fk headline logo
PANOPTIKUM 2009
Rejstřík:  04-12-09 | 30-11-09 | 17-11-09 | 09-11-09 | 09-10-09 | 24-09-09 | 21-09-09 | 04-08-09 | 16-07-09 | 14-07-09 | 05-07-09 | 27-05-09 | 25-05-09 |
05-05-09 | 21-04-09 | 15-04-09 | 30-03-09 | 23-03-09 | 17-03-09 | 14-03-09 | 24-02-09 | 22-02-09 | 06-02-09 | 25-01-09 | 21-01-09 | 13-01-09

(04-12-09) Švýcaři se minulý týden v referendu vyslovili pro zákaz výstavby minaretů ve své zemi. Proti budování dalších charakteristických úzkých vysokých věží u islámských modliteben v neděli hlasovalo téměř 58 procent obyvatel helvétské konfederace, kteří se dostavili k volebním urnám. Protože jich celkem dorazilo na 2,67 milionu, tedy zhruba 54 procent všech oprávněných voličů, musí se lidovým rozhodnutím švýcarská vláda řídit a doplnit jeho závěry, formulované jako "opatření k zajištění míru mezi příslušníky různých náboženských komunit", k 72. článku Ústavy.
Jak si situaci vysvětlit? Jde nejen o další z řady silně konzervativních políčků do tváře militantně se rozpínajícího východního náboženství, který mu uštědřila euro-atlantická civilizace, ale především jasné švýcarské vymezení se vůči zhoubnému konceptu neomezené multikulturality, jdoucímu ruku v ruce s takzvanou politickou korektností, které zatím, v principu, Západu nepřinesly nic dobrého.
Švýcary přitom nelze v žádném případě vinit z přehnaného zpátečnictví či zatuchlého tradicionalismu. Liberální étos země potvrzuje například fakt, že tamní parlament během posledních deseti let zvolil již tři ženy do funkce prezidentky státu. Šestačtyřicetiletou bývalou ministryni hospodářství Doris Leuthardovou navíc příští rok ve dvou dalších nejvyšších ústavních funkcích doplní další dvě ženy: předsedkyní dolní komory parlamentu bude Pascale Brudererová (32), předsedkyní horní komory parlamentu se zase stane Erika Forsterová-Vanniniová (65).
Ať se to komu líbí nebo ne, včetně například zcela zbytečné, nefunkční Organizace spojených národů, jež je dlouhá léta všem "neposlušným" státům jen a pouze k smíchu, případně vedení největší mafie světa ve Vatikánu, Švýcaři jasně vyslovili názor, že smysl imigrace do své vlasti chápou a podporují pouze v tom případě, že má exulant zájem a chuť přijmout a případně v uměřené míře i obohatit tamní sociální, kulturní a politické hodnoty a prostředí. Ne se vůči nim vymezovat, ne vytvářet vlastní šedou zónu státu ve státě. Což je podle mého názoru také ten jediný správný přístup k celé značně ožehavé problematice. Pojď k nám a mezi nás, pokud chceš být jedním z nás, pokud nám máš co nabídnout, přinést, o co nás obohatit. Pokud nám ale chceš jenom tvrdit a dokazovat, že všechno děláme špatně, že ti je všechno naše cizí, respektive dobré akorát tak pro vymezení se proti, zůstaň doma a buď tam šťastný.
Pokud by vás snad napadlo, že jsou výše uvedené řádky v přímém rozporu s Listinou základních lidských práv a svobod, která jasně formuluje právo na vlastní víru a vyznání, musím vás upozornit, že švýcarské referendum se netýkalo zákazu mešit jako takových (natož zákazu samotného islámu), ale pouze výstavby jejich nejkřiklavějších součástí – minaretů, sloužících k veřejnému svolávání muslimů k pravidelným povinným modlitbám. Tedy stavbám, nemajícím v našem kulturním prostředí ani historický či současný ekvivalent, ani opodstatnění.
Ostatně, v opačném případě to může skončit tak, jako nedávno ve Velké Británii, kde bývalý poradce expremiéra Tonyho Blaira přiznal, že velkorysá imigrační politiky Labour party byla od roku 1997 podřízena jedinému cíli: vyrobit si co nejvíce nových voličů. Pánové totiž měli empiricky zjištěno, že více jak devadesát procent přistěhovalců posléze volí právě jejich partaj. Žel, celý záměr se zvrtnul. Tradiční levicoví voliči stranu hojně opouštějí – mimochodem: bojí se o práci, kterou právě jim, v průměru méně vzdělaným a kvalifikovaným lidem, právě imigranti berou – a upínají se k radikálním neo- a postfašistickým stranám typu Národní strany či Strany nezávislosti. Dalším příkladem může být samozřejmě Nizozemsko, kde extremisté v roce 2002 zabili otevřeného kritika islámu jakožto na násilí postaveného náboženství, tamního politika Pima Fortuyna, aby byla fatva posléze uvržena i na jeho nepřímé nástupce Ayann Hisri Ali, Somálku která se útěkem do Holandska zachránila před brutální zvůlí islámu k ženám (obřízka v dětství, výběr ženicha rodinou, podřadně nesvobodná role ve společnosti) a tato fakta se rozhodla veřejně šířit; Theo van Gogha, který byl islamistickými teroristy zavražděn za to, že o Ali natočil film; nebo v neposlední řadě od nás vypuzeného politika Geerta Wilderse, jemuž pro jeho údajně extrémně pravicové názory zrušili přednášku na půdě Senátu. O pár let starých přistěhovaleckých nepokojích v Paříži, způsobených právě jejich nechutí se přizpůsobit pravidlům většinové společnosti, ani nemluvě.
Rozum do hrsti! Zrazovat tradice a ideály se nevyplácí. Ani když to vypadá, že by z toho šlo něco vytřískat. Tragicky odstrašujícím příkladem nám budiž současný americký prezident Barack Obama a jeho nechutně plebejské chování ke komunistické Číně, šperkované přehlížením tamní cenzury i politických vězňů; pochopitelně včetně jeho svatosti Dalajlamy. O mementu doby, respektive důkazech jeho lživě populistické, od reality zcela odtržené loňské předvolební kampaně, ve formě nesplněných – a zatím stále fakticky nesplnitelných – slibů ohledně brzkého uzavření věznice na Guantanamu či odchodu americké armády z Afghánistánu tak nějak mainstreamově ticho po pěšině. Ale co, hlavně že už má Nobelovu cenu za mír, když je ten první černý americký prezident. To je totiž jeho jediná deviza, či – lépe řečeno: kvalifikace.
fk



(30-11-09) V hledišti sobotního malého pražského fotbalového derby na větrné strahovské hůrce, mezi Spartou a falešnou Bohemkou z Vršovic – toho času hostující právě ve vyhnanství erárního svazového stánku Evžena Rošického, zapříčiněném neschopností pořídit si vlastní vyhřívaný trávník – jsem musel přemýšlet o tom, proč vlastně naši Spartu všichni ostatní tolik nenávidí. Impulsem bylo pochopitelně zhovadilé chování zelenobílých příznivců všude kolem. Tolik zášti a zloby jsem v očích soupeřových fanoušků, ještě než se vůbec prvně koplo do míče, už hodně dlouho neviděl. Ptáte se po příčině: obyčejná česká závist a malost.
Jenže ono to máte těžké, jedna jediná špatná volba ohledně příslušnosti ke konkrétnímu klubu a na celoživotní trauma a osobnostní defekt je hned zaděláno. Třeba slávisti, z nichž se někteří za celý svůj život nedočkali jediného ligového titulu, by mohli vyprávět - nebýt po smrti. (Jak onehdá velmi signifikantně prohlásil jeden sešívaný, více jak sedmdesátiletý pamětník: "zažil jsem Pláničku a čtyři tituly, jeho si ale nepamatuju vůbec a titul jen ten poslední z roku 1947.") Nebo taky naopak. V případě, že pocházíte ze slušné rodiny, máte mozek na správném místě nebo prostě jen a pouze šťastnou ruku při výběru.
Svět ale není ideální – jak dokazuje například existence všemožných válečných konfliktů nebo různých podřadných fotbalových klubů; třeba právě typu družstevnického Bohemians 1905. Tudíž musí Sparta a její věrní fanoušci "trpět" a nést kříž stlučený ze závisti a zášti druhých. (Což pochopitelně v principu činíme velmi rádi, byť je nám občas za ty druhé nemálo stydno.) Protože cizí úspěch se u nás nezapomíná a už vůbec nepromíjí. A protože za vlastní neúspěch může přece vždycky někdo jiný, jen ne vy sami.
To všechno, v kombinaci s absolutní absencí hrdosti a sebevědomí splácejte do neforemné mazlavé kaše ... a máte příznivce podřadného, zbytečného klubu, který nemá (v našem modelovém příkladě) mezi prvoligovou elitou co dělat. Jeho jediným přáním a snem totiž je, aby jeho miláčci všem nakopali zadek doslova, nikoliv obrazně. Neboť na to druhé, tedy se ctí uhrát kvalitní výsledek, jednoduše nemají potřebnou fotbalovou kvalitu. Ostatně, už dlouho říkám, že nejvyšší soutěž by kromě Sparty měla hrát maximálně ještě Slavia, ostravský Baník, Olomouc, Teplice, Brno a Plzeň. Tradiční (resp. tradičně dostatečně kvalitní) týmy by nepřišly zkrátka, všechny regiony by byly zastoupeny a navíc – vlastně hlavně – díky jistému přetlaku těch lepších hráčů v menším počtu prvoligových klubů by si polepšila i celková sportovní úroveň našeho fotbalu.
Jak směšné bylo v sobotu poslouchat kibicování "zajeď do něj, je načatej" na adresu jednoho z bohemáckých obránců, který se neměl bát dorazit po předchozím souboji kulhajícího, poločas nakonec statečně dohravšího Romana Hubníka. Až jsem se za toho primitivního křiklouna zastyděl. A přitom si vzpomněl, jak jsem se byl před lety v nějaké díře podívat na jedno z prvních tehdejších kol domácího poháru, v němž místní bafuňáři motivovali své svěřence proti Spartě slovy: "Chlapi, kdo zraníte Rosickýho, dostanete sud dvanáctky!"
Ještě že jsem se na hlavní tribuně potkal s Ivanem Trojanem, v jádru slušným člověkem, a mohl se tak po závěrečném hvizdu pokochat alespoň jedním jediným nefalšovaným bohemáckým zklamáním, které se zrcadlilo v jeho upřímných očích. Všechny ostatní klokaní ksichty totiž plály onou výše popisovanou, nesmrtelnou nenávistí prostou jakékoliv sebereflexe nebo nedej bože objektivity. Je mi ho za jeho osudovou špatnou volbu upřímně líto, ale víc s tím nenadělám. Jak praví klasik: to máš z toho, s kým se taháš...
fk



(17-11-09) Možná ode mě v tento sváteční den čekáte zamyšlení na trochu jiné, politicky více zabarvené téma. K aktuálnímu dvacátému výročí pádu komunistické totality nejen u nás se rozhodně hodlám vyjádřit, zamyslet se nad ním ovšem chci až zpětně, abych v textu mohl zhodnotit i kvalitu plánovaných oslav tohoto zásadního sociálně-politického jubilea, včetně všech souvisejících konsekvencí. A dotknu se i necelý měsíc starých událostí, jež se odehrály u příležitosti svátku naší státnosti – jako například socialisty a komunisty zaplaceného pomníku Milady Horákové. Nebýt sametové revoluce, nebylo by ovšem (zřejmě) ani mnou dnes servírovaného informačně-technologického tématu.
Jsem kybernetický pankáč, svým způsobem pozér. A byl jsem takový vždycky, odmalička, i když nešlo o informační technologie. Kouřil jsem, když to ještě nedělali ostatní. Jakmile ovšem (doslova po pár týdnech) takové počínání ztratilo punc a status výjimečnosti, okamžitě jsem s tím přestal. Odmítám být spojován s davem a jeho normativním masovým kurzem.
Vlastní osobní web se skutečně smysluplným obsahem, v mém konkrétním případě založeným na archivu mých textů, jsme měl v téhle republice mezi prvními; v demograficky specifické skupině hudebních kritiků a publicistů jsem pak byl možná skutečně úplně prvním. Proto ho taky nehodlám opustit, byť je to nyní třeskutě moderní a in, a přesunout své elektronické já a veškeré jeho aktivity na třetí osobou vlastněnou, indiferentní, cizími pravidly svázanou a osobnost apriori potlačující sociální síť typu Facebook či MySpace, nebo nějaký obdobně pitomý a nesvobodný blog-server. Možná si říkáte, že jsem paranoidní zpátečník a asociál. Jenže mě opravdu nechybí ani opojnost pocitu, že "mám přátele", kteří se ke mě veřejně hlásí (ať už tím sledují cokoliv), ani nepotřebuji nezbytně nutně vědět, co právě teď dělají moji dávní spolužáci, bývalé milenky či staří kamarádi, kteří nenajdou čas a/nebo odvahu na to, zajít se mnou na zcela reálné pivo nebo kafe. Nehledě na fakt, že mám opravdu rád svá data pod kontrolou.
Ptáte se, jak tedy vlastně dokážu v dnešní informační džungli přežít, respektive žít a nechat žít? Pokud mám nepřekonatelnou touhu sdělit cokoliv efektivně zbytku světa, vložím to jednoduše na svůj web. Formu si pochopitelně zcela svobodně zvolím podle povahy příspěvku. Kdo má zájem o mou osobu, mé stránky průběžně či nárazově sleduje a časem si onu informaci přečte. Když chci ale něco urgentně sdělit konkrétní osobě či osobám, použiji jiný, o poznání privátnější a rychlejší komunikační kanál.
Direktivní neodbytnost nutnosti obecně komunikovat je mi cizí. Proto jsem už taky hodně dlouho nezapnul žádného klienta pro "instantní zprávování". Pokud mi někdo něco opravdu chce, může mi přece zavolat, napsat esemesku nebo email, jistota mé odpovědi je stoprocentní, stejně jako dobrý pocit pisatele z toho, že mě nikterak neobtěžuje, ani na mě přímo nevyvíjí nepatřičný tlak, směřující k neodkladnosti mé odpovědi. Na to, psát si s někým blbosti jen proto, že jsme zrovna oba on-line, už nemám ani čas, ani věk. To jsem dělával v pubertě, s na stejné vlně naladěnými, skutečnými přáteli, s nimiž jsme si v oněch internetově prehistorických dobách zcela záměrně užívali především formu takové komunikace nad jejím samotným obsahem.
Kapitolou samou pro sebe jsou pak dnešní internetové diskuse. V časech, kdy mělo připojení na síť jen pár zasvěcených, mělo ještě smysl je číst – člověk se obvykle něco dozvěděl. Zdlouhavé plkání o ničem či zcela mimo mísu, kombinované s osobními výpady, se nenosilo mimo jiné i proto, že by bývalo bylo hodně drahou srandou. V době levného broadbandu se ovšem prohlídka diskusních stránek povětšinou rovná exkurzi do smradlavé žumpy, kde se můžete tak maximálně nakazit negativismem, blbou náladou a extremismem. Proto jsme ostatně čtenářskou diskusi před lety zrušili i na webu našeho magazínu Rockshock. Schválně hádejte, kolik skutečně konstruktivně kritických emailů, tedy neanonymních elektronických dopisů, jejichž pisatele lze víceméně jednoduše dohledat, nám teď chodí? Pochopitelně čest výjimkám, odborným fórům se striktními pravidly registrace i publikace.
Kam se vrtneme dál? Začneme si znovu, místo chladně neosobních emailů bez diakritiky, hojně posílat klasické, ručně psané dopisy? Mají své kouzlo!
Třeba internetové zpravodajské servery už nesleduji více jak deset minut denně. Jsou přeplácané bezobsažnými články, které vycházejí jen proto, aby bylo kam umístit reklamu. Pokorně jsem se vrátil k papírový novinám, v nichž se díky jejich omezenému rozsahu dozvím komprimát toho opravdu podstatného. Teprve pokud mě nějaké téma skutečně zaujme, začnu ho studovat na internetové informační dálnici…
fk



