fk headline logo
PANOPTIKUM 2008
Rejstřík:  16-12-08 | 09-12-08 | 14-11-08 | 04-11-08 | 22-10-08 | 19-10-08 | 16-10-08 | 15-10-08 | 08-10-08 | 16-09-08 | 01-09-08 | 31-07-08 | 23-05-08 |
19-03-08 | 07-02-08

(16-12-08) Stínový ministr financí za ČSSD Bohuslav Sobotka vs. zbytek světa. Odposlechnuto přes paprikové lusky plněné mletým masem, s rajskou omáčkou a domácím houskovým knedlíkem, o nedělním poledni z veřejnoprávní televizní debaty moderátora Václava Moravce, vysílané netradičně přímo z provozu kopřivnické tatrovky. Jak známo, automobilový průmysl je - ze zcela logických důvodů - po finančních institucích druhou zásadní obětí aktuálního negativního ekonomického vývoje. Zatímco odboráři již dostávají pod zcela reálnou hrozbou masového propouštění rozum a místo nedávných (tradičních) nesmyslných požadavků odporujících ekonomickému zdraví "svých" podniků začínají sami přicházet s návrhy na změnu zákoníku práce, který by měl nově např. umožnit legální smluvní ujednání zkrácení pracovního týdne na čtyři dny (najednou je jaksi lepší dostat alespoň 80 procent platu než žádný), "jejich" stranická autorita stále tápe. Facka, která mu z očí srazí růžové socanské brýle, už naštěstí visí ve vzduchu.
Je světová hospodářská krize. Doba je zlá. A současná vláda s tím nic nedělá! Jen svojí nezodpovědnou politikou rozevírá nůžky mezi chudými a bohatými. - Podstatně jsme snížili nezaměstnanost a výdaje na sociální dávky. Klesá i státní dluh. Ekonomika dlouhodobě roste. Koruna posiluje. - Lidi nemají peníze ani na třicetikorunový poplatek u doktora. Stát musí dát v této dramatické době našim firmám zakázky a zajistit tak našim lidem práci. Nesmí se propouštět. - Co myslíte těmi našimi firmami? Firmy působící na našem území, firmy platící daně a další odvody do našeho státního rozpočtu, firmy vlastněné našimi státními příslušníky nebo státní firmy? - Ehm ... eee ... přece všechny firmy, co zaměstnávají naše lidi, to dá rozum. - Vaše lidi, myslíte jako vaše voliče? (zřejmě v žertu) - Stát musí začít budovat a nakupovat ve velkém. A podpořit tak naši ekonomiku. Aby měli lidi v České republice práci. Všechny investiční akce, které jsou plánované ve střednědobém horizontu: nákupy dalších policejních aut, tanků, letadel, vlaků, technologií, výstavby silnic, dálnic, železnic; to vše je potřeba realizovat a hlavně zaplatit co nejdříve, příští nebo přespříští rok. - Zaplatit z čeho? Rozpočtové prostředky jsou striktně naplánované a rozdělené. Nejdřív musíme vydělat, pak lze teprve utrácet. - Je nutné změnit priority a v případě potřeby navýšit deficit rozpočtu. - A kdo a kdy ten eventuální dluh zaplatí? - To jsou zcela nesystémové, malicherné námitky, které nelze v době aktuálního čelení krizi takto stavět do cesty záchranných plánů. - Naše děti? ...
Blíží se volby, socialisté cítí velkou příležitost zaseknout mocenský drápek a po čase se opět se svou spřátelenou klakou vydrápat ke korytům. Začínají tedy rozdávat z cizího, které jim nikdy nebude principielně říkat pane a tudíž se nemusí starat ani o jeho vyrovnanou zdravou bilanci, a uplácejí hlupáky, kteří si nedovedou spočítat, že jedna a jedna jsou dvě, respektive že jedna bez jedné je nula, respektive že jedna bez dvou je mínus jedna. Každá půjčka má svou cenu, kterou musí někdo někdy zaplatit, nebo přijde exekutor. Eventuelně smrt. Státní finance nevyjímaje. Žel voliči levice se rekrutují přesně z těch (a)sociálních vrstev, které jsou schopné si bezhlavě vypůjčit kdykoliv, na cokoliv a za jakýchkoliv podmínek; a po nás potopa. Kéž by je spláchla všechny.
fk




(09-12-08) Byl jsem označen za zpátečníka. Důvodem jsou mé politické postoje z poslední doby, jež by se daly generalizovat skeptickým tvrzením, že změna nemusí vždy vést k vylepšení stávající situace.
Například zvolení demokratického kandidáta Baracka Obamy novým americkým prezidentem minulý měsíc nevnímám v souladu s trendem jako celosvětovou výhru, ale naopak jako velkou potenciální hrozbu pro celou planetu. Vedou mě k tomu především obavy z předpokládaného uvolnění otěží světového politicko-vojenského dění, nyní pevně a v celkovém úhlu pohledu i správně svíraných právě Spojenými státy. O socialistických předpokladech a schopnostech k efektivnímu řešení finančních či obecně ekonomických krizí nemluvě.
Z obdobných důvodů, konkrétně rizika bezskrupolózního paktování se s levicí, jsem minulý víkend nepodporoval ani kandidaturu Pavla Béma na post nového předsedy nejsilnější domácí pravicové strany. Názorová prázdnost a afektovanost jeho předvolební prezentace, obdobně jako v Obamově případě sázející na veskrze pochybnou všeobecnou všespásnou změnu starých pořádků, byla do očí bijící. Jistě, stejně jako McCain, ani Topolánek s některými svými ne příliš důvěryhodnými spolupracovníky v zádech, nebyl zrovna ideální protikandidát. V důsledku byl ale rozhodně menším zlem jak pro samotnou ODS, tak pro celkový politický vývoj České republiky uvnitř i navenek. (Ponechme stranou palčivou otázku, proč vlastně nebyl na výběr nějaký lepší kandidát než zmiňovaná dvojice. Respektive nechme ji zapadlou s dodatkem okřídleného tvrzení, že politické strany nemá smysl milovat či zatracovat, protože nejde o ně, ale o myšlenky jež prosazují; a tudíž že jediné smysluplné je brát partaje takové, jaké zrovna jsou a podle toho mezi nimi v pravý čas volit.) V kombinaci s odchodem svého úhlavního partajního rivala, prezidenta Václava Klause z funkce čestného předsedy občanských demokratů, byl navíc Mirek Topolánek i volbou přinášející poměrně velké možnosti emancipace nyní značně nekomunikativní, elitářské, do sebe zahleděné, přesto všechno ale dostatečně výkonné a schopné strany s velmi dobrým liberálně-konzervativním programem. A to ať už nesl sám současný předseda jakoukoliv vinu za uvedená negativa. U Béma, nyní Klausova zaslepeného nohsleda neschopného sebereflexe, se pochopitelně něco takového jevilo jako vyložený oxymóron. A to zřejmě i celé volby rozhodlo: snaha udržet stranu pomocí určitých kompromisů pohromadě, nikoliv ji za každou cenu krystalizovat a tudíž i štěpit.
Dalším důkazem mého zpátečnictví má být můj euroskepticismus, respektive jak s oblibou říkám s naším na obdobnou notu naladěným prezidentem eurorealismus. Příklad Irska, které nyní díky svému prvotnímu odmítnutí Lisabonské smlouvy v národním referendu drží celou EU v šachu a čeká na ústupky respektive benefity za eventuální ano na druhý pokus, mi však dává za pravdu. Stejně jako obecně upadající unijní hospodářský socialismus s principem maximálního přerozdělování. Nemá smysl strkat hlavu do oprátky jen proto, že to dělají ostatní, nemá smysl stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko. Na druhou stranu, pokud se naší současné vládě podaří interně dojednat opoziční kompromis "radar za smlouvu", bude to to nejlepší, co naši zemi za poslední roky potkalo. Americký obranný protiraketový radarový systém je pro nás totiž ideální rozporkou, kterou můžeme vklínit mezi Německo a Rusko, v jejichž nevyzpytatelném mocenském sevření se dlouhodobě a geograficky neměně nalézáme. (Mimochodem: hanba proruské, z Ruska podporované občanské iniciativě Ne základnám, která si 17. listopadu s drzostí sobě vlastní dovolila osobovat právo na památné podloubí pražské Národní třídy!) Podobně by měla být Evropské unie se všeobecně akceptovanou Lisabonskou smlouvou naší ochranou před tuzemským návratem zhoubných komunistických pořádků, respektive divokou socializací našeho hospodářství a potažmo vlasti. Inu, jak jsem se dočetl na jistém internetovém fóru: "Sarkozy je sice levičák jako poleno, s napoleonským komplexem navíc, pořád to ale není takové bolševické prase jako Paroubek." Než aby tu zase – zaštiťujíce se pro tentokrát demokratickými principy – vládla rudá mafie, to ať nám radši i jízdní řády MHD plánují v Bruselu.
Byť je to velmi nepříjemné, je třeba se smířit s faktem, že většina (každého) národa je nevědoucí; intelektuálně omezená, nedostatečně vzdělaná, apatická, pasivní a z principu se o širší spektrum věcí veřejných nezajímající. Proto jsou masy tak snadnou kořistí populistů, jejichž politickou zbraní číslo jedna je zastrašování neznámým. Neznámým pro onu podstatnou většinu národa se znalostním deficitem, způsobeným povětšinou vlastní vinou dotyčných. Zastrašováním, které má díky všeobecné negaci založené na neúplných sděleních a účelových nepravdách vyvolat zalíbení se právě těm, kdo nemají a ani nechtějí mít přehled a věci proto nerozumí, a jejichž prostřednictvím se tak nejjednodušeji získává moc. Pochopitelně pro úplně jiné, sebestředné záměry. Když nás zvolíte, nebudete muset platit 30 korun u doktora (ale budete tam muset chodit pěšky, protože na silnice už nezbude). Když spolu s námi neumožníte instalaci nebezpečného amerického radaru na našem území, budete zdraví (ale v područí Ruska). A tak dál a tak podobně... Kolega Karel Steigerwald to v trochu jiné významové rovině nazývá syndromem čeledníku. S nataženou rukou nadáváme na ty nahoře, ať je to kdokoliv. Je to totiž nejpohodlnější. Nemuset se starat, jen nadávat. Ať to stojí, co to stojí.
Nakonec, velmi progresivně, soukromý tip na zimní odchody z fotbalové Sparty: Tomáš Grigar, Marián Had, Štěpán Kučera, Miroslav Matušovič, Karol Kisel, Jan Holenda, Libor Došek. Nechť je v tomto případě přání otcem myšlenky!
fk




