Čtenáři magazínu Rockshock zvolili Deskou měsíce dubna 2010 novou studiovou nahrávku skupiny GATE CRASHER Recycled. Vítěznou sestavu jsme pochopitelně oslovili s naším profilovým dotazníkem. S nezbytnou podporou zbytku souboru nám odpovídal zpěvák ONDŘEJ NOVÁK.
Určitě znáte ten zvláštní pocit, když na vás něco zapůsobí jako blesk z čistého nebe, jako svého druhu zjevení. Nejste si úplně jisti, jestli můžete tak docela věřit tomu, co právě vidíte, slyšíte i jinak zažíváte, na druhou stranu vás to samo o sobě neskutečně těší, takže snad ani nechcete vědět, jestli je to všechno vůbec pravda. Česko-americká čtveřice Pipes And Pints, která právě debutuje svým třináctiskladbovým albem Until We Die na mne osobně napoprvé zapůsobila přesně tak. Než jsem stačil přitáhnout svou dolní čelist zpátky k její horní sestřičce, už jsem znovu zuřivě mačkal v mezičase bezděčně poslintané tlačítko ‚play‘ na svém přehrávači.
Od samého prapočátku mých intimních styků s paní hudbou mě maximálně vzrušuje možnost být bezprostředně přítomen komplikovanému procesu vzniku jejích nových potomků. Pochopitelně, čím více znám zainteresované rodiče, tím více rajcovní situace to – na rozdíl od běžného života, pokřiveného šablonami stereotypů – pro mě osobně je. Opravdu neznám v těchto souvislostech napínavější moment, než když ve finále do přehrávače zasunuji disk, jehož pachateli jsou právě moji přátelé. Z budoucích vjemů a dojmů totiž mívám obdobně mrazivý strach, jako když se přede mnou svléká důvěrně známá žena. Bude to ono?!
Kapela, která se v dnešní době nežinýruje hrát opravdový, postmoderními vlivy nikterak pokřivený dřevní blues/rock’n’roll, si nezaslouží nic jiného než pochvalu a obdiv. Pochopitelně čím přesvědčivěji daný materiál servíruje, tím větší. A toto tvrzení roste doslova exponenciální řadou v okamžiku, kdy hovoříme o kapele české – která navíc jako česká vůbec nezní. Tedy žádné oslizlé knedlíky a teplé pivo, žádný venkovsky zatuchlý smrádek, ale teplíčko, žádné neumělé kašírování a hraní si na hraní něčeho, čemu v jádru nerozumím. Právě naopak!k
Na tuhle desku, ve finále zcela příznačně pojmenovanou Tibet, jsme čekali od roku 1992. Tehdy světlo našeho čerstvě svobodného světa spatřilo a šedivé post-normalizační kulturní obzory rázem rozzářilo výtečné, zámořským glamrockovým a dirty rock’n’rollovým odérem načichlé album Nevada z autorské dílny pánů Dana Horyny (zpěv), Marka Podskalského (kytara), Miloše Landsmana (baskytara) a Tomáše Zoubka (bicí), kteří se jím bez diskuse nesmazatelně zapsali do dějin českého, potažmo československého rocku.