(09-11-09) Nenávidím Slavii! A opovrhuji i všemi takzvanými Sparťany, kteří tleskají případným evropským pohárovým úspěchům sešívaných kašparů v pochybném jméně národního koeficientu. Jsme Sparta a pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme se o to postarat sami, vlastními silami a schopnostmi, a ne se spoléhat na druhé, natož požívat výhody ze strany úhlavního nepřítele. Lůze z Edenu přeji zkrátka jen to nejhorší. Kdo se diví, nechápe o čem je fotbalové fanouškovství. A jen těžko si dovede představit ta muka, když "musím" fandit národnímu týmu, v jehož sestavě se nějakým náhodným řízením osudu ocitne hráč stižený stigmatem vršovické plačky, tedy současný či bývalý slávista. Hrůza! (S ostatními týmy z nejvyšší domácí soutěže to není tak horké, přesně v duchu našeho svatého přikázání "mezi podřadnými kluby nečiníme rozdíl".)
Když tedy předminulý týden zdechla slávistická ikona František Veselý a na Letné byla u té příležitosti před zápasem s Ba(h)níkem z Chacharstánu vyhlášena minuta ticha (zda šlo o nařízení svazu nebo libovůli našeho vedení se mi nepodařilo zjistit), byl jsem v šoku. A pekelně zhnusen. Pochopitelně jsem zůstal sedět a na konci té trapné pietné vsuvky si s chutí zaskandoval "Antislavia!". Ukažte mi jinou sešívku, která kdy na Spartu plivala víc, než tenhle pravý forvard. Kam se hrabe Standa Vlček se svým ubohým výkřikem "Smrt Spartě". Fraška.
Ale zpět k tématu Evropské ligy a související nenávisti, nebo chcete-li rivalitě. Dvojice slávistických remíz s Valencií, obě z kategorie zázraků, způsobených (ne)pochopitelným podceněním vršovické party ze strany soupeře, mohla být pochopitelně kompenzována pouze dvojitým vítězstvím Sparty. I stalo se! Jak na domácím trávníku, tak v daleké Transylvánii jsme nedali rumunským miliardářům šanci a obrali je o šest cenných bodů. Cizokrajné akvizice jim nebyly nic platné.
Naši sousedé museli mít ve čtvrtek večer o zábavu postaráno: já řval! A jakou měla v pátek ráno radost moje jedenatřicetiměsíční dcera Natálka, když jsem jí řekl, že její oblíbenec Bony Wilfried dal zase gól a zase pro Spartu zápas rozhodl. Prostě: radost v dětských očích ani nevymyslíte, ani nezměříte, ani ničím nenahradíte.
A ještě jeden podotek na téma Sparta. Na začátku minulého týdne vydala ČTK o klubu mého srdce dvě zprávy. Jednu o jeho ztrátovém hospodaření za poslední rok, druhou o velkém kroku vzhůru žebříčkem Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS), v němž si letenský tým polepšil o čtrnáct míst, aktuálně patří mu 77. pozice a je jediným zástupcem naší republiky v první stovce. První informace byla pochopitelně plná média, druhá se téměř neobjevila. Jak příznačné pro tento národ!
PS: V sobotu porazilo ve druhé lize sparťanské Béčko Vítkovice 3:1 a Áčko si zrovna teď veze tři body ze hřiště prvoligového Slovácka. Krásná práce.
ACS navždy!
fk



(09-10-09) Pod dojmem včerejší velmi inspirativní debaty se svým novým pneumologem MUDr. Františkem Krejbichem jsem se rozhodl ještě jednou vrátit ke svému ne-svátku 4. října, k němuž jsem se již v inkriminovaný den krátce vyjádřil ve zdejším Fóru.
Na úvod krátké shrnutí pro zatím zcela nezainteresovaného a neinformovaného čtenáře: ač je v aktuálně využívaném českém kalendáři jméno František uvedeno u datumu 4. října, slavím svůj svátek 3. prosince. Stejně jako ho slaví můj otec i děd, stejně jako ho slavil otec mého děda atd.
Říjnové datum je totiž přiřknuto památce svatého Františka z Assisi, vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone, zvaného též sv. František Serafinský, který mj. založil žebravý mnišský řád Františkánů a primárně apeloval na křesťanskou lásku a solidaritu.
Naše prosincové datum je naopak zasvěceno vzpomínce na nebojácnou smrt svatého Františka Xaverského, baskického katolického kněze, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova, v církevních dějinách vůbec nejspěšnějšího misionáře s nejvyšším počtem pokřtěných osob; v druhém plánu pak patrona námořníků a novinářů. Mezi jeho osobní atributy patří křesťanský kříž v ruce, miska se svěcenou vodou, lilie nebo planoucí srdce. Jsou mu zasvěceny stovky kostelů po celém světě.
Francisco de Jaso y Azpilicueta, označovaný též jako 'apoštol Dálného východu', se narodil 7. dubna 1506 v rodině vysokého šlechtice v navarrském Castillo de Javier a zemřel právě 3. prosince 1552 na ostrově San Čoan u břehů Číny. Jeho dětství poznamenaly boje mezi baskickou Navarrou a Španělskem a Francií o nezávislost území. Když se Navarry v roce 1520 nakonec zmocnilo Španělsko, přišla jeho rodina o podstatnou část majetku. V roce 1525 odešel studovat do Paříže, kde dalších 11 let bydlel na koleji sv. Barbory. První řeholní slib složil paradoxně spolu s Ignácem z Loyoly, který bojoval proti jeho rodině v navarrské válce, Petrem Faberem, Šimonem Rodríguezem, Jakubem Laínezem, Alfonsem Salmeronem a Mikulášem Bobadillem v Montmartre 15. srpna 1534. O dva roky později se všichni zakládající členové nového Tovaryšstva ježíšova vydali na cestu do Jeruzaléma, kam však kvůli tureckým válkám nedošli; všechny cesty do Palestiny blokovali muslimští Turci. V roce 1538 se v Benátkách setkali s papežem Pavlem III., který jim nejprve svěřil pomoc při reformě církve a v září 1539 schválil Konstituci jezuitského řádu. V roce 1542 se František po třináctiměsíční cestě vylodil v indickém městě Goa, kde začal vykonávat svou misionářskou činnost. Zprvu se soustřeďoval na kázání a výuku náboženství, později přijal i organizační úkoly. U portugalského krále Jana III., místních správců a vladařů se zasazoval za práva domorodců proti portugalským kolonistům. Otevřeně vystupoval proti mocenskému ohrožování věrohodného hlásání víry a spravedlnosti. V průběhu času putoval po celé Indii a zakládal nové misijní kolonie. V roce 1545 odjel na Malajský poloostrov, kde ve své činnosti pokračoval, a pak dále na Molucké ostrovy. Po setkání s Japoncem Andžiró v něm zrála touha jít dál na východ, až do Japonska a Číny, která ovšem tehdy na své území nevpouštěla žádné cizince. S postupným zklamáním ze lhostejnosti krále Jana III. k jeho výzvám a narůstajícími úklady portugalských správců Indie, kam se v mezičase vrátil, se nakonec František rozhodl pro cestu do Japonska. Na ostrovy připlul na podzim roku 1549 a jeho listy, v nichž popisuje své první dojmy z japonské země a kultury, jsou pro Evropu cenným svědectvím o tamním životě. V roce 1551 odplul zpět do Indie, kde se po skvělých dojmech z Japonska, na jehož území mohl jako reprezentant portugalského dvora svobodně vyučovat a kázat, opět setkal s krutou realitou indické kolonie. Když v roce 1552 odjel zpět do Japonska, měl k dispozici malou flotilu, pověřovací listy pro čínského císaře i nějaký obchodní materiál. Výprava však byla zmařena Alvarem da Gama, synem mořeplavce Vasca da Gama. František, zrazen vlastními lidmi, se však nenechal odradit a vyplul do Číny na vlastní pěst. Podařilo se mu proniknout až na ostrov San Čoan, který byl posledním stanovištěm, na němž mohli přistát cizinci; porušení embarga se tehdy obvykle trestalo smrtí. Na ostrově ho však během čekání na ilegální odvoz do samotné Číny zachvátila nemoc, jíž po dvanácti dnech 3. prosince 1552 podlehl. Jeho mrtvola byla na místě zahrabána. V únoru 1553 však bylo jeho tělo Portugalci exhumováno a převezeno do Indie, kde bylo slavnostně uloženo v indickém městě Goa, v koleji sv. Pavla. Později bylo tělo přeneseno do chrámu Bom Jesu v témže městě. Roku 1615 pak byla jeho pravá ruka převezena do Říma, kde se stala relikvií v kostele Al Gesu. 12. března 1622 papež Řehoř XV. Františka Xaverského (spolu s Ignácem z Loyoly) svatořečil. Roku 1927 byl papežem Piem XI. stanoven patronem zámořských misií.
V lednu 2006 bylo podle údajů Českého statistického úřadu jméno František 25. nejčastější mužské jméno u novorozenců. Změna percentuálního zastoupení jména František mezi žijícími muži v České republice (tj. procentní změna se započítáním celkového úbytku mužů v ČR za sledované období 1999 - 2002) je -4,6%. To údajně svědčí o "poměrně značném úbytku obliby jména". V roce 1999 šlo o sedmé nejčastější jméno (186145 výskytů), o tři roky později o osmé nejčastější (176215), v roce 2006 i 2007 pak o desáté, s četností 157613 respektive 153917 výskytů. Jedna moje bývalá přítelkyně před nějakými deseti lety tvrdila, že "František je jméno ze hřbitova."
A proč to vlastně všechno píšu? No přece abyste věděli, proč si máte u mého jména v diáři škrtnout 4. říjen a naopak zapsat 3. prosinec. Kvůli zvůli komunistického režimu osmdesátých let minulého století totiž v kalendáři v ten pravý okamžik jméno František nenaleznete. Sprostě nám ho zrušili, že prý svatý stačí jeden ... dnes 3. prosince okupuje - z mého pohledu pochopitelně zcela neoprávněně - jakýsi Svatoslav.
A začít slavit vlastní svátek jindy, navíc podle nějaké komunistické vyhlášky, to už bych se rovnou mohl nechat přejmenovat. To po mě opravdu nikdo nemůže chtít.
fk



(24-09-09) Právě uběhnuvší víceméně smolný sparťanský týden jsem v neděli odpoledne zakončil excelentním fotbalovým zážitkem při manchesterském derby.
Vše začalo vlastně už předminulý pátek. Původně jsme chtěli jít s manželkou oslavovat osmé výročí našeho seznámení. Okolnosti – determinované pozváním mého otce – tomu však chtěli, že jsme si místo slavností opulentní večeře dopřáli vlažnou klobásu s chlebem a hořčicí na papírovém tácku a nedochlazené pivo v plastovém kelímku. Na hokeji. Sparta totiž v domovském prostředí Tesla areny (prostory dříve známé jako "Sportovní hala") hostila svého letitého rivala z Pardubic. A nádavkem byl ještě dnešní souboj okořeněn účastí zlatého naganského hrdiny Dominika Haška v soupeřově brance. Jenže naši se první dvě třetiny pouze rozkoukávali, jakákoliv souhra vázla … a soupeř nebyl o moc lepší. Podívaná veškerá žádná, jen bezmocný vztek, pramenící především z přístupu rozhodčích k osobě právě páně Haška, k němuž se nikdo ze Sparťanů nesměl přiblížit na méně než tři metry; jinak mu byl automaticky pískán faul na brankáře či nedovolené bránění ve hře. Jednoduše trapná ostuda pro trojici pruhovaných arbitrů i Dominika samotného, na níž domácí kotel reagoval příhodným pískotem a bučením při každém gólmanově kontaktu s pukem, doprovázenými navíc nelibým pokřikem "Hašek ven!" Konečná remíza 2:2 a následné vítězství v samostatných nájezdech, stržené paní Štěstěnou na stranu Pardubic, jen podtrhly náš dnešní ne příliš příjemný zážitek. Když jsem si navíc druhý den v novinách přečetl a televizi vyslechl, jak Hašek vychytal Pardubicím na Spartě vítězství v penaltách, jímal mě vztek i záchvat smíchu zároveň: nebýt naší jedné tyčky a druhé střely úplně mimo, vyhráli bychom my – Hašek totiž na Spartě chytil tak maximálně rýmu.
Druhý den jsem si naštěstí zcela spravil chuť na Letné, kde Rudí deklasovali dosavadního nečekaného leadera prvoligové tabulky z Jablonce v poměru dva k nule poté, co mu míč půjčili sotva na desetinu hrací doby, která se téměř celá odehrála na jeho (obranné) polovině hřiště. Dosažený výsledek i předvedená hra logicky všechny zúčastněné naplnily zdravým očekáváním čtvrtečního souboje s Eindhovenem, takto debutového vstupu Sparty do zbrusu nové klubové soutěže pod patronátem UEFA jménem Evropská liga.
V mezičase jsem ovšem ještě musel na vlastní smysly i kůži vytrpět úterní porážku našich hokejových bratří sešívanou lůzou, pod vedením dalšího zlatého medailisty z Nagana Vladimíra Růžičky. Po dvojici opět tragických třetin, jsme jednoduše nezvládli v té třetí, byť snaha o to byla enormní, nasázet soupeři více jak dva góly – žel po prvních sedmnácti minutách zápasu jsme prohrávali 4:0. Ještě že jsem si tento po všech stránkách bolestný zážitek mohl alespoň kompenzovat příjemným komplexním servisem ve firemním skyboxu... Nemít okolo sebe tolik pití, jídla a slečen, odešel bych z haly – vzteky bez sebe – po první třetině.
Čtvrteční match s PSV byl naopak – s výjimkou poslední minuty – balzámem na pocuchané sparťanské nervy. Bojovný výkon naší jedenáctky, která se nikterak nezalekla slavného jména svého soupeře ani jeho momentálního postavení a úspěchů v domácí soutěži, šperkovaný kvalitní souhrou všech našich řad i mnoha dech beroucími individuálními výkony. Tohle je Sparta, se kterou se zase jednou můžeme bez uzardění chlubit, mysleli jsme si celou dobu – ostatně i po skončení zápasu. První gól byl náš a i když jsme záhy po vlastní nevynucené chybě inkasovali, netrvalo dlouho a byli jsme znovu na koni. Z něj nás ovšem v oné výše zmíněné poslední minutě zápasu zákeřně sestřelil skotský sudí McDonald, když proti Spartě nařídil zcela nesmyslnou penaltu za zákrok, jehož klony nejen že v průběhu celého zápasu ponechával bez povšimnutí, ale který se – a to především – odehrál zcela mimo balon a hru. Prostě se mu ta drobná strkanice na brankové čáře hodila do krámu: aby slavný Eindhoven neprohrál ... na tom ruském východě. Hanba!
A obdobně smolně na tom bylo sparťanské Béčko v sobotu dopoledne, když přišlo o vítězství se svým tabulkovým sousedem FC Hlučín. Sudí ohlásil nastavení dvou minut, jež vypršely okamžikem, kdy jsme odrazili soupeřovu zteč za brankovou čáru – na roh. Který se už neměl rozehrával, protože avizovaný čas nastavení vypršel. Jenže on se rozehrával a naše nedůslednost v obranné činnosti vyústila v remízu 2:2. Naštěstí měl pro mě osobně tenhle zápas další – úplně jiný – rozměr a přidanou hodnotu; jednalo se totiž o vůbec první návštěvu mojí dcery Natalie na fotbalové tribuně. Pochopitelně to bylo na Spartě ... a pochopitelně se jí to moc líbilo a příště chce jít zas! Mamince se tak rýsují volná sobotní dopoledne, tedy ob-týden.
Týden a potažmo víkend ve znamení sportu jsem pak zakončil absolutní fotbalovou krásou: manchesterským derby mezi tamními kluby United a City. Stoprocentní nasazení všech aktérů bylo samozřejmostí, výkony za hranicí pochopitelných lidských možností netvořily výjimku. Skóre se přelívalo ze strany na stranu jako hra samotná. Každý chvilku tahal pilku, nebýt smutných negativních hrdinů, nevynikly by ti šťastní a pozitivní. I sudímu se ten match jistě maximálně líbil, neřku–li jím byl přímo unešen. Jak jinak si vysvětlit, že z očekávaných čtyř minut nastavení bylo víc jak šest? Jenže komu by to vadilo, když stav utkání byl v tom okamžiku remízový a hráči obou mužstev se mohli přetrhnout, aby výhru strhli na svou stranu. To pak opravdu stojí za to, nechat kluky ještě chvíli hrát a bojovat! Kdo jste to neviděli, nebudu vás napínat: nakonec jsem řval radostí. Moji milovaní Reds zvítězili 4:3, po geniálně jednoduché a milimetrově přesné přihrávce žijící legendy Ryana Giggse a jejím mazácky důvtipném zužitkování Michaelem Owenem.
Sportu zdar a fotbalu zvlášť!
PS: V Brně v pondělí nakonec opět smolně, remízově, 1:1. Škoda!
fk