(14-11-08) Chce se mi brečet, zvracet a hlavně zapomenout, kde mám schovaný klíč od trezoru se zbraněmi. Socialistická lůza se nám spolu s komunistickými zločinci chystá vládnout. Zatím v krajích. Do převratu však není daleko. O jeden se ostatně Paroubek a jeho parlamentní klaka pokusili hned v povolebním týdnu. Vládu se jim však – zatím, legálními prostředky – svrhnout nepodařilo. V Poslanecké sněmovně ani Senátu, natož v součtu celého Parlamentu totiž nemají většinu. Zatím. A jak říká sám šéf oranžovo-rudé mafie, nezaslouženě a neopodstatněně. Národ přece chce změnu, jak je dnes moderní deklamovat. Jako by nedávné krajské volby nebyly jediné, které ve své dosavadní politické kariéře vyhrál. Navíc možná právě proto, že v nich sám nekandidoval.
Za to, že nám bude zase kolektivně vládnout někdo, koho do úřadu dosadila lůza, asociálové, lemplové, netáhla, hlupáci, hospodští povaleči a kolotočáři, neschopní či neochotní přijmout odpovědnost za vlastní život, neschopní či neochotní se sami uživit, tudíž bažící po parazitování na úspěchu těch, kteří něco dokázali díky vlastním znalostem, dovednostem a píli, si ovšem můžeme sami. Stačí se podívat, kolik procent oprávněných voličů se krajského a senátního plebiscitu zúčastnilo a následně si spočítat, kolik z nich volilo zhoubnou levici. A pak si taky uvědomit, že ten zbytek, tedy valná většina národa volit nebyla, protože to prostě nepovažovala za důležité, jelikož se má dobře, tudíž politiku povýšeně přehlíží a neřeší. Zatím. Dokud je okolnosti nedonutí. Snad bude pro tuto rozhodující masu dostatečným impulsem aktuální, veřejné, nezastírané paktování ČSSD s KSČM na úrovni krajských zastupitelstev a proklamace leaderů z Lidového domu, že koalice s komunisty je pro tuto zemi a tento národ mnohem bezpečnější a méně škodlivá, než s občanskými demokraty. Nejvyšší čas chytit se za nos právě nastal. Lidé, bděte!
fk




(04-11-08) V novém filmu oskarového režiséra Olivera Stonea W., o životní dráze a politické kariéře právě dosluhujícího amerického prezidenta George W. Bushe, konstatuje v jedné z emocionálně vypjatých scén hlavní hrdina následující zjištění: "Dříve jsme věděli, kdo jsme my, kdo jsou oni. Že jsou tam a my tady. Dnes přesně nevíme, kde jsou ani kdo jsou." V poslední době jsem snad neslyšel přiléhavější charakteristiku dnešní rozhárané doby. Osobní preference jednotlivých volitelů v nazírání na správnost či škodlivost této situace se totiž stanou jedním z rozhodujících faktorů nadcházejícího plebiscitu, v němž budou Američané rozhodovat o novém nejvyšším představiteli své země.
Na tradiční schémata republikáni - demokraté zapomeňte; vždyť kandidáti obou táborů mají jako hlavní heslo své kampaně potřebu změny! George Walker Bush se stal všeobecně zavrženým prezidentem, snad poprvé v historii ho de facto unisono haní oba soupeři. Je to ale ta správná cesta? Nebyl by nakonec nejlepším prezidentem i pro další funkční období právě vlastními omyly dostatečně poučený G. W. Bush? Někdejší ultrakonzervativní radikál, kapitalistický pravičák se vším všudy, který se nikdy a nikde nebál tlačit na pilu, až zuby létaly všude kolem? Stačí se podívat na jeho poslední dva až tři roky v úřadě, abych se nebál odpovědět, že právě on by byl tou nejlepší alternativou. Přestal tvrdošíjně odmítal jednání s Čínou a podpořil tak její odklon od sovětského modelu zločinného komunismu směrem k postupnému přejímání západních obchodních modelů a akceptaci našich demokratických sociálních schémat. Z Indie sňal nálepku neznámé nukleární hrozby a zavázal ji tím ke všestranně výhodné mezinárodní spolupráci. V Iráku radikálně změnil vojenskou strategii, což nezpochybnitelně posunulo tamní vojensko-politickou situaci takovým způsobem, že lze odstartovat snižování stavů spojeneckých armád v místě někdejšího konfliktu. A tak bych mohl pokračovat. Za vším stálo Bushovo prozření, že se musí jako dobrý manažer obklopit špičkovými odborníky bez ohledu na jejich politickou příslušnost, nikoliv nohsledy s pochybným know-how, jejichž největší a často i jedinou předností je oddanost straně a vládě. A pokud snad chce někdo Bushovi mladšímu přišít podíl na čerstvé finanční krizi, musí si uvědomit jak elegantní a především funkční řešení pro její včasné zažehnání předložil. Posuzovat lze například v ostrém protikladu k scestným a falešným socialistickým výplodům francouzského prezidenta Sarkozyho, který by nejradši privatizoval zisky, znárodňoval ztráty a samozřejmě co nejvíce reguloval a přerozděloval. Jistě lze namítnout, že to byl právě Bush jr., kdo ze solidního přebytku amerického státního rozpočtu vyrobil astronomických schodek, je však třeba se ptát proč, v jakém a čím zájmu a zda si to mohl dovolit. Jednoduše mohl a obě parlamentní sněmovny tento jeho záměr opakovaně posvětily.
Ale zpět do reality, Bush znovu nekandiduje, ostatně ani nemůže. Proti sobě tak stojí demokrat Barack Obama a republikán John McCain se svými kandidátskými souputníky na post vicepresidenta, Josephem Bidenem a Sarah Palinovou. Je jistě úžasné, že v Americe mohou o nejvyšší politické posty soupeřit černoch, žena či důchodce; důležitější je ovšem poptávat jejich skutečné osobnostní předpoklady pro inkriminované funkce. Obama je salónní intelektuál z Harvardu, který skvěle prezentuje své myšlenky, jak by co nedělal. Jak by se ovšem zachoval v okamžiku svého zvolení do čela USA nevíme, a neví to ani on sám. Paralela s J. F. Kennedym se líbivě nabízí a pokud ji dotáhneme do konce, musíme si uvědomit, že JFK na začátku své kandidatury také hlásal víru ve světový mír a národní sociální smír, aby ho Chruščov s Castrem velmi rychle přesvědčili, že proti zlu je třeba bojovat. Takový Obama, určitý přesně vyvážený mix vizionáře nelpícího na přežitých tradicích a realisty až oportunisty přijímajícího určité věci jako fakticky neměnné a svým způsobem i nutné status quo, by Americe slušel. Má však na to tenhle Obama "koule"? Nejsem o tom rozhodně přesvědčen. Spíš si dokonce myslím, že by na to ony "koule" měla mnohem větší Hillary Clintonová, která mu po stranických primárkách musela uvolnit místo na slunci. Ovšem i o ní bych velmi pochyboval. Stejně tak nejsem přesvědčen o smysluplnosti zvolení válečného veterána McCaina. Má sice můj velký obdiv a respekt, že neakceptoval své někdejší velitelské propuštění z vietnamského vězení, když nebyli zároveň osvobozeni i muži z jeho jednotky; ale i za samotný fakt, že šel do Vietnamu bojovat dobrovolně. Může se ovšem jeho starosvětsky polarizované vidění světa a eventuální související vedení mezinárodní vojenské činnosti a diplomacie osvědčit v dnešním nevyzpytatelném světě, jak ho stručně a výstižně charakterizuje G. W. Bush na začátku této úvahy. Nejsem o tom přesvědčen. Ostatně je to právě McCain, kdo pohrdá posledními kroky Bushovy - tedy jeho vlastní republikánské - administrativy, které jsou obecně hodnoceny nejlépe ze všech.
A přesně v intencích obou hlavních kandidátů se profilují i jejich vicepresidenti. O demokratu Bidenovi nevíme vůbec nic, tedy ještě méně než o samotném Obamovi. Tím hůř, protože se s určitou dávkou nekorektního humoru říká, že právě on je v Obamově týmu tím černým vzadu, myšleno koněm - nositelem myšlenek, jež bude případný první afroamerický prezident USA přejímat a svým neodolatelným způsobem prezentovat. O Palinové toho zase víme víc, než by nám bylo po chuti: věří, že svět stvořil Bůh během sedmi dnů, velebí a prosazuje zákaz potratů a jejím největším koníčkem je sportovní střílení vlků a jelenů z vrtulníku. Pokud bych měl ošklivě generalizovat: jedni se mylně domnívají, že za hranicemi New Yorku končí svět, zatímco ti druzí dokazují, že civilizace zcela určitě. Prvními jsou samozřejmě demokraté, kteří si dosud nedovedou představit, že se v případě vlastního volebního úspěchu budou muset proti určitým lidem, vlivovým skupinám, organizacím či dokonce státům negativně vymezit. Druhými pak republikáni, jejichž rigidní světonázor a na odiv stavěný mix vlastenectví a vesničanství nelze v žádném případě označit za pokrokový či dokonce intelektuálně nezávadný.
Co tedy dělat v okamžiku, kdy ani jedna volba není vyloženě dobrá, v okamžiku kdy dokonce zcela chybí třetí alternativa? Nenechat se apriori znechutit a jít v každém případě volit. Protože ani jeden kandidát není vyloženě špatný a rozhodně nepředstavuje zlo. Proto by Američané měli jasně vyjádřit své osobní preference alespoň jednotlivým názorovým proudům, které soupeřící politické strany reprezentují. Aby byl jejich budoucí mandát, když už nic jiného, jasný a zřejmý.
A jak to s největší pravděpodobností dopadne? Osobně si dovoluji předjímat, že vyhraje Barack Obama. Důvodem bude fakt, že oba soupeřící kandidáti prezentovali celou kampaň jako nejakutnější potřebu současných Spojených států "změnu". A tu reprezentuje na první i druhý pohled právě černošský demokratický senátor. Zda je to dobře či nikoliv, zda nebude zvolena příslovečná forma bez obsahu, ukáže až budoucnost. Snad bude i nám v České republice přívětivá.
fk




