Pohrobci Science Fiction, takhle Dysmorphia. Jak sami pánové avizovali, měli jsme se těšit na death metal v moderním zvukovém hávu, prý něco jako Six Feet Under. Po několikerém poslechu do redakce dorazivšího dvoupísňového dema mohu zodpovědně prohlásit, že první části příslibu skupina dostála vcelku bez výhrady (nahrávat v kvalitnějších podmínkách, bylo by to ještě markantnější).
Nepříjemně afektovaný vokální projev, kterému rozhodně nepřidává podivná anglická dikce, se kterou se mladý nezkušený zpěvák pere s cizím jazykem. To byl můj první dojem z poslechu letošního dema litomyšlské party Jet Black. Druhým, rovněž nemilým postřehem bylo, že instrumentální výkony ostatních členů souboru nejsou na vyšší amatérské úrovni.
Začnu netradičně citací z dopisu, který nám s tímto CD-R přišel do redakce. Petr Šťáva, bubeník jihlavské formace Harmony Bay, v něm mimo jiné píše: „Tohle CD bylo nahraný víceméně na koleně, během jednoho dne a bez jedinýho střihu. Přesto si myslím, že hráčská i zvuková úroveň není nejhorší. (…) Styl, kterej produkujeme, nazýváme prostě hudba, je to totiž celkem těžko jednostranně zařaditelná směs různejch stylů, pojatá celkem…no…úchylně. (…) Harmony Bay funguje jako dvoučlenná kapela: živý bicí + živá kytara a oba zpíváme. Všechny ostatní nástroje jako basa, klavír, smyčce, dechy atd. taháme ze sequenceru.“
Podstatný je poctivý krkavčí krákor, pekelně ostrá kytara a řádně plechový zvuk bicích podbarvený jedním prstem vydrnkávanou bublavou basou. Nechybí ani střídání nálad a temp.
Tradiční, na kytarách vystavěný rock valící se dopředu převážně ve středním tempu, místy instrumentálně koketující s lehce psychedelickou či, chcete-li, stonerrockovou rozvážností a zvukomalebností. Tu podporuje i přesvědčivý, řádně naléhavý vokální projev.
Pokud dokážete na tvorbě klatovských Asmodeus ocenit jejich signifikantní neortodoxnost, s níž poslední léta přistupují k thrashmetalovému žánru, ruku v ruce se vskutku originálními autorskými vklady jak samotných instrumentalistů, tak i externích textařů, neměli byste si toto album rozhodně nechat proklouznout mezi prsty.
Vzhledem ke své loňské absenci na NPH jsem se na její letošní 13. ročník skutečně hodně těšil. Jednak mám rád její nezaměnitelnou atmosféru, která vychází z genia loci místa konání, ruku v ruce s výběrem účinkujících, jenž tradičně až po okraj naplňuje tyglík zvaný ‚rock‘; druhak mi naprosto vyhovuje organizační preciznost pořadatelů směrem k fanouškům, kteří mají přímo pod nosem vše, co k pohodovému prožití akce potřebují, a nádavkem se ještě mohou spolehnout, že každá produkce začne a skončí v okamžiku, kdy se tak má podle programu stát.
Letošní, v pořadí již jedenáctý ročník českobrodského festivalu postihly jeho tradiční nepříjemnosti – déšť a časové prostoje. Co se však samotného diváckého komfortu týče, jednalo se letos o bezkonkurenčně nejlépe pořadatelsky zvládnutý RFP. Přehršle občerstvovacích možností, doprovodné sponzorské atrakce, dostatek hygienického zázemí, stanové městečko, hlídané parkoviště a v neposlední řadě i samotná nabídka hudebního programu jistě uspokojily všechny, kdo se nedali odradit zmíněnými negativy (na něž je ostatně pravidelný návštěvník akce již dávno zvyklý).
Největší rock’n’rollový showman zeměkoule proslulý svými drogovými, homosexuálními a náboženskými excesy a nejlepší (když ne světový, tak minimálně euroasijský) rock’n’rollový revival se sešli na jedné scéně v rámci zakončení pražských oslav padesáti let rock’n’rollu.
Bohnický multižánrový a multikulturní festival Mezi ploty jsem míval vždycky rád. Pěkně zlehka a přitom pestře jím (nejen) pro Pražáky začínala letní festivalová sezona. A tak to byl velký svátek pro oba světy za plotem, viděno z obou jeho stran. Časy se ovšem mění – Mezi ploty už zdaleka není prvním, navíc v daném termínu ani jediným.