(21-09-09) Dnes to vezmu trochu více ze široka, od mého posledního sloupku z první poloviny srpna je totiž vskutku co rekapitulovat a hodnotit.
Možná si vůbec pokládáte otázku, proč jsem se na tomto místě, tedy konsolidovaně a v souvislostech, tak dlouho neozýval a pouze přispíval jednotlivými zprávami, postřehy a komentáři na Fóru - zda to náhodou není nějaký můj nový, pokřiveně moderní, apriori omezený komunikační trend. Není, to vás mohu uklidnit a ubezpečit. Fórum budu k rychlým glosám aktuální situace jistě využívat i v budoucnu, nehodlám se ovšem omezit pouze na tento formát. Takže, proč jsem se na čas odmlčel?
Jednak jsem měl vytouženou prázdninovou dovolenou, během níž jsem si zase po čase naplno užil svou milovanou rodinu. Což by pochopitelně dost dobře nešlo, pokud bych veškeré přímo nesouvisející aktivity záměrně neomezil na minimum. I když ... mimo jiné jsme společně absolvovali i několik hudebních festivalů. A byla to prostě paráda, pohoda a relax, takže už se těším na vánoční repete.
Druhak jsem řešil velké, mnou zcela nezaviněné nepříjemnosti okolo definitivního ukončení mé spolupráce s dnes již bývalým producentem mého filmu Záblesk poznání, kameramanem Romanem Rezkem, který zcela nepředvídatelně podrazil všechny na projektu zúčastněné kolegy svým absolutně neprofesionálním, jednostranným odstoupením od společného díla, jehož rozpracovaný materiál navíc nehodlá ani sám dokončit, ani odprodat. A tak bylo nutné přijmout určité kroky, aby škoda, kterou svým svévolným a svéhlavým jednáním způsobil, alespoň dále nenarůstala. V těchto souvislostech jsem se také rozhodl hledat pro ZP nového investora či producenta; pro nové, tentokrát ovšem již plně profesionální natáčení. Více historie i novinek na toto téma, včetně těch opravdu velkých detailů, naleznete pochopitelně na příslušné filmové stránce tohoto mého webu. Za původní oficiální filmový web, jehož doména je majetkem právě R. Rezka, již nenesu žádnou odpovědnost.
V neposlední řadě jsem zuřivě pracoval na přípravách vlastního zbrusu nového mediálního projektu, k jehož odtajnění dojde cca v horizontu jednoho měsíce.
No a samozřejmě jsem pravidelně chodil na Spartu a nepřestal sledovat ani dění na naší politické scéně.
Tolik tedy na úvod a na vysvětlenou. Nyní skočme rovnýma nohama do aktuálně řádící domácí politické krize, jíž jsme se rozhodl druhou – regulérní – polovinu tohoto sloupku věnovat.
S dovolením laskavého čtenáře se nebudu v čase vracet více, než je nezbytně nutné. Byla by to totiž v případě téhle, dnes již vyloženě tragické frašky, naprosto zbytečná práce. Nic není tak, jak být mělo, dohody neplatí, slova nemají váhu a činy smysl.
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, která před pár týdny dospěla k jedinému rozumnému konsensuálnímu závěru, a sice že jsou její politické síly momentálně tak patově zablokované, lobbysty narušené a přeběhlíky roztříštěné, že není schopna dále pracovat, natož o něčem rozhodovat, a proto podala návrh na své vlastní rozpuštění a související vypsání mimořádných předčasných voleb, stále funguje a jak to tak vypadá, udrží se uměle při životě ještě minimálně dalšího půl až tři čtvrtě roku. Proč? Protože si soudruzi v Lidovém domě konečně spočítali, že jejich rozdávačný program za stávající ekonomické situace naší země opravdu nelze řádně realizovat (rozuměj přerozdělovat cizí peníze a majetek jejich lumpenproletářským voličům), a to ani za předpokladu astronomického zadlužení budoucích generací, kombinovaného s ožebračením všech poctivě pracujících zaměstnanců i zaměstnavatelů. Proto se nastávající otec Jiří Paroubek, toho času evidentně v předlaktační psychóze, odhodlal ke státotvornému činu: přestože je všem jasné (sic!), že by se svými nohsledy vyhrál volby na celé čáře, odhlédne od vlastního prospěchu a s plebiscitem počká až do řádného termínu, protože jedině tak je to prý (zrovna dneska) správné a dle litery Ústavy. A jestli ještě včera říkal a silou prosazoval něco jiného, má na to – vy všichni škarohlídi – nezadatelné právo; protože ten, jehož názory se nemění, je hlupák. Ha! Jinými slovy: je akutní a nezbytně nutné nechat zatraceně horkou kaši jménem státní rozpočet a s ním související škrty v mandatorních výdajích i eventuální zvyšování daní nechat sežrat nastrčeného úředníka bez reálné politické odpovědnosti a hlavně bez vazeb na ČSSD. A po pár měsících, až budeme z nejhoršího venku a ekonomika se vlastní setrvačností začne opět roztáčet směrem ke kladným číslům, velkomožně a velkohubě, nabídnout "řešení" krize hodné sociálních demokratů.
Ptáte se, proč tomu všemu musela zčista jasna předcházet stížnost na seberozpuštění sněmovny z úst jednoho z přeběhlíků Miloše Melčáka, a zda by náhodou – nebýt této obstrukce – už Paroubek neměl hlavu vraženou v oné výše zmíněné rozpočtové oprátce? Měl; jenže to by se zmíněnému poslanci, který se historicky znemožnil takovým způsobem, že se do parlamentních lavic zřejmě již nikdy nevrátí, nesmělo nelíbit, že by měl jakkoliv předčasně přijít o svou perfektní živnost jazýčku na vahách, která mu kromě standardního poslaneckého platu garantuje i další nezměrné bonusy, obálky a igelitky doslova ze všech stran. A Ústavní soud, v čele s bývalým socialistickým prominentem Rychetským, mu velmi rád dal za pravdu – jen aby zákonodárné a výkonné moci zcela transparentně ukázal, jaká že je jeho síla. Byť panují obavy, že sám jednal v rozporu s Ústavou a sám tak automaticky pozbyl svůj mandát, když rozporoval ústavní zákon, předtím v Parlamentu korektně schválený potřebnou ústavní většinou.
Do toho všeho, aby těch politických průšvihů nebylo náhodou najednou málo, nás černý muslim z Bílého domu blazeovaně předhodil rudému bratru z Východu. Na radar a související ochranu americké armády zapomeňte ... a začněte hodně rychle vzpomínat, co že se vám vybaví, když se řekne Mnichov nebo třeba odmítnutí Marshallova plánu. O tom ale zase až příště.
fk



(04-08-09) Nedá mi to, abych se několik hodin před osudnou odvetou třetího předkola Ligy mistrů mezi Spartou a Panathinaikosem krátce nevrátil k prvnímu utkání tohoto duelu, který se odehrál minulé úterý na pražské Letné. Zážitek, který mi inkriminovaný match připravil, by totiž neměl zapadnout.
Ve světle výkonů sparťanských hráčů z poslední sezóny, z letošní ligové premiéry na teplických Stínadlech a hlavně při nepříjemné vzpomínce na naše vystupování v evropských pohárových soutěžích z několika posledních let, jsem do našeho hnízda v momentálně brutálně rozkopané ulici Milady Horákové putoval přeplněnou tramvají se značně pochmurnou náladou. Jediné, na co jsem se vlastně opravdu těšil, byla nová podoba interiéru stadionu bez plotů mezi hřištěm a hledištěm, vylepšeným navíc dvojicí velkoformátových obrazovek. Přestože jsem měl předem dostatek informací, jak to bude na vylepšené Spartě vypadat, spadla mi po vstupu do ochozů čelist až na prsa. Byla to opravdu neskutečná pecka a kdo ji nezažil na vlastní smysly, nemůže soudit. Člověk si totiž rázem nepřipadá jako v Rusku. Ono prostorové obrození znamená doslova čelní srážku s evropskou civilizací. Popravdě jsem ještě pár dnů před tím nevěřil, že se jí, v těchto místech a souvislostech, vůbec kdy dožiju. A přitom na celé záležitosti není nic moc zvláštního, nepochopitelného či složitého: každému, kdo se někdy zajímal o patologickou psychologii davu musí být jasné, že v okamžiku, kdy mezi dvě skupiny lidí, které nemají být v přímém kontaktu, postavím živou stráž, dosáhnu o poznání lepšího výsledku, než když ony party oddělím pouze odosobnělým plotem. Ten totiž neznamená dohled, pod nímž si dovolí dělat bordel jen opravdu ti největší primitivové, ale pouze restrikci a zákaz, oproti kterému je třeba se furiantsky, nějakým tím zlobením, vymezit respektive ohradit.
Ohromen tedy usedám na svou letitou židličku a nepřestávám valit bulvy na všechny strany. No, škoda, že s tím zvukem nic neudělali a na protější tribuně prostě není stále nic slyšet. Jenže fotbalový pánbůh chtěl, abych bulvy dnes večer valit jen tak nepřestal! Nevím, zda to bylo způsobeno tou změnou prostředí, kdy je kontakt hráčů s fanoušky opravdu intenzivní, jak dalece pomohly aktivity směřující ke stmelení kotelníků s ostatními fans za účelem bouřlivější, koncentrované podpory našeho týmu, nebo zda za tím vším vězí nějaká ta správná konstelace hvězdných těles. Sparta každopádně podala výkon, jaký jsem z její strany v pohárech neviděl dobrých pět let. Byl aktivní, sebevědomý a hlavně účinný. Žádná neproduktivní betonová defenziva, žádné odevzdané bránění se zuby nehty, žádný strach z vývoje zápasu nebo přehnaný respekt ze soupeře. Ostatně vše nakonec vyústilo v opojný výsledek 3:1 plus brankářem Jardou Blažkem zmařenou penaltu, takže i ti největší nevěřící Tomášové a antisparťani z principu museli před naším výkonem smeknout.
Že mě mrzí, jak probíhal a dopadl náš následující ligový duel s falešnou Bohemkou, dorazivší právě do nejvyšší soutěže z druhé ligy, je zbytečné více rozmazávat. Zbabělí a neschopní Klokani se bránili celý zápas na vlastní polovině v jedenácti, při každé příležitosti zdržovali, neustále zákeřně a surově faulovali, na branku vystřelili jednou jedinkrát ... a my nedokázali najít efektivní recept, jak si s tím vším poradit a té ostudě učinit přítrž. Že hlavní vinu na nehezkém průběhu zápasu nesou rozhodčí, je sice neoddiskutovatelný fakt, nás ovšem neomlouvá. Po prvních dvou ligových kolech máme dva body, čtyři jsme ztratili. Mnohem citelnější ztrátou ovšem je zranění stopera Tomáše Řepky, které mu dvě minuty před koncem malého derby, v situaci bez míče, bez snahy jakkoliv hrát, přivodil jeden zelenobílý zběsilec, kterému nehodlám přijít na jméno.
Jak si s Tomášovou absencí poradíme za pár hodin v Aténách je zatím ve hvězdách. Herně i personálně. Přesto všechno chce trenér Chovanec hrát aktivně a vstřelit gól. Což je pochopitelně nejlepší recept, jak si zajistit postup do posledního, čtvrtého předkola Ligy mistrů a přiblížit se tak branám nejprestižnější evropské klubové soutěže doslova na dosah. Ať už by byl naším soupeřem ve čtvrtém předkole kdokoliv. Hrát jde, jak jsme se v úterý na vlastní oči přesvědčili, totiž s každým. Dobrou zprávou je, že se proti takyBohemce do naší sestavy vrátil Patrik Berger, který navíc onu holomajznu přežil ve zdraví a tak bude jasným středobodem našeho týmu na horkém aténském trávníku.
Sparta do toho!
fk