(22-10-08) Dnes pro změnu humorně! Ostatně, na nic jiného zatím – po komplexním socialistickém triumfu ve víkendových krajských volbách – ani nemám náladu; respektive rozčilovat se budu až příště.
Kdyby mi příhodu, o které chci psát, vyprávěl někdo cizí, asi bych mu nevěřil, že se udála opravdu přesně takhle. Jenže kouzlo neopakovatelného okamžiku je pěkná mrcha. A hlavním aktérem téhle absurdity, kterou by stěží vykonstruoval i Václav Havel v dobách svého největšího tvůrčího přetlaku, jsem byl já sám, přímo a osobně. Počátek je v pravdě banální: podařilo se mi někam dobře uschovat klíč od jedné pracovní skříňky, samozřejmě toho času zamčené. Dlouhou dobu jsem tak nějak podvědomě a nezúčastněně doufal, že mě jinak absolutně nepředvídatelná náhoda navede do jeho skrýše; až najednou nastal čas, že jsem jeden z pod zámkem pečlivě uschovaných dokumentů potřeboval znovu detailně prostudovat. Protože pracuji v nadnárodní, globalizované firmě, nebylo samozřejmě nic jednoduššího, než na intranetu dohledat příslušnou směrnici, telefonicky kontaktovat hot-line správy nemovitostí a požádat jednak o odemčení skříně univerzálním klíčem, druhak o výměnu zámku, jehož klíčem momentálně vědomě nedisponuji. Zadařilo se přesně podle návodu (jak jinak!) a odpovědným kolegou mi byl sdělen termín, kdy k nám dorazí specialista z externí dodavatelské firmy a zámek vymění. Malá vsuvka: původně jsem se samozřejmě dotazoval na možnost získat duplikát klíče k původnímu zámku, tato možnost byla ovšem zamítnuta jako ekonomicky nevýhodná a časově neflexibilní, jelikož duplikáty klíčů se musí objednávat kdesi v Německu, u výrobce zámků, zatímco výměnu zámku kus za kus lze realizovat z domácích zdrojů, tedy rychleji a levněji. Pokud čekáte pointu ve smyslu, že externí specialista zatím nedorazil, zklamu vás. Takovou obyčejností bych vás skutečně neobtěžoval; a hlavně, nepovažoval bych ji za absurdní. Takže externí specialista skutečně v určený den dorazil a já zrovna v inkriminovaný okamžik nebyl "u sebe", ale na důležité schůzi. Čert ví proč mě nekontaktoval – asi vycházel z letitých zkušeností, možná z nějakého ověřeného pracovního postupu – každopádně mi vyměnil zámek u šuplíkového kontejneru psacího stolu, který byl v okamžiku jeho zásahu jednak odemknutý, druhak to byl zámek, od něhož jsem vlastnil dokonce náhradní klíč. Stane se, mávnete možná nevzrušeně rukou, jistě, postupoval bych úplně stejně a opraváře prostě s klidem objednal znova a následně si ho pěkně vychutnal přívalem ironických poznámek - kdyby ovšem v horní přihrádce onoho šuplíkového boxu nebyl uschovaný klíč od mé druhé pracovní skříně, toho času rovněž zamčené, který zámečník (v tomto případě opravdu netuším proč) považoval za nějakým způsobem nefunkční klíč od původního šuplíkového zámku, který právě vyměnil, takže si prostě ten domnělý původní klíč vzal… Momentálně mám tedy nový zámek tam, kde jsem ho vůbec nepotřeboval a nemůžu se dostat ani do jedné ze svých skříní. Jen doufám, že až opravář znovu dorazí, bude se sebou mít hned dva nové zámky na výměnu.
V souvislosti s touhle příhodou jsem si vzpomněl na starý příběh, kterak se jistý invalida odebral do veřejné telefonní budky vykonat svou komunikační potřebu. Protože bylo v jeho případě fyzicky nemožné otevřít dveře budky a zároveň v ruce třímat hůl, opřel svou ortopedickou pomůcku o prosklenou boudu zvenčí a jal se – již uvnitř – hledat peněženku s potřebnou mincí. Jenže zatímco vytáčel číslo, s nímž se chtěl spojit, přikradl se k budce nějaký asociál, který mu venku opřenou hůl zcizil a dal se na útěk. Invalida v akutním pohnutí mysli odložil v ruce stále ještě třímající portmonku – měl v ní ono volané telefonní číslo – na pultík pro (samozřejmě chybějící, respektive ukradený) telefonní seznam, rozrazil dveře a – v rozčilení opomenuv svého hendikepu – pokusil se za zlodějem rozběhnout. Jakmile ale došlápl na nemocnou nohu, projela mu celým tělem taková bolest, až se mu zamotala hlava a on sebou praštil o chodník tak nešťastně, že si jednak podvrkl kotník v dosud zdravé noze, druhak přivodil lehký otřes mozku a tržnou ránu na hlavě. Čehož samozřejmě využil další nenechavec a v nestřeženém okamžiku zcizil v budce neopatrně odloženou peněženku…
A aby toho nebylo málo, skočil včera ráno nějaký sebevrah-exhibicionista ve stanici Muzeum pod pražské metro na trase C. Že se doprava na dobrou hodinu zastavila a spousta lidí tak dorazila do práce s nemilým zpožděním je tak nějak samozřejmé. Stejně tak, jako že náhradní autobusová doprava neměla šanci nápor cestujících pokrýt a běžné povrchové linky zase povětšinou nejezdí tam, kam se jinak dostáváte právě metrem. Zbývá tedy taxi - když odhlédnu od tradiční ranní dopravní zácpy na silnicích – jediný možný prostředek, jak se (jakž takž) dostat v obdobné situaci na kýžené místo relativně v čas. Tedy alespoň jsem si to do včerejšího rána myslel. Nyní jsem již poučený optimista: když po standardní čtvrthodině objednané auto nedorazilo, volal jsem na dispečink, zda můj požadavek skutečně někdo z řidičů přebral a pomoc je tedy na cestě. Byl jsem ubezpečen, že vše je v procesu a taxík se ke mně maximální rychlostí posunuje zácpou. Totéž jsem zjistil při dvou následujících, více a více nervózních dotazech po další čtvrt a čtvrt hodině. Nakonec zase začalo jezdit metro.
fk




