jejich blonďaté sólové kytaristky, vršit superlativy.

Proč vám to celé vyprávím? Pointa právě přichází: konstatuji, že „takhle tady nikdo nehraje“. A provokativně dodávám „ani Dodo“. A Hroch mocně přikyvuje (!) … a následně drží lehce zasněnou,až zjihlou řeč na téma „jiná liga, Amerika, to víš…“

Opravdu, tak jako Nashville Pussy v této republice nikdo, opakuji nikdo, nehraje. A pokud se sem v budoucnu někdo podobný nepřestěhuje přímo ze Spokojených států amerických, nikdy ani nebude. To je prostě fakt, se kterým jsem se na rozdíl od většiny domácích muzikantů, kteří se, obtěžkáni nesmrtelnou dechovkovou dýchavičností a knedlíkovou angličtinou, snaží nesmyslně prorazit za hranicemi všedních dní s vlastní, naprosto logicky o několik řádů podřadnější produkcí, než je tam domestikovaná. Důkazem budiž cizokrajnými impulzy do úplně jiných dimenzí nastartované party jako Pipes And Pints (přímo americký zpěvák Syco Mike) nebo Empire (italský kytarista Dario Sapienza), abych jmenoval své oblíbené. A na tomto místě, u této příležitosti, se pochopitelně sluší dodat i ono ‚bé‘: můj velký respekt ke všem českým kapelám, jež pochopily, jakou posluchačskou obec jsou schopné smysluplně oslovit, a nečiní něco nad rámec svých reálných možností; tedy hrají pro české publikum česky.

Ale ke koncertu samotnému. Jako první přichází rozehřát poloprázdný sál, kde se tou dobou ztrácí sotva padesátka příchozích, pražské trio THUNDERBIRDS. Stylově jsou v dokonalé symbióze s hlavními hvězdami večera, jejich muzika má potřebný drajv, hoši dovedou správně ovládat své nástroje (jen bubeník by se nemusel bát do své soupravy víc třískat), nebojí se na jevišti hýbat, navíc nevypadají, jako by právě přišli z práce. Což je, jen tak mimochodem, další velký a častý neduh osobní prezentace spousty českých muzikantů: nevíte, jestli zmuchlaná a rozcuchaná osoba na pódiu je ještě technik, který se právě vrátil ze sklepa, kde hledal zašantročenou kabeláž, nebo už sám umělec, který přišel oblažit dav fanoušků. Od roku 2008 fungující trojka Woody (kytara, zpěv), Tommy Ash (baskytara, vokály) a Eddie Parker (bicí, vokály) je tedy jako support band rozhodně fajn, proč ale chodit ke kováříčkovi, když můžeme jít rovnou ke kováři, že?

Druzí na řadě jsou moderně hardrockoví BLACK BULL, necelé dva roky existující parta z mnoha předchozích angažmá zkušených muzikantů, v čele se zpěvačkou Lucií Roubíčkovou (mj. ex-Krleš). Stylově vhodné a (proč to nepřiznat) vizuálně zajímavé zpestření programu zvedá ze židlí dobře polovinu diváků, kterých už je v Exitu ke stovce. Perfektně sehrané kytarové a skladatelské duo Sali – Filip Šimbera konečně našlo kýženou oporu ve stálém bubeníkovi Sváťovi Šuterovi a na jejich uvolněném výkonu je to znát. Škoda že celkový dojem stále trochu kazí nejméně zkušený a služebně nejmladší člen sestavy, baskytarista (a v tuzemském hudebním prostoru také známý webmaster a grafik) Otto Kokštein. Hraje se kompletní materiál z eponymního debutového dema, doplněný několika čerstvými novinkami. Česky zpívaná produkce mě oslovuje mnohem více než ta anglická. I když v tomto konkrétním případě musím zcela korektně dodat, že Lucie nemá, na rozdíl od mnoha jiných tuzemských pěvkyň, díky svému dlouhodobému pobytu za oceánem pražádný problém se zpěvem v rockové mateřštině. Otázka je ale stále tatáž: je české publikum zvědavé na českou kapelu zpívající anglicky, respektive je za hranicemi někdo zvědavý na kapelu z České republiky, byť zpívající anglicky? Sám za sebe na obě dvě otázky odpovídám ne, na druhou pak mnohem víc ne než na tu první.