(16-07-09) Vzhledem k aktuální, pseudohumanisty a multikulturními extremisty rozpoutané, zcela neopodstatněné mediální hysterii okolo textu skladby Deratizer a obalu stejnojmenného nového alba kapely ABBand v čele se zpěvákem a textařem Alešem Brichtou, jehož jsem se ve své recenzi v magazínu Rockshock (www.irockshock.net) zastal jako nerasistického a nexenofobního, očekávám brzké předvolání na policii k podání vysvětlení nebo něčemu podobnému. Policie se už totiž touto kauzou, sólokaprem momentální mediální okurkové sezóny, seriózně zabývá.
Proto jsem sepsal následující doplňkové "vysvětlení" ke svému před časem publikovanému názoru.
Začnu obalem, realizovaným výtvarnou technikou airbrush. Futuristicky vyvedená postava Deratizera na něm čistí Karlův most. Od povalujících se feťáků a bezdomovců vylézajících z kanálů. Před čistící tryskou utíká i poměrově menší figurka (tedy zřejmě dítě) v otrhaných hadrech, o nic více tmavé barvy pleti než jsou všechny ostatní na obalu znázorněné postavy. Může ale nemusí to být Rom, jak přesvědčeně tvrdí četní odpůrci a kritici tohoto díla. Okolnosti, podle kterých etnickou příslušnost inkriminované postavy primárně určují, jsou dámská kabelka v jedné a autorádio v druhé ruce utíkající postavy. Pseudohumanisté a multikulturní extrémisté tak sami sebe odhalují jako latentní rasisty a xenofoby. Figurku totiž popisují jako "malé utíkající cikáně, které ukradlo rádio a kabelku" a hněvají se na Brichtu za takové konkrétní, takzvaně politicky nekorektní zobrazení. Přitom nám právě oni sami podsouvají historický, zavrženíhodný sociální stereotyp, proti němuž by měli naopak z logiky vlastní filosofie bojovat. Já osobně, aniž bych zkoumal barvu, národnost či rasu oné postavy - protože proč vlastně?! - naopak celý obraz chápu tak, že na rozdíl od dvojice zcela ztracených, mimo jiné proto že už relativně starých, existencí, je ono záměrně nuzné dítě zobrazeno jako jejich kladný protějšek; utíkající na nejbližší služebnu městské policie odevzdat nalezené věci. (Ukradené předtím zřejmě oním feťákem a bezdomovcem).
No a co se inkriminované textové pasáže "Politici dělaj z každýho vola / Na ulici kradou cikáni kola / Už by to vyřešit měl, nějakej deratizer," skladby Deratizer týče, je to podle mého názoru podobné, jako ve výše popsaném případě albového obalu. Jestli někdo vyvolá rasově orientované společenské nepokoje, nebude to Aleš Brichta se svou kapelou, ale nezodpovědní novináři a samozvaní ochránci lidských práv, kteří v honbě za senzací a zviditelněním se zpěvákovi podsouvají své vlastní myšlenky. Brichta nevolá po žádném "cikánském pogromu", nechce nikoho zabíjet na základě barvy pleti, rasové, národnostní či názorové příslušnosti. Pouze v rámci básnické licence upozorňuje na aktuální, velmi problematickou politicko-sociální situaci, kdy je většina společnosti natolik zahlcena vlastními akutními sociálními problémy a znechucena každodenní politickou realitou hraničící s fraškou, že je absolutně pasivní a svůj nesouhlasný hlas zřejmě nepozvedne ani v nadcházejícím mimořádném říjnovém plebiscitu. Což je pochopitelně živná půda pro různé extremisty, sázející na laciná pseudořešení.
Na závěr mi nezbývá než se provokativně zeptat, zda je větší problém fakt, že Brichta veřejně poukazuje na to, jak jsou problémy občanů této země lhostejné domácím politickým špičkám, nebo prostá skutečnost, že "cikáni kradou na ulici kola"? Ono v tom textu totiž klidně, místo poukázání na rómskou pouliční kriminalitu, mohla být douška o feťácích, prostitutkách, bezdomovcích nebo specialistech na 'podnikání po česku'. Platnost a vyznění skladby by bylo totožné, jen rým by se hledal o poznání obtížněji.
fk



(14-07-09) Jiří Paroubek odcestoval na konci června do Moskvy na tamní sjezd opoziční strany Spravedlivé Rusko, formálně spřátelené s jeho ČSSD. Při té příležitosti se předseda našich socialistů neformálně setkal i s někdejším (a zřejmě i budoucím) ruským prezidentem, dnešním premiérem Vladimírem Putinem a náměstkem ministra zahraničí Grigorijem Karasinem.
Taky vám z těch slov běhá mráz po zádech?
Aby ne, jak neslavně a hanebně prosby o bratrskou pomoc z východu dopadají, jsme zažívali téměř padesát let na vlastní kůži, posledních dvacet navíc porobeni vojenskou přítomností cizích - byť dle oficiální rétoriky spřátelených - armád na našem toho času nikoliv svrchovaném území.
O čem spolu pánové skutečně jednali, se můžeme jen dohadovat, každá ze stran dementuje jiné prosáknuvší informace. Minimálně jeden společný zájem je však jasný, byť k němu mohou vést různě klikaté a strmé cesty. Paroubek chce být za každou cenu ještě letos premiérem České republiky. A pak co možná nejrychleji i prezidentem, taktéž ať to stojí, co to stojí. Jak moc Paroubkovi záleží na dobru naší republiky, potažmo jejích občanů, jsme se mohli přesvědčit například při nesmyslně nesystémovém svrhnutí vlády uprostřed našeho předsednictví Radě EU, případně si obrázek můžeme průběžně dělat bedlivějším pohledem na všechny kraje, kde ČSSD aktuálně zcela svévolně vládne. Putin zase potřebuje ukájet své imperiální choutky a posilovat svou pozici největšího šéfa v zemi, ať už se ta funkce jmenuje jakkoliv. Proč si tedy nevyjít vzájemně vstříc, že? Ruská strana zařídí prostřednictvím své nehynoucí a všehoschopné KGB vítězství ČSSD v říjnových mimořádných sněmovních volbách a naše nová vláda z nás posléze, na oplátku, na základě příslibu posvěcení svých funkcí na "věčné časy", zase udělá ruské vazaly. Ať už jakoukoliv ekonomickou či politickou formou.
Ostatně, byl to přímo sám Jiří Paroubek, kdo řekl, že pokud se stane naším novým premiérem, prvním zahraničním diplomatem, kterého pozve na státní návštěvu, bude právě Vladimír Putin. Jakou dávno předjednanou bilaterální dohodu pak při té příležitosti pánové podepíšou, snad radši ani nedomýšlet. A nebo ano: máme totiž, co jsme chtěli. Respektive eventuálně budeme mít. Kdybychom před rokem zbaběle neodmítli instalaci amerického obranného radaru na našem území, nemohli by nás žádní nezodpovědní papaláši, volení lumpenproletariátem a lůzou, takto jednoduše zaprodat. Jenže většina společnosti mlčí a pouze vztekle skřípe zuby. Nepozvedne nesouhlasně hlas, natož aby ho šla v plebiscitu dát nějaké smysluplné partaji. Na to je moc pohodlná, znechucená či oportunistická. A tak budou o našem dalším směřování a osud opět zhusta rozhodovat zmanipulovaní aktivisté, jejichž hlasy nabývají na hodnotě právě nízkou volební účastí. Proto, jak říkám, vaše škoda. Pokud se to totiž opravdu stane, nezůstanu už v této zemi, která si za svou porobu bude moci opět jen a pouze sama, ani minutu. Protože proč bojovat za - z mého pohledu - dobrou věc, když o to většina nestojí?
A jestli si náhodou myslíte, že zbytečně fabuluji a maluji čerta na zeď, dovolím si vám připomenou takové "nepodstatné" nestandardní okolnosti a konsekvence výše zmiňované schůzky, jako že předseda ČSSD o ní neinformoval českou ambasádu v Moskvě, natož aby naše tamní diplomaty k jednání přizval - přestože velvyslanectví vede sociální demokrat Miroslav Kostelka (!) - a dokonce ani nezaslal standardní informační zprávu o průběhu jednání na naše ministerstvo zahraničí. Otázka, zda Paroubek Putinovi slíbil udělat z kontroverzní výstavby amerického radaru předvolební téma či nikoliv, se v tomto světle zdá jako zcela podružná. Perličkou pak jistě je, že pánové hovořili německy. Putin totiž tento jazyk dokonale ovládá z dob, kdy působil jako důstojník někdejší sovětské tajné služby v bývalé Německé demokratické republice a Paroubek se zase ani rusky ani anglicky na úrovni nedomluví.
Jestli ono náhodou skutečně nebude nakonec lepší volit menší zlo, tedy Lisabonskou smlouvu a větší přimknutí k západnímu civilizačnímu okruhu, ať už jsou pro nás podmínky integrace jakkoliv nevýhodné, než riskovat, že na dlouhá desetiletí opět upadneme do východního asociálního marasmu. Neříká se mi to lehce, nemám principielně rád vybírání nejméně špatné varianty ze všech špatných, ale je tomu tak...
fk



(05-07-09) Jedny volby jsou těsně za námi, druhé takříkajíc na dosah. Co všechno vyplynulo z nedávného klání o křesla v Evropském parlamentu a co dalšího nám naznačuje právě startující kampaň, uvozující mimořádné podzimní volby do domácí Poslanecké sněmovny?
Nejsledovanějším spektáklem aktuálního politického klání v našich regionech je krach dosavadního, doposud víceméně úspěšně fungujícího, způsobu prezentace ČSSD v čele s jejím předsedou Jiřím Paroubkem. Jeho přezíravě sebejisté, papalášské vystupování, v kombinaci s normalizačním slovníkem, totiž ve své kumulaci zapůsobilo na mladé voliče jako pomyslný, postupně se zvětšující a tudíž i dramatičtěji se třepotající rudý hadr na rozzuřeného býka. A není divu. Nadarmo se neříká "mladí a neklidní", s přidanou douškou ohledně toho, že levice má být mladistvě energická, reformátorsky se bouřící proti zavedeným principům - a pravice naopak konzervativní, stojící na pevných základech. Nic takového ovšem čeští socialisté nenabízejí. Naopak. Jejich program vězí po kolena ve vesnickém hnoji, obhajujíc mentalitu někdejších "jezedáků", zastřešujíc se rozložitým deštníkem asociálních klientů maximalisticky přebujelého sociálního státu, kde by nejradši nedělal nikdo a všemožné dávky naopak pobírali úplně všichni. To vše dohromady, v šíleném mixu, má pak jediný záměr: ukojit mocenské choutky několika vyvolených představitelů strany a vlády. Zda se ocitneme v propasti či za ní má momentálně ve svých rukou mlčící, často dennodenní politickou realitou absolutně znechucená většina, která k volbám pravidelně nechodí a výjimku je ochotna učinit pouze v případě, kdy takzvaně o něco opravdu jde. Bude mít ovšem dnešní, rozdrobená a rozhádaná pravice sílu je o tom přesvědčit?
To je a bude ostatně druhý klíčový milník nadcházejícího plebiscitu. Sjednotí se malé pravicové strany ve funkční celek nebo díky své principiální neintegrovatelnosti, vycházející ani ne tak z rozdílných programových idejí jako především z hladu jejích špiček po vlivných funkcích nebo alespoň významných postech na kandidátce, pouze znehodnotí případně sebrané pravicové hlasy?
Mám tu obavu. Ostatně už sám Mirek Topolánek přiznává, že model velké koalice dvou nejsilnějších stran - tedy jeho ODS a Paroubkovi ČSSD - bude po sečtení výsledků zřejmě tou nejméně špatnou variantou, respektive jedinou možností, jak neumožnit přímý podíl na vládnutí komunistům a tedy jediný způsob, jak zachovat demokratické směřování naší společnosti, nastolené před dvaceti lety sametovou revolucí. Což pochopitelně může - ale nemusí být – pouze pěkný zastírací manévr, vějička pro důvěřivé voliče, kterak si mezi těmi nejmocnějšími bez většího humbuku a praní rozdělit důležité posty ve státě, na právě v těchto dnech testovaném modelu dočasné letní vlády "národní shody". Navíc žádný stesk není od stran minulé vládní koalice na místě, za vše si pochopitelně mohou sami, neměly dopustit další volební experiment do smysluplné změny příslušného volebního zákona. Času na to měly dost.
Možná i proto někdejší politické špičky, rivalové ve výslužbě, Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman nesměle naznačují eventuality svých návratů do reálného politického života. Což opět může ale nemusí být výhra. Na jednu stranu lze pochopitelně kvitovat čistotu a transparentnost jejich zázemí, ani jeden z nich by se do každodenní politické špíny nenamáčel z postranně zištných, osobně či přeneseně prospěchářských důvodů. To už opravdu nemají za potřebí. Otázkou druhou zůstávají pochopitelně jejich zbytnělá ega, která v daném věku dokáží napáchat víc škody než užitku. Ostatně jejich stařeckého škorpení na dálku nám média servírují dostatek již dnes.
Paroubkovu výše zmíněnou bezskrupulóznost pak dokazuje i jeho teoretický pakt o předvolebním neútočení s KDU-ČSL z minulého týdne. Stejně jako ukazuje absolutní politickou bezmoc, myšlenkovou nekonzistentnost a osobní podlost staronového předsedy druhé zmíněné partaje Cyrila Svobody. Zatímco se pánové plácali po ramenech ve světlech televizních kamer, připravovali nejbližší spolupracovníci předsedy ČSSD oficiální komuniké o existenci takzvaného křesťanského křídla v rámci socialistické strany, vedené bývalým duchovním i ministrem vnitra Františkem Bublanem.
Když započteme Miroslava Kalouska s jeho a Schwarzenbergovou novou stranou Top 09, máme tu Svobodova lotra na levici i na pravici, kteří ho jistojistě v nadcházejících volbách oberou o hlasy, a to možná tak dramatickým způsobem, že sám spláče nad výdělkem a do Poslanecké sněmovny se se svou klidnou silou, která pořád neví, kam se vrtnout, možná ani nedostane. (V této souvislosti a výše řečeným na adresu dvou Václavů a jednoho Miloše nelze rovněž nepodotknout, že právě kníže Schwarzenberg je důkazem, že i na stará kolena lze politiku dělat smysluplně a se ctí.) O několikanásobné přeběhlici Olze Zubové, která nejprve vystoupila ze Strany Zelených a svrhla Topolánkovu vládu za účasti členů právě SZ, aby následně, s mezipřistáním v nově založené bezobsažné Demokratické straně zelených, zakotvila na pátém místě pražské kandidátky ČSSD, ani nemluvě. Paroubkovi tak už snad jen zbývá založit konzervativní či alespoň liberální frakci uvnitř své partaje a pokusit se tak skutečně přímo konkurovat ODS.
Na závěr bonbónek v podobě vyjádření soudruha Filipa, že televizní dokumenty o komunistických justičních vraždách, například v rámci zinscenovaného procesu se skupinou okolo Milady Horákové (oficiálně "procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice"), poškozují KSČM v očích voličů. Jestli to náhodou nebude tím, že se pan předseda a stejně tak i jeho polistopadoví předchůdci v této funkci, nedokázali dostatečně distancovat od své kdysi mateřské organizace, jež tato zvěrstva páchala.
fk