(19-10-08) Celý minulý sloupek jsem věnoval politickým tématům. Mnichov 1938, o němž budu psát dnes, je rovněž politické téma. Jeho politickým ani vojensko-strategickým rozborem se ovšem v souvislosti s jeho nedávným osmdesátým výročím zabývat nebudu. Chci ho rozebrat z roviny morální, možná i filosofické.
Předně, tehdejší a dnešní svět nelze srovnávat, jeden nazírat a hodnotit optikou druhého. Meziválečná generace měla ke své vlasti absolutně odlišný vztah než ta dnešní. A jisté je i to, že měla proč. Byli to totiž buď přímo oni nebo jejich rodiče, kdo se o vznik republiky po první světové válce zasloužil; měli být na co hrdí. Na rozdíl od generace dnešní, které z minulosti do zorného úhlu trčí především kolaborantství jejich předků nejprve s nacisty a posléze s komunisty, v úhrnu navíc za dobu více jak dvojnásobnou oproti historickému trvání první republiky. Proto se není čemu divit, že meziválečná generace chtěla v roce 1938 chránit svou zem se zbraní v ruce, odhodlána pro tuto dobrou věc položit vlastní život. Tedy něco dnes, pro dnešní generaci, tak šíleného, absurdního, nepředstavitelného. Především proto byla velká a neodčinitelná chyba tehdejšího prezidenta Beneše, že se rozhodl Hitlerovi nepostavit, že vydal rozkaz k demobilizaci armády. Vojsko totiž bylo připraveno v eventuálním boji s nacisty - pro blaho své vlasti a národa - dobrovolně padnout jako jeden muž; ať už by byl výsledek onoho ozbrojeného konfliktu a tedy i ex-post hodnocení smyslu jejich obětí jakékoliv! Proto jsme měli bojovat, protože jsme tím mohli udržet morální hodnotu našeho národa ve vysoce kladných číslech. Jak jednou prohlásil Jan Masaryk: "Tatínek by po Mnichovu řekl - tož budeme sedlat..." Protože nic jiného, než bránit se, nám nezbývalo, když jsme byli napadeni; tedy pokud jsme si chtěli zachovat onen nezpochybnitelný morální kredit jako suverénní stát a zároveň celému zbytku světa demonstrovat, že s fašistickou okupací Československa zásadně nesouhlasíme. Jelikož se tak ale nestalo, vyslali jsme naopak světu jasný signál, že samostatnost pro nás není klíčová, že jsme schopni v područí diktátu německé říše žít, tudíž o nás nikdo nemusí mít strach, natož nám chodit na pomoc. Je ovšem diametrálně odlišné, zda zemřete v boji za dobrou věc, tedy odhodlaně, smířeně, důstojně a hrdinně nebo zda jste jakožto zcela bezbranný surově ponižován, fyzicky i psychicky trýzněn a hanebně popraven jako zvíře. Edvard Beneš nebyl voják v pravém smyslu toho slova, jako třeba Tomáš Garrigue Masaryk, byl to naopak diplomat salónního typu. Proto nemohl být ani dobrým vlastencem v době, kdy mělo toto označení ještě svůj skutečný nezprofanovaný a nepřekroucený smysl. Žel trpké plody jeho tehdejšího pseudomírového řešení akutní válečné situace sklízíme dodnes. S trochou nadsázky lze dokonce říci, že to byl právě Beneš, kdo v minulém století zasadil Československu dvě nejzásadnější rány: nejprve zametl cestu do lůna republiky fašistům, aby o deset let později vlastnoručně předal otěže domácí politiky komunistům.
fk




(16-10-08) Spisovatel Milan Kundera byl týdeníkem Respekt, na základě archivních materiálů komunistické policie z března 1950, odtajněných historikem Adamem Hradilkem, veřejně nařčen a obviněn, že v době svých studií udal prozápadního agenta-chodce Miroslava Dvořáčka, někdejšího západního válečného letce. Dvořáček byl na základě Kunderovy výpovědi na obvodním oddělení policie v Praze 6 zatčen a odsouzen k 22 letům vězení, z nichž si v drastických podmínkách komunistických pracovních lágrů odseděl téměř čtrnáct; a nutno podotknout, že ve hře byl v Dvořáčkově kauze i rozsudek smrti. Tolik holá fakta, která rozpoutala předpokládanou hysterii, jejímiž hlavními argumenty jsou jednak údajné formální nedostatky inkriminované výpovědi, druhak obecná premisa, že dokumentům takové zločinecké organizace, jakou byla komunistická policie, nelze apriori věřit. Jistě, obě tyto skutečnosti stojí na racionálních základech a lze je považovat za pádné obhajoby; tím spíš, že se v podobných případech možnost dozvědět skutečnou pravdu limitně blíží záporným hodnotám. Respektive můžeme si být jisti, že reálný obraz tehdejší skutečnosti, který by si nikdo nedovolil zpochybnit, se nám již nikdy nepodaří vykreslit. Na druhou stranu, v mých očích celá tato mediálně-společenská bublina splaskává v okamžiku uvědomění si nezpochybnitelného faktu, že dnes světoznámý spisovatel, který se tak rád věnuje tématům morálního úpadku společnosti, aby se mezi řádky opájel svou nepokřivenou nadřazeností, byl hned dvakrát členem KSČ, v letech 1948 - 1950 a 1956 - 1970. Ukažte mi, prosím, jediného člověka, který byl v poválečném období ve straně a nějak nepráskal, nedonášel, neškodil. Kundera je prostě starý stigmatizovaný komunista, jehož morální profil je dvojitým členstvím v KSČ absolutně znectěn. Proto je vlastně úplně jedno, zda to byl skutečně právě on, kdo má na svědomí utrpení válečného hrdiny Dvořáčka. Pokud ho totiž neudal sám, jeho věznění a týrání svým členstvím ve straně schvaloval. Stejně jako schvaloval justiční vraždy Milady Horákové, Heliodora Píky a dalších obětí rudé diktatury. Jako každý jiný člen komunistické strany si tak nezaslouží nic jiného, než plivanec do tváře!
fk




(15-10-08) O víkendu proběhnou na celém území republiky – s výjimkou hlavního města - volby do krajských zastupitelstev, v některých volebních obvodech pak i doplňovací volby senátní. Rozum mi to nebere, ale do dneška jsem ve své poštovní schránce neobjevil jediný (!) předvolebně propagační materiál – a podle bleskové sondy mezi přáteli rozhodně nejsem sám; žádná pozvánka na předvolební prezentaci, debatu či jiný druh veřejného meetingu, natož komplexní programové prohlášení kandidujících stran respektive jednotlivců, dokonce ani žádný primitivně populistický leták s vyretušovanými fotografiemi anonymních obličejů a sterilními hesly ve stylu "slibem nezarmoutíš". Prostě nic. Pusto a prázdno. Nezájem. Že nám většina politiků nemá ve skutečnosti co říci, je stará známá věc, že je ovšem jejich mocenská arogance schopná vystoupat až do tak závratných výšek, že už se ani před volbami neobtěžují daňovým poplatníkům sdělit, jak hodlají v budoucnosti s jejich důvěrou respektive daněmi naložit, to už je opravdu silná káva i na tak otrlého pozorovatele politického dění, za něhož se osobně považuji. Jediným vysvětlením, které mě momentálně napadá, je, že lhát se nám stydí a říkat pravdu bojí. Což by ve finále mohl být ještě ten lepší scénář, položíme-li na druhou misku pomyslných vah paní Spravedlnosti variantu, že skutečně neví, co by měli nabízet a následně činit pro všeobecné blaho bez ohledu na vlastní prospěch.
Na příkladu jednoho z leaderů socialistů Davida Ratha, který na svých billboardech voličům slibuje, že za ně bude platit manipulační poplatky u lékaře, pokud se právě díky jejich hlasům stane středočeským hejtmanem a jeho partaj vůdčí silou v kraji, lze zase velmi jednoduše demonstrovat, že politika je stále stejný antagonistický boj mezi těmi, kdo nemají potřebu veřejnosti záměrně lhát, protože by jim na to jejich voliči - díky svému intelektu, životním zkušenostem a prioritám - stejně neskočili a ti ostatní by zase onu případnou fabulaci právě jim nevěřili, a těmi kteří naopak voliče obelhávat a balamutit musí, protože jinak nemají šanci jakýkoliv hlas vůbec získat. Každá cílová skupina si prostě žádá své. Ostatně, stará pravda říká, že největší nevýhodou demokracie je, že v ní rozhoduje nekvalifikovaná většina; na druhou stranu nelze nekonstatovat, že každý národ má takovou politickou reprezentaci, jakou si zvolil, tedy zaslouží. Pokud se bojíte, že by to tentokrát už opravdu nemuselo dopadnout dobře, není nic jednoduššího: běžte k volbám a mozek si vezměte se sebou.
Michael Kocáb nedávno prohlásil, že je mu premiér Topolánek sympatický, protože je to vlastně rocker. Že se s ničím příliš nepáře, jedná bezskrupulózně na rovinu, nepěstuje politiku úhybných manévrů a no-commentů, nebere si žádné servítky a často říká, co mu slina na jazyk přinese. No, pěkně děkuji! Až se budou na úřadu vlády pořádat mejdany ve stylu "sex & drugs & rock'n'roll", rád si přijdu za své daně zaskotačit, pokud jde ale o politiku a diplomacii, očekávám od reprezentantů naší republiky diametrálně odlišné osobnostní a profesní kvality, než od nespoutaných živelných umělců! Neříkám, že je Topolánek obecně špatný, ani nehaním rockerskou obec, ale Havlů v kalhotách nad kotníky při slavnostních vojenských přehlídkách, Mejstříků ve vytahaných svetrech při senátorských slibech a Parkanových vítajících své zahraniční ministerské protějšky zpěvem kupletů už bylo opravdu dost.
fk




