fk headline logo
PANOPTIKUM 2010
Rejstřík:  21-09-10 | 21-07-10 | 16-05-10 | 26-04-10 | 08-04-10 | 30-03-10 | 07-02-10 | 20-01-10 | 06-01-10 

(21-09-10) Velmi mě oslovilo vystoupení ministra financí Miroslava Kalouska v pořadu České televize Hydepark minulý čtvrtek 15. září. Po dlouhé době totiž z obrazovky nějaký politik záměrně a plánovaně nelhal! Nový správce státní kasy se prostě nebojí popisovat národu pravý stav věcí, ať je jakkoliv nepříjemný. A že momentálně nepříjemný opravdu je. Státní dluh České republiky dosáhl na konci měsíce června 1,246 bilionu Kč, což znamená, že se za poslední půlrok zvýšil téměř o 68 miliard. Každý občan ČR tak aktuálně dluží přes 118 tisíc korun. Šetřit se proto musí a to doslova všude.
Proto mě doslova uráží rozhodnutí Ústavního soudu z minulého týdne, ve kterém brněnský tribunál pod vedením socialisty Rychetského označil paušální zkrácení platů soudců předchozí úřednickou vládou Jana Fischera za neústavní, protože soudci přece musí být "nezávislí" a tudíž nelze na jejich platy jakkoliv sahat. Na což nelze, kromě maximálně trefného výroku prezidenta Václava Klause o rozdělení národa na dvě kategorie – soudce a ty ostatní, říci nic jiného, než jen: pokud se vám nelíbí váš stávající tabulkový státní plat, odejděte do soukromé advokacie. Nikdo vám bránit nebude. Jenže, kdo z nich na to má?!
Podobně nehorázné mi přijdou aktuálně probíhající nátlakové akce odborářů, kteří si stejně jako Ústavní soudci chtějí uzurpovat moc, jež jim (a to doslova ze zákona) nepřísluší. Místo aby svůj lumpenproletariát nahnali včas k volebním urnám a legitimním způsobem ovlivňovali další politické směřování naší země, svolávají ho levicově smýšlející bossové pod bulvárně nesmyslnými hesly-výhrůžkami na náměstí. Zbývá položit kardinální otázku, zda by pěst dělnické třídy podobně třískala do jednacího stolu i v případě, že by ve Strakově akademii zasedala Paroubkova oranžovo-rudá klika a pod tíhou okolností jednoduše musela konstatovat, že zdroje nejsou a tak se holt šetřit musí. I když slibovali – na rozdíl od pravice, která měla úspory přímo ve svém volebním programu a kvůli tomu taky volby vyhrála (!) – pravý opak, tedy všeobecnou šikanu bohatých, účelové drancování jejich legitimních zisků a následné rozhazování cizích prostředků mezi vlastní – pohříchu často asociální – voliče. Jak jsem tu už několikrát psal, je nutné si uvědomit, že v dnešním moderním světě je potřebný pouze ten, kdo by chtěl, ale nemůže, nikoliv, kdo by mohl, ale nechce.
Za ilustrativní příklad si vezmu učitele, konkrétně zaměstnance státních příspěvkových organizací, na které plánované desetiprocentní škrty platů státních úředníků jako na jediné nedopadnou a přesto si stěžují na malé výplaty a chtějí rovněž stávkovat. Jejich standardní vytížení (rozuměj pracovní doba), je přitom hluboko pod průměrem této hodnoty měřeným napříč Evropskou Unií; denní úvazek učitele u nás jen výjimečně překračuje pět vyučovacích hodin. Jak si snadno spočítá každý, kdo má za sebou alespoň první polovinu cyklu povinného základního vzdělání: kdyby bylo učitelů (dejme tomu) o třetinu méně, jejich denní úvazek by se jednak začal přibližovat běžné pracovní době, druhak by školy měly na jejich platy o třetinu větší rozpočet. Nelze pochopitelně za všech okolností paušalizovat, dovolím si ovšem tvrdit, že téměř všechny dramatičtější anomálie nad rámec naznačeného příkladu jsou způsobeny nekompetentním vedením jednotlivých ústavů, ať už přímo jejich řediteli či zprostředkovaně ze strany jejich zřizovatelů. Podstata financování příspěvkových organizací je totiž jednoduchá: jste honorováni za počet klientů (v tomto případě žáků), které obsluhujete, nikoliv podle počtu zaměstnanců, které k tomu (ne)efektivně využíváte. Fakt, že by školy rády maximalizovali základní tabulkové platy svých zaměstnanců a minimalizovali složku jejich osobního ohodnocení mě ve výše popsané přesvědčení pouze utvrzuje. Kde totiž není motivace, chybí zpravidla i kvalita. Kdo stále neví, o čem mluvím, nechť si laskavě vzpomene na socialistický model hospodářství s jeho všeobecnou povinností pracovat – respektive mít nějaké zaměstnání.
Na závěr ještě jedna televizní reminiscence. Včera jsem (rovněž na ČT24) shlédl část retrospektivního cyklu Demokracie – rok první, kde ekonom Dušan Tříska z archivního záznamu zaníceně vysvětloval principy právě se rodící kuponové privatizace. Zpovídal ho člověk, který nedokázal pochopit, že stát nebude občanům žádným způsobem garantovat návratnost jejich případných investic. Jinými slovy, že základní premisou soukromého podnikání je činění určitých obchodních rozhodnutí, za něž podnikatel následně nese plnou zodpovědnost – a buď se rozhodl dobře, měl štěstí a tedy vydělal, nebo naopak... Jak jednoduché, čisté a krásné!
Anebo ještě jinak, jak minulý týden v souvislosti s právě probíhajícími aktivitami novodobých amerických republikánských Tea Parties uvedl jeden tamní businessman: Radši začnu věřit v Boha, než bych žil v komunismu.
fk



(21-07-10) Pozornější z vás si možná všimli, že jsem se od letošního jara stal novým vydavatelem magazínu Rockshock, fungujícím na internetové adrese www.irockshock.net. A právě příprava a následná realizace nové koncepce časopisu byla i příčinou mizerné aktualizace těchto stránek v posledních týdnech, za což se všem svým pravidelným čtenářům velice omlouvám. Ve "funkci" jsem vystřídal původního otce-zakladatele, zpěváka, muzikanta, textaře a v neposlední řadě také podnikatele Aleše Brichtu, čímž mi k dosavadním šéfredaktorským a art-directorským povinnostem přibyly i starosti podnikatelské a obchodní. Po pravdě řečeno, je to zatím velký a holý boj o přežití, svého druhu charita, kterou bych nebyl schopen ustát bez produkční a finanční podpory (o morální, či chcete-li duševní ani nemluvě) mé manželky Jany. S tím vším jsem ovšem od samého začátku počítal. Nepřicházel jsem do nového prostředí, dobře jsem věděl, jak se v téhle branži věci mají, takže v principu nejsem ničím překvapen. Pár drobností, které mi hlava nebere, se ovšem za těch několik málo měsíců pochopitelně stačily vyskytnout a přihodit.