(27-05-09) Soudruh Paroubek v rámci tuplovaného předvolebního boje opět káže třídní zášť, nenávist a boj. Válku vyhlásil všem pracujícím, soběstačným a úspěšným občanům České republiky. Jen aby se nedivil, až skončí jako jeho bývalý spolustraník a přítel Václav Kočka ml. Zatím létají syrová vajíčka, shnilé brambory a rajčata, psí exkrementy, předvolební shromáždění ČSSD navštěvují Marťané, dožadující se před lety nabízeného spojenectví a štvavé vysílačky reprodukují hlasité kravské bučení a prasečí chrochtání. Ne nadarmo se říká, jak se do lesa volá, tak se z lesa střílí…
To jeho kolega ve zbrani, socialistický strážce kasy Bohuslav Sobotka, je o poznání umírněnější. Veřejně totiž ještě před volbami přiznává, že přerozdělovat v duchu volebního programu ČSSD se bude až v okamžiku, kdy bude co, až pomine krize, kterou vyvolali zlovolní kapitalističtí pravičáci. A horizont to prý může být i tři až čtyři roky. Jak vidno, i v dalších volbách bude co slibovat. Jenže slyší a čte tohle někdo ze socialistické voličské klaky, ergo lumpenproletariátu? Pochybuji. Pro určité skupiny obyvatelstva, pro které je lepší či pohodlnější nechat své spoluobčany okrádat státem (a obratem ruky část takových prostředků získat v rámci takzvané sociální pomoci), než jít krást osobně, jsou to jednoduše velmi lákavé vize, ať už stojí na jakkoli vratkých základech.
Příklad, jak bude fungovat po volbách náš právní systém pod taktovkou KSČSSD, mám zase dává MUDr. Rath. Urputnost, s jakou ignoruje zákony této země, jak pohrdá státními institucemi, orgány i jejich rozhodnutími, jsou nebývalé a do nebe volající. Neprošlo námi navrhované zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví Parlamentem? Jednoduše je nebudeme v námi ovládaných krajských nemocnicích vybírat, ten zákon se nám prostě nelíbí. A ostatní ať trpí nebo se přidají na naši stranu; stejně to platíme z jedněch (jejich) peněz. Skvělý precedens a návodný příklad pro zbytek společnosti. Nebo kauza České dráhy. Když jejich ředitel pobírá - viděno Rathovou optikou - nehorázně a nemravně vysokou mzdu, která navíc, považte tu drzost, několikanásobně převyšuje plat krajského hejtmana, odmítá šéf Středočeského kraje dráze platit příspěvky na ztrátovou regionální dopravu, přesto že mu to ukládá zákon. Základ zdravého ekonomického myšlení - tedy zohlednění faktu, že jsou ČD jedním z vůbec největších podniků v republice a proto musí plat jejich ředitele odpovídat dané závažnosti jeho funkce, bez ohledu na to, zda se jedná o státní či soukromý subjekt, protože pokud budeme v tomto činit rozdíl, nikdy do státního podniku za méně peněz nezískáme ty nejkvalitnější manažery, kteří budou logicky směřovat do privátního sektoru pro násobně vyšší platy - pochopitelně nikde. Pouze primitivní populismus.
O pochybném angažmá profesionální celebrity Kateřiny Brožové ani nemluvě.
Styďte se! Jediné, o co vám opravdu jde, je váš vlastní prospěch za každou cenu, který hodláte získat ovládnutím té části národa, kterou lze opakovaně opíjet rohlíkem. Kdyby vám šlo o skutečnou prosperitu naší země - a v jejím rámci pak i zcela legitimní osobní úspěch, nikdy byste se s neproduktivní lůzou nemohli paktovat.
fk



(25-05-09) Kdo mě zná, bezpečně ví, že nejsem žádný metrosexuál. Ostatně, jsem tělem i duší rocker. Na druhou stranu se nestydím přiznat, že jsem pyšný na svou štíhlou postavu, kterou zbytečně nekarikuje pseudo-muskulatura nahnaná v potu tváře v posilovně za pomoci různých zdravotně závadných chemických substancí. Proto svou figuru často a rád zdůrazním či podtrhnu vhodným oblečením. S tím pochopitelně úzce souvisí i fakt, že si na sebe nenavléknu nic, v čem bych se necítil dobře. A vůbec nejde o značku či cenu jednotlivého kusu oděvu, ale jeho samotnou podstatu, tedy střih, materiál a barvu. Možná vám to přijde jako trapná malichernost či neopodstatněný hvězdný manýr, je to ale prostě tak. Moje boty by mohly vyprávět.
Minulou neděli jsem se vydal, nucen okolnostmi, v doprovodu své ochotné manželky, vystudované oděvní návrhářky, majitelky firmy na zakázkovou výrobu a úpravy oděvů, zakoupit nové rifle. Česky džíny, resp. džínsy. Žádné, jejichž konzistence by byla stoprocentně bezchybná, tudíž bych v nich mohl bez problémů docházet do svého civilního zaměstnání, jsem totiž už ve skříni neměl. Jak se později ukazovalo, s postupujícím časem palčivěji a nepříjemněji, mé představy o průběhu nákupu tak banálního zboží, jako jsou pánské kalhoty, byly značně bláhové. Představoval jsem si totiž, že zajdu maximálně do tří obchodů, kde vylíčím svoji představu ohledně svých budoucích riflí, dostanu k vyzkoušení alespoň dva různé modely, následně se pro jeden z nich rozhodnu (ne-li okamžitě, na místě), zaplatím a bude po problému, respektive nucené poptávce.
Pocit, že je "něco špatně", jsem získal hned v prvním obchodě, značkové prodejně Levi's. Na mé přání "Ukažte mi, prosím, ty nejužší, nejnižší pánské kalhoty, které máte," reagovala prodavačka pohotovým zděšením v obličeji. "No, víte, nic takového tady nemáme. Nejužší jsou asi klasické pět-set-jedničky, tak je zkuste. Ale moc nízké teda nejsou." Jako bych se nasoukal do pytle. Obvod pasu i délka nohavic sice odpovídaly standardnímu číslování, na každý bok bych si ovšem - dovnitř kalhot - mohl schovat revolver ráže 9 mm a ještě by mi tam zbylo místo. No nic, jdeme dál.
Pokud jste si doteď mysleli, že kreativita návrhářů riflí pro pány končí s jejich střihovými a barevnými variacemi, podpořenými maximálně tak eventuálním falešným ošoupáním, sepráním či roztrháním, jste na velkém omylu. Přesně jako jsem byl já sám. Na vlastní oči jsem totiž viděl i různé více či méně nevkusné, malo- i velko-formátové, často po hříchu různobarevné výšivky, lesklé flitříky, kamínky, knoflíky, cvočky, kroužky a další cetky a přívažky. Na druhou stranu mi po první hodině takto pestrých zážitků nebylo trapné soukat se i do dámských modelů - pokud tedy (ne)měly stranově otočené zapínání. Ani tak jsem ale dlouho nemohl uspět. Hodně dlouho. Až po téměř čtyřech hodinách čistého času, ve dvacátém sedmém obchodě! Mezitím mě, mimo jiné, jedna podavačka stačila hluboce urazit slovy o mé "nezdravě vyhublé postavě". Přitom měla sama o dobrých dvacet kilo více a hlavu méně než já...
Z mých úst tedy opět zní výše uvedená, tou dobou již intonačně maximálně vypilovaná otázka. V ústrety jí letí skepticky předpokládaná odpověď. "Je mi to moc líto, ale jste po dlouhé době první, kdo něco takového shání. Všichni chtějí vysoký pas, aby si stáhli pupek a široký střih, aby jim to bylo přes zadek," konstatuje omluvně prodavačka a já z jejího výrazu odezírám, že se za tu smutnou pravdu svým způsobem stydí - vzácná výjimka, většina personálu byla profesionálně otupělá. Už už se otáčím na podpatku, když tu, blesk z čistého nebe: "Máme tady ale jeden vzorek z nové modelové řady, snad se vám bude líbit, když tak ho zkuste." A v rukou té dobré ženy se objevuje něco jako svatý grál - zatraceně dlouho jsme ho neviděli, přesto stále věříme, že existuje. Obyčejné, tradičně modré rifle, s nízkým pasem a úzkými nohavicemi, bez jakýchkoliv zbytečných ozdob. Do kabinky si je nesu s posvátnou hrůzou, jako svátost oltářní. Červík pochybností pochopitelně hlodá: když už nic jiného, tak ti prostě nebudou sedět... Radostí téměř omdlévám. Co na tom, že v Americe bych za tyhle Mustangy dal sotva osm stovek, zatímco tady jsem nucen vypláznout více jak dvě tisícikoruny. Ceny všech ostatních modelů byly srovnatelné, zatímco jejich kvalita a užitná hodnota byla hluboko pod tímto standardem. Jsem dojat. Vytahuji platební kartu a třesoucíma rukama zadávám PIN. Transakce naštěstí korektně probíhá. Jinak bych se asi vzteky rozbrečel a následně dal volný průchod svých negativním emocím. Zbývá jediné: aby se nesrazily!
Když jsem večer nad sklenicí dobré whiskey o celém tom nákupním martyriu přemítal, nemohl jsem se rozhodnout, zda jsem trpěl víc mizernou nabídkou zboží v takovém kvantu obchodů, nebo přehršlí absolutně zbytečné hudby, které byly moje sluchovody nuceny při nakupování konzumovat. S odstupem ovšem s jistotou tvrdím, že to druhé bylo horší!
fk



(05-05-09) Jsem už sice takříkajíc "velkej kluk", respektive relativně stará, životem strhaná mánička, nicméně některé věci mě stále spolehlivě dojímají. Jako například dnešní titulka vždy výrazně antisparťanského deníku Sport, na níž se skvěje rozesmátá tvář našeho Vašíka Kadlece, zachycená fotografem těsně po včerejším vsítění vítězné branky do ostravské sítě, v doprovodu titulku "Slavie, třes se! Je tu Kadlec!" s přidanou douškou "Gól zázračného chlapce snížil ztrátu Sparty na 5 bodů." Jak správně tušíte, když jsem ráno v metru ten plátek v číchsi rukou letmo zahlédl, neodolal jsem. To bylo opravdu nad mé mentální síly. V první trafice jsem proto obětoval nekřesťanských dvanáct korun a obratem si vylepil inkriminovaný list (včetně loga tiskoviny) nad pracovní stůl, hned vedle historického výstřižku "Arsenal zostudil Slavii 7 góly. - Cítím se ponížený, řekl kapitán Vlček." a dalších sparťanských memorabilií.
Kdo nikdy nefandil nebo alespoň aktivně nesportoval, nedokáže to pochopit. Nedokáže nás pochopit. Nezná totiž onen magický okamžik, kdy se z pocitu absolutního zmaru, bezbřehého znechucení, osudové zrady a definitivního zatracení stává radost až na kost, euforie bez hranic, nezměrné štěstí a maximální naplnění. Prchavý moment úlevy, kdy je veškeré dosavadní zlo - ať už bylo jakkoli masivní a mělo jakoukoli příčinu i důsledek - mávnutím kouzelného proutku vytěsněno z mysli vše prostupujícím dobrem.
Včerejší zápas Sparty s Baníkem může sloužit jako vzorový příklad výše uvedené katarzní teze. Navazovali jsme na předchozí nevydařené utkání v Příbrami, kde jsme vítězství a související dva body ztratili v poslední minutě nastavovaného (záměrně nepíšu nastaveného) času. Vzhledem k našemu hernímu výkonu v poslední dvacetiminutovce jsme si ovšem nic jiného nezasloužili. Upnout se s takovým soupeřem, za dané situace, navíc na jeho hřišti, na neproduktivní držení výsledku v podobě jednobrankového náskoku, je vysoce riskantní nehoráznost, která (by) měla být po zásluze potrestána. Proto se ani nelze divit, že do ochozů na pondělní střetnutí s charary dorazila pouze slabá osmitisícovka nejvěrnějších. A nedařilo se nám ani v domácím prostředí. Od začátku zápasu jsme sice měli jasnou převahu, hrálo se na jedinou branku, soupeř byl až trapně bezzubý; jako by šlo o jedno z prvních předkol poháru ČMFS, v nichž se zkušené profesionální ligové celky střetávají s divizními amatéry. Jenže na optickou ani faktickou převahu v poli se, jak známo, nehraje, rozhodují platné góly. A náš kámen úrazu tkvěl právě v tom, že jsme byli v koncovce zcela impotentní. Vypracovali jsme si sice řadu gólových příležitostí, zakončit a proměnit jsme je ale nedokázali. Naše nemohoucnost před soupeřovou brankou měla doslova tragické rozměry. Zeman, Kulič, Holenda - všechno špatně! Až konečně trenér Chovanec, většinu dosavadního času tradičně zcela stoicky sledující nemohoucnost svých forvardů a svěřenců vůbec z oblíbeného koutu lavičky, vystřídal. Nejdřív přišel na hřiště Patrik Berger, s nímž do naší hry vstoupila především skutečná jistota kombinace a přesnost přihrávky mezi záložní řadou a útočníky, o pořádné střele ani nemluvě. Žel, více jak půl hodiny by tenhle veterán na trávníku nevydržel. K závěrečné zteči soupeřovy svatyně však zbytek spoluhráčů vybudil dostatečně. Čtvrt hodiny před koncem pak nastoupil ke svému osmému prvoligovému startu mladíček Vašek Kadlec, modla všech Sparťanů, kteří fotbalu skutečně rozumějí. Bylo mu v ten okamžik 16 let, 11 měsíců a 14 dní. A netrvalo ani dalších šest minut našich společných životů a jeho křiklavě zelená kopačka poslala s mazáckým přehledem odražený míč do soupeřovy sítě.
Ruce i nálada letí nahoru, veškeré předchozí příkoří je šmahem zapomenuto. Vaškův první ligový gól nám totiž kromě vítězství nad ostravským rivalem servíruje další porci nesmělé naděje v souvislosti s letošním titulem mistra ligy. A je jenom naše vlastní škoda a smůla, že jsme se o možnost být už dávno před Slávií, která se v posledních pěti zápasech dostatečně znemožnila sama (tři remízy, dvě prohry), připravili sami - viz zmiňovaná plichta v Příbrami nebo doma s Českými Budějovicemi a Libercem, případně - vzhledem k průběhu zápasu - i ta v Teplicích... Ale jak jsem říkal na začátku, to je onen kouzelný koloběh fanouškovství, bez něhož by naše životy byly o poznání chudší.
A to se tu ani nebudu rozepisovat o navazujícím vydařeném koncertě hardrockové legendy Deep Purple, který jsem měl tu čest shlédnout v holešovické hale sparťanských hokejistů, ani večeři, kterou jsem měl doma na půlnoc od manželky připravenou! Prostě a jednoduše: den, jak má být.
fk



