Bob Dylan – Tempest
Minimálně posledních deset let se ke každé nové studiové nahrávce Boba Dylana přistupuje, jako by měla být tou úplně poslední. A že už jich bylo pět. Na jednu stranu není divu, tenhle gentleman má na závěr kariéry takříkajíc věk, navíc nikdy nebyl vzorem zdravého životního stylu. Na stranu druhou ovšem, kdo ho alespoň trochu lépe zná a nepodléhá tupému mediálnímu klišé věčného mrzouta, psí hlavě, kterou mu bulvár už více jak čtvrtstoletí neumně nasazuje, dobře ví, jak moc ho tvorba – ten neustálý souboj s múzami a vnitřním hlasem na straně jedné a venkovním světem se všemi jeho krásami a bolestmi, zarytými fanoušky i škarohlídy na protější – těší, jak ho osvobozuje. Proto ostatně po šedesátce místo důchodového spánku na vavřínech pro umělce, jež změnili svou dobu, nepolevuje v kadenci emisí nového materiálu.