(08-10-08) Situace i nálada ve fotbalové Spartě je opět mizerná. Pokolikáté jsem za poslední čtyři roky, co na Letné vládne finanční skupina J&T, nucen toto konstatovat? A tomuto čelit! Radši ani nepočítat, vždyť krize přichází poslední dobou s neochvějnou pravidelností každou sezonu minimálně jednou, spíš ale hned dvakrát. Scénář je vždy totožný: během ligové přestávky dochází k výprodeji všech alespoň trochu prodejných fotbalistů ze stávajícího kádru – vedení se chválí, jak dobrou přestupovou politiku dělá, protože zase vydělalo mnoho desítek či stovek miliónů korun; tým je následně doplněn na původní počet hlav o třídu horšími hráči – kvalitní a perspektivní již v domácí lize nejsou, je rovněž rozprodaná, navíc již Sparta není někdejší nezbytnou přestupní stanicí směrem do zahraničí, juniorští odchovanci tradičně nedostávají příležitost, protože jejich angažmá nepředstavuje kýžené honoráře pro nechvalně známé agentské firmy, zahraniční scouting absolutně nefunguje; poté dojde k logickému poklesu výkonnosti oproti předchozímu období, takže se planě diskutuje o chybné trenérské koncepci – nikdy o chybné koncepci vrcholového vedení společnosti, chybné koncepci sportovního managementu klubu, chybné koncepci přestupové politiky, chybné koncepci práce s mládeží, chybné koncepci zahraničního scoutingu; nakonec je po kratší či delší době vyhozen trenér – podle osobních sympatií či antipatií ze strany vedením klubu (ne)dostane eventuální veřejné ultimátum pro nápravu nenapravitelné situace; do oprátky posléze strká hlavu další kouč, prezentovaný vedením klubu – obdobně jako všichni jeho předchůdci – jako konečně ten pravý spasitel, s tou zaručeně nejlepší koncepcí a historie se opakuje. Následující výčet jmen, která se na sparťanské lavičce v posledních čtyřech letech obměňovala s pravidelností orlojových figurek, budiž důkazem tristní nekoncepčnosti v našem historicky nejlepším klubu: 2003/04: Jiří Kotrba, František Straka; 2004/05: František Straka, Jaroslav Hřebík; 2005/06: Jaroslav Hřebík, Stanislav Griga; 2006/07: Stanislav Griga, Michal Bílek; 2007/08: Michal Bílek, Jozef Chovanec; 2008/09: Vítězslav Lavička, Jozef Chovanec. Výčet hráčů, kteří se na Letné v inkriminovaném období za často nemalé přestupové či hostovací částky mihli, aniž by zanechali alespoň nějaký dojem, pak absolutně překračuje rozsah tohoto článku. Což je pochopitelně rovněž špatně.
V posledních dnech jsem neměl sílu na téma Sparta cokoliv psát. Veškeré úsilí jsem musel věnovat tomu, abych stávající kritické situaci dokázal čelit se ctí, bez přebytečných emocí a v mezích slušnosti. Není se čemu divit. Už na samém začátku podzimu přišel neúspěch v předkole Ligy mistrů. Vzhledem k tomu, že jsme loni titul nevyhráli, tudíž by pro nás byla milionářská soutěž jen jakousi příjemnou nadstavbou nad všeobecným očekáváním, a že jsme letošní ligový ročník zahájili poměrně úspěšně, dalo se s tím žít. Vidina reparátu v Poháru UEFA se – vzhledem k momentální kvalitě našeho kádru – navíc zdála jako adekvátní náplast jak pro fanoušky, tak klubový rozpočet. Tím spíš, že jsme v Záhřebu po vyrovnaném zápase ukopali remízu 0:0. Jenže pak to přišlo: domácí bezbranková (a na rozdíl od té záhřebské zcela bezkrevná) remíza s Teplicemi; postup v Poháru ČMFS přes třetiligový Frýdek-Místek až na penalty (opět po bezbrankové remíze v normální hrací době); trojgólový výbuch v Liberci; nepostup v Poháru UEFA přes Dinamo po domácí plichtě 3:3; a samozřejmě pondělní derby se Slávií (1:4). Vývoj v posledních hodinách navíc jasně ukazuje, že nejvyšší vedení klubu není opět ochotno přijmout zásadnější osobní odpovědnost za stávající nelichotivou situaci ve Spartě. Přitom jsou to právě Křetínský s Chovancem, kdo zodpovídá za celkovou ekonomickou a sportovní koncepci Sparty – tedy: jací hráči a kdy se budou nakupovat a prodávat, jaká bude skladba mužstva (mladí/staří, našinci/cizinci), jaká bude jeho herní koncepce (hrát účelně pro výsledek nebo na krásu pro diváky) a jakých cílů je tím vším třeba dosáhnout. Trenér je na Letné pouze vykonavatelem těchto představ, jeho jediným pracovním nástrojem jsou tréninky a jejich následné zhodnocení ve formě hráčské soupisky na každé utkání. Včerejší Chovancovu instalaci do role staronového trenéra proto chápu jednak jako přiznání, že vedení klubu nedokázalo za čtyři roky svého působení přivést do Sparty skutečně schopného trenéra, druhak jako opravdu poslední možnost ospravedlnit jeho a Křetínského dosavadní "koncepční záměry", tudíž dát smysl a význam jejich dalšímu setrvání ve funkcích.
Podle posledních informací chce Jozef Chovanec sázet na mládí, reálně mu ani nic jiného nezbývá. Kvalitní starší hráče totiž aby ve stávajícím kádru pohledal (Kisel, Matušovič, Řepka, Voříšek), přestupový trh je pro podzim již uzavřený a de facto jediným osvědčeným mladíkem je Jiří Kladrubský. Snad tedy konečně dostanou příležitost nadějní mladí hráči jako Zeman, Vacek, Kúdela, Krob, Kušnír, Holenda, Kadlec, Pečnik či Wilfried. Ostatně, Lavička údajně "zaskočil klubové vedení tím, že lpěl na starších hráčích"...
fk



(16-09-08) Domácí politikou právě otřásá pitoreskní aféra mladičkého poslance ODS Jana Moravy, který se bláhově domníval, že si reputaci a snad i vliv uvnitř své strany vydobude soukromým pěstováním pseudomafiánských praktik, respektive prezentací výsledků takového konání skutečně vlivným politickým kolegům. Jistě by šlo celou kauzu zahrát do autu s tvrzením, že všichni přece dobře víme, jaké je politika špinavé svinstvo a společenská stoka, v níž se – na rozdíl od opravdových a skutečně funkčních mafiánských struktur za hranou zákona – nerespektují ani elementární pravidla sociální koexistence. Jenže tím bychom si moc nepomohli, respektive bychom do oné bažiny ještě více zabředli. Což sice může někomu připadat jako nejjednodušší status quo, cesta nejmenšího odporu, takové řešení je ovšem, z hlediska udržitelného vývoje fungující demokratické společnosti, zcela neakceptovatelné. V této souvislosti musím souhlasit s Milošem Zemanem, že je česká politika pyramidou otočenou vzhůru nohama: kvalita je minimální, navíc zcela vytěsněna dolů, zatímco vrcholové příčky okupují masy šedivých, bezkrevných, názorově nevyhraněných či plytkých, anonymních 'politiků'. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo. Otázkou jen zůstává, zda jde o setrvalý stav, přetrvávající z dob komunismu, či plíživé zpětné přibližování se těmto starým pořádkům. Ale ať tak či onak, je to prostě špatně. Proto jistě není zcela od věci Zemanův akademický návrh řešení této nelichotivé situace: nechť jsou do významných politických funkcí na celostátní úrovni (typicky poslanci a senátoři, ale klidně i ministři a výkonní ministerští úředníci) voleni a jmenováni pouze lidé s prokazatelnou kvalitní politickou či profesně-odbornou minulostí; tedy úspěšní a realitou prověření obecní a krajští zastupitelé, primátoři, hejtmani, manažeři neziskových či příspěvkových organizací, vědečtí pracovníci a podobné v dobrém slova smyslu kádry; a nikoliv anonymní mluvící hlavy, jejichž ekonomické, sociální a politické pozadí i motivace jsou zcela nejasné.
Potěšující zprávou je pro mne naopak fakt, že Průmyslový výbor Evropského parlamentu ustupuje ze svých plánů na využití biomasy v energetice. Chystá totiž snížení povinných podílů biopaliv ze zemědělských plodin - z původně zamýšlených deseti procent na šest. To vše při zachování původního desetiprocentního podílu biopaliv v celkovém objemu unijních pohonných hmot k roku 2020. Zbytek má být realizován zpracováním elektřiny či vodíku, získaných z obnovitelných zdrojů, případně s využitím biopaliv druhé generace. Zároveň je v plánu vědecká iniciativa za zvyšování účinnosti motorů při snižování jejich elementární spotřeby paliva i exhalací. Potravinová krize, kterou Unie v minulých letech svým militantním ekologismem rozpoutala, zatím přišla daňové poplatníky sedmadvacítky na více jak miliardu eur, jíž se EU odhodlala po vlně mezinárodních protestů saturovat krizí dosud nejpostiženější země. To vše bez jediného jasně doložitelného zlepšení životních podmínek Evropanů. Celosvětové narovnání dostupnosti zemědělských surovin pro potravinářskou výrobu přitom bude podle nejnovější studie OSN trvat ještě další tři až čtyři roky.
fk