Překvapivě víceméně hladká byla komunikace a vůbec jednání s úřady. Možná i proto, že se schylovalo k veledůležitým sněmovním volbám a tak nikdo nechtěl být tím špatný. A to tím spíše, že z podstaty věci od samého začátku věděl, že jedná s novinářem. Své dosavadní zkušenosti s byrokracií bych shrnul do následujícího poznatku: dokud nemáte nějaké (jejich) vyjádření písemně, nepřikládejte mu valnou váhu, názor referenta nerovná se úřední stanovisko; jinými slovy, co klotový rukáv, to nějaká představa, jakmile ji ale má stvrdit razítkem, radši se ještě zeptá svého nadřízeného, který – tlačen zodpovědností vlastní funkce – pro jistotu nahlédne do příslušného zákona či vyhlášky a koná v přiléhavém souladu s tam uvedeným a tedy vámi očekávaným. Pokud se ovšem spokojíte s obecným, neorazítkovaným tvrzením, v nejhorším případě informací sdělenou po telefonu, máte na budoucí trable jisto jistě zaděláno. Nejmenší problémy pochopitelně dělají soukromé subjekty typu zdravotní pojišťovny, největší obstrukce naopak státní sociální odbory.
Že v hudebním průmyslu momentálně nejsou peníze na klasickou komerční inzerci jinde než v mainstreamových masmédiích, jsem věděl a proto byl od začátku smířený s variantou barterové spolupráce a omezeným přísunem různých volných vstupenek a recenzních materiálů z těchto zdrojů – a hledáním finančních vstupů jinde. Jenže pro většinu potenciálních investorů či inzerentů vně branže jsme nezajímaví, protože míříme na, z jejich pohledu, špatnou, obchodně nezajímavou cílovou skupinu: fanoušky rockové a metalové hudby, tedy (speciálně v posledních letech) apriori nekomerční subkulturu. I s tímto faktorem se ale dá určitým způsobem vyrovnat, pokud na to jste připraveni. Alespoň prozatím si to myslím.
Nejzásadnějším nemilým překvapením posledních měsíců pro mě ale každopádně byly a jsou reakce samotných (pohříchu mnoha) interpretů a skupin, jejichž myšlenkové pochody na téma self-promotion by se daly shrnout do tvrzení, které jsem si před nedávnem vyslechl od nejmenovaného člena jedné, nutno podotknout že nepříliš známé lokální formace: "Vy ten časopis přece neděláte pro nás, ale po naše fanoušky". Aneb, proč bychom si u vás měli platit reklamu (byť za dramaticky zvýhodněné ceny oproti standardním komerčním inzerentům – tzv. sleva pro výkonné umělce), když o nás přece stejně musíte napsat, protože naši fanoušci si to od vás žádají! Smutný fakt, že v případě, kdy z naší autorské činnosti nemáme vůbec žádný zisk, píšeme opravdu jen a pouze o tom, co nás baví a zajímá – respektive i naopak, pokud budeme z jakýchkoliv důvodů psát pouze o těch, kteří si za to zaplatí, oni to nebudou a nikdo se tedy o jejich aktivitách nedozví – nehodlají akceptovat, natož pochopit. A to není všechno, říkají také: proč bychom měli své fanoušky upozorňovat na články, které o nás případně napíšete (o různých hlasováních ve čtenářských anketách ve vlastní prospěch ani nemluvě), tím bychom vám přece dělali reklamu zadarmo – ne, ne, za to budeme něco chtít! Nebo: napsali jste o nás článek, tak my si ho pěkně celý (tedy pochopitelně kromě jména autora) zkopírujeme na náš vlastní web, protože je to přece článek o nás, tak proč bychom měli uvádět pouze odkaz na jeho originál na nějakém časopisovém serveru, tím bychom mu přece dělali reklamu zadarmo... A tak dále, a tak podobně, často dokonce ještě šíleněji.
Kapitolou samou pro sebe jsou pak v jistém ohledu i někteří naši čtenáři – výherci námi vyhlašovaných čtenářských soutěží. Za odměnu správné odpovědi v podobě volné vstupenky, nové desky či jiného podobného dárku často v hodnotě několika tisícikorun, nám poděkuje sotva každý desátý! Přitom by stačila jedna jediná věta jako odpověď na náš gratulační email. Až si občas říkám, proč právě tohle vlastně děláme, jestli bychom naši energii neměli radši napřít někam jinam.
Ale nechci si stěžovat, to rozhodně ne. Dělám Rockshock proto, že mě muzika baví, že je to můj život – a nikoliv z donucení, natož pro peníze. Kdybych nechtěl, nevěnuji mu každičkou volnou chvíli. Stále ještě totiž věřím, že je dost těch, kteří si uvědomují, že nic není zadarmo, samo se nic neudělá a že pověstnému štěstíčku je prostě potřeba jít alespoň trošku naproti. Ostatně, moje extrémní pracovní vytížení a novými příspěvky přetékající server našeho magazínu jsou toho jasným důkazem. Velmi rád totiž pomáhám těm, u nichž mát jistotu, že o to stojí, že si toho váží. Jak říkal A. S. LaVey, nemá smysl plýtvat dobrem na nevděčníky. Parta nadšených a šikovných lidí, kteří se mnou za barvy Rockshocku průběžně bojují, mě každopádně ve smysluplnosti našeho počínání utvrzuje. A to není málo!
Že má smysl bojovat nám konec konců ukázaly i nedávné sněmovní volby – zatím to vypadá, že nebudeme muset emigrovat! Ale o tom zase někdy příště…
fk



(16-05-10) Řádné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky proběhnou za necelé dva týdny. Je tedy bezpodmínečně nutné se definitivně rozhodnout, komu v nich dát hlas. Jak mnozí z vás jistě tuší, není to tentokrát vůbec jednoduché. Doba je zlá, situace složitá. Začnu tedy tím úplně nejjednodušším: varianta hlasovat nohama, tedy nejít programově volit, nepřichází v mém případě v úvahu. Stejně tak eventualita podpořit jakoukoli levicově smýšlející, neřku-li dokonce v minulosti přímo konající partaj.
Komunisté si tím pádem zcela logicky, nemusím asi ani podotýkat, že s neochvějnou pravidelností co se mé osoby týče, vytahují Černého Petra. Kdo by se chtěl špinit se stranou, jež se otevřeně hlásí k nejzhoubnější ideologii celých dějin lidstva? A mohou se omlouvat a vymlouvat jak chtějí, jejich název hovoří za vše. Jediným kladným bodem, který jim v tomto účtování v žádném případě nehodlám upřít, je fakt, že tak činí kontinuálně a jak již bylo zmíněno, zcela otevřeně. Ostudou nás všech pochopitelně je, že se tak může dvacet let po sametové revoluci dít zcela legálně.