(21-04-09) Konečně budeme mít vládu odborníků, skutečných odborníků! Radují se hlupáci, tleskající aktuálně sestavovanému dočasnému kabinetu premiéra Fischera v domnění, že dosavadní politické vlády byly z principu své političnosti nekompetentní a špatné. Nevidí - nebo případě záměrně nechtějí vidět - že se ve skutečnosti jedná o nejhorší z možných řešení; vládu loutkovou, za jejíž jeviště lze jen stěží dohlédnout. Byli a jsou to ostatně právě nekonstruktivní demagogové, kdo se vždy zaklíná odborností svých na odiv stavěných expertů, aby ti skuteční pohlaváři v zákulisí tahali za nitky. Namísto aby moc ve svých rukou drželi transparentní politici, které v řádných volbách právoplatně vybrali občané, delegují tito své pravomoci i zodpovědnost na indiferentní loajální úředníky bez faktického mandátu i důvěry voličů. Na lidi, kteří budou ovlivňovat naše životy dočasnou správou našeho státu, ale my s nimi nikdy - pokud nepřekročí zákon a nebudou při tom chyceni za ruku - nebudeme moci zúčtovat. Skutečnou politickou odpovědnost vůči občanům-voličům totiž budou mít tyto figurky s trvanlivostí sněhuláků v přicházejícím létě absolutně nulovou. Na rozdíl od reálného vazalství k těm, kteří jim do funkcí zištně pomohli. Jednak se oni zákulisní hráči budou prostřednictvím svých dlužníků snažit prosadit kroky a normy, které by se jinak sami před volbami případně zcela a vůbec zdráhali realizovat (vzhledem ke své jasně narýsované politické odpovědnosti k potenciálním voličům), druhak se budou snažit maximalizovat vlastní budoucí prospěch ze situace po návratu pimprlat z překlenovací vlády do původních úřednických funkcí. Nevěříte? Stačí se zamyslet nad aktuálním návrhem, aby noví ministři nemohli zasahovat do personálního obsazení svých úřadů, jež budou dědit po svých předchůdcích. Jinými slovy: pojedeme dál ve stejných kolejích, jenom přemalujeme lokomotivu. A protože nové koště dobře mete, odhodí ti skuteční politici poslední zbytky vlastní autocenzury a studu. Volby, nevolby. Typický alibistický postoj Jiřího Paroubka, který sice chce rozhodovat o jménech nových šéfů jednotlivých resortů, ale nehodlá nést za konání dočasné vlády žádnou zodpovědnost, ani nemá smysl komentovat. Stejně jako jednomu zůstává hlava stát nad faktem, proč ODS za této situace nerezignuje na celou myšlenku dočasné konsensuální vlády s opozicí, v níž má polovinu všech mandátů obsadit právě ČSSD s tichou podporou komunistů a druhou si rozdrobit stávající vládní trojkoalice v demisi. Proč radši nedá Topolánek a spol. prostor pro další historické znemožnění se právě Paroubkovi a jeho komunistickým spojencům? Proč nenechat původce dnešní vládní krize a související světové ostudy, aby si sám snědl, co nám všem navařil? Proč mu, speciálně před nadcházejícími předčasnými volbami, jakkoliv pomáhat? Zájmy na dokončení rozdělaných kšeftů jsou zřejmě silnější než pud sebezáchovy.
Publiku tak nezbývá než bedlivě sledovat další dění okolo sestavování prozatímní vlády i její následné kroky a duchovním otcům i pohůnkům tohoto neústavního paskvilu vše v říjnových volbách pěkně podtrhnout a spočítat. Začít můžeme třeba tím, jak mohl být předseda dnešní vlády, kabinetu vzniklého téměř dvacet let od protikomunistické sametové revoluce, devět let nomenklaturní kádr KSČ? Proč do čela diplomacie přicházejí další normalizační prospěchářští komunisté, kteří navíc oba studovali v Moskvě na elitním Státním institutu mezinárodních vztahů MGIMO (křeslo ministra zahraničí obsadí dosavadní stálý zástupce ČR v EU Jan Kohout a post vicepremiéra pro evropské záležitosti současný velvyslanec v NATO Štefan Füle)? Nebo třeba proč nebyl před vyhlášením termínu mimořádných sněmovních voleb změněn stávající volební zákon, aby se další plebiscit automaticky nezařadil po bok těch předchozích apriori zbytečných?
fk



(15-04-09) Osud, příroda či prozřetelnost tomu chtěli, že jsem minulý pátek na internetu zcela náhodně objevil skvělou kytarovou video-školu Petra Henycha. Jistě, v době rychlého připojení, levné elektroniky a hostovaných komunitních služeb publikuje na webu multimediální obsah kde kdo, takže není žádný div, že jeden nestačí sledovat a postihnout všechny novinky, které se na něj z virtuální reality skrz monitory a displeje hrnou. Jenže Petr není – alespoň pro mě – kde kdo, s ním i jeho manželkou Janou se známe léta, takže dobře vím, že je to nejen zcela konkrétní nevirtuální figura, ale především slušný člověk, jehož počínání vždycky mělo hlavu a patu. A zároveň mám i dobře naposloucháno a nakoukáno, jak výborným kytaristou sám je. (Pro osoby stižené nevědomostí v této kulturní oblasti doplňuji, že kromě vlastního instrumentálního projektu G-Bod Petr Henych momentálně působí v doprovodné kapele Kamila Střihavky a v minulosti hrál mj. s Vilémem Čokem, Petrem Kolářem nebo Ladislavem Křížkem.) Tudíž mám, suma sumárum, absolutní důvěru v to, že jím prezentované teoretické informace a především praktické ukázky kytarového umění budou relevantní a zajímavé. Proč to ale všechno píšu; uznávám, že můj dnešní sloupek zatím může vypadat jako nepokrytá reklama na kamarádův podnik, byť zcela nekomerční, šířený veřejně a zdarma. Inu, cvičení, která Petr na webu prezentuje, jsou tak smysluplná a důvtipná, že mě jejich jediné zběžné shlédnutí přimělo ke kroku, na nějž jsem v posledních letech dlouhodobě, opakovaně a opravdu těžce hledal sílu a možná i odvahu: oprášit vlastního černého Gibsona, stojícího minimálně tři roky netknutě v koutě!
Asi znáte ten pocit, když se pro něco po delším, případně dlouho odkládaném zvažování rozhodnete, že to musíte mít najednou, teď a hned. Za téměř jakoukoliv cenu. A pokud ne, zažíváte příšerná muka, končící často rezignací a ochladnutím vzedmutého nadšení hluboko pod hranici původního (ne)zájmu. Já se zlehka trápil, nucen opustit Prahu, jen přes víkend, který však naštěstí vyplnila rodinná oslava kombinovaná s Velikonocemi. Dušičku jsem si v mezičase těšil nárazovým osvěžováním chatrných torz někdejších teoretických znalostí. V pondělí dopoledne se tedy natěšený vracím domů s představou krásného kytarového večera, kterému bude předcházet sledování fotbalového derby pražských S. Jenže – bystřejší jistě pochopili, že toto (ani remíza v Edenu) není pointa; ještě vás hodlám pobavit! – člověk míní a příroda mění. Ještě než jsem vůbec odjel na zmiňovaný mač, zle jsem si pořezal ukazováček, na levé ruce... Která slova akutního návalu zloby reprodukovat a nikoho přitom neurazit? Ehm. A nebojte se, není to všechno, s takhle fádním vyvrcholením bych vás neobtěžoval. Když jsem zhruba za hodinu, s dcerou Natálkou v zádech, zamykal auto, přivřel jsem si a tudíž i nepěkně zmasakroval bříško - jak jinak - levého prostředníčku do zabezpečovací páky na volant. Krve jako (proč jako!) z vola. Ne Natynko, tohle není "bebí", to je sakra řezničina, až mám slzy bolesti v očích a na vztek se ani nezmůžu. Naštěstí, jinak by si dcera mohla příliš brzo vylepšit slovník politicky nekorektním výrazivem. Velké finále přišlo v dalším nestřeženém okamžiku, kdy mi vlastní matka přivřela malíček do těžkých, poctivě dřevěných dveří na chodbě jejich bytu. Pochopitelně byl levý, ale zlomený není!
A víte vy co? I s těmi obvazy jde na kytaru cvičit, rytmická hra pravou rukou!
PS: Fakt, že si čtete tyty řádky, berte jako důkaz, že jsem ráno v koupelně z prstů odmotal obvazy a slepil náplasti a mohl tudíž následně opět začít ovládat klávesnici jiným, civilizovanějším respektive sofistikovanějším způsobem než tím policejním (tzv. detektivní metodou: kdo bedlivě hledá, po chvilce najde a následně maximálně soustředěně a opatrně, jedním prstem, zpravidla ukazováčkem pravé ruky, mačká). Snad mi nechytne zesilovač. Buďte zdrávi!
fk



(30-03-09) Předseda ČSSD Paroubek má z ostudy kabát, neboť král je nahý. Celý svět to vidí, jen on nechce. Vědom si toho ovšem je a to zatraceně dobře. Jak jinak interpretovat jeho snahy o předkládání vlastních podmínek směrem k vládě v demisi, kterou nechal svou sněmovní klakou minulý týden svrhnout? Slušný, cílevědomí a především zodpovědný politik myslí alespoň tři tahy dopředu. Dobrý minimálně pět. Jiří Paroubek není ani jedno, natož druhé. Že se mu povede na popáté (!) konečně svrhnout Topolánkovu vládu, evidentně příliš nedoufal. Přece jenom všechny předchozí, stejně velkohubé pokusy dopadly neslavně. Proto byl v úterý a zřejmě je ještě i dnes překvapen a zaskočen aktuálním vývojem domácí politické situace, jehož by - logicky - měl hrát prim. Ke škodě nás všech tomu tak ale není. Místo aby šel ve čtvrtek na Hrad s jasným plánem na sestavení vlastního kabinetu a přinesl prezidentu Klausovi nejen draft jeho programového prohlášení, ale především jména či rovnou podpisy těch poslanců, kteří jej hodlají podpořit, otáčí se zběsile na obrtlíku, dští zlobu a negaci na všechny světové strany a nádavkem ještě vykřikuje, ať se snaží ti ostatní. Ti neschopní; na rozdíl od něj. On je v opozici, tak má prý za úkol bořit, nikoliv stavět a už vůbec ne starat se. Především to by si měli budoucí voliči dobře zapamatovat. Paroubkovi je jedno, jakou vizuální (a následně možná i faktickou) nestabilitu, pro oči zpoza hranic, u nás svéhlavě vyvolal a nastolil. Nezáleží mu na výsledku našeho předsednictví Radě EU. Nezajímá ho, zda nás budou západní velmoci házet do jednoho pytle s maďarskými a dalšími ještě východnějšími bankrotáři jenom proto, že u nás padla vláda ve stejné době. Nádavkem v době krize, která ovšem nemá s pádem vlády žádnou skutečnou souvislost. Jde mu o jediné: porobit naši zemi co nejvíce a před dalšími parlamentními volbami povstat jako její jediný možný spasitel; protože všechno a všichni ostatní se vyčerpali, "selhali" a "zdiskreditovali" svou činností při hašení jím účelově zažehnutých požárů. Cena za to všechno je mu lhostejná, on ji platit nebude. Na rozdíl od nás a našich dětí. Analogii nechť laskavý čtenář hledá u aktuálního hrazení zdravotnických poplatků oranžovými kraji. Lidé přece v krajských volbách jasně rozhodli, že nechtějí novou silniční či energetickou infrastrukturu, vylepšené školství, kulturu či veřejné služby na úrovni civilizačně vyspělého světa, ale že jsou pro ně prioritou právě třicetikorunové poplatky. Proto je nutné veškeré prostředky z rozpočtů krajů vyplýtval zcela nesystémově právě na ně. Ať už to má jakékoliv negativní konsekvence, ať je to třeba i protizákonné. Hlas lidu, hlas boží... Že by ovšem právě politici měli mít v moderní společnosti poslání přinášet mezi lid myšlenky, eventuálně i systém a řád, který je pozvedne nad stávající standardy a úrovně, už chce slyšet málokdo. A voliči socialistů a komunistů nejméně.
Příklad ministra vnitra Ivana Langera, kterého Paroubek požaduje odvolat ze stávající vlády v demisi, mluví, stejně jako návrh ČSSD na úřednickou vládu do mimořádných voleb, za vše. Ona bezmocnost, tíha situace a neochota přijmou odpovědnost, je evidentní. Proto zcela účelově předseda socialistů říká: dokud neodvoláte Langera, nebudeme s vámi vůbec jednat. A když, tak primárně o úřednické vládě. Legitimnímu stanovisku Mirka Topolánka ve stylu nemám s vámi o čem jednat, v čem vám ustupovat, jsme vláda v demisi, dohodněte se s panem prezidentem, nelže než zatleskat. Buď má Paroubek nějaký vlastní plán, kterých chce prosadit, jinými slovy vládnout, a tak musí hledat podporu pro své záměry napříč politickým spektrem on, nebo nemá nárok si cokoliv nárokovou. Tahle kaše bude horká ještě dlouho.
fk



(23-03-09) Blíží se řádné volby ředitele veřejnoprávní televize. Na jednu stranu je to samo o sobě – optikou posledních deseti let – téměř nadpřirozený úkaz. Na stranu druhou je samotná skutečnost, že Jiří Janeček vydržel na rozdíl od řady svých předchůdců ve funkci celých pět let, tak trochu podivná. A ještě podezřelejší je, jak velké má někdejší okresní komunistický reportér šance na znovuzvolení do čela ČT. Kde je zakopaný pes? Janeček se za naše peníze dokázal tak šikovně obklopit a zaštítit lobbisty všemožných kategorií, typů a skupin, že jsou na něj "všichni" krátcí; respektive nikdo si ho nechce rozhněvat a poštvat proti vlastním zájmům. A tak místo toho, aby naše koncesionářské poplatky sloužily dobré věci, tedy zajišťovaly televizi veřejné služby faktickou a objektivní ekonomickou nezávislost, slouží na pokrytí nákladů zákulisních mocenských her, bojů a válek a vydržují v úřadu papaláše, jejichž jedinou starostí je udržení se ve funkcích a u koryta za každou cenu. Aneb: když žeru, chci u toho i mlaskat a protože vím, že to lidem vadí, nechám si žlab za jejich peníze odhlučnit… Programové schéma i jeho obsah podle toto ostatně dlouhodobě vypadají. Ano, jsem přesvědčen, že ČT nemá vysílat žádnou reklamu a být plně placena daňovými poplatníky – ať už formou koncesionářských poplatků nebo přímé dotace ze státního rozpočtu, případně kombinací obou zdrojů; jinak totiž nikdy nemůže být apriori nezávislá, multižánrová a multikulturní. V opačném případě by radši vůbec neměla neexistovat.
Obdobně ekonomicky na hlavu postavený je průběh aktuálně probíhající krize. Místo abychom ji nechali co možná nejrychleji proběhnout naší ekonomikou, na jejíž kondici nemůže mít z logiky věci globálně jiný než pozitivní vliv, snažíme se ji v pohybu všemožně bránit. Tím ji ovšem jednak zcela nepochopitelně a nekonstruktivně zpomalujeme (a tudíž protahujeme), druhak si sami její dílčí negativní následky násobně klonujeme na další desetiletí dopředu. Dobrým příkladem absurdity takzvaných protikrizových opatření jsou masivní americké státní dotace automobilového průmyslu v řádech desítek miliard dolarů. Celé odvětví, do něhož jsou počítáni jak samotní výrobci automobilů, výrobci všech součástek i koncoví prodejci, přitom vytváří jen něco málo přes čtyři procenta HDP Spojených státu a zaměstnává pouhých 1,6 procenta tamní pracovní síly (cca čtvrt milionu lidí)!
Evropa samozřejmě nemůže zůstat pozadu. Receptem má být podpora hospodářského růstu formou pokračující expanzivní měnové politiky jednotlivých centrálních bank. Úrokové sazby v rámci celé G20 jsou přitom dnes na dlouhodobě nejnižších hodnotách a limitně se blíží nule. Zamýšleným výsledkem je zvýšená ochota soukromých bank půjčovat peníze. Když si ale uvědomíme, že právě levné úvěry, poskytované v USA prakticky komukoliv, bez ohledu na jeho budoucí schopnost dostát svým závazkům, krizi před rokem a půl rozpoutaly, nezdá se to zrovna jako šťastné řešení. Tím méně závažným důsledkem takového konání totiž bude zvýšená míra inflace…
fk