(01-09-08) Doba je temná. A včerejší geopolitickou mapu světa opět nelze brát za bernou minci a klíč k současnosti. Celkový průběh právě skončivší 29. letní olympiády, konané v komunistické Číně, udělal velkou čáru přes rozpočet všem, kteří ji předem odsuzovali jako apriori hanebný podnik jen a pouze proto, že ji pořádá právě největší rudá země naší planety. A bezprecedentně ji přirovnávali k té mnichovské v roce 1936 a moskevské v roce 1980, aniž by té pekingské uběhla byť jedna jediná minuta. Osobně jsem byl a stále jsem zastáncem toho názoru, že nedemokratickým režimům by neměla být privilegovaná výsada stát se olympijským pořadatelem přiřknuta; na druhou stranu ale rovnou říkám, i když Číně udělené pořadatelství rozhodně nebylo obecně ideálním krokem, je nutné ex-post objektivně zhodnotit vše, co samotný reálný průběh her přinesl, jaké poselství bylo západnímu civilizačnímu okruhu Čínou vysláno. A to v přímém rozporu a konfrontaci s tím, co nám v posledních dnech vzkazuje druhý největší stát zeměkoule, s oficiálně demokratickým zřízením - Rusko.
Vzkaz dnešních Číňanů směrem k západní Evropě, severní Americe i zbytku civilizovaného světa je jasný: politika nás nezajímá, chceme se bavit, chceme si užívat, chceme stejné možnosti a luxus, jaký máte vy. A jsme pro to ochotni udělat cokoliv. Tak jako generace našich dědů a otců v padesátých letech bezmezně věřila ve velké vítězství komunismu a byli proto ochotni vzdát se veškerých svých materiálních statků, pohodlí i lidské důstojnosti a ještě k tomu přehlížet miliónové ztráty na lidských životech kolem sebe, které byly stranou a vládou položeny na oltář rudé revoluce, jsme my ochotni se téměř upracovat k smrti, jen abychom se měli alespoň tak dobře, jako vy. Společné vlastnictví a hospodaření se neosvědčilo, plánovaný zánik kultury nepřinesl nic dobrého, Sovětský svaz náš vzor padl, se svou zhoubnou ideologií, pseudoekonomickými teoriemi-bludy i všudypřítomnou tajnou policií, zatímco demokratický a kapitalistický svět prosperoval a prosperuje. Proto je třeba přepřáhnout koně a naši současní vůdci to naštěstí pochopili. Proto není třeba revoluce hnané zdola. Ano, jsme už takoví, stádní národ, který potřebuje osvícené vedení, od počátku věků, s tím nenaděláte nic. Jistě, víme o tom, že jsou v naší zemi stále vězněni lidé za své politické či náboženské přesvědčení, ale už jich nejsou ani statisíce, ani desetitisíce, jsou jich maximálně stovky, možná pár tisíc. Což je v rámci 1,3 miliardové populace "zanedbatelné". Samozřejmě, máme tu cenzuru, ale "pouze" ve věcech politických a politika nás nezajímá, tak jaképak copak. Ano, máme problém s Tibetem, ale nejradši bychom ho neměli; ten konflikt je vlastně dědictvím, které nám předali naši dědové a otcové a my si s ním tak nějak nevíme rady, protože nás jeho samotná podstata nezajímá. Byli bychom rádi, kdybychom se jako země mohli bezostyšně pyšnit kulturou a náboženstvím, které Tibet světu dal, proto se ho nechceme, když vyloženě nemusíme, vzdát. Ale o víc nám nejde. Asi to stejně skončí tak, že celá ta "záležitost" nějak vyšumí… Proto nelze srovnávat naši olympiádu s tou nacistickou v předválečném Německu, ani s komunistickou v Sovětském svazu v nejžhavějších letech studené války. My nechceme obsadit a ovládnout zbytek světa, neplánujeme velkou Čínu, nestojíme o export našeho sociálně-politického systému za hranice. Chceme se vám naopak přiblížit, přizpůsobit. Byť je někdy těžké toho dosáhnout apriori svobodnou vůli nás všech.
Tento přístup je samozřejmě svým způsobem krátkozraký a značně pokrytecký. Žádné vyrovnání s minulostí, ani tlustá čára, žádné označení a potrestání viníků nelidských zvěrstev. Jen výměna kádrů kdesi nahoře za ty, kteří pochopili, že pokud se budou mít lidé pod nimi dobře, nepůjdou proti vrchnosti, takže si bude moci užívat svých velkopanských choutek do sytosti. A západní svět toto status qou bere jako danost, kterou nemá potřebu měnit. Nejde totiž proti jeho hodnotám, neohrožuje jeho systém. Naopak. V Číně dnes všichni vyrábějí, všichni s Čínou obchodují, všichni se mohou přetrhnout, aby na gigantický čínský trh vstoupili včas. A tak nějak tiše doufají, že postupná kapitalizace a konformizace tamní společnosti povede postupnými nenásilnými a nekrkolomnými krůčky k postupné demokratizaci čínské společnosti i režimu. Což sice může na jednu stranu svým způsobem ohrozit původní bezprecedentní obchodní vztahy, těžící právě z určité politické nekorektnosti komunistického vedení, na druhou stranu ovšem – a to především – vyústit v možnost získat po určité době velmi zásadního, z vojensky-taktického hlediska vysloveně nedocenitelného, východního spojence. Ať už proti islámským zlorežimům či Rusku.
Rusku, které neváhalo a oplatilo Gruzii více jak desetinásobně její politické zaškobrtnutí v podobě pokusu o vojenské ovládnutí separatistických území Jižní Osetie a Abcházie. Prezident Saakašvili se nechal ukolíbat a uchlácholit formální přízní západních politiků a udělal to nejhorší a nejzbytečnější, co mohl – zaútočil. Rázem se tak stal z toho, koho je třeba bránit proti útlaku mnohonásobně silnějšího protivníka tím, kdo udělal první krok směrem k ozbrojenému konfliktu. Rázem se muselo bránit Rusko, Goliáš Davidovi. Jak absurdní situace, jak pro Rusko doslova k nezaplacení. Pokud gruzínský prezident počítal s případnou přímou pomocí a podporou západních struktur, velmi se přepočítal. Tohle se prostě v dnešním civilizovaném světě nedělá; pokud mě někdo napadne, je třeba se bránit, útočit jako první je ovšem v postmoderních dějinách zapovězená strategie. Právem! Pokud by Gruzie požádala NATO o ochranu svých území proti ruskému velmocenskému záboru, jistě by uspěla a mašinérie diplomatických jednání by se střelhbitě rozpohybovala a za nějaký čas i přinesla kýžené ovoce. Ale takto? Co chce Saakašvili ex-post vyjednat, pokud se sám situoval do pozice agresora? Fakt, že na inkriminovaných územích žije ruská většina je nezpochybnitelný, byť je strategie s rozdáváním ruských pasů v dotčených oblastech všem dobře známá. Čísla však mluví jasnou řečí. Na druhou stranu je následná reakce samotného Ruska stejně neomluvitelná a neadekvátní jako inicializační chování Gruzie. Je jistě pochopitelné, že je ruská armáda, rozvědka i kontrarozvědka připravena bránit své občany, pokud je na nich pácháno příkoří, ať už se nacházejí kdekoliv. Vyvoláním srpnového konfliktu je skutečně vinna jen a pouze Gruzie sama. Jeho samotný průběh, kdy byly a stále ještě jsou ze strany Ruska záměrně porušovány mezinárodní dohody, které sama jeho generalita vyjednala a ratifikovala, je ovšem stejně zavrženíhodné. Respektive je to mnohem zásadnější, podstatnější a pozornosti hodný signál zbytku světa, než samotná z určitého (jistěže zkresleného) pohledu východní "žabomyší válka". Mluvím o skutečnosti, jak arogantně, povýšenecky a přezíravě se Rusko chová ke všem důležitým mezinárodním orgánům a společenstvím, které se snažily a snaží vzniklou situaci co možná nejlépe, nejrychleji a nejelegantněji urovnat. Ostatně prohlášení současného i minulého ruského prezidenta ve smyslu "Rusko je připraveno na další pokračování studené války, nikoho se nebojíme", mluví za vše. Mráz opět vane z Kremlu. I proto musíme být Američanům vděční za to, že na naše území chtějí vybudovat svoji vojenskou základnu, že s námi opět počítají jako s partnerem.
fk