A máme před sebou vrchol, nebo chcete-li vyvrcholení dnešního večírku, NASHVILLE PUSSY. Přestože se v rámci přestavby pódia zvučilo poměrně dlouho, není Ruyter Suys po příchodu na scénu vůbec spokojená s přednastavením svého marshalla. Ještě než poprvé naostro třískne do strun, přivolává na pomoc svého manžela, zpěváka a kytaristu Blainea Cartwrighta, který jí několika zkušenými hmaty na lampovém zesilovači nakroutí ten správný zvuk, aniž by v průběhu onoho ladění musel jejího otřískaného, avšak řádně naleštěného Gibsona SG, s jediným potenciometrem místo standardních čtyř, slyšet. Jeremy Thompson odklepe ‚one, two, three, four‘ – a jde se na věc. Ruyter v tradiční tygrované podprsence – mimochodem, je fajn, že si tato letos třiačtyřicetiletá dáma původem z Kanady plně uvědomuje svůj věk a koncerty už nekončí jako za mlada ve stejně designovaných kalhotkách – je rázem jako pod proudem. Jako by jí ze všech šesti strun probíjelo 220 voltů. Pokud jste někdy viděli hrát Anguse Younga z AC/DC (pokus o vtip…), dovedete si lehce představit, jak se na scéně projevuje madam Suys. Druhé křídlo pak okupuje o generaci mladší, avšak o poznání klidnější baskytaristka Karen Cuda. Tahle o dvě hlavy větší a jistě minimálně desítku kil těžší momentální černovláska je sice v oblečení mnohem decentnějším než její kudrnatá spoluhráčka, potetovaná je ale zase na rozdíl od ní, jak vězeňský zákon káže. Na první mučitelku čtyř strun v sestavě NP, Corey Parks, ale v tomto ohledu nemá. Ani úhrnnou plochou barevných obrázků na těle, ani celkovým ‚amazonským‘ vizuálem. Co se ovšem čistě muzikálních měřítek týče, je její velmi dobrou (byť v historické linii ne přímou) náhradnicí. Vlastně vůbec nejlepší. Blaine se naopak s ubíhajícími léty téměř nemění. Stále stejný výraz oprsklého obšourníka, pleš takticky skrytou pod neodmyslitelnou kšiltovku, na sobě dobře dvacet let staré, poctivě oprané, ale zatím se nerozpadající (jak by se moderně řeklo ‚vintage‘) triko Judas Priest. Tím čtvrtým vzadu, který pevně třímá rytmické otěže celé produkce, je služebně druhý nejmladší člen kapely, bubeník Jeremy Thompson. Já mít jako on při celém koncertě takhle vlasy přes oči, nezahraju ani pověstné ‚hoří’…

Hraje se téměř v kuse, bez nepatřičných přestávek, bez zbytečných keců. Co NP stihnou za hodinu a deset minut, dávala by běžná česká kapela minimálně hodinu a půl. Všichni vědí, co mají hrát, nikdo si nepotřebuje chodit do šatny pro pití nebo cigarety, nikdo nepotřebuje odpočívat, nikdo zbytečně nepřemýšlí. Vzpomínám na jiného amerického věrozvěsta poctivého undergroundového dirty rock’n’rollu, kytaristu Adama Bomba, který nepřestává hrát, ani když mění přetrženou strunu. Mimochodem, v polovině března se chystá na dalších česko-moravské mini turné. Na přetřes postupně, respektive na přeskáčku, přicházejí všechny řadovky. Z mé subjektivně nejoblíbenější, debutové Let Them Eat Pussy z roku 1998 zní Snake Eyes, Go Motherfucker Go nebo I’m A Man. Dvojka High As Hell z roku 2000 byla připomenuta songy Struttin‘ Cock, Shoot First And Run Like Hell i titulním High As Hell. Třetí zářez v diskografii, Say Something Nasty z roku 2002, dodal do dnešního setlistu pouze samotnou (a vůbec úvodní) Say Something Nasty. Čtyřka Get Some, která na sobě nese datum 2005, byla propagována Come On Come On, Going Down Swinging, Hate And Whiskey a Nutbush City. Stále aktuální From Hell To Texas pak byla představena prostřednictvím Speed Machine, Drunk Driving Man, Ain’t Your Business, I’m So High, The Late Great USA, Why Why Why i titulní From Hell To Texas.

Nechyběla představovačka, krátká sóla na bicí i baskytaru a expresivní, dlouhá a šťavnatá na kytaru. Komunikace hudebníků s fanoušky byla víc než vřelá (Blane: „Říkali nám, že už je tady legální marihuana. Máte někdo na špeka?“), stejně jako zpětná vazba z publika směrem na pódium. Přes mizernou účast okolo stovky platících tak došlo i na dva přídavky. Co víc dodávat, snad jen ‚Hell Yeah‘!

 

Text: František Kovač