(17-03-09) Další zatraceně dobrý důvod, proč na fotbalový stadion pustit pouze prověřené fanoušky, jejichž identifikační údaje včetně fotografií má klub ve své databázi – a všem ostatním prodávat vstupenky pouze na základě předložení a následného okopírování potřebných informací do totožné databáze, jsme viděli v samotném závěru včerejšího, po sportovní stránce skutečně vyvedeného, zápasu mezi Spartou a Brnem (4:0). Zatím neznámý výtržník, jehož má však policie již v merku, vyhodil ze sektoru domácích vlajkonošů dělobuch přímo pod nohy třináctiletého sběrače míčů, hlídkujícího u brankové čáry. Chlapec, sparťanský dorostenecký brankář, musel být na místě ošetřen klubovým lékařem P. Novákem a následně transportován do motolské nemocnice, kde podstoupil sérii vyšetření, podle jejichž výsledků nebude mít zranění naštěstí žádné trvalé následky.
Bude to – konečně – ona pověstná poslední kapka do poháru tolerance opakovaně nepřizpůsobivých diváků ze strany vedení klubu? Měla by! Tahle verbež na stadion jednoduše nepatří. Mnohokrát jsem proklamoval svůj nesouhlas s oficiálním klubovým projektem Sparta fandí slušně; jsem přesvědčen, že jednostranné zaujetí i nadstandardní emoce do hlediště patří, základní pravidla chování se však musí respektovat. Ať se každý raduje i vzteká, jak je mu libo, ať si křičí, píská, dupe, tleská, nadává … ale nesmí nikoho ohrožovat na zdraví, natož na životě. Registrace majitelů vstupenek a související apriorní znemožnění jejich nákupu konkrétním chuligánům, respektive zamezení jejich vstupu na stadion, je jediná cesta. Navíc cesta správná. Komu se to nelíbí, ať zůstane sedět doma nebo v hospodě. Když jde za mnou do práce návštěva, taky se můj zaměstnavatel ptá po jeho iniciálách a opisuje si údaje z jeho občanského průkazu – přitom bezpečnostní riziko je v tomto případě zcela marginální. Není opravdu jediný důvod, proč nezjišťovat totožnost těch, kteří jdou usednout do hlediště fotbalového stadionu, kde je naopak bezpečnostní riziko násobně vyšší. Kdo chce z jakéhokoliv důvodu vystupovat inkognito, ať se pohybuje po veřejných, anonymních prostranstvích a prostorách. Je nutné si uvědomit, že fotbalový stadion je soukromý objekt, jehož provozovatel mu může sepsat takový provozní řád, jaký se mu zlíbí (pochopitelně v rámci obecně daném legislativou). Pokud má někdo něco proti, nemusí tam chodit. Je to stejné, jako když jdu nakupovat, taky přece nenesu své peníze tomu, s jehož obchodními podmínkami nesouhlasím, jež mi nevyhovují.
Takzvaní "ultras", z jejichž prostoru za brankou dělobuch vyletěl, se na svých stránkách od celé akce distancují. Aby ne, když jde o takovou ostudu a nádavkem i kriminální čin. Prý se jedná o pochybení jednotlivce, které "oni, ultras" neschvalují? Pche! Vážení, pokud nejste schopni udělat si pořádek sami mezi sebou, ve vlastních řadách, jak jste doposud silácky proklamovali (a zbytek společnosti od vás, jakožto svébytné chlapecké organizace, jaksi samo sebou očekával), nedá se nic dělat, ale je i na vás nutné bez pardonu aplikovat veškerá nařízení, předpisy a omezení, která platí pro zbytek návštěvníků sparťanského stadionu. Byť jsem tím osobně nebyl nikdy nikterak nadšen, nadstandardní zacházení a přístup od klubového vedení, šanci na volné dýchání, jste měli – vaše chyba a smůla, že jste ji takto promrhali. Děti si na stadionu opravdu mrzačit nenecháme. Pokud nejste schopni regulovat a hlídat chování všech přítomných ve vám klubem milostivě dedikovaném sektoru, nezbývá než všechny dosavadní úlitby šmahem smést ze stolu a nastolit pořádek tvrdou rukou. Řekněte mi jediný rozumný důvod, proč by měli slušní fanoušci platit na rozdíl od vás dvojnásobné vstupné a ještě nádavkem akceptovat mnohem tvrdšími bezpečnostními opatření? Hlavně si nehrajte na jediné opravdové fanoušky Sparty, kteří jsou jí ochotni obětovat vlastní život. To jsou totiž jenom kecy! O takovéhle "fanoušky" skuteční Sparťané nestojí; což hráči i trenéři včera jasně vyjádřili tím, že po utkání zatleskali všem tribunám, kromě inkriminovaného problematického sektoru domácích vlajkonošů.
Pokud vedení klubu, ve spolupráci se svými security experty a policií, nevyvodí z aktuální situace žádné důsledky a v otázce bezpečnosti na stadionu nenastanou podstatné změny, povede to k jedinému: na Letnou budou chodit pouze dvě stovky primitivů, všichni ostatní zůstanou radši – zcela logicky – doma.
PS: Spartě podle disciplinárního řádu v krajním případě hrozí pokuta až 10 milionů korun, úplné zavření stadionu až na tři zápasy, případně zápasy bez diváků či uzavření některých sektorů pro domácí fandy. Disciplinární řád rovněž umožňuje finanční trest kombinovat s tresty uzavření stadionu.
fk



(14-03-09) Historie se opakuje. Žel, my jsme nepoučitelní. Západní Evropa má zase jednou vlastních starostí až nad hlavu a tak nás hází přes palubu. Činí tak uvolněně, s pocitem úlevy, že je o zbytečnou starost méně. Ať si Rusko, když má pořád ten zájem a chuť, na východě ovládá, vládne a panuje. Co na tom, že státy "takzvané" střední Evropy nemají s těmi skutečně východními zase tak moc společného. Stačí, že jsou na východ od západu. A tak se, 20 let po pádu železné opony a berlínské Zdi, zase rozlišuje jen na kvalitní Západ a bezcenný Východ; je zapomenuta ona v minulých dvou dekádách tolik vzývaná nenahraditelná role právě států střední Evropy, jakožto pomyslného i fyzického mostu mezi východem a západem starého kontinentu. Na takové malichernosti prostě není dnes, za krize, čas.
Výsledek: házení naší dosud dobře - až nadstandardně dobře – prosperující tržní ekonomiky do jednoho pytle se skutečnými bankrotáři ze samého proruského chvostu kontinentu, doposud a zřejmě trvale zamořených smrtelným dechem sovětského ekonomického a sociálního modelu. K naší smůle s tím nemůžeme nic dělat, z podstaty věci (naší pozice a situace v samém srdci Evropy) jsme na kladném nazírání našich sousedů zpoza západních hranic závislí. Což, obávám se, nezmění žádný z doposud nastíněných konceptů EU.
Proč jsem psal v úvodu, v těchto souvislostech, o dějinné nepoučitelnosti? Protože jsme v dané situaci, kdy z Evropy zase jednou nemůžeme čekat nic dobrého ani pozitivního, natož přímou podporu, opět – osudově? – odmítli nabízenou pomoz z rukou našich zaoceánských přátel a spojenců z USA. Ano, mluvím o radaru a všech jeho ekonomických, politických, bezpečnostních i dalších zcela zřejmých konsekvencích. Jak je totiž evidentní z aktuálních prohlášení novopečeného amerického prezidenta Obamy, ona šance je nejenom zjevně pryč, ale dokonce i on je nás dnes ochoten prodat a vyhandlovat s Rusem. Budiž mu ke cti, že na rozdíl od evropské politické reprezentace, která se pouze snaží zbavit domnělé koule na noze, tak činí alespoň ve vlastním zcela jasně formulovaném zájmu (ať už se nám zdá jakkoliv bláhový).
Jak dobře víme, další šance podobné té, kterou jsme právě promrhali, nepřijde dříve jak za nějakých padesát let. Ty si budeme muset po zásluze na vlastní kůži prožít a protrpět za dnes ještě ne zcela jasných, ovšem značně předvídatelných a předpokládatelných podmínek.
fk



(24-02-09) Socialista Paroubek oroduje za policejní stát. Činí tak pochopitelně - přesně v ideologických intencích své partaje - pro všeobecné blaho občanů České republiky. A za jejich vlastní peníze. Navíc byla aktuálním spouštěčem jeho zhoubné iniciativy, jež tentokrát ani při vší snaze nelze označit za populistickou, vpravdě lidová zábava: kopaná. Od právě uplynulého víkendu, kdy proběhlo první jarní kolo nejvyšší domácí fotbalové soutěže, se totiž v praxi uplatňuje nová dohoda mezi Českomoravským fotbalovým svazem a Policií ČR, která vkládá veškerou odpovědnost za pořádek a bezpečnost na stadionech do rukou pořadatelů utkání, tedy jednotlivých fotbalových klubů. Je to pochopitelné, respektive jediné správné řešení. Zápasy, stejně jako celá liga, jsou ryze soukromou, navíc obchodní, aktivitou účastníků soutěže, takže není důvod, aby na nich v roli pořadatelské služby či ochranky působily - za peníze daňových poplatníků, tudíž pro kluby de facto bezplatně - policejní oddíly. Nelze na jedné straně vybírat za vstup do ochozů poplatky a zároveň divákům negarantovat základní bezpečností servis.
Jenže co čert nechtěl a každý alespoň trochu vědoucí fanoušek očekával: hned napoprvé musela policie na několika stadionech zasahovat. Pořadatelské služby, doposud jen alibistické a nekompetentní sbory důchodců, studentů a bezdomovců v reflexních vestách, nově posílené o bezmozkovité ranaře z bezpečnostních agentur, totiž své nové povinnosti nezvládly a rozdovádění chuligáni jim přerostli přes hlavu. Primární vinu nesou pochopitelně samotné kluby, které nebyly schopné či ochotné se na inovované bezpečnostní scénáře dostatečně připravit. Ze strany svazu tak musí následovat jediné - finanční i nefinanční postihy inkriminovaných týmů. A pokud náhodou následovat nebudou, měl by zasáhnout stát, klidně i formou trestního řízení. Ostatně, od nového roku mají kluby zákonnou povinnost za každý mimořádný policejní zásah na vlastním pozemku platit. Kýžený efekt pak konečně bude apriorní zamezení přístupu na stadion ze strany samotných organizátorů zápasů těm, kteří se mezi lidmi nedovedou jako lidi chovat. Jedině tak lze pozvednout sociální kulturu v ochozech, kam jaksi ze samé podstaty věci pochopitelně patří určité emocionální výlevy, nikoliv ovšem násilí či pyrotechnika.
Zda bude policie před či za branami sportovišť, nehraje principielně vůbec žádnou roli. Důležité je, aby venku zůstali všichni, kteří berou návštěvu ligového zápasu jako ideální příležitost k vlastnímu zviditelnění a vybití se neakceptovatelným způsobem. To ovšem Jiří Paroubek nevidí, nebo vidět nechce. Tradičně je pro něj jednodušší a efektnější řešit ve velkém stylu důsledky - tedy mlátit nepřizpůsobivá individua policejními obušky před televizními kamerami, pochopitelně v zájmu obecného bezpečí, ať to stojí, co to stojí; než mediálně nezajímavými, sic o poznání levnějšími inkrementálními krůčky odbourávat samotné příčiny problému. Inu, je to přece jenom Slávista ... a socan.
fk



(22-02-09) Od letošního roku nejsem členem české Akademie populární hudby; odborné skupiny, která rozhoduje ve věci udílení výročních hudebních cen Anděl. Byť mi nebylo umožněno toto rozhodnutí učinit osobně - jednoduše jsem po téměř deseti letech nebyl pro hlasování do ročníku 2008 osloven - jsem tomu rád. Možná to nezní věrohodně, nebo minimálně působí jako klasický projev uražené pýchy odvolaného funkcionáře, ale čtěte laskavě dále a udělejte si na celou záležitost vlastní názor.
Nový majitel obchodní licence a souvisejících autorských práv na Anděly, společnost Lewron Music Center, se rozhodl učinit zásadní změny nejen v dramaturgii slavnostního ceremoniálu, nejen v koncepci výročních cen jako takových, ale dokonce i APH samotné. Možná je to pochopitelné, z určitého úhlu pohledu to ale klidně může být vnímáno jako střet zájmů. Nežijeme samozřejmě v ideálním světě, ale když už není majitelem Andělské licence samotná APH, což by bylo z mého pohledu nejčistší řešení, měla by fungovat alespoň jako autonomní sbor volitelů, nezávislý právě na business majiteli licence. Ten nechť s akademiky jedná o svých představách o koncepci cen a jejich jméno volně používá ke svému zviditelnění se, ale ať s nimi bezprecedentně nemanipuluje k (obchodnímu) obrazu svému. Jinak totiž není faktickým vyhlašovatelem cen Anděl Akademii populární hudby, nově dokonce spravovaná prostřednictvím zájmové organizace hudebních vydavatelů IFPI ČR, ale obchodní společnost Lewron Music Center.
Z někdejších více jak pěti set oslovovaných akademiků najednou rozhoduje pouze necelá stovka vyvolených. Žel, důvodem není, jak by se možná mohlo zdát, omezení počtu udělovaných cen; to by ani nedávalo valný smysl. Jediným legitimním ospravedlněním nově nastolených pořádků v Akademii je konstrukce, že čím méně lidí hlasuje, tím jistější je výsledek jejich rozhodování. A to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v minulosti ze všech oslovených členů APH odevzdala v souladu s regulemi své hlasy v průměru jen polovina. Lze pochopitelně a zcela oprávněně diskutovat o personálním obsazení staré akademie, v níž byli hojně - a tudíž z pohledu objektivity kontraproduktivně - zastoupeny subjekty se zřejmými komerčními zájmy. Na druhou stranu, tyto jsou v obdobném, ne-li dokonce větším poměru zastoupeny i v novém redukovaném aranžmá Akademie.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem jsem tedy opravdu velmi rád, že se současnou APH nebudu spojován. A upřímně se divím všem svým kolegům, které doposud považuji za seriózní novináře, že jsou ochotni se takovéhoto pochybného a směšného podniku účastnit a riskovat tak svůj profesionální kredit.
Na závěr si položme kardinální otázku: proč právě oni?
fk