(31-07-08) Zatímco si s kolegou Rezkem ničíme navzájem nervy a přátelský vztah při realizování našeho prvního společného celovečerního filmu Záblesk poznání, okolní svět se překotně točí dál. Pořád se něco děje a protože se mi pracovní stůl už pod nánosem různých poznámek a výstřižků začíná pozvolna prohýbat, je nejvyšší čas na nový sloupek a následný úklid. A recyklaci.
Jiří Paroubek se nedlouho po prezidentské volbě, v níž mu komunisté po zásluze vrazili nůž do nastavených zad, dovtípil, že ho sociálně slabí a nepřizpůsobiví, netáhla a nemakačenkové, důchodci, odboráři a dělnická třída už více nevytrhnou a tudíž je třeba zapojit do boje za vlastní moc a bohatství i v minulosti tolik opovrhovanou inteligenci a kulturní třídu. Po pravdě řečeno, na tento trumf mu namazali jeho političtí protivníci sami a Paroubek by byl bláhový blázen, kdyby tuhle kartu nezvedl ze stolu a nehrál ji. Není tedy divu, že si předseda socialistů, po zevrubném prozkoumání aktuálních preferencí veřejného mínění, vybral za nástroj pomsty, respektive svého politického triumfu, aktuálně zhrzeného architekta Kaplického, kterému zlovolná ODS v čele pražské radnice a jí příbuzná klaka vedená prezidentem Klausem a ředitelem Národní galerie Knížákem, nechtějí nechat na Letné postavit novou futuristickou Národní knihovnu. A protože, jak známo, zoufalí lidé dělají zoufalé věci, Jan Kaplický namísto sebevědomého až pohrdlivého otočení se na podpatku a nabídnutí projektu jiné metropoli, pózuje ruku v ruce s celou novou Paroubkovou rodinou, která mu slíbila nejen svou obecnou podporu, ale i finanční jistotu realizace stavby v následujícím volebním období. Stačí maličkost, aby ČSSD následující volby vyhrála. A právě k tomu jí má, momentálně pudu sebezáchovy zbavený, místními postkomunistickými poměry zmatený architekt s celosvětovým věhlasem, svým nemalým osobním šarmem dopomoci. V roli Paroubkova hlavního osobního poradce pro kulturu. To by se "voličům-intelektuálům" mohlo zamlouvat. Jak troufalé, jak geniální. Hanba mě za Kaplického fackuje. Paroubkovi musím naopak pobaveně tleskat, jak zase dokázal překročit svůj stín, formovaný doposud pouze naditou kasírtaškou a s ní konvenujícím vystupováním a chováním někdejšího šéfa pražského komunistického pohostinství, s mastným flekem na sotva dopnuté košili.
Pouhý den po podpisu česko-americké bilaterální smlouvy o výstavbě radarové základny na území naší republiky, vystřílela íránská armáda do nebe osm raket, které jsou schopny donést svůj náklad až do vzdálenosti 2100 kilometrům. Bezprecedentní demonstrace síly? Zastrašování? Ideální důkaz? Někteří z vás si jistě bystře spočítali, že na danou vzdálenost nám z Íránu žádné nebezpečí nehrozí. Jistě, to ovšem není argument. V okamžiku, kdy se dráha doletu raket prodlouží až na dostřel srdce Evropy, bude na budování jakýchkoliv protiopatření zatraceně pozdě. A onen okamžik může přijít zatraceně brzo. Nehledě na to, že si aktuální politický vývoj v EU, který čím dál tím čitelněji směřuje ke společné svrchované mocenské hegemonii Francie a Německa téměř za jakoukoliv politickou cenu, v kombinaci s ekonomickým růstem po všech stránkách nevyzpytatelného Ruska, profitujícího především z olbřímích zásob nerostného bohatství, jež zbytek starého kontinentu nutně potřebuje pro své kvalitní fungování, vyloženě říká o třetí protipól v podobě amerického politického vlivu v daném teritoriu. Tak nějak pro všeobecný klid a vyváženost situace.
A ještě něco mě aktuálně znepokojuje. Studie Světové banky, kterou před summitem G8 otiskl britský deník Guardian, jasně poukazuje na skutečnost, že podpora produkce biopaliv zdeformovala trh s potravinami takovým způsobem, že došlo k celosvětovému nárůstu jejich cen o 75 procent, navíc aniž by byla vyvolána jakákoliv pozitivní klimatická změna! Zatímco Světová banka a Mezinárodní ústav pro výzkum výživy na základě vědecké práce amerického ekonoma Dona Mitchella svorně tvrdí, že je třeba přehodnotit nejen subvencování výroby biopaliv, ale i samotnou myšlenku spalování pšenice a kukuřice v motorech, která momentálně srazili pod hranici chudoby více jak sto miliónů lidí, čeští Zelení ústy svého předsedy Martina Bursíka prohlašují, že "nevidí žádnou potřebu pro přehodnocení vládou schváleného cíle nahradit 10 procent benzínu a nafty v roce 2020 biopalivy." A podobné je to s aktuální zprávou Nezávislé energetické komise, vedené předsedou Akademie věd ČR, profesorem Václavem Pačesem. Ta jasně říká, že bez výrazných změn v postoji politické reprezentace k energetické politice státu, směrem k výstavbě nových jaderných elektráren na našem území, lze v období let 2015 – 2020 očekávat závažné obtíže v zásobování republiky elektřinou a teplem. Ale jak napsal kolega Pečinka v Reflexu, spousta zelených expertů si vysoké ceny potravin a energií pochvaluje, protože prý povedou ke kýžené změně našeho pochybného konzumního životního stylu, směrem k životu v lokálních zemědělských komunách, za podmínek fyzicky náročného zahradničení. Zelená, nikoliv rudá diktatura.
fk




(23-05-08) Záležitosti okolo produkce filmu Záblesk poznání mi spolu s jeho samotnou realizací momentálně požírají veškerý volný čas. Přesto bych byl nerad, kdyby několik následujících myšlenek zcela zapadlo v časoprostorovém smetišti.
Michal Bílek byl po necelých dvou letech, jediný zápas před skončením aktuálního ligového ročníku, odvolán z pozice hlavního trenéra Sparty. Důvod je nasnadě: díky dvěma za sebou jdoucím domácím porážkám s Ostravou a Brnem, jejichž společným jmenovatelem byl především laxní, nepřesvědčivý a hlavně nekvalitní výkon většiny do základu nominovaných hráčů, v kombinaci s předchozí pochybnou remízou na Bohemce, přišla Sparta o mistrovský titul, k jehož obhajobě se heroicky vzepjala po zimní přestávce. Nejen že se nám podařilo stáhnout podzimní pětibodový náskok Slavie, dokonce jsme dokázali sešívané na jaře v tabulce předběhnout o čtyři další body, když jsme pouze dvakrát remízově zaváhali v Olomouci a právě na slávistickém Strahově! Jenže nám to v konečném účtování nebylo nic platné, protože jsme si titul dokázali prohrát sami, před vlastními fanoušky, na domácím hřišti. Prostě ostuda! S oblibou se u nás říká, že když se mužstvu nedaří, vyhodí se jako první trenér. V tomto konkrétním případě to byl ovšem ze strany letenského vedení zcela správný krok. Problém totiž nebyl a není v nedostatečnosti či nekvalitě rudého kádru jako celku, ale v samotném kouči, který s ním nedovedl patřičně pracovat a nakládat. Přesto, že měl Bílek k dispozici tak kvalitní a nadějné hráče jako jsou Holenda, Jeslínek, Zeman, Vacek či Kúdela, stále tvrdošíjně a stereotypně do základu stavěl nekopy jako Kulič (útočník, který za čtyřicet startů v sezoně 2007/08 vstřelil pouhopouhé tři branky!) či Kolář, případně další hráče s aktuálně mizernou formou (např. Hušek, Kladrubský). O krajně nejistém gólmanovi Grigarovi, v zádech s náhradníkem Kozáčikem, ani nemluvě. Škoda. Zatracená škoda! Kdo najde odvahu, postavit se do osiřelého středu letenské kabiny, je zatím ve hvězdách. Franta Straka by ji jistě měl, stejně jako podporu fanouškovské obce, nabídku od managementu klubu však po předchozích peripetiích zřejmě neobdrží. Mladý Uhrin a starý Zeman by jistě byli rovněž správnou volbou, stejně jako téměř kdokoliv ze západního zahraničí. Otázkou ovšem je, zda na takové razantní řešení mají pánové Křetínský s Chovancem dostatek vlastní odvahy. Pokud se nevydají cestou polovičatého alibistického řešení typu Vítězslav Lavička (což je jednoduše obdoba nevýrazného, osobnostně nepříliš silného Bílka s Grigou), bylo by to jenom dobře.
Parlament ruku v ruce s vládou vytáhl do dalšího nesmyslného hysterického boje proti kuřákům a přesně v intencích pochybné eurobyrokracie se chystá na úřední zákaz kouření v restauracích, kavárnách, barech a dalších podobných veřejných zařízeních. Přitom by stačilo vzít rozum do hrsti a nechat konat všemocnou ruku volné tržní soutěže, respektive si uvědomit, že pokud by o nekuřácké podniky byl mezi veřejností větší než minimální zájem, v každé ulici by už minimálně jeden fungoval a královsky prosperoval. Skutečnost, že je realita zcela jiná, pouze potvrzuje neopodstatněnost (na rozdíl od zákazu kouření v prostředcích hromadné dopravy či pracovištích) tohoto pseudoregulačního populistického kroku. A to říkám jako nekuřák!
Obdobně nepochopitelně chce vláda, prostřednictvím církevních restitucí, učinit ze sedmnácti duchovních organizací, působících oficiálně na území naší republiky, jednoho z nejvýznamnějších ekonomických hráčů na domácím trhu, když jim chce v následujících šedesáti letech vracet majetek a vyplácet rentu v celkové hodnotě přesahující sto miliard korun. O tom ale až někdy příště…
fk




