Čtenáři magazínu Rockshock zvolili Deskou měsíce srpna 2010 novou studiovou nahrávku skupiny KRESTA Deliberate Offence. Vítěznou sestavu jsme pochopitelně oslovili s naším profilovým dotazníkem. Odpovídal nám sám frontman souboru PETER KRESTA.
Čtenáři magazínu Rockshock zvolili Deskou měsíce června 2010 novou studiovou nahrávku skupiny PRAETORIAN Ambivalent. Vítěznou sestavu jsme pochopitelně oslovili s naším profilovým dotazníkem. S nezbytnou podporou zbytku souboru nám odpovídal kytarista a zpěvák LADISLAV VÝMOLA.
Čtenáři magazínu Rockshock zvolili Deskou měsíce července 2010 novou studiovou nahrávku ADOLFA VITÁČKA Je to hra. Vítěze jsme pochopitelně oslovili s naším profilovým dotazníkem.
Čtenáři magazínu Rockshock zvolili Deskou měsíce května 2010 novou studiovou nahrávku skupiny CRATE Broken Society And Too Many Lies. Vítěznou sestavu jsme pochopitelně oslovili s naším profilovým dotazníkem. Odpovídali nám bubeník ZDRÁŽA a kytarista WOBRECZ.
Vůbec poprvé přijeli do Prahy společně koncertovat dva zakládající členové legendární kultovní formace z Los Angeles jménem The Doors, jednasedmdesátiletý klávesista a skladatel RAY MANZAREK a čtyřiašedesátiletý kytarista a skladatel ROBBY KRIEGER. A odehráli tu se svou doprovodnou skupinou ve složení Miljenko Matijevic (zpěv), Phil Chen (baskytara), Ty Dennis (bicí) strhující koncert, jehož playlist lze bez nadsázky označit za nepřetržitou šňůru perel, vytaženou z té nejblyštivější rockové klenotnice. Ale vezměme to hezky popořadě.
Spousta lidí ho už dávno přestala brát vážně. Jen málokdo naopak poslední dobou věřil, že by ještě někdy mohl natočit novou desku. A vyloženě zanedbatelné procento populace bylo skálopevně přesvědčeno, že by eventuálně mohla mít i nějaký valnější smysl a uměleckou hodnotu. Světe div se … Scream je Ozzyho přímým direktem do obličeje všech škarohlídů!
Velký metalový svátek jménem Sonisphere dorazil třetí červnovou sobotu na milovické letiště. Bývalý neprodyšný sovětský vojenský prostor provětrala někdejší velká americká thrashmetalová čtyřka Anthrax, Megadeth, Metallica, Slayer (řazeno abecedně) – a symbolicky tak potvrdila vítězství imperialistů v našich zeměpisných šířkách. Co na tom, že si kapely myslely, že hrají „v Praze“…
Amerika rovná se rock’n’roll. Opravdový, poctivý, s duší. Bez ohledu na jakékoliv další muzikologické či sociologické přívlastky. A mohou se obyvatelé všech ostatních koutů světa snažit, jak chtějí, třeba i stavět na hlavu, v jejich podání ‚to‘ prostě nikdy nebude úplně ono, takříkajíc ‚pravé ořechové‘. Chybět jim totiž vždycky bude právě samotný americký faktor. (Čímž nijak nepopírám a nesnižuji jejich schopnosti tvořit úžasnou hudbu jiných kytarových žánrů a pochopitelně nejen jich). Potvrdit tuhle známou pravdu přijel druhé červnové úterý do našeho hlavního města se svými Přáteli kytarista a skladatel SLASH, vlastním jménem Saul Hudson, někdejší instrumentální mozek Guns N‘ Roses, aktuálně člen hibernovaných Velvet Revolver.
Když jsem ho viděl před dvěma lety v Ostravě, působil dojmem starého unaveného muže, který svůj set sice odehrál bez sebemenší chyby či zaváhání – ovšem bez většího nasazení, dosti bezkrevně. Dnes to ale byl rozpustilý stařík, kterého jeho job očividně baví, a proto si ho plnými doušky užívá. Dokonce se usmíval a do publika v průběhu koncertu vyslal i pár vzdušných polibků! Téměř nepřetržitě se pod širokou rovnou střechou svého bílého širáku a v naleštěných černých špičatých koních pohupoval do rytmu, při hraní na kytaru se mocně zakláněl a prohýbal v kolenou, a u varhan naopak stál celou dobu v předklonu, důrazně opřený o klaviaturu, jako by chtěl nástroj silou přimět k poslušnosti nebo alespoň přetlačit.
Byla by škoda, kdyby tohle, v naší redakční poště nedopatřením zapadlé, již vloni vydané CD, skončilo v propadlišti dějin bez jakékoliv odezvy. Neříkám tedy, že by se v opačném případě zbořil svět, že by lidstvo přišlo o nějaký neskonale úžasný a jedinečný hudební zážitek. Tak výjimečný zase (ještě stále) aktuální počin obnovené pražské kapely Wirebrush není. Na druhou stranu samotná skutečnost, že se k nahrávce s vemlouvavým názvem Tak bacha! vlastně ‚vracíme‘, má taky jistou kvalitativně vypovídající hodnotu.