(06-02-09) Včerejší všeobjímající českou novinářskou hysterii nezle ani s největší mírou shovívavosti charakterizovat lépe, než jako pověstnou bouři ve sklenici vody, respektive vlnobití v tuzemském mediálním rybníčku. Co se přesně stalo? Poslanecká sněmovna, oproti doporučení Senátu, schválila novelu trestního řádu, která zakazuje zveřejňování materiálů vzešlých z policejních odposlechů, potažmo vyšetřování obecně, bez předchozího výslovného souhlasu příslušných státních orgánů. Nezávisle a objektivně myslícímu člověku to nepřijde nikterak podivné. Vždyť jediná cesta, jíž se lze z venčí k inkriminovaným datům dostat, je nelegální. A tak je logicky, stejně jako samotná krádež těchto po všech stránkách vysoce citlivých materiálů, trestné i jejich další šíření. Úmyslný prodej jakéhokoliv jiného kradeného zboží je přece rovněž trestný, tak jaké pak pardony v případě komodity jménem informace? Že za porušení zákazu zveřejňování inkriminovaných dat, stejně jako v případě neautorizovaného zveřejnění osobních údajů obětí zločinů, hrozí až pětileté vězení nebo až pětimilionová pokuta, se sice může zdát přespříliš – navíc ve světle maximální horní sazby u zneužití pravomoci veřejného činitele ve výši tří let – podstata odstrašující funkce tohoto trestu je ovšem nasnadě.
Možná vás v první okamžik překvapí, že se na zadní staví nejen bulvární novináři, ale i členové redakcí seriózních médií, zaštítěni dokonce svým profesním cechem - Syndikátem novinářů České republiky. Prý je jim daným opatřením usurpována svoboda slova. Jak směšné, jak laciné, jak zbabělé! Jejich nezadatelné právo psát si co chtějí, navíc podpořené institutem utajeného zdroje, totiž zůstává zcela netknuté. Chtělo by se říci čisté jako slovo boží, ale to by byl v tomto případě falešný oxymóron. Zakázána je pouze doslovná publikace tajných materiálů. Nejde tedy de facto o nic víc, než explicitní ochranu autorského práva; kdy jsou oněmi autory státní úřady, jež do realizace svého díla investovaly nemalé finanční prostředky a tak musí být jakékoliv poškození jejich vlastnických práv po zásluze odměněno. Jako by se šéfredaktor jednoho listu vztekal, že nemůže prodat více vlastních výtisků než konkurence, která má zajímavější fotku na titulní straně – a jemu zákon zakazuje ji jen tak převzít a přetisknout, aby si rovněž přišel na své. Směšné a ještě jednou směšné! Jenže přesně o to jde: o strach, že díky nové vyhlášce už nepřijde bezprecedentní šance, jak jednoduše a na cizí účet navýšit vlastní prodeje či sledovanost přetištěním respektive odvysíláním státu ukradených materiálů.
Jenže novináři jsou prý hlídacím psem demokracie, institucí konající ve veřejném zájmu. Proto by měli mít jiná, silnější či chcete-li volnější práva než řadoví občané. Tvrdí oni. Já zase, že každá instituce musí být, právě na rozdíl od jednotlivce, regulováno mnohem striktněji. Vpravdě filosofickou otázku, kdo je to vlastně novinář, nechme raději stranou. Mnohem zajímavější je totiž úvaha, jakým způsobem se vlastně ony nelegální materiály k novinářům dostávají. Jak je možné, že z pořízených desetitisíců hodin odposlechů a stovek kilometrů popsaných listů spisů, vždy do médií proniknou právě ty "správné". Korumpují média své ilegální zdroje cíleně nebo jsou při vidině tučných vydavatelských zisků ochotni nepřemýšlet nad vlastní rolí v mocenských hrách jiných, jež svou publikační činností naslepo bezpochyby zastávají?
Jsem tím posledním, kdo by – obecně – tleskal tomuto nebo jakémukoliv podobnému legislativnímu plevelu. Jsem a vždycky jsem byl pro co nejjednodušší legislativní rámec i jeho obsah. Doba si ovšem evidentně žádá své. Kdyby se novináři chovali morálně a čestně, nemusel by Parlament přijímat zbytečné vyhlášky, formalizující a exaktně definující konkrétní regulace. Což pochopitelně platí nejen na novináře. Proč to jinde ve světě jde a u nás ne? Že by byl opět na vině tradiční tuzemský syndrom čeledníku?
fk



(25-01-09) Komunistickému dobytku začínají růst křídla. Momentální příčinou této nebezpečné animozity jsou stále stoupající voličské preference Paroubkových socialistů, v jejichž bodrém objetí hodlá KSČM po nadcházejících sněmovních volbách vstoupit do Strakovy akademie hlavním vchodem. Jako by nestačilo, že již svými zvrácenými stanovisky zamořují – v holportu s ČSSD – krajskou politiku. Předzvěstí toho, že komunisti zase po čase míří zatraceně vysoko, budiž Výzva odborné skupiny školství ÚV KSČM z tohoto týdne. Školy podle ní vymývají dětem mozky, protože v rámci výuky dějepisu a občanské nauky zvou na besedy politické vězně, disidenty, exulanty a vůbec různá protikomunistická sdružení – tudíž informují o komunistických zločinech nepřijatelně jednostranně.
"Požadujme objektivní poznávání a výklad dějin v celém jejich souhrnu. Odmítněme jejich zkreslování v duchu nejhrubšího antikomunismu, provázené špínou a nenávistí a nově dokonce i výzvou k pogromům, které vedou k nesnášenlivosti a násilí. Protestujme proti účelovým zásahům politických subjektů do vzdělávání našich dětí a mládeže, které se na základě polopravd a lží snaží ovlivnit novodobý výklad historie."
Nehoráznost celého textu, který mimo jiné směšuje a na jednu roveň staví antikomunismus s neonacismem a rasismem, snad ani nemůže být více do očí bijící; byli to – blahé paměti – právě komunisté, kteří ve svém mocensko-politickém zájmu padesát let mrzačili nejen výuku dějepisu na školách, ale celé generace našeho národa.
Nezbývá mi, než v této souvislosti připomenout svůj názor na zbytečnost smrti Jana Palacha, tak jak před čtyřiceti lety nastala (nikoliv jeho oběti a jejího morálního mementa!). Kdyby tehdy býval se sebou na věčnost vzal i pár nejvyšších aparátčíků, nemuseli jsme se možná výše zmíněných nemravností vůbec dočkat. Bez prolití protivníkovy krve se totiž opravdová revoluce dělat nedá. Dvacet let od Listopadu už ale komunisty na kandelábry věšet nelze, nezbývá než jim alespoň úředně zakázat jakkoliv se organizovat a projevovat.
fk



(21-01-09) Moje pravá kapsa včera večer, úderem šesté hodiny a páté minuty našeho středoevropského času, prohrála se svou levou kolegyní sázku o sto korun českých. Barack Hussein Obama se totiž právě dožil své po všech stránkách, respektive pro všechny strany historické inaugurace do funkce 44. prezidenta Spojených států amerických. Bez okolků přiznávám, že jsem to nečekal; ba co víc, na opačnou eventualitu jsem byl do posledních chvil připraven - kompletně oděn v černé barvě. Jenže dospělí mají rádi pohádky! Proto velmi rádi na prahu médii neskutečným způsobem zveličené a tudíž i akcelerované hospodářské krize uvěřili, že je spasí neznámý apriorní outsider. Ať se to zdá myslícímu jedinci, toho času při vědomí, jakkoliv šílené. Protože, totiž, kdo jiný? Vždyť všichni ostatní už tu byli a na každém z nich se nějaká ta vada, menší či větší, ale přece jenom našla. Barack je ovšem spasitel, do něhož všichni, dříve či později ale jinak bez rozdílu, promítli své sny a tužby a on je empaticky přijal. (Ostatně jiným reálně-politickým programem ani nedisponoval.) Proto je z principu nemravné na něm hledat chyby. Proto také nikdy neříkal a neříká "já", ale vždycky "my". Cynik, životem poučený optimista i pesimista z přesvědčení by na tomto místě zřejmě poznamenali, že "my" říká vždycky jen ten, kdo se bojí přijmout osobní odpovědnost a nechává si otevřená zadní vrátka pro případný poziční veletoč, jež bude možno zakončit vlastní ruce myjícím prohlášením, že on chtěl, on dal v šanc příležitosti a možnosti, byť ho to stálo zatraceně nemálo, ale my jsme je nechtěli či nedokázali využít...
Prvním náznakem, jak to demokrat Obama skutečně myslí s onou velkohubě proklamovanou změnou s velkým zet, může být třeba to, jakými spolupracovníky se aktuálně obklopuje. Ministra obrany Roberta Gatese přejímá přímo od svého republikánského předchůdce George W. Bushe, nejbližšími poradci se mu pak stanou bývalý prezident Bill Clinton, bývalý (Clintonův) viceprezident Al Gore a bývalý (Clintonův) ministr financí Robert Rubin. O nové šéfce diplomacie, manželce předchozího demokratického prezidenta a nedávné vnitrostranické protikandidátce toho nynějšího, Hillary Clinton, ani nemluvě. Neříkám, že je to principielně a fakticky špatně, často právě naopak: rámcová politická kontinuita je jednou z největších deviz amerického demokratického politického systému, o níž si v Čechách můžeme ještě hodně dlouho pouze nechat zdát. Ale, prosím, nehrajme si na idealistické snílky bez přímé vazby na realitu a už vůbec nebuďme záměrně slepí. Jiný přístup se nám totiž velmi rychle vymstí a otočí proti nám i samé podstatě svobodné existence západní civilizace.
Na druhou stanu, fakt, že se B. H. Obama své inaugurace dožil a jako první zástupce nebělošského etnika se stal nejmocnějším světovým politikem s objektivizovaným mandátem, svědčí i o tom, že to s námi lidmi není zas tak zlé, jak si často myslíme. A kdyby už nic jiného, je tahle zpráva o stavu našeho světa, kterou k nám - byť nikoliv vlastní zásluhou - novopečený americký prezident vyslal, takříkajíc k nezaplacení. (Byť byla Obamova inaugurace, paradoxně uprostřed zuřící krize, tou zatím bezkonkurenčně nejdražší v historii USA.) Nebo ne?
fk



(13-01-09) Jména, jména, jména. Funkce. Kdo z koho. Kdo z kola. Kdo za koho. Přání otcem myšlenky. Příčiny záměrně zaměňované s důsledky. Důvody konání hledané až ex-post, pouze pro vynucenou potřebu mediálních stanovisek. Pochopitelně mám na mysli aktuální politické tanečky (pro starší a pokročilé) v souvislosti s již několikrát oznámenou avšak zatím reálně neprovedenou obměnou ministrů naší vlády.
Na počátku všeho byl ve Sněmovně opětovně potvrzený mandát premiéra Mirka Topolánka a tamtéž schválený státní rozpočet na rok 2009, předložený jeho vládou. Následoval na republikovém sjezdu ODS obhájený post stranického předsedy týmž Mirkem Topolánkem. První vážně míněná výhrůžka, že rekonstrukce vlády musí přijít co nejdříve, přišla v mikroskopicky těsném závěsu těchto událostí. Zcela pochopitelně: pokud má Topolánek čelit politické zvůli sociálně-komunistické opozice, jak v Parlamentu i na stranickém sjezdu plamenně přislíbil, musí mít v zádech silný a vyrovnaný tým, na nějž se může beze zbytku spolehnout. Koaliční partneři se ale začali cukat; premiér prý sice má z titulu své funkce poslední slovo ve věci sestavení kabinetu, musí však mít na paměti, že ministry mu do té jeho vlády půjčují právě oni. Markantní to bylo především v případě Jiřího Čunka, jednoho z dlouhodobě nejslabších článků vládní sestavy. Byť bylo nasnadě, že právě on musí opustit Strakovu akademii zcela po zásluze mezi prvními, rozpoutal šéf KDU-ČSL v hodině dvanácté zásadní vnitrostranickou bitvu, jen aby si černého Petra vytáhl nikoliv on, ale jeho největší partajní rival Miroslav Kalousek. A zaplatit byl ochoten jakoukoliv cenu. Zabil by totiž hned dvě mouchy jednou ranou. Co na tom, že je Kalousek v dlouhodobém horizontu nejschopnějším ministrem, kterého lidovci do vlády vyslali. Prý jde o stranickou koncepci a směřování. Zatímco stávající předseda chce být, podle vlastních slov, se svou partají takzvaně vyhraněně středovým subjektem, Kalousek se prý přespříliš paktuje s pravičáky z ODS. Převedeno do srozumitelné řeči, zatímco Jiří Čunek prosazuje nepokrytě oportunistickou, slizkou pozici KDU-ČSL, tak aby se po volbách (ať už dopadnou jakkoliv), mohla opět dostat do vlády, protože bude pro svůj bezpohlavní pragmatismus schopna "koalovat" s kýmkoliv; nebojí se Kalousek přihlásit k opravdové středové taktice, která má napravo i nalevo jasné morální mantinely. A zároveň pochopitelně i přiznat svůj díl odpovědnosti na momentální vládní politice. Ministerský předseda tak - zcela v rámci osvědčené taktiky krizového managementu - přestal na chvilku zdánlivě tlačit na pilu, odvedl pozornost jiným směrem (k představení NERVu, za jehož členy si naopak pevně stojí), aby následně lehce okázale sklidil zasetou úrodu, když sama republiková rada lidovců Čunka z vlády odvolala a Kalouska v ní naopak podržela.
Mirek Topolánek sbírá další politické body, zatímco jeho protivníci odpadají. Václav Klaus odešel, znechucen, sám od sebe. Pavla Béma mu z cesty odvál do zapomnění stranický sjezd. Jiřího Čunka ho zbavili vlastní spolustraníci. Aktuální odvolání Tomáše Julínka se tak ve světle těchto personálních rošád zdá jako další chytrý tah: aniž by byl jakkoliv ohrožen Julínkem nastolený reformní trend, je vyměněn jeho hlavní představitel, jehož veřejná obliba dlouhodobě poklesla pod snesitelnou úroveň. O zelených čachrech se jmény a úřady ani nemluvě. Gesto, které se Topolánek v této věci chystá (zřejmě) udělat - tedy: ano, na rozdíl od lidovců, kterým jsem do toho musel mluvit, plně respektuji vaše rozhodnutí na změnu (jedné šachové figurky nejnižší hodnoty za jinou) - bude jeho dalším geniálním tahem. Zelení by se totiž podle aktuálních průzkumů voličských preferencí do Sněmovny vůbec nedostali, jejich faktické vazalství k nejsilnějšímu subjektu na pravé straně politického spektra tak bude dokonáno. Nezbývá než smeknout a zatleskat. Jiří Paroubku, být tebou, začal bych se bát.
fk