Podobně negativně jako KSČM vnímám i de facto totožné politické pozice hájící ČSSD. Rozdíl nacházím jediný: zatímco se komunisté nestydí za to, že jsou komunisty, maskuje Paroubkova zpovykaná socialistická kohorta v zájmu vlastního prospěchu vyvolávaný třídní boj a nenávist škraboškou lidumilů, kterým nejde o nějaké ideologie, ale o to, aby se "obyčejní lidé měli dobře". Jejich bezskrupulózní strategie nákupu hlasů lumpenproletariátu prostřednictvím nejen třídně ale i mezigeneračně štvavých, apriori nesplnitelných slibů, na mě působí jako rudý hadr na býka. O samotné papalášské osobě předsedy strany Paroubka (minulost vysokého úředníka komunistického pohostinství nezapře), jeho pod kuratelou PR odborníků fungující rodině (kdy se objeví nějaké angažované hanbaté obrázky paní Petry – týden před volbami?), nejbližších vlivných přátelích (kolotočáři a veksláci) a zkorumpovaných spolupracovnících (akcionář-bezdomovec Gross, kakaový nabob Kraus, pytlíkář Vlček ad.) ani nemluvě.
Ani z dlouhodobých venkovských meditací se do špinavého světa politiky navrátivší Miloš Zeman, obklopený spřátelenými vyčpělými politickými dinosaury a jejich pohříchu nepočetnou mladou, bezkrevnou a bezejmennou stafáží, nedostane můj hlas. Byť má, oproti vlastním prohlášením že stojí nalevo od socialistů, ve skutečnosti mnohem pravicovější program než strana, v jejímž čele v devadesátých letech poměrně úspěšně stál. Kampaň mu ovšem platí Rusové. Přesto nezastírám, že by byl v Parlamentu, především pro svou všeobecnou vzdělanost a politologicko-filosofickou hloubavost, jimiž se tolik liší od všech svých nástupců ve funkci předsedy ČSSD, vítaným zpestřením. Tím spíše, že případné rozhodující hlasy sebere právě KSČSSD. A pochopitelně i proto, že si při srážce s blbcem nebere zbytečné servítky. Určitě mu budu svým způsobem držet palce.
Pokud o Zemanovcích říkám, že se k levici hlásí s pravicovým programem, o superstar novácké investigace Radku Johnovi a jeho účelovému uskupení Věci veřejné si nic podobného tvrdit nedovolím. Nikdo totiž přesně neví, zda stojí nalevo nebo napravo – a co hůř, ani kdo přesně je platí a proč. Politická strana jako podnikatelský záměr každopádně není špatný nápad, minimálně podle aktuálních propočtů předvolebních preferencí. Co to ovšem vypovídá o průměrném inteligenčním kvocientu tuzemského voliče a jeho všeobecné desilusi ze skutečných politických stran, jistě vydedukujete sami.
Ke dlouhodobě vnitřně rozložené KDU-ČSL, doplácející především na svou absolutní ideologickou vyprázdněnost a zhoubný manévrovací systém "kam vítr, tam plášť", od minulých voleb trvale balancující na hraně pětiprocentní parlamentní kvóty, asi pouze tolik že nejsem ani křesťan, ani zemědělec, ani Moravák. Tudíž nevidím jediný důvod, proč se jimi více zabývat.
Obdobně mimo mísu pro mě leží všechny známé mutace zelených. Ty navíc s ještě mizivějším parlamentním potenciálem než lidovci. Jsem pro jadernou energii, idea třeskutě negativního globálního oteplování způsobeného člověk mi nejde pod nos, biopaliva považuji za kardinální omyl (pokud nebudu rovnou tvrdit, že jde v obou zmíněných případech o úmyslnou manipulaci), třídění odpadu mám za samozřejmé. Zbytek programu(ů) je pak netransparentní levo-pravý kočkopes, stejně jako dosavadní chování strany v jednotlivých vládních a parlamentních bitvách.
Když už jsem u toho potenciálu probojování se do Sněmovny, nemohu nezmínit, že mě od loňského termínu předčasných, ve finále kvůli Paroubkem popřenému slibu nekonaných voleb různě intenzivně zaujaly některé malé pravicové, ať už liberální či konzervativní strany. Žel, momentálně není vhodná doba na to podporovat někoho, kdo nemá jistotu překročení prahu Sněmovny. Každý nezužitkovaný středový či pravicový hlas se totiž dnes může rovnat národní katastrofě v podobě volebního vítězství levice a následného otočení kormidla našeho porevolučního vývoje směr Rusko. V politicky stabilizovaném časoprostoru byl klidně podpořil (například) Stranu svobodných občanů, jejíž jednoduchý program založený na principielní minimalizaci státních zásahů do života jednotlivců je mi velmi sympatický – byť by se mělo napoprvé jednat pouze o docílení hranice znamenající finanční zhodnocení obdržených hlasů a tím pádem určitou rozpočtovou saturaci strany, umožňující její další rozvoj a především patřičné zviditelnění před plebiscitem následujícím; tedy dvoufázovou, osmiletou cestu do poslaneckých lavic. Dnes se ale hraje zatraceně vysoká hra, jde o další globální směřování naší země a tak je nutné činit určité ideové – nikoliv ovšem morální – kompromisy, neboť, řečeno s klasikem, není čas ztrácet čas.
Na závěr jsem si záměrně nechal ty dvě strany, mezi nimiž se skutečně natvrdo rozhoduji – ODS a TOP09. Kdo mě zná, ví, že jsem zatím nikdy nevolil jinou stranu než ODS. A zároveň jistě tuší, jak moc jsem byl poslední cca dva roky nespokojen s tím, co se uvnitř této strany děje, kam partaj směřuje i jak se navenek prezentuje. Ostatně, napsal jsem nemálo článků na tato témata. Protože jsem ovšem v určitých věcech velice konzervativní, věřil jsem do poslední chvíle v nápravu zevnitř – a vkládal velké naděje do nového předsedy Petra Nečase. Žel, teprve po jeho zvolení se v plné nahotě projevilo, jak moc je naše nejstarší novodobá pravicová síla rozložená. Co držel jeho předchůdce Mirek Topolánek silou vůle své kontroverzní osobnosti pohromadě, se po jeho nuceném odchodu z čela strany rozdrolilo v prach. Možná je to dobře, protože se říká, že krize se nejlépe řeší, když se můžete odrazit ode dna. Má trpělivost je ale momentálně u konce, už nemohu dál, světlo na konci tunelu totiž nevidím. Ztratil jsem víru. A zdůrazňuji, není to primárně chyba Petra Nečase. Jinými slovy: hledám naději. Pochopitelně ve smyslu výše zaznamenaných myšlenek o mém principielním pravicovém smýšlení i kritičnosti dnešní doby, jež si žádá určité razantnější přístupy a řešení. Zatímco mi je ODS vyloženě protivná tím, jak místo prezentace vlastního programu pouze s negativním akcentem vykládá záměry konkurence na levoboku, působí na mě leader TOP09 Karel Schwarzenberg jako apriori pravicově konzervativní kvintesence znalosti, slušnosti, kultivovanosti, nadhledu, transparentnosti a v neposlední řadě též absolutní nezkorumpovatelnosti. Možná se pletu, čas to jistě ukáže, ale dnes mu prostě věřím. Věřím, že by se nepostavil do čela lidí, o kterých by si myslel, že toho nejsou hodni, o kterých by více než je zdrávo pochyboval, kterým by nevěřil. S řadou detailů programu TOP09 pochopitelně nesouhlasím, na druhé straně to ale podobně mám i s programem ODS. Jsou to ovšem povětšinou marginálie, které nijak nedeterminují a v důsledku nekřiví ideologickou stránku věci. Jednotlivé celky mi tak dávají smysl a jsou mi blízké, i když každý míří do trochu jiného cíle. V tu chvíli se nutně musím vrátit ke klíčovému konstatování: je to o lidech. Na jedné straně mi vadí například korupcí prolezlá pražská radnice, důsledek dlouhodobé sólovlády modrých ptáků Pavla Béma, na druhé zase infiltrace nemalé části křesťansko-lidoveckých kádrů typu protidrogového blouznivce Pavla Severy. Kredibilního vůdce, schopného rázně udat směr, o němž se nebude zbytečně diskutovat, protože jeho renomé i autorita jsou všeobecně vnímány a akceptovány jako dostatečně silné, však momentálně vidím pouze jednoho. Proto budu s největší pravděpodobností za necelé dva týdny volit právě knížepána!