(19-03-08) Dlouho jsem přemýšlel, zda se mám o letošní volbě prezidenta vůbec zevrubněji rozepisovat. Zda se nemám v aktuálním časovém presu, zapříčiněném vrcholícími přípravami letního natáčení mého debutového filmu Záblesk poznání, který budu realizovat ve spolupráci s kolegou producentem a kameramanem v jedné osobě Romanem Rezkem, omezit pouze na sdělení, že jsem rád, že z parlamentního hlasování nakonec vítězně vyšel kandidát, jehož bych sám volil v případě přímé volby. Dějinné konsekvence, které se na tuto nehoráznou politickou frašku – uváděnou naštěstí v přímém přenosu veřejnoprávní televize i rozhlasu, aby si každý daňový poplatník mohl udělat vlastní ucelený obrázek, zda má být napříště kromě sponzora i voličem této, respektive jiné státní reprezentace - začínají nabalovat, mě ovšem o smysluplnosti podrobnějšího zamyšlení přesvědčily.
Začnu víceméně od konce, od Topolánkovy návštěvy Spojených států amerických. Šéfovi nejsilnější parlamentní strany bylo totiž v souvislosti s pro něj vítěznou prezidentskou volbou - takto dalším vyhraným volebním soubojem s levicí v nepřetržité řadě od jeho zvolení do čela ODS - oponenty předpovídáno, že si "teprve teď začne naplno vyskakovat", že "teprve teď ve velkém stylu rozehraje svou omezenost" a že my pravicoví voliči ještě spláčeme nad svým politickým přesvědčením. Jenže já byl naopak po dlouhé době na svého premiéra opět hrdý, a to hned dvakrát. Poprvé, v souvislosti s veřejným oceněním odbojové skupiny bratří Mašínů, kterým ve Washingtonu předal Čestnou plaketu předsedy vlády. O účelovosti respektive naopak smysluplnosti tohoto Topolánkova kroku jsem psal detailně už vloni, když premiér Ctirada a Josefa Mašínovi, jako první oficiální zástupce polistopadové výkonné moci, ve svém projevu u příležitosti výročí vzniku republiky, označil za hrdiny protikomunistického odboje. Tato svá slova dnes jen podtrhuji odkazem na aktuální reakci komunistického předsedy Filipa na americký ceremoniál. Nejprve srdceryvně ocejchoval Mašíny i všechny jejich obhájce tituly vrahů resp. schvalovatelů závažných trestných činů, kteří by měli být postaveni před soud, aby pak v totožné souvislosti se svým předchůdcem, stranickým předsedou-vrahem Gottwaldem, dramaticky a zarytě mlčel. Proč ho v jeho zhoubných názorech ochotně a vřele podpořily špičky ČSSD i někteří koaliční zákonodárci je logickou, nikoliv však politickou záhadou. Podruhé jsem pak byl na Mirka Topolánka pyšný, když se konečně rozhodl rezignovat na doposud víceméně jalové snahy Evropské unie ve věci zrušení vízové povinnosti pro občany ČR cestující do USA a začal bilaterální dohodu s prezidentem Bushem finalizovat na vlastní triko, tak abychom mohli za oceán vycestovat jako příslušníci civilizovaného světa skutečně již co nejdříve. Že to za tuto iniciativu od socialisticko-komunistické parlamentní kliky opět schytal, je na bíledni. O protiraketovém americkém radaru a jeho vojenské obslužné jednotce na našem území v této souvislosti už radši ani znovu nemluvě.
Ale zpět na Hrad. Rozhodně se tu nebudu pouštět do vypočítávání všemožných spekulativních konstrukcí, jež volbu hlavy státu provázely, ani nebudu hodnotit, proč ten který zákonodárce hlasoval, jak hlasoval, respektive nehlasoval. O aktivitách lobbistů ani nemluvě. Nejdůležitější je totiž analýza (ne)životaschopnosti antiklausovské koalice jako takové, včetně důsledků tohoto stavu. Od samého počátku bylo všem zainteresovaným jasné, že jakýkoliv protikandidát současného prezidenta má šanci na zvolení pouze v případě, že se s ním ztotožní všichni opozičníci, a to jak ti legitimní, tak samotná pátá vládní kolona. A nutno spravedlivě dodat, že pokud by se takový člověk našel, jednalo by se skutečně o apriori nadstranického kandidáta, který by si vítězství plně zasloužil. Jenže tuzemská politická realita není science-fiction, byť utopisticky působí dost často. A tak se začalo tvrdě licitovat. Zelení přišli s návrhem kandidatury světově proslulého liberálního ekonoma Jana Švejnara. Což byla svého druhu neopakovatelná výzva pro Jiřího Paroubka, jemuž se v této souvislosti především ohromně zamlouval potenciál možného rozkolu uvnitř ODS, mezi obdivovateli a odpůrci čestného předsedy strany; negativisti by totiž neměli se Švejnarem žádný ideologický problém – právě naopak. Druhak Paroubek dobře vycítil, že v případě neúspěchu může dát od poraženého Švejnara velmi rychle a jednoduše ruce pryč s tím, že to nebyl jeho kandidát a tudíž na něm neulpí poraženecký étos, jako před pěti lety na jeho tehdejším předchůdci Špidlovi díky potupné porážce Miloše Zemana. Proto předseda socialistů veškerou tíhou své osobnosti vybojoval uvnitř vlastní partaje podporu pro nelevicového neklause. Jenže to bylo pořád málo, bylo třeba přizvat do hry komunisty. Ti ovšem hodlali o svou cenu bojovat do posledního okamžiku a jako již několikrát v nedávné minulosti byli předem rozhodnuti Paroubkovi dokázat, že KSČM není v žádném případě vazalskou organizací ČSSD. Nelogickým se v takové situaci může zdát Parobkovo lpění na veřejné volbě, která protiklausovský blok evidentně připravovala o potenciální hlasy neloajálních členů ODS. Toto zdání je ovšem klamné. Paroubkovi totiž bylo předem jasné, že bez zašprajcovaných komunistů nic nezmůže a tak se snažil hrát alespoň vysokou hru o politické body. Ta se mu však ve finále zcela vymkla z rukou, když byla jeho nohsledy transformována v nechutnou pseudopolitickou frašku. Jedinou otevřenou otázkou tak zůstává, co by se muselo stát, aby Jiří Paroubek na svůj post v čele ČSSD dobrovolně rezignoval. Pokud napříště nebude volební zákon změněn ve smyslu přímé volby prezidenta, navrhuji veřejné hlasování pouze na úrovni předsedů jednotlivých politických stran zastoupených v Parlamentě. Zamezí se tak veškerým možným spekulacím a podezřením a ještě se značně ušetří státní rozpočet.
A aby toho nebylo málo, sdělil nám soudruh předseda Filip u příležitosti výročí Vítězného února zcela bezelstně, že převzetí vlády KSČ v roce 1948 bylo podstatně demokratičtější, legitimnější a legálnější, než celá sametová revoluce v roce 1989, která byla z jeho pohledu zcela protiprávní… Všichni komunisti měli dávno viset! A proto se ptám všech socialistů, lidovců i zelených: s kým se to hodláte paktovat a v čí prospěch?
fk




(07-02-08) V předvečer prvního kola prezidentské volby se opravdu nestačím divit, jaká že taškařice se na zítra do Vladislavského sálu pražského Hradu chystá! Když profesor Švejnar oznámil před Vánocemi svou zamýšlenou kandidaturu na post nejvyššího českého ústavního činitele, radoval jsem se, že bude konečně mezi kým vybírat, respektive že ani jedna z možných finálních variant výsledku hlasování společné parlamentní schůze nebude pro naši republiku ostudou. Žel, jak se ukázalo v průběhu Švejnarovy v nepokrytě americkém stylu vedené minikampaně, mýlil jsem se. Čechoameričan je totiž schopen každému slíbit, co chce slyšet, všem všechno odkývat. Ne nadarmo začíná jeho typická odpověď slovy "Souhlasím s vámi…" Někdo možná namítne, že právě to je ona nejvyšší ctnost správného politika, kterou Václav Klaus nikdy nedisponoval. Já ovšem musím říct pravý opak: nejvyšší nectnost politika je vlastní názor nemít. Někdo bude třeba oponovat, že politika možná, ale nikoliv prezidenta, který by měl být z titulu své funkce nadstranický a všelidový. Ano, ovšem s jasnou vizí, co chce pro svůj národ vykonat, kam ho nasměrovat, kam dovést. Švejnar, na rozdíl od Klause, zatím politik není. Oba jsou sice ve své civilním profesi odborníci na slovo vzatí, s mezinárodním respektem a reputací, pro funkci prezidenta to ovšem nestačí. Ta by měla být nejvyšší politickou metou, velkým finále kariéry ve veřejné službě, nikoliv jejím startem.
Nehledě na to, co spatříte, když nakouknete za kulisy. Kdo je Švejnar? Pouhý neklaus, antiklaus, loutka v rukou socialistů, komunistů a vzpurných koaličníků, kyj na úspěch občanských demokratů, kteří ovládají Senát a nebýt špatného volebního systému, tak i Sněmovnu a vládu. Ano, může to být vlastně kdokoliv, kdo je ochoten na tu špinavou hru přistoupit. Kdokoliv, kdo je dostatečně napravo, aby mohl být na odborném poli Klausovi důstojným protivníkem a zároveň nedostatečně konzervativní, aby se s ním mohli pod příslibem vřelé spolupráce ztotožnit i levičáci. Jak můžeme Švejnarovi věřit jeho slova o tom, že komunisté do vlády nepatří, když je jejich prezidentským kandidátem!
Na jednu stranu jsem opravdu rád, že se konečně podařilo, tak jako v případě někdejšího následnictví Václava Havla, nalézt obstojnou alternativu ke stávajícímu hradnímu pánovi. Zažili jsme přece jenom už lecjaké pokusy a nominace. Na stranu druhou mě mrzí, že se Jan Švejnar oportunisticky propůjčil k této hře, jejíž pozadí mu musí být zcela jasné. Že by mu šlo jen o další zářez do životopisu, jehož detail nebude v zámoří nikdo nikdy zkoumat? Možná. Možná taky začátek cesty na Hrad za pět let. Možná?
A ještě podotek k dilematu ohledně tajné či veřejné volby. Jedině tajná volba může zamezit veškerému korupčnímu kupčení s hlasy – pokud na vlastní oči nevidíte, jak dotyčný opravdu hlasoval, nestrčíte mu přece do kapsy naditou obálku. Nehledě na to, že pokud někdo prosazuje veřejnou volbu, měl by druhým dechem dodat, že nám v Parlamentu stačí předsedové jednotlivých stran, kteří budou disponovat tolika hlasy, kolik jich která partaj získala ve volbách. Pokud totiž nemají jednotliví poslanci a senátoři, podle Ústavy absolutní majitelé voliteli dedikovaného mandátu, hlasovat podle nejlepšího vlastního svědomí a přesvědčení, platíme je zbytečně.
fk