fk



(26-04-10) Když minulé pondělí, v jarním ligovém derby pražských S neodměnil rozhodčí Pavel Franěk nedovolený obranný zákrok domácího kapitána Tomáše Řepky na pronikajícího Jana Kyselu žlutou kartou, strhla se nebývalá mediální hysterie. A to přesto, že novopečený slávistický trenér Cipro po utkání výslovně prohlásil, že inkriminovaná situace další průběh zápasu nijak neovlivnila. Kromě nesmyslných tvrzení různých rádoby-odborníků, že to byl faul "minimálně na žlutou, ne-li na červenou kartu," respektive že "i červenou kartu by si rozhodčí jistě obhájil" (pravidla přitom hovoří zcela jasnou řečí, kdy respektive za co jakou kartu udělit), jsme se mohli na sportovních stránkách i těch údajně nejserióznějších tiskovin dočíst bulvárně nenávistné titulky, patřící standardně do záhlaví černé kroniky, referující o činech masových vrahů, typu "Šílenec z Letné opět řádí" případně "Nekontrolovatelný bijec Řepka zase v ráži."
Cíle takových výlevů byly zjevné minimálně tři. Kromě standardní antipatie tuzemců vůči všem úspěšným, to byl především řízený pokus vyvolat u masového čtenáře přesvědčení, že když už zase (sic!) má ta Sparta šanci vyhrát titul, je v tom jistojistě něco nekalého – a tudíž bude dlouho o čem spekulovat, potažmo psát. A pak také – opět řízená – snaha o vytvoření psychologického tlaku na arbitra čtvrteční pohárové odvety pondělních ligových derby soupeřů, jež Slavia musela vyhrát, pokud chtěla i nadále pomýšlet na pohárovou Evropu; jednoduše aby se rozhodčí neopovážil byť jen pomyslet na to, té nechutné Spartě, které se všichni ostatní bojí a jdou na ruku, něco prominout.
Jak známo, sudí Adam se proběhlou mediální masáží, k níž si jistě svou porci propagandy a demagogie přisadili i pánové na Svazu, nechal nahlodat pěkně, rozhodl se před televizními kamerami celému národu v barvách předvést svou nebojácnost, pevnost povahy a smysl pro fair-play, a již ve čtvrté minutě matche nařídil vymyšlenou penaltu za nastřelenou ruku právě Tomáše Řepky, zasaženou navíc mimo pokutové území. Jistota je totiž jistota. Sparta v tu chvíli, aby postoupila do semifinále, musela vstřelit minimálně tři góly a žádný nedostat. Jinými slovy, když se se sešívanými v zákulisí odmítla na výsledku dohodnout samotná Sparta, které přece na cestu do Evropy stačí soustředit se na zisk mistrovského titulu, k němuž jí Slavie přispěla třemi body z pondělního ligového duelu, musela zasáhnout vyšší moc. Protože co kdyby! Co kdyby se Haškovými hochy nově vymyšlená udička na sponzory s názvem Superpohár ve svém prvním ročníku vůbec nehrála, protože by Sparta (sic a ještě jednou sic!) vyhrála double a byla tudíž jak vítězem ligy, tak poháru – a v Superpoháru by se jí neměl kdo postavit, respektive by to byla jen proforma fraška s náhradním soupeřem... Rozkaz tedy zněl, řečeno s klasikem, jasně: Sparta nesmí projít. A pánové Adam, Lhoták a Pelikán se jím řídili v průběhu celého čtvrtečního zápasu. Namátkou třeba hysterické filmování sešívaného Šenkeříka poté, co se ho Řepka snažil sklepat z vlastních zad, po kterých mu šplhal, vyústěné do žluté karty nikoliv pro herečku z Edenu, ale právě pro sparťanského kapitána. Je to přece, jak jsem se rovněž kdesi dočetl, "Hellboy"... Čeho dalšího se ještě na zápasech Sparty dočkáme, je ve hvězdách, nebo alespoň skoro ve hvězdách – na strahovském kopci. Tamní šéf komise rozhodčích Luděk Macela totiž na Letnou otevřeně vzkazuje: "Řepku by měl usměrnit trenér, nebo nebude dlouho trvat a mohlo by ho zase potkat vyloučení."
Česká malost a závist jsou holt věčné. A tak se u nás může klidně stát, co minulý týden potkalo střížkovskou Bohemku. Aniž ČMFS zveřejnil nálezy svých vzývaných legislativních odborníků, aniž stranám dlouhodobého, značně delikátního sporu umožnil jakékoliv odvolání proti svému verdiktu – protože žádný verdikt oficiálně nevyhlásil, pouze podle určité předchozí interní dohody koná – odstranil z nejvyšší ligové soutěže (sobě) nepohodlného majitele FK Bohemians Praha Karla Kapra. Protože přece tu druhou taky-Bohemku, tu z Vršovic, postavili na nohy samotní fanoušci. Ať už je to ve skutečnosti kdokoliv, ať už to jsou jakákoliv individua (viz skutečné vlastnické podíly v klubu dle obchodního rejstříku vs. mediální realita, viz mediální pověst zelenobílých fans s jednonohým klokanem ve znaku jako těch vůbec nejslušnějších vs. jejich skutečné chování na soupeřových stadionech a s ním související pokuty). S tím hnusným podnikatelem, který na obranu svých údajně krácených práv ohání svazovým orgánům před nosem policií, zákony a právníky, je třeba zamést. Že jde o krátkozraké rozhodnutí Haškových aparátčíků se ukáže v okamžiku, kde se Karel Kapr proti verdiktu šestimilionové pokuty pro klub a třísettisícové pro vlastní osobu, plus nádavkem ještě – a to především, protože likvidačnímu a zcela neadekvátnímu – dvacetibodovému odpočtu za záměrné manifestační nenastoupení k jednomu ligovému zápasu (právě s druhou taky-Bohemkou), odvolá k civilnímu soudu, případně až k nadnárodnímu arbitrážnímu řízení. Pak budeme jak mourovatí platit za zpupnost ČMFS všichni.
Jestli už má být někdo oficiální ostudou českého fotbalu, je to v první řadě Českomoravský fotbalový svaz a jeho rozhodčí, v těsném závěsu pak většina novinářů, kteří o něm v médiích všech typů referují. O současném reprezentačním mužstvu snad ani nemluvě.
fk



(08-04-10) V souvislosti s čerstvým, minimálně morálně značně problematickým jmenováním historika Jiřího Pernese do funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů se vzdaly členství v tamní vědecké radě takové odborné kapacity jako historik Vojenského historického ústavu v Praze Eduard Stehlík, proděkan Právnické fakulty University Karlovy Jan Kuklík, spisovatel a diplomat Jiří Gruša nebo šéf knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád. Všichni přitom svorně jako důvod své rezignace uvádějí jednak pochybný průběh konkursu i následujícího jmenování nového ředitele, tak skutečnost, že vědecká rada je poradním orgánem ředitele – a oni do ní byli jmenováni Pernesovým předchůdcem Pavlem Žáčkem, tudíž nevidí nejmenší důvod, proč automaticky spolupracovat s novým šéfem úřadu.
Nechci tady, na značně omezeném prostoru, detailně obhajovat, natož pak hanit, dosavadní Žáčkovu práci. Její pozitiva každopádně v globálním pohledu dramaticky převažují nad negativy. A stejně tak nemůže být sporu o skutečnosti, že Pernes ve svém životopise, jež byl součástí jeho přihlášky do ředitelského výběrového řízení, záměrně neuvedl své někdejší studium na prorežimní Večerní universitě marxismu-leninismu. Jinými slovy, jak chce člověk, který vědomě popírá svou (ať už zbaběleckou či prospěchářskou) servilitu ke komunistickému režimu, stát v čele ústavu, jež má být garantem našeho nezkresleného vyrovnání se s minulostí?
Abychom byli spravedliví, připomeňme, že v ÚSTR došlo v nedávné minulosti k určitým interním neshodám, které vyústily v odchod jiné části historiků, napadajících pro změnu odborné a manažerské kvality právě bývalého ředitele Žáčka. Třaskavý se jevil například fakt a hlavně samotný způsob, jakým ústav zveřejnil šedesát let starý tajně-policejní dokument o udavačství Milana Kundery. Nebo informace o spolupráci výtvarníka a blízkého přítele Václava Havla Josky Skalníka s komunistickou tajnou bezpečností i bezprostředně po Listopadu. Jenže i obě zmíněné kauzy lze nazírat z obou krajů názorového spektra: proč (ne)skandalizovat takzvaně významné lidi, respektive proč jim apriori (ne)dat prostor pro vlastní vyjádření se? Třeba proto, že to nepřipadá aktuálnímu politickému vedení země košer a nehraje do karet? Nebo že stigmatizované osobnosti veřejného života nemají jinou šanci se hájit než skrze média, jež jim ochotně naslouchají, případně rovnou soudní cestou? Jak falešné. Na druhou stranu, jak systémově omezit možná politická zneužití úřadu? Tím, že ho necháme svobodně ventilovat veškeré nálezy, které následně podrobíme drobnohledné kritice. Nebo tím, že do jeho čela dosadíme někoho, o kom víme, že šel bolševikovi na ruku, takže na něj "něco víme" a tak s ním "můžeme pracovat"? Snad by bylo lepší takový aparát rovnou celý zrušit, rozpustit a zakázat. Což se ostatně možná stane hned po květnových sněmovních volbách, pokud v nich zvítězí bratr Paroubek se soudruhem Filipem v zádech.
fk



(30-03-10) Právě jsem shlédl nesestřihaný obrazový a zvukový záznam návštěvy předsedy ODS Mirka Topolánka v pražské redakci gaymagazínu Lui, jehož mediálně "zpracovaná" verze vyvolala minulý týden dramatickou vnitropolitickou hysterii. A hned v zápětí si položil palčivou otázku, kolik z těch, kteří se k účelově bulvarizovaným, z kontextu záměrně vytrženým Topolánkovým sdělením o katolické církvi, homosexuálech a Židech v předchozích dnech houfně vyjadřovali, nad údajně kontroverzními slovy se fundovaně pohoršovali, formulovali své apriorní morální odsudky respektive dovozovali nedozírné následky takových "nezdravě xenofobních a politicky zcela nekorektních" postojů, celý záznam skutečně viděli a slyšeli. Jsem přesvědčen, že půjde o zcela marginální skupinu.
Na druhou stranu je ale nutné podotknout, že si Mirek Topolánek za své stávající problémy může především sám. Jako vrcholový politik totiž musí být – a to především – ve svých postojích konzistentní. Principielně totiž vůbec nezáleží na tom, jaký má kdo názor, ale zda je schopen ho kdykoliv a kdekoliv zopakovat a konstruktivně obhájit s použitím zřejmých ideových východisek. A právě to je na inkriminovaném (dlužno podotknout že neoficiálním, původně pouze pro vlastní potřebu redakce pořizovaném) záznamu to podstatné: Topolánek celých více jak dvacet minut naprosto suverénně, konstruktivně a konzistentně obhajuje svoje názory, zasazuje je do souvislostí, osvětluje jejich obecné myšlenkové pozadí. Nedovzdělaného redaktora nejprve upozorní na skutečnost, že křesťanská víra a církev nejsou jedno a totéž; zatímco na křesťanských ideálech stojí pevně celá vyspělá západní civilizace, byla to právě katolická církev, kdo si tuto v principu neškodnou filosofickou a sociologickou doktrínu zlovolně usurpoval pro vlastní nečestné mocenské machinace. Následně obhajuje svůj názor na z biologické podstaty věci rozdílnou povahu soužití manželů a registrovaného páru osob stejného pohlaví, čehož důsledkem je nemožnost druhých vychovávat jiné než případné vlastní děti. A opět nelze než souhlasit: buď se pevně držme tradičního modelu, že rodinu tvoří muž a žena, nebo exaktně definujme sociální a ekonomická pravidla pro adopci – pochopitelně bez jakéhokoliv dodatečného činění dalších rozdílů mezi teplými a studenými, různě barevnými, žijícími samostatně či v libovolných skupinách. Každá třetí cesta je jednoduše slepá a musí zákonitě končit nepříjemnou katastrofou. Ve finále (zcela přesně: ve třech úplně posledních větách rozhovoru) pak Topolánek odmítá pěti slovy paušálně definovat homosexuála, protože se chce bavit pouze o lidech jako takových, potažmo právech jednotlivce, nikoliv o vždy z principu pochybných a pokřivených právech skupinových a s mini souvisejících stereotypech. Jako podpůrný argument v žertu vyřkne ona osudná slova o tom, že rozdíl mezi slabými a ještě slabšími politickými postoji ministra dopravy Gustáva Slámečky a premiéra Jana Fischera přece není způsoben tím, že jeden je gay a druhý Žid, ale že jde jednoduše o osobní naladění toho kterého jedince. Což opět nelze nepodepsat. Protože je to prostě pravda, na které nic závadného není.
Kritický okamžik nastává až v okamžiku, kdy se šéf naší nejsilnější pravicové strany nedokáže ex-post postavit hloupě avšak pochopitelně a předvídatelně krvežíznivému ataku médií a v jejich vleku i všech politických odpůrců uvnitř i vně vlastní partaje. Vždyť co by se stalo, kdyby svá tvrzení do nastražených kamer a diktafonů znovu zopakoval a své postoje ještě jednou zasadil do jasně formulovaných ideových základů? Vůbec nic! Právě naopak. Nafouknutá bublina by podobně jako mnohé jiné předtím rázem splaskla a předvolební boj by pokračoval na jiné frontě. Topolánek ovšem z ničeho nic dost nepochopitelně škobrtl, začal se od svých výroků nešikovně distancovat a následně je i částečně omlouvat. Tím si ovšem sám pod sebou podtrhl stranické předsednické křeslo i pohřbil veškeré naděje na úspěch v čele jihomoravské občanskodemokratické volební kandidátky. Protože co ve vrcholné (tím spíše že pravicové) politice s člověkem, který si nedokáže v rozmezí jednoho jediného týdne (navíc takovýmto pofidérním způsobem) stát za vlastním názorem. Nic, jen zmar. Proto se jeví překotná snaha vedení strany o demontáž Mirka Topolánka z trůnu zcela smysluplná. Žel, zištnost a schválnost, jež stály na samém počátku celé kauzy, i následné nejisté mocenské vnitrostranické tanečky a tahanice, ji zhusta kalí.
ODS tak dlouho hledala obětního beránka, jehož hlavu předhodí po prohraných květnových sněmovních volbách svým rozladěným členům a sympatizantům, až ji předseda Topolánek na popravčí špalek položil sám – a to ještě před samotným plebiscitem. Že by ovšem právě Petr Nečas, v zádech s Ivanem Langrem a Davidem Vodrážkou, dokázal předpokládaný pravicový volební propadák efektivně odvrátit, zatím nejsem přesvědčen. Určitý čas k dispozici ale má a jeho startovní pozice také není bezvýchodná, tak se nechme překvapit ... a držme mu palce, protože čím méně levičáků ve Sněmovně, tím lépe.
fk



(07-02-10) Mladí radikálové z Komunistického svazu mládeže mohou znovu legálně spřádat své sny o (kontra)revoluci. Rozhodl o tom Městský soud v Praze, když 27. ledna zrušil předchozí rozhodnutí Ministerstva vnitra z října 2006 o rozpuštění KSM, které následně v březnu 2008 posvětil i Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud, kam se mladí komsomolci obrátili s dovoláním, měl ale loni v září názor opačný a věc vrátil do Prahy k přezkoumání, které dopadlo, jak dopadlo. Nejvyšší správní soud totiž důrazně poukázal na fakt, že k rozpuštění KSM sice došlo na základě zákona, i že na něm měl stát legitimní zájem (protože KSM ve svém programu mj. prosazuje i "odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků", čímž měl ohrožovat jeden ze základních pilířů našeho dnešního demokratického tržního zřízení), vnitro ani soud nižší instance ovšem relevantně nezjišťovali, nakolik je tato hrozba "od spolku několika desítek radikálů" momentálně reálná. Všemu v listopadu 2005 předcházela výzva Ministerstva vnitra, aby svaz nevyvíjel politickou činnost, a neporušoval tak zákon - občanské sdružení totiž takovou činnost vyvíjet nesmí. Když KSM ve svých aktivitách v nezměněné podobě pokračoval a následně odmítl i změnu svého programu a stanov, 16. října 2006 ho MVČR rozpustilo.
Podle soudkyně Řehákové je dnes klíčové posoudit, co je obecně pro stát výhodnější: zda tolerovat radikální nedemokratický spolek, nebo omezit ústavou garantované shromažďovací právo. Jinými slovy, zda je i tento případ možné hodnotit prizmatem okřídleného Voltairova rčení "Nesouhlasím sice s vámi, ale vždy budu hájit vaše právo mít a šířit svůj vlastní názor."
Nikoho zřejmě nepřekvapí, že situaci nahlížím rovněž lehce vyhraněně, respektive "radikálně". Principielně mi nevadí, pokud chce někdo spojit svou budoucnost s hlásáním poselství dělnické či jinak levé revoluce. To je jeho boj a je jen a pouze na odpovědnosti naší demokratické společnosti, jak s takovým samozvaným mesiášem naloží – zda ho bude apriori ostrakizovat a oslyší ho nebo mu dopřeje alespoň částečného sluchu a pozornosti, neboť v každé kritice lze najít nějaký námět pro zamyšlení. A úplně stejně bych mluvil – a mluvím – v případě extremistů pravicových. Velký rozdíl ovšem je, jak se ti či oni hlásí k historickým činům, přehmatům a zvěrstvům, která na lidstvu spáchali jejich myšlenkově spjatí předchůdci a soukmenovci. Jinými slovy: chtěl bys nastolit nový model fungování společnosti, kdy všechno bude všech a díky tomu se všichni budou mít dobře – v pořádku, rád si tě vyslechnu a budu s tebou do posledního dechu polemizovat; schvaluješ (ať už Hitlerovy či Stalinovy) koncentráky a všechen další tehdejší režimní teror – už pro tebe motám oprátku, neboť si nezasloužíš nic jiného, než viset na prvním kandelábru. Ten rozdíl je, myslím, zcela transparentní.
Jak na nově nastalou situaci zareaguje tuzemská úřední moc, není zřejmé. Podle vyjádření ředitele všeobecné správy MVČR Myrona Zajonce resort zatím zvažuje obě možnosti, tedy jak pokus o shromáždění nových důkazů o nebezpečnosti KSM a související požadavek na jeho následné soudní zrušení, tak časově neomezené odložení celé kauzy. KSM by přitom nebylo první tuzemskou organizací, kterou by vnitro a následně i soud z ideologických důvodů rozpustili; v devadesátých letech takový zákaz postihl například ultrapravicovou Národní alianci nebo Republikánskou mládež. Tehdy ovšem ještě neexistoval Nejvyšší správní soud a jejich odvolání proti rozsudku tak řešil "pouze" standardní Nejvyšší soud.
V prvním případě by jistě nebylo od věci zdůraznit fakt, že KSM v minulých letech pokračoval ve své radikální činnosti i přes oficiální zákaz. Nebo třeba důkladně přezkoumat vyjádření jeho členů typu"Po nastolení diktatury proletariátu bylo třeba se zbavit buržoazních a jiných reakčních živlů, které se snažily všemi prostředky zvrátit vývoj zpět ke kapitalismu, včetně jejich agentů v komunistickém hnutí. Socialismus bojoval s kapitalismem na život a na smrt, a proto byli zrádci trestáni rázně. Došlo i k omylům, ale měl-li pracující lid svou moc uhájit, nemohl si dovolit ve strachu před omyly nebojovat proti třídnímu nepříteli vůbec." (Leopold Vejr, listopad 2008, web KSM). Případně i jiné perly, jako třeba ty o bydlení: "KSM usiluje o legislativní změny, které donutí pronajímatele ubytovat lidi ve svých nemovitostech za přijatelnou cenu!" nebo autorských právech: "KSM usiluje o odstranění všech vlastnických patentů a jiných omezení, které znemožňují využití výsledků výzkumu a vývoje pro potřeby občanů a přinášejí pouze zisky jejich držitelům, nadnárodním korporacím!"
Související otázkou je pochopitelně stále otevřené (a odkládané) pozastavení činnosti samotné Komunistické strany Čech a Moravy, o které bojuje část veřejnosti, momentálně zaštítěná skupinou pravicových a nezávislých senátorů, de facto již dvacet let. "KSČM by měla jasně a zřetelně odmítnout marxisticko-leninské násilí jako prostředek k dosažení svých politických cílů," řekl například Jaromír Štětina, předseda specializované komise při Senátu PČR. Jedním z dalších kroků by mělo být i definitivní odstranění komunismu z názvu strany. Z čerstvého vyjádření zástupce advokátní kanceláře Stanislava Němce, která připravuje nový návrh žaloby k Nejvyššímu správnímu soudu, ovšem čiší velká skepse. Podání by sice mohlo být hotové do konce února, soud se jím ovšem nezačne zabývat dříve jak po květnových sněmovních volbách. Jenže právě ty podle očekávání podíl levice na moci naopak upevní.
Tak trochu Hlava 22, která se cyklí například i tím, že předseda KSM Krajča loni kandidoval za KSČM do Evropského parlamentu... Se špetkou paranoidní obsese by tak jeden ani nemusel chodit příliš daleko pro tvrzení, že si KSČSSD jednoduše připravuje podmínky pro hladké budoucí převzetí moci – a zároveň testuje, kam až může bez závažnějších komplikací respektive protestů veřejnosti zajít.
Jako třeba soudruh Vítězslav Jandák, někdejší skutečný, dnešní stínový ministr kultury (spíše bych měl napsat "kultůry") za ČSSD, který nedávno kázal v televizi Prima o tom, jak naše země nutně potřebuje "zákon o kultuře", jež jasně stanoví co je a co není skutečné umění ("bigbít" prý není) a tedy i koho z takzvaných umělců bude stát podporovat a koho ne. Arbitrem, neřku-li cenzorem, budou pochopitelně aparátčíci strany a vlády. Jak jinak.
Do tuzemských sněmovních voleb zbývá méně než pět měsíců a tak začíná přituhovat. Žel, bez ohledu či přímé příčinné souvislosti s momentálními klimatickými podmínkami, efektivně dehonestujícími všechny alarmistické teorie o globálním oteplování.
fk



(20-01-10) Na Haiti se momentálně odehrává jedna z nejhrůznějších humanitárních katastrof od konce druhé světové války. Po první masivní vlně erupcí, které ostrov rovnaly se zemí minulý týden intenzitou sedmi stupňů Richterovy stupnice, dnes dopoledne zasáhly už tak zdevastovaná území další otřesy zemského povrchu o téměř stejné síle. O střechu nad hlavou přišly určitě miliony lidí, o život údajně až stovky tisíc. Veškerá bezpečnostní i obslužná infrastruktura, včetně výkonné moci, zkolabovaly a nefungují. Je to bez diskuse tragédie. Jenže, bylo tamním lidem někdy opravdu znatelněji lépe? Neodhalilo náhodou momentální extrémní řádění přírodních živlů "jen" v plné nahotě dlouhodobou, po hříchu absolutní, vnitřní krizi státu, který byl v posledních více jak sto letech navyklý deformovaně fungovat (pouze) díky externím darům, směřovaným na Haiti ze západních zdrojů coby určitá forma odpustku za nezdařilou kolonizaci a civilizaci tamního území a národa? Výkupného, jež má z rukou moderních západních státníků smýt dějinné stigma (dnešní pokřivenou optikou viděno) politicky nekorektního otrokářství jejich předků? Nezvykli si náhodou Haiťané až příliš bohorovně na laciný a pohodlný konzumentský život uznaných "obětí" nepovedeného exportu západního socio-politického a ekonomického modelu a života vůbec, těžících – a automaticky si nárokujících respektive očekávajících – z nejrůznějších druhů humanitárních pomocí, bezplatných půjček a jiných milodarů?
Počítejte se mnou: jen mezi lety 1849 a 1913 proběhlo na Haiti 24 vnějších vojenských intervencí, celkem jich od vyhlášení nezávislosti před dvěma stoletími bylo více jak třicet. V chudobě s méně než dvěma dolary na den žilo před letošním zemětřesením 7 z 10 Haiťanů, s méně než jedním dolarem dokonce více než polovina z nich. Haiti se nachází na 150. místě ze 177 evidovaných zemí v žebříčku stupně lidského rozvoje podle OSN. 47 procent obyvatel ostrovní republiky je negramotných. Tamní průměrná délka života dosahuje sotva 60 let, přístup ke zdravotnictví má méně než třetina populace. Místní produkce potravin (včetně zemědělství a zemědělské výroby) stačí k nasycení pouze 46 procent obyvatel, zbytek je závislý na importu mezinárodní pomoci... Otázka po smysluplnosti a především naplnění vyhlášení formální samostatnosti na koloniální Francii v roce 1804 jaksi postrádá ve stínu této hororové bilance valnější smysl.
Nebo jinak: mezi lety 2001 a 2007 si rozbouřené přírodní živly vyžádaly na Haiti více jak 18 tisíc mrtvých. Dvě třetiny obyvatel (tj. cca 6,5 milionu lidí) při nich utrpělo nějakou materiální ztrátu. Před dvěma lety zemi zasáhly hned čtyři tropické bouře během tří týdnů. O život při nich přišlo 800 lidí, o střechu nad hlavou rovný milion. Zničeno bylo více jak 60 procent zemědělské úrody. Musím se ptát proč musí vše na Haiti vždy zajít tak daleko, když třeba sousední (na stejném ostrově ležící!) Dominikánská republika či nedaleká Kuba na tom, co se týče pravidelného ohrožení a pustošení přírodními katastrofami, nejsou o nic lépe – a přitom tamní následky řádění živlů nedosahují (ani ve svém součtu!) třetinu haitských ztrát? Vysvětlením budiž, že obyvatelé zmíněných okolních států jsou zvyklí, přes veškerou nedokonalost politických a sociálních zřízení svých zemí, se o sebe postarat. A to především v určitém souladu s přírodou (narážím mj. na téměř kompletní deforestaci Haiti za účelem získání levného stavebního a palivového materiálu).
Jsem opravdu dalek jakéhokoliv – tím spíše rasistického – zobecňování. Každopádně skutečnost, že 95 procent Haiťanů jsou černoši, bude mít v tomto ohledu, v obecné rovině, zřejmě určitou vypovídací hodnotu. Vnitřní problémy, kterým jejich země čelí, i způsob, jímž se je snaží (ne)řešit, jsou totiž téměř totožné s problémy dlouhodobě globálně pustošícími africký (tedy "černý") kontinent. Pasivita, apriorní stavění se do role obětí, arogance, bezdůvodně nepřetržitě natažená ruka směrem k těm, kteří se mají lépe. Sic pro to museli něco (respektive zatraceně hodně) udělat. Jenže jakákoliv podpora ztrácí svůj smysl, pokud přichází vniveč.
Na druhou stranu, pod tíhou všech těchto myšlenek, mě nemůže překvapit aktuální vyjádření haitského prezidenta René Prévala, který dnes sice ocenil mezinárodní pomoc proudící do jeho země, jedním dechem však neváhal kritizovat její problematickou koordinaci ze strany spojenců; týden (!) po ničivém zemětřesení prý stále váznou dodávky zdravotnických potřeb nebo potravin.
Na závěr si neodpustím podotek na téma související domácí mediální reality: již několik dní plní přední stránky našich deníků kritika nevyslání národních záchranných týmů do místa neštěstí. Zda je či není oprávněná, nechávám na posouzení odborníků. Pouze si dovoluji tvrdit, že v opačném případě, tedy v případě vyslání jakékoliv oficiální české pomoci v podobě lidských zdrojů, by titíž novináři psali, jak si vláda něco podobného mohla dovolit, když republikou zmítá krize a státní rozpočet i hospodářství jsou v troskách. Ostatně, jakmile bude oficiálně schválena výše zamýšleného českého finančního humanitárního daru, uvidíme.
fk



(06-01-10) Teprve před pár dny se rok sešel s rokem a letopočet přehoupl na řadovou číslovku s novou hodnotou 2010, a už se o pozornost hlásí staronový problém jménem rozpočet. Přesněji řečeno deficitní státní rozpočet České republiky. Jeho loňský schodek, původně odhadovaný ve více než optimistické výši 38,1 miliardy korun (výdaje 1,152 bilionu, příjmy 1,114 bilionu), v PS PČR schválený 23. října 2008, se nakonec po aktuálním započtení jednorázového užití peněz z rezervních fondů ministerstev ve výši 37,2 miliardy vyšplhal na rekordních mínus 229 miliard korun (celkové příjmy 974,8 miliardy, celkové výdaje 1,167 bilionu). Samotné záporné saldo tedy činilo 192 miliard, což je nárůst na více jak pětinásobek schváleného rámce. Jen si to číslo prohlédněte v celé jeho kráse: 229.000.000.000 Kč! Kde se stala chyba? Velmi zjednodušeně řečeno: kombinace domácího politického diletantství s dopady světové ekonomické krize.
Žel, s rozpočtem na rok 2010 je to obdobné, respektive ještě horší. Paradoxně přesto, že se jeho odsouhlasený schodek pohybuje pod hranicí toho loňského, na částce 163 miliard korun. Nejde totiž o "už pouhých" 163 miliard, jak by se snad mohlo podle sestupného hodnotového trendu zdát. A nejde ani o takzvané Janotovy úsporné rozpočtové balíčky, které měly zmordovaným státním financím alespoň trochu povolit oprátku, jež ovšem oranžovo-rudá hlasovací mašinérie ve sněmovně potopila. Motáme se totiž v kruhu. Zatímco ekonomická krize snad pozvolna odeznívá, diletanti nám vládnou dál. Úpravy z dílny ministerstva financí byly jistě minimálně částečně smysluplné, byť třeba zvyšování daní s negativními dopady na růst nezaměstnanosti a nižší HDP není zrovna instrument libý mé první signální soustavě, jejich případný celkový efekt by se ale každopádně dal přirovnat k výsledku pokusu námořníka ucpat špuntem od rumu lodní bok proražený dělovou koulí. Jinými slovy, ze strany středo- a pravicových exponentů dočasné vládní sestavy se jednalo o zástupnou hru, která měla odvést pozornost od samotné podstaty problému – a sice že předkládaný rozpočet je z podstaty špatný, že už ve své základní verzi mohl být mnohem lepší, a především: že to není v žádném případě poprvé, co vláda sněmovně předkládá takto nekvalitní návrh z dílny dřívějšího úředníka a dnešního šéfa ministerstva financí Eduarda Janoty. Jenže co v minulých obdobích určité ekonomické konjunkce a prosperity vypadalo zanedbatelně, respektive tak, že si to snad i můžeme dovolit, bije v době krize nejen palčivě do očí, ale především strhává nás všechny více a více ke dnu. A přesně toto optikou je nutné nahlížet i Janotovo sveřepé setrvávání ve funkci dočasného šéfa státní kasy: kdyby býval odešel v okamžiku, kdy mu socialisté zbořili prapůvodní rozpočtový koncept se zhruba polovičním dluhem, odkryl by vlastní falešné karty a nádavkem ještě pozotvíral skříně se všemi kostlivci. Smutná pravda totiž zní: jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná, v kase proškrábané dno.
Proto skutečně dodnes nechápu, jak mohl prezident republiky, profesor ekonomie Václav Klaus, takto v jádru chybný návrh rozpočtu předminulý týden odsouhlasit. Vždyť jaký dává smysl, že zákon před vlastním podpisem kompletně zkritizovat, když měl pravomoc jej zcela odmítnout a vrátit k přepracování? K čemu nám je a hlavně bude jeho alibisticky pilátské umytí si vlastních rukou, když nezabránil dalšímu ekonomickému a sociálnímu propadu naší země. Za právě uplynulý rok zaplatil stát jen na úrocích ze svého vlastního dluhu 53,1 miliardy korun, což bylo o 8,3 miliardy více než v roce 2008. Je snad za tím vším jeho sobecky urputná snaha definitivně porobit současné vedení ODS, jejíhož čestného předsednictví se před rokem tak ostentativně vzdal, nechat Paroubkovy socialisty historicky se znemožnit přímo ve Strakově akademii a po skončení vlastního druhého prezidentského mandátu vyvést toho času totálně zdecimovanou pravici (i zemi) zpět na výsluní? Tomu se mi zatím nechce příliš